Čas ubíhá různě, podle toho s kým.

Harrymu se na okamžik zastavilo srdce. V salonu stála Bellatrix Lestrangeová a prohlížela si rodokmen rodu Blacků. Teprve když už Harry držel v ruce hůlku, došlo mu, že to není možné.

„Ehm... Dobrý den,“ pozdravil nejistě.

Žena se ani neohlédla. „Ahoj. Naše Nympfadora mi říkala, že jsi už přijel, Harry. Smím ti říkat Harry?“

„Smíte,“ zamumlal Harry.

„Smíš,“ opravila ho. „Byla bych ráda, kdybys mi říkal teto Andromedo. Nebo teto Andy, chceš-li. Koneckonců, předpokládám, že jsme přes tvého otce velmi vzdálení příbuzní.“ To Harryho trochu vyvedlo z míry. „Ale pokud se Potterovi někdy pokrevně spříznili s Blackovými, bylo to nejblíže ve středověku,“ uklidnila ho Andromeda, jakoby věděla, nač Harry myslí. „Stejně jako Araseni,“ dodala spíše sama pro sebe a konečně se otočila k Harrymu.

Byla to velice krásná žena. Obličej s černýma očima jí rámovaly tytéž dlouhé černé vlasy, jako její sestře Bellatrix. Ale byly jako vlasy Bellatrixiny mladší podobenky z Brumbálovy myslánky – husté, lesklé a už napohled opečovávané. Z goblénu Harry věděl, že nemůže být víc jak o tři roky mladší než Bellatrix (Andromedino jméno i datum narození bylo sice vypáleno, ale mezi Bellatrix a Narcissou byly čtyři roky), hádal by jí však sotva třicet let. Nebylo to jen tím, že se jejích rysů nikdy nedotkl zhoubný vliv Azkabanu, ale celým úsměvem prosvětleným obličejem, který po ní podědila její dcera. Byla to prostě žena rozkvetlá ke kráse a lásce.

„Můžu se zeptat, kolik vám... ti bylo, když...“ mávl rukou směrem ke goblénu.

„Sedmnáct,“ odpověděla Andromeda bez stopy hořkosti v hlase. „Bylo to ke konci posledních zimních prázdnin. O půl roku později jsem se vdala. Z mých příbuzných, a to ještě tajně, přišla jen matka a Sirius. Měla jsem ho moc ráda. Jeden z mála normálních příbuzných.“

„On říkal totéž o tobě,“ prozradil jí Harry.

Andromedin zrak na krátký okamžik sklouzl zpět na goblén. „Děkuju,“ řekla tiše a Harry si nebyl jistý, jestli to patřilo jemu nebo Siriusovi.

„Věřila jsi, že zabil Pettigrewa?“ Tiše si vynadal ve stejnou chvíli, kdy se zeptal, ale musel se zeptat. Musel.

„Ne. Snažila jsem se na ministerstvu prosadit soud.“ Povzdychla si. „Nepodařilo se mi to. Pochop, Harry, nikdo mi nevěřil. Byla jsem ...jsem... sestra Bellatrix Lestrangeové, usvědčené smrtijedky, fanatičky. Švagrovou smrtijeda Rudolfuse Lestranga, švagrovou Luciuse Malfoye, podezřelého ze smrtijedství. Později byl sice očištěn, ale myslím, že víš, kde je pravda. Navíc Siriův bratr, můj bratranec, Regulus byl taky smrtijed.“ Smutně se usmála. „Byla jsem tak šťastná, když jsem slyšela o Řádu a že je Siri v pořádku. Měla jsem se přidat už dřív. Ale odhodlala jsem se až po útoku na Araseny, to jsou moji příbuzní přes švagrovou. I tak asi nikdy nepůjdu do boje. Nejsem si jistá, že bych byla schopna bojovat s Bellou. I po tom všem.“ Potřásla hlavou. „No, myslím, že máš lepší věci na práci, než poslouchat stesky ženy, která by mohla být tvou matkou. Tví přátelé jsou nahoře a nemůžou se tě dočkat. Jen ještě nevědí, žes přijel, čekali tě okolo oběda.“ Mladý kouzelník pochopil, že je jemně vystrkován ze dveří. „A Harry, až se vrátíš do Bradavic, pozdravuj ode mě Kastodianku.“ Jmenovaný se na ni užasle podíval. Andromedina tvář se rozzářila okouzlujícím úsměvem. Teď vypadala ještě o dalších pět let mladší. „Byl jsi v Bradavicích předposlední týden prázdnin. Já bývala taky patronkou. Havraspáru.“

*****

„Tak co, jaký to bylo?“ vyzvídala Ginny, když se všech šest přátel uchýlilo do pokoje Freda a George, který byl největší ze zabydlených.

