Láska se nerodí z objetí, ale z obětí.---Patricie Holečková

Byla klidná noc. Na černém nebi jasně zářily hvězdy a dorůstající srpek měsíce. Mírný vítr si hrál s listy stromů. Na terase stála dívka a dívala se do dáli. Mlčela stejně jako svět okolo ní. Chvěla se chladem. Nebylo divu – byla jen spoře oděná do šatů z tak tenké látky, že i pavučina by hřála víc. Po nějaké době k ní přistoupila jakási postava a přehodila jí přes ramena bílý plášť. Dívka se sama pro sebe smutně usmála.

„Bude se mi po tom stýskat,“ řekla. Její hlas byl podivně melodický, jemný, zastřený. Nepůsobil jako zcela lidský.

„Po čem přesně? Napadá mě víc věcí.“ Tichý hlas zřejmě patřil mladému muži.

„Nech to být.“ Pozvedla ruku ke krku a pokusila se nahmatat řetízek, který tam nebyl. Už ne. Nechala ruku zase klesnout.

„Nemůžeme změnit to, co nám bylo určeno. To jsi přece řekla ty, ne já.“

„Já vím. Ale teď toho lituji. Lituji, že jsem to řekla. Lituji, že to chápu. Lituji, žes to pochopil ty.“ Poslední větu zašeptala.

Muž postoupil krok vpřed do světla měsíce a zezadu ji objal. Zabořil tvář ze strany do jejích vlasů, dívka zvrátila svou hlavu dozadu, aby ji opřela o jeho rameno.

A tak tam spolu nehnutě stáli, oči zavřené – Ona, v bílém, nádhernou tvář zakloněnou, zlatou čelenku v dlouhých vlasech, které pod měsíčními paprsky vypadaly zářivě bílé – On, v oblečení černém stejně jako jeho polodlouhé vlasy, tvář skloněnou. Vypadali jako zosobnění světla a tmy.

Tuto noc naposledy. Přesto však mezi nimi bylo nezrušitelné pouto. Pouto, které symbolizoval chybějící řetízek na dívčině šíji.