Teprve znovunalezená víra je ta pravá. --- Patricie Holečková

V pondělí strávil Harry celé dopoledne nad prázdným pergamenem, který dostal od Freda a George. Zkusil všechny písmo odhalující postupy, které znal. Několik zaklínadel, fráze použité Snapem na Pobertův plánek v třetím ročníku, nahřívání pergamenu, odhalovací prášek z KKK... Vše bezúspěšně. Během lektvarů vůbec nedával pozor. Naštěstí si toho Snape nevšiml, protože obklopil pracovní stoly jednotlivých skupin paravány, aby nemohli při vaření složitého lektvaru z polotovarů připravených minulý týden odkoukávat pracovní postupy ostatních.

Ze zamyšlenosti ho vytrhla až dvouhodinovka druhů magií. Ve Whiteově učebně byl na každém místě položen talíř se dvěma sendviči a hrnek s čajem. Čistým čajem, bez mléka.

„Uvědomujete si,“ zašeptal Ron přátelům: „že večeříme u jednoho stolu s Malfoyem?“

Harry se po jmenovaném ohlédl. Se vznešeným výrazem upíjel z hrnku čaj. „Co na mě tak civíš, Pottere?!“ vyjel na něj, když si všiml jeho pohledu.

„To, že se někdo podívá na tu světovou stranu, kde zrovna oxiduješ, ještě neznamená, že civí na tebe. Nevíš, co bych z toho asi tak měl, Malfoyi?“ odsekl Harry a za nic na světě by nepřiznal, že se na něj skutečně díval.

„To mi řekni ty, Pottere. Civěl jsi na mě! Že by jsi se snad snažil odkoukat trochu etikety při jídle? Protože, jak vidím,“ sjel znechuceně očima z Harryho na Rona, který se ládoval sendvičem takovým způsobem, že lítaly drobečky na všechny strany: „od svých kamarádíčků se toho asi moc nenaučíš, co?“

V tom okamžiku se otevřely dveře do kabinetu a vstoupil White. Neměl na sobě hábit, jen černou košili a kalhoty. „Dobrý večer. Crabbe, zavřete dveře do chodby. Pottere a Malfoyi, za každou větu z vaší dětinské hádky strhávám vašim kolejím jeden bod. Tedy šest Zmijozelu a šest Nebelvíru.“ Dětinské hádky. Harry sklopil oči k zemi. White měl pravdu. Malfoy si sice začal, ale poslední věta, kterou mu řekl on sám, byla v podstatě hozenou rukavicí.

„Dnes začneme nepromíjenými kletbami. Sice je podle všeho znáte z obrany proti černé magii, ale zkušenosti se znalostmi studentů mne naučily nespoléhat se na to. Takže kdo nám o některé z nich něco poví?“ Přihlásila se většina studentů. „Longbottome?“

„Cruciatus, kletba bolesti. Dokáže způsobit i šílenství. Za její používání je většinou doživotí v Azkabanu,“ odpověděl Neville tiše, ale zdaleka nebyl tak bledý jako tenkrát na hodině falešného Moodyho. Brumbálova armáda, útěk Lestrangeových a události na ministerstvu ho dost posílily.

„Bod pro Nebelvír. Jen bych vás trochu opravil – Crucius samo nemůže přivodit šílenství. Je to kouzlo těla. Šílenství nastane, je-li zároveň použito i kouzlo psychické. Znáte indikaci? Zaklínadlo?“ vysvětlil, když se Neville zatvářil zmateně.

„Crucio.“

„Další bod. A znáte podmínku, kterou musí sesílatel splňovat, aby se mu podařilo kouzlo správně seslat?“ Neville zavrtěl hlavou. White očima přelétl zbytek třídy. „Někdo jiný?“ Nikdo se nehlásil. Ani Hermiona. Nakonec tedy váhavě pozvedl ruku Harry. „Pottere?“

„Musí chtít způsobit bolest,“ hlesl Harry. „Musí toužit slyšet křičet oběť bolestí.“