„Lepší než u Dursleyových, horší než na Ostrově,“ shrnul to pravdivě Harry do jedné věty. „Jen ty Bradavice mi přišly bez studentů hrozně zvláštní, takový tichý.“

„A co ostatní patroni?“ ptala se Hermiona. „Je tam za Zmijozel někdo alespoň trochu normální?“

Harry se při vzpomínce na Alisonin jemný, ale nacvičený úsměv ušklíbl. „No, po krku jsme si sice nevyjížděli, ale o nějakým spřátelením se rozhodně mluvit nedá. Spíš bych to nazval klidem zbraní. Zmijozel se hold nezapře.“

„To si umím představit,“ ucedil George. „Jaký pán...“ Harryho přátelům přejely přes tváře výrazy příliš si navzájem podobné na to, aby to byla náhoda. (Tedy... Hermiona se na tu chvíli odvrátila, aby jí nikdo do obličeje neviděl.) Zřejmě si během jeho nepřítomnosti připsali další bod na dlouhý seznam nevyřízených účtů se Snapem, ale Harry se jich nechtěl vyptávat. Buď mu to řeknou sami, nebo se později zeptá Rona.

„Povídej dál,“ vyzval ho Fred.

„Vlastně není co. Buď vám to nemůžu říct, nebo je to nezáživný. Většinu času jsme strávili učením se, kde je jaká tajná chodba. V tom byste vy dva excelovali,“ mrkl na dvojčata. „Raději mi povězte, co je nového tady.“

„Řád má o osm členů víc. Tonksovi a Araseni,“ prozradil mu s nádechem senzace v hlase Ron.

„Proč se jim vlastně říká Araseni a ne Arasenovi?“

Ron pokrčil rameny. „Některým starým kouzelnickým rodům se hold říká jinak, než ostatním. Neřeš to.“

„Andromeda Tonksová nám pomáhá s úklidem Ústředí,“ přerušila Ginny svého bratra. „Zná to tady.“

Harry se narovnal. „A neříkala něco o Místnosti vizí a snů?“

Všichni se zatvářili znepokojeně. „To patro je uzavřené,“ řekla váhavě Hermiona. „Ta místnost zmizela. Zase.“

„Jak může pokoj jen tak zmizet?“

„Jak může jen tak zmizet Komnata nejvyšší potřeby?“ opáčila dívka. „Ale zato je pročištěné třetí patro. Ta knihovna je úžasná,“ zasnila se.

„Hermiona se tam napůl přestěhovala,“ zašeptal Harrymu Ron tak nahlas, že to slyšeli všichni.

Jeho kamarádka mu věnovala zdrcující pohled. „Taky by ti neuškodilo přečíst si nějakou knížku, Ronalde.“

„Ve škole se načtu ažaž,“ odbyl ji.

Harry se usmál. „Ani nevíte, jak mi tohle chybělo.“

„Nám jsi zase chyběl ty, Harry,“ zamrkal na něj Fred.

„Protože bez tebe jsme jim nechtěli dát vylepšené modely mizedel,“ doplnil George. „Sundejte si je.“ Všichni uposlechli. George pozdvihl hůlku a cosi ležérně pronesl. Kameny slabě zazářily a popraskaly, znak na křišťálu protilehlém jaspisu se přerušil.

V témže okamžiku zazářily nové náramky, které vylovil Fred ze zásuvky stolu. Začal jim je rozdávat. „Zkontrolujte si potom, jestli máte náramky se stejným znakem a pak si to ňák proházejte.“

„Můžete s tím dostat na Ústředí jednu osobu, a to i takovou, která nezná tajemství,“ sdělil jim George ztišeným hlasem. „Ale bude tady dost zmatená a bude se jí točit hlava. Před přenosem se vás musí držet, nebo vy jí. Bude to fungovat, jen když ji s sebou vezmete ze svobodné vůle, aby jste se mohli vytrhnout věznitelům, nebo jak to mám říct. Svobodná vůle vám zaručí i to, že si je budete moct sundat jen vy sami a ne pod Imperiem. Chápete?“

Všichni kývli. „Řádu o tom neříkejte,“ navázal Fred stejně tichým hlasem, jaký použil jeho bratr. „Sami si určitě uvědomujete, co by tohle znamenalo. Nemůžeme to dát Řádu. Buď by nás donutili ty náramky zničit, nebo by se daly všem členům. Jenomže kdyby byl mezi nimi zrádce, mohl by sem dostat třeba i samotnýho Vy-víte-koho. Vám věříme. Vy se k tomu bastardovi nikdy nepřidáte.“

„Jste si jistí, že se tím dá přenýst i někdo, kdo nezná tajemství?“ starala se Ginny.