„Bod pro Nebelvír. Je dokonce známo, že noví smrtijedi museli v rámci přijímacího obřadu prokázat schopnost seslat Cruciatus, nejčastěji na malé dítě.“ Několik studentů se zatvářilo otřeseně. „Jak víte, proti tomuto zaklínadlu neexistuje žádný štít ani protikouzlo. Z historie nicméně známe několik málo jedinců, kteří dokázali bolesti vzdorovat snad jakousi silou vůle. Ovšem jak to dokázali, to merlinužel nikdo neví. Pokud někdo vyšle toto kouzlo na vás, uděláte nejlépe, když prostě uskočíte. Indikace musí být vyslovena nahlas a zřetelně, což vám dá vteřinovou šanci se připravit. Není to moc, ale lepší než nic. Kdybyste třeba někdy našli oběť smrtijedů, poznáte, že byla vystavena Cruciatu, podle charakteristických jizviček ve tvaru půlměsíců,“ začal si White rozepínal knoflíčky na košili: „které se zasaženému Cruciatem vytvoří na hrudi nebo na zádech.“

Při posledních slovech si do poloviny rozhalil košili. Na bledé kůži měl kolem deseti načervenalých půlměsíčků. Ve třídě by byl slyšet spadnout špendlík. Dokonce i zmijozelským zmizely z tváří významné úšklebky, které si vyměňovali, když White začal mluvit o nepromíjených. White si toho nevšímal, zapínal si košili a klidně mluvil dál.

„V bitvě je Cruciatus v podstatě k ničemu. Pokud jste dostatečně bezcitní, bolest protivníka zastaví, většinou i upustí hůlku. Ale museli byste někoho mučit mnoho hodin, což v bitvě ani nejde, aby nebyl schopen hned po skončení kouzla opět uchopit hůlku a bojovat. Nebo by to muselo být dítě. A zatímco se někde uprostřed bitevního pole soustředíte na sesílání a udržování kletby bolesti, může vás někdo další poměrně snadno odzbrojit, omráčit nebo zabít. Kdo mi řekne další kletbu, která se nepromíjí?“

Probrali zbylé dvě kletby. White pokaždé zdůrazňoval při seslání nutnost touhy zabít či ovládat.

„A teď se konečně dostáváme k důvodu, proč si tato kouzla opakujeme. Ví někdo z vás, proč se nepromíjí právě Crucio, Imperio a Avada, ačkoli existuje spousta dalších zaklínadel, která způsobí vážná poranění, smrt, bolest, nebo si pohrají s lidskou psychikou? Malfoy?“

„Patří do černé magie.“

„Bod pro Zmijozel.“

Hermiona zvedla ruku. „Ale pane profesore, vždyť třeba kouzlo Furmen potestas může vyslané nesprávným kouzelníkem také snadno způsobit smrt, patří do černé magie, a přesto se soudí pouze pokud smrt opravdu způsobí, nejen pouhé použití.“

„To není pravá černá magie, pouze se jí tak zvykově říká. Proto, abych vás nemátl, budu toto značení také používat. Pravé černé magii, do které patří kletby, jenž se nepromíjejí, budeme říkat temná magie.“

„Pane? A kam teda patří Furmen potestas?“

„Říká se jí šedá, základní nebo obecná. Předpokládám, že všechna kouzla, která jste se v Bradavicích naučili, jsou šedá. Jsou silná, ale na temnou magii, nebo naopak světlou magii nemají. Je v nich velká síla. Můžete s nimi dosáhnout i věcí, které by zbytek světa pokládal za přinejmenším podivné.“

„Jako že třeba někdo zná naše jména, i když nás nikdy neučil?“ odvážila se Levandule.

Na Whiteově tváři se daly těžko odhadnout nějaké emoce, ale Harry by přísahal, že teď se zatvářil pobaveně.

„Je mi líto, že vás musím zklamat, slečno Brownová, ale to je čistě šedé kouzlo v lavicích. Každý, kdo stojí na stupínku, vidí nad hlavami sedících studentů jejich jména. Ale sílu temné magie si dokáže plně představit jen ten, kdo ji viděl. Ať už se jí chce vyhnout nebo ji použít. Chtěl bych, aby každý z vás nepromíjené viděl. Všechny nepromíjené.“

Terry Boot zvedl ruku. „My už jsme je viděli, pane profesore. Ve čtvrťáku.“

„Na nějakých drobných zvířatech, že? Ne na lidech.“

Terry pobledl. „A...ano. Na zvětšených pavoucích. Ale Imperius zkoušel na nás.“

„Je tady někdo, kdo neviděl Imperio na člověku?“ rozhlédl se White. „Dobře, Imperio vynecháme. Ale co se týká zbylých dvou kleteb, i ty byste měli vidět. Tohle je ještě stále nezávazná výuka, takže do toho nikoho nebudu nutit.“

„Jak nám je chcete ukázat?“ zeptala se vyděšeně Susan Bonesová.

„Ukážu vám své upravené vzpomínky. Jsou upravené, takže uvidíte jen aktéry, ale nepoznáte tváře. Jsou zeslabené, takže to vámi tolik neotřese. A jsou to jen vzpomínky, takže vás nepoznamenají například viděním testrálů a tak.“ White zamával hůlkou. Na tabuli se objevil seznam latinských slov. „Tohle si všichni opište. Ti z první řady, kteří se odváží shlédnout mé vzpomínky, ať mě nyní následují vedle.“ Odvážilo se všech devět.

Vedlejší místnost byla vypolstrovaná, na bocích do tvaru obřích schodů, zřejmě aby si na ně mohli studenti sedat, uprostřed se táhlo pódium podobné tomu, které bylo před lety v Soubojnickém klubu. Harryho jen udivilo, proč se tehdy vlastně nevyužila tato místnost. Byla na souboje mnohem vhodnější, než tenkrát ta narychlo upravená učebna. I když, jak tak o tom přemýšlel, on by taky nepustil někoho jako Lockharta do své učebny.

Následovali Whitea k jednomu konci pódia, kde byla položená myslánka. White pozvedl ruku s hůlkou. Objevilo se úzké lanko a volnými smyčkami kolem pasu svázalo studenty do řady.

„Zjistil jsem, že studenti různých kolejí se neradi drží za ruce,“ vysvětlil profesor. „A je to nejlehčí způsob, jak udržet v myslánce, to je ta kamenná miska, víc jak tři, co s ní neumějí zacházet, zároveň.“ Chytl volný konec provazu a druhou rukou se natáhl k hladině vzpomínek, jenž měly k Harryho překvapení nazlátlou barvu. Neměl však moc času přemýšlet o důvodu, neboť lano uvázané okolo jeho pasu sebou škublo a vtáhlo ho za profesorem do myslánky.

Zdaleka to nebylo tak hrozné, jak se obával. Něco jiného je dívat se, jak se zelený paprsek noří do hrudi člověka, kterého znáte, a něco jiného je dívat se, jak zasáhne tělo bez tváře, hlasu, viditelných emocí. Je rozdíl mezi tím, když vysloví slovo „Crucio“ štěrbinovitá ústa pod červenýma očima s dychtivým výrazem, a tím, když je zašeptá hlas bez identity.

Ostatní to viděli jinak. Okusili hrůzu, šok a bezmoc. Tedy, zmijozelové se tvářili nezúčastněně, ale zvláště na Pansy Parkinsonové bylo vidět, kolik ji bezvýrazná maska stojí sil a jak pod ní bojuje s hysterií. Ti z první řady to vlastně měli nejlepší, protože před vstupem do jámy lvové neviděli obličeje vycházejících. A přesto – vejít odmítlo jen pár dívek z Mrzimoru a jedna z Havraspáru. Těžko říct, proč tam šli ostatní. Snad ze solidarity jako Harry (který tam jít nemusel, protože už viděl použití všech nepromíjených na vlastní oči), snad ze studijních důvodů jako Hermiona, morbidní zvědavosti jako Malfoy, nebo prostě z touhy prokázat odvahu sami sobě jako Neville či ostatním jako Ron.

„Vypadáš, že se tě to dotklo nejmíň ze všech,“ poznamenala k Harrymu Hermiona nahlas, když se vrátila poslední bledá řada.