George kývnul. „Zkoušeli jsme to na tetě Andromedě. Slíbila, že o tom neřekne živý duši.“

*****

Za Harryho nepřítomnosti se s úklidem Ústřední značně pohnulo. V třetím patře byly pouze dvě obrovské, kouzly mnohonásobně zvětšené, místnosti. Knihovna, kterou už Harry navštívil, a honosně vyzdobený slavnostní sál s tanečním parketem, pódiem a stoly po stranách. Sál byl již celý uklizený (podle Ronových poznámek tam bylo pavučin, že by se tam cítila Aragogova rodina jako doma), knihovna se čistila na etapy. Kromě klasického úklidu totiž bylo nutné vyndat knihy z polic, vydrhnout polici, očistit jednotlivě každou knihu a zas je narovnat zpátky. Byla to nesmírně zdlouhavá a jednotvárná práce, u které nikdo dlouho nevydržel, kromě Hermiony. Ta si ale navíc knihami listovala, takže jí úklid jedné police pro změnu trval dvakrát déle než ostatním. Harry byl docela rád, že při jeho návratu už zbývalo uklidit jen posledních pár regálů, takže se této práci téměř vyhnul. Navíc mu neobyčejně zvedl náladu nález knihy Magické způsoby cestování a jak je využít. Jen propašovat ji z knihovny do ložnice bylo poněkud obtížné. Nakonec pro ni raději zašel uprostřed noci. Na poslední chvíli – hned další den Moody vytvořil hranice kolem většiny regálů, jenž obsahovaly: „Knihy, které by v Bradavicích patřily do Oddělení s omezeným přístupem, pokud by tam ovšem vůbec byly.“ Polici, v níž Harry našel Magické způsoby cestovaní, to zahrnovalo taky.

Medailonek nenašel, ač se snažil sebevíc. Zato měl zapečetěný svitek. Byl mezi těmi listinami z krabice od Marion Martenové. Dostat ho od Freda a George nebylo nijak obtížné. Vyžádal si ho jako část jejich dluhu vůči Harrymu s tím, že jim vysvětlí, na co ho potřeboval, až bude moct. Zaklínadlo Ibeos prý neznali.

Otevřel svitek hned, jakmile se ocitl v ložnici sám. Byl prázdný. Naprosto prázdný. To černovlasého kouzelníka poněkud zklamalo. Pak si vzpomněl na Pobertův plánek. Ten se na pergamenu objevil jen po vyslovení hesla. Mimo školu se Harry neodvažoval kouzlit. No nic, ty čtyři dny to vydržím, pomyslel si.

*****

„Poslyš, Harry, nevíš, kam se daly klíče, kterýma jsme otevřeli tu skříň s šatama nahoře v podkroví?“ zeptala se ho Hermiona u večeře.

„Nó... Nejsou zpátky na tom věšáku na zdi?“

„Právě že ne. Hledali jsme je, kde se dalo, ale nakonec jsme to vzdali.“

„Myslel bych si, že se víc budeš věnovat knihovně než šatům,“ popíchl ji Harry.

Věnovala mu útrpný pohled. „O to nejde. Byl to přece celý kruh s klíči. Nepodařilo se nám otevřít dveře ve druhém patře, dveře ve spodním patře ani dveře do sklepa. Jiné klíče než ty nahoře se nenašly.“

„Tak se na to vykašlem,“ navrhl jim Ron z druhé strany stolu s nadějí v hlase. „Celý prázdniny strávený uklízením... Koho to u Merlina vlastně napadlo?“

„Celý prázdniny ne,“ opravila ho Ginny. „První týden jsme byli v doupěti a minulý dva týdny na Ostrově...“ začala se dusit.

„Nemáš tak hltat a ještě mluvit,“ napomenula ji paní Weasleyová. „Už seš jak Ron.“

Ginny se na ni podívala uslzenýma očima. „Já nehltám,“ odpověděla uraženě, sotva popadla dech. „Bylo to jako by mi někdo sevřel krk a pokusil se mě uškrtit...“

„Fidelovo zaklínadlo,“ vysvětlila jí Hermiona.