Harry na ni chvíli zíral a snažil se rozluštit její významný pohled. Pak pomalu a naprosto upřímně odpověděl: „Víš, White říkal naprostou pravdu. Ty vzpomínky jsou hodně upravené. Ve skutečnosti je to mnohokrát horší.“

*****

„Dotklo se tě to nejmíň... Je to mnohokrát horší...“ parafrázoval Ron o hodinu později v nebelvírské věži. „O co vám u Merlina šlo? Aby se všichni složili?!“

„On to vůbec nepochopil,“ povzdychla si Hermiona.

„Co jsem nepochopil?“

„Bylo tam sedm zmijozelů. Vsadím se, že čtyři z nich mají stopro naplánováno stát se smrtijedy jako tatíčci,“ vysvětloval Harry. „Ale vždyť oni vlastně ani nevědí, co to znamená být Voldemortův zabiják... Měl by ses odnaučit sebou trhat pokaždý, když někdo řekne jeho jméno... Je to mizivá šance, ale White je tím, co dělá, možná dokáže odradit. My s Hermionou jsme se mu jen pokusili trošku pomoct.“

„To proto učí White černou magii, Rone. Je vážně na naší straně, jen se nesoustředí na snižování počtu smrtijedů, ale na to, aby se přidávalo míň nových.“

„Co když ne? Co když chce naopak budoucí smrtijedy připravit, aby necouvli, až dostanou první úkol?“

I to je možné,“ připustila Hermiona. „Ale přeci jen je v Řádu. Když nechceš věřit Fénixům, tak komu?“

*****

Před půlnocí se Harry pod neviditelným pláštěm vyplížil z věže. Proklínal sám sebe, že se nedonutil zůstat v posteli, ale nutně potřeboval mluvit s Whitem. Jen doufal, že učitel překousne tak pozdní návštěvu.

Pět minut se odhodlával zaklepat na dveře kabinetu.

„Dále.“

Harry nesměle vstoupil. Místnost vypadala stejně neosobně jako White sám. Masivní vyřezávaný stůl a skříně z tmavého dřeva působící starobyle i na kouzelnický svět, za stolem jednoduchá židle strohá ještě víc než ty, které byly u lavic v učebnách, před stolem křesla sic bohatě čalouněná, přesto napohled tvrdá, nikde žádný obraz, fotografie, soška, nic takového. Interiér polidšťovala jen zakrslá rostlinka v květináči na stole a kroky tlumící huňatý koberec s několika centimetry dlouhým vlasem. Nad stolem se vznášela koule slabě zářící modrým světlem, díky kterému tonul pokoj v modravém příšeří jako pod vodní hladinou.

White stál u okna a pozoroval cosi venku. „Posaď se, Harry, hned se ti budu věnovat.“

Harry ho váhavě poslechl. Tiše seděl a připadal si dost nesvůj. „Jak víte, že jsem to já?“ vyhrkl jakmile se White otočil.

„Čekal jsem tě. Vlastně jsem tě čekal už s Hermionou.“

„Ona tady byla?“

„Odešla před půlhodinou. Večerní světlo!“ Koule se rozzářila žlutým světlem stejným jako vydává lucerna, jen o něco jasnějším. „Jsi tady sám, takže odhaduji, že jsi přišel kvůli jiné záležitosti, než ona. Takže co potřebuješ?“

„Naučit se zacházet s myslánkou.“ Harry položil na stůl kamennou misku s runami. „Našel jsem ji na Grimmauldově náměstí. V tom červeném pokoji, jestli jste o něm slyšel.“

„Řekni mi kolikrát a za jakých okolností už ses s myslánkou setkal.“

Harry trochu zrozpačitěl. „No, byl jsem sám v Brumbálově pracovně... dveře skříně byly nedovřené...“

„Viděls‘ alespoň něco zajímavého?“

„Ano, tři staré soudní procesy z doby po pádu Voldemorta.“

„A ještě?“

„Brumbál mi v červnu něco ukazoval.“

„A ještě?“

„To je všechno.“

„Opravdu? Zaváhal jsi.“

„No dobře, byl jsem v myslánce ještě jednou, ale slíbil jsem, že to nikomu neřeknu,“ odpověděl Harry s nepříjemným pocitem bezmoci, že není schopen ten incident Whiteovi zatajit.

„Řekl jsi, že jsi viděl soudy. Předpokládám, že se týkaly smrtijedů. Ty byly vesměs hodně nepříjemné. Přesto se mi zdá, že tě nezasáhly natolik, jako tato tajná vzpomínka. Viděl jsi něco, co se dotklo tebe osobně, že?“

„Viděl jsem, jak táta udělal něco... čemu bych nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči.,“ zašeptal Harry bolestně. „Mluvil jsem o tom s Remusem a S... Siriusem,“ dodal nesouvisle. „Sirius mi řekl, že jim bylo patnáct a byli idioti. Že v patnácti je idiot každý. Ale já bych to neudělal ani v patnácti ani jindy. Myslím, že z našeho ročníku by to sedělo akorát tak na Malfoye.“

„Patnáct... Pátý ročník... To byla vzpomínka Severuse, že?“

Harry prudce zvedl hlavu. „Jak to víte?“

„Byl jsem sice níž, ale dobře si je pamatuju. Byli dost podobní dvojčatům Weasleyovým.“

„Ne, tohle by oni neudělali...“

„Harry, nevím sice, co jsi viděl, ale věř mi, že Weasleyovi mají na svědomí spoustu nehezkých žertíků. Vyrostli z nich o dost rychleji než tvůj otec a ostatní, proto si na ně moc nepamatuješ, ale jejich první tři ročníky byly pro některé studenty děsivé, zvláště ten druhý. Teprve potom se přeorientovali na většinou nevinné žertíky. Dále bys měl vědět o myslánkách jedno – zachytávají situaci z pohledu pamětníka. Obraz a slova bývají téměř stoprocentně taková, jako ve skutečnosti, ale zabarvení slov, celková nálada a například pocit ponížení ze vzpomínek přímo čiší tak, jak je cítil pamětník.“

„Prosím vás, neříkejte profesoru Snapeovi, že víte, že jsem byl v jeho myslánce.“

„O to se nemusíš bát.“

„A naučíte mě s ní zacházet? Občas mám pocit, že mi praskne hlava, na co všechno myslím. Nebo se něco snažím vybavit a nedokážu to. V tom by mi myslánka pomohla, ne?“

White se opřel a chvíli si bezvýrazně Harryho prohlížel. „Ano, teoreticky. Jenomže jsi na něco takového dost mladý. Zažil jsi toho sice víc než jiní za celý život, já vím, ale tvá mysl se ještě formuje, což je proces, který končí mezi devatenácti a dvaadvaceti. Pokud nemáš zformovanou mysl ani neovládáš nitrobranu nebo červenou magii, může se snadno stát, že si vzpomínky definitivně vymažeš z hlavy.“

„To by mohla být i výhoda,“ zamumlal Harry.

„Utváří tě každá vzpomínka. Něco vymažeš a už to nebudeš ty. Máš co zapomínat, ale tohle není řešení. Tak mě napadá... Odkud víš, že si pro seslání Crucia potřebuješ vychutnávat bolest?“

„Řekla mi to Bellatrix Lestrangeová loni na ministerstvu. Já... pokusil jsem se na ni Crucio seslat po... potom, co Sirius propadl obloukem, ale jen jsem ji srazil na zem.“

„Počkej chvíli tady. A na tu kytku nesahej, jestli nechceš mít zelenou ruku, zabavil jsem ji jednomu ze studentů.“

White odešel, zřejmě do svých soukromých komnat. Dveře, které k nim vedly, nebyly v dřevěném obložení téměř vidět. Harry využil profesorovy nepřítomnosti a vyhlédl z okna. Ale ať už tam bylo při jeho příchodu cokoli zajímavého, teď už výhled obsahoval jen trávník a vzdálenější Les.

„Tady bych pro tebe něco měl,“ řekl White, když se vrátil a podal Harrymu lahvičku naplněnou nazlátlými upravenými myšlenkami. „Jsou upravené jen minimálně, abys neviděl mne. Do myslánky je prostě přelij. Vydrží pět shlédnutí. Slib mi ale, že se na ně podíváš až zítra a teď půjdeš spát.“

„Slibuji, pane.“

*****

Jako nejbezpečnější místo pro shlédnutí Whiteových vzpomínek přišla Harrymu Komnata nejvyšší potřeby. Proto se do ní po snídani vytratil. Ponořil se do nazlátlé tekutiny.