*****

O pár dní později seděli ve vlaku. Fred a George tam byli s nimi. Cesta Bradavickým expresem byla prý jedna z mála věcí, na které se těšili. Všichni starší nebelvírští je uvítali bouřlivým jásotem. Mnoho studentů Havraspáru a Mrzimoru se také přidalo. Fred a George byli náležitě oblíbení. To, že jeli opět do Bradavic, pro mnoho studentů znamenalo předzvěst mnohem zábavnějšího roku, než jaký očekávali. Dokonce i na tvářích některých zmijozelů zahlédl Harry kradmý úsměv.

Do kupé, kde všichni seděli (až na Ginny, ta se přidala ke svým kamarádkám), se první polovinu cesty dveře takříkajíc netrhly, jak tam chodili studenti osobně přivítat dvojici rošťáků zpět.

Tentokrát už Harryho testrálové nevyděsili. Jen u nasedání do kočárů byl trochu zmatek, tak nejel s Ronem a Hermionou, ale s Nevillem, Susan Bonesovou a Lenkou Střelenkou. Všichni tři se zajímali, jestli budou i letos schůzky Brumbálovy armády. Harry jim zdráhavě odpověděl, že si to ještě rozmyslí, ale neví, jestli to bude mít smysl, když už Umbridgeová odešla. Neville a Susan ho začali přesvědčovat, aby v tom pokračoval (Luna si zasněně četla Jinotaj). Z vodopádu argumentů Harryho vysvobodil až příjezd do majestátního Bradavického hradu.

U učitelského stolu byla tři prázdná místa. Hagridovo (přestože prvňáky převážel opět on), místo učitele obrany proti černé magii a ještě jedno místo na kraji stolu vedle profesora Paynea, který vyučoval studium mudlů (po jeho druhém boku seděl Roger Mauve). Harry se začal s ostatními tiše dohadovat, kde asi ti tři jsou. Přerušil je příchod profesorky McGonagallové s prvňáky. Hluk v síni utichl, Moudrý klobouk se rozezpíval.

Škola magie a čar,
co sluje Bradavice,
tě vítá mezi svými zdmi,
jenž stojí let tisíce.  

Já jsem Moudrý klobouk zván,
co ho nelze obelstít,
hloubky duše tvé poznám,
řeknu, čí cestou máš jít.  

Zda cestou cti a hrdosti
Godrika Nebelvíra,
ve stopách jeho chrabrosti,
kde odvaha je síla.  

Nebo cestou opačnou
Salazara Zmijozela,
tam chodí s myslí mazanou,
v které vždy lstivost zela.  

A co takhle cestu krásky
Helgy z Mrzimoru?
Pro všechny měla dost lásky,
v srdci ni stín sporu.  

Poslední možná cesta je
Roweny z Havraspáru,
ta silou mysli vyhraje,
chytrostí získá slávu.  

Kolej svou – tu má rád každý
a i když dobře vím,
že jen jedna bude tvou navždy,
slyš, co ti povím.  

Ti čtyři byli velicí
přátelé, nejen kouzelníci,
tak proč je téměř tradicí,
že jste k sobě spíš bojovníci?  

Jeden je slabší než čtyři,
copak vy to nevíte?
Tak odhoďte spory a při,
lepší je, když se spojíte.  

Však slov už bylo dost a dost,
stejně jako varování,
přichází na řadu radost
Slavnost zařazování.  

Tak pojď blíž! Nemusíš se bát,
má krása každému sluší,
já nové žáky mám moc rád,
rád hledím do jejich duší.

Potlesk byl stejně jako předchozí rok proložen šepotem. Klobouk opět připojil ke klasické uváděcí písni varování.

„Aibellová, Delie.“ Ke klobouku vykročila obtloustlá dívka se zplihlými hnědými vlasy. Trvalo to jen pár vteřin...

„HAVRASPÁR!“ Havraspárští se roztleskali.

„Algol, Sylvestr.“ Tentokrát se od čekajících prváků oddělil... albín. Skutečný albín s alabastrovou pletí, bílými vlasy, ne šedými, ale opravdu bílými, a načervenalýma očima. Když si sedal na stoličku, byl by ve Velké síni slyšet spadnuvší špendlík. Moudrý klobouk se rozhodoval strašně dlouho.

„ZMIJOZEL!“

„Vzhledem se tam docela hodí,“ zabručel Seamus, když se zmijozelský stůl trochu váhavě roztleskal.

„Brownie, Emil.“

„Za to, jak vypadá, přece nemůže,“ zastal se novopečeného zmijozela jeden páťák, kterého Harry neznal jménem.

„NEBELVÍR!“

Seamusova odpověď zanikla v potlesku.

„Changová, Li.“

Harry překvapeně pozdvihl hlavu. Vůbec netušil, že má Cho mladší sestru. Téměř proti své vůli začal u havraspárského stolu hledat svou bývalou přítelkyni.

„HAVRASPÁR!“

Když ji uviděl, nadšeně tleskala. Vedle ní seděla Marietta s širokou páskou přes čelo. Moderní mudlovská čelenka se k hábitu vůbec nehodila. „Práskačka Marietta se ještě nezbavila tvého uřknutí,“ poznamenal k Hermioně s hlasem přetékajícím uspokojením, zatímco se Feis, Wasat stal prvním novým žákem Mrzimoru.

Další a další prváci byli zařazováni do kolejí, až se ozvalo:

„Lake, Nathaniel.“

„NEBELVÍR!“

Tentokrát tleskal Harry skutečně zaníceně, zatímco vážně se tvářící hoch důstojně kráčel ke stolu.

„Lakeová, Sarah.“ Trvalo to téměř třikrát déle než u jejího bratra.

„ZMIJOZEL!“

Sally* udělala několik kroků ke zmijozelským, pak se zmateně ohlédla směrem k nebelvírským. Teď si Harry povšiml, že vstává Nathaniel a chystá se jít k ní. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Zdvihla se Alison a havraspárský primus. Havraspár udělal pár rychlých kroků k Nathanielovi, chytil ho za paži a cosi mu tiše říkal. Alison udělala na druhé straně síně v podstatě totéž. Zamračený Nathaniel si sedl zpět na své místo, Alison odtáhla Sally k zmijozelským. Cestou se k nim připojil i Lawless, Myrddin, který vypadal trochu rozmrzelý, že se musel o pozornost během Zařazování dělit se Sally.

Zbytek Zařazování od dalšího zmijozela Perdtea, Ignatiuse až po mrzimora Zosmu, Gregoryho proběhl poklidně.

*Pro nechápavé: Sally je zdrobnělinou jména Sarah.

Když profesorka McGonagallová odnesla Moudrý klobouk, Brumbál povstal a na všechny se zářivě usmál. „Vítám v Bradavicích všechny studenty i profesory. Chci vám říct jen jednu větu: Dobrou chuť!“ Posadil se. Velkou síní se rozlehl ohlušující potlesk.

„Tahle řeč se mi líbila,“ poznamenal Ron a natáhl se po smažených kuřecích křidýlkách. „Krátká, ale výstižná a milá.“

*****

Po večeři Brumbál opět povstal. „Chtěl bych upozornit všechny studenty, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán. Dále mě náš školník pan Filch požádal, abych vás upozornil, že použití přenosných bažin a puklin v podlaze z Kratochvilných kouzelnických kejklí není v prostorách Bradavic povoleno. Pro zájemce je celý seznam zakázaných předmětů k dispozici v kanceláři pana Filche. Čítá několik set položek. A než dorazí náš drahý Hagrid a dovede dvě nové profesorky, zazpíváme si bradavickou hymnu.“ Z Brumbálovy hůlky vyklouzly čtyři stuhy v červené, zelené, modré a žluté barvě. Každá z nich vytvořila tři řádky textu hymny.

Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, že ví,
ať jsme ještě hloupí jelimánci,
nebo nám vlasy už šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
teď je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všecko, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.

Během zpěvu se otevřely dveře u učitelského stolu, vešel Hagrid a za ním ještě někdo, koho Hagrid zakrýval.

„Jak vidíte, nové posily profesorského sboru jsou již zde. Profesorka Vixenová se uvolila přijmout místo učitele principů kouzel a základů přírodní magie.“ Zpoza Hagrida vyšla krásná mladá žena s temně rusými vlasy do pasu. „Další novou profesorku,“ pokračoval Brumbál, když potlesk opadl: „již vy starší znáte. Bude učit obranu proti černé magii. Pevně věřím, že bude lepší i oblíbenější než její předchůdkyně.“

„To zaručeně, ať bude jakákoliv,“ prohlásil na celou síň Terry Boot a mnoho studentů mu souhlasně přizvukovalo.

Brumbál se opět usmál. „Přivítejte prosím zpět v Bradavicích slečnu Fleur Delacourovou.“