*****

Na setmělé pasece proti sobě stály dvě skupiny kouzelníků. Ti vepředu (na obou stranách) udržovali obří jednolité štíty, přes které Harry viděl jen siluety. O podobném kouzle nikdy neslyšel. Zpoza štítů létala nejrůznější kouzla mladému pozorovateli známá i neznámá. Pak jeden kouzelník vyslal paprsek Avady. Protivníci rychle uskočili do stran, čímž se soustředění těch vepředu přerušilo, štít zhasnul a zmizel. Siluety se vyjasnily, Harry rozpoznal bystrozorské stejnokroje. Na nechráněné bystrozory však druhá strana kupodivu nezaútočila. Siluety za štítem se obracely a vysílaly zaklínadla na úplně jinou stranu, než by kdo čekal. Harry se rychle přesunul tak, aby viděl za štít (stál asi dvacet metrů od boje). Byli tam smrtijedi. Podle všeho je část bystrozorů pod vedením Moodyho obešla a vpadla jim do zad. Štít po chvíli zmizel, smrtijedi byli obklíčeni. Ze začátku se drželi, ale pak jich několik zpanikařilo, což se přeneslo i na většinu ostatních. Začali se houfně přemisťovat pryč, dokud na pasece nezůstali jen čtyři ležící. Bystrozoři je spoutali a sundali jim masky. Pak jeden z bystrozorů rozsvítil hůlku a jiný fotografoval zatčené. Ten, který svítil byl... James Potter.

Myšlenky zavířily, scéna se změnila. Vánoční ples v Bradavicích. Harry u stolu zahlédl Petra Pettigrewa s jakousi hnědovláskou. Vypadal starší než ve Snapeově vzpomínce. Harry ho odhadl na šestý nebo sedmý ročník. Červíček měl dětský obličej, který určování jeho věku výrazně ztěžoval. Černovlasý kouzelník však nechal být Červíčka Červíčkem, protože se mu při pohledu na něj zatínaly pěsti, a raději hledal v sále ostatní poberty. Jamese a Remuse našel rychle. Primusové a prefekti zahajovali ples valčíkem se členy profesorského sboru. James tančil s profesorkou McGonagallovou, Remus s madame Pomfreyovou. Našel i svoji matku, jak tančí s Brumbálem. Ne, našel dívku, která se stane jeho matkou. Valčík skončil, Brumbál s dvornou úklonou předal Lilyinu ruku Jamesovi. Parket se zaplnil ostatními studenty, Harry měl ale i tak ze svého místa na Lily a Jamese dobrý výhled. Ti dva si sotva všímali okolí, viseli na sobě očima a vypadali šťastně, tak šťastně...

Vzpomínka skončila. V té další se Harry ocitl v nevelkém sále. Bylo v něm několik řad židlí, vepředu mluvnický stolek a u něj o pár let starší Lily ve stejném hábitu, jako měli léčitelé u svatého Munga.

„Agatha Tidyová, Týdeník čarodějek. Paní Potterová, myslíte si, že se tento váš objev může stát základem trvalého léku proti lykantropii?“

„Je to možné,“ přisvědčila Lily klidně. „Určitě se bude náš další výzkum ubírat tímto směrem, ovšem nemohu vám nic zaručit, jak jistě pochopíte.“

„A kolik lidí na něm pracovalo?“

„Včetně mě jedenáct.“

„Jim Pushy, Denní věštec. Bude pro vlkodlaky povinné užít tento lektvar?“

„To je otázka spíše pro ministerstvo kouzel, o tom my nerozhodujeme.“

„Proslýchá se, že se nyní mohou beztrestně přihlásit i ti vlkodlaci, kteří se i přes zákon prozatím nenechali registrovat, je to pravda?“

„V zájmu větší bezpečnosti ostatních kouzelníků i mudlů v to doufáme, ale i to je v kompetenci ministerstva.“

Sál plný novinářů zmizel v nazlátlém víru. Další vzpomínka začínala hned u vstupu na famfrpálový stadion v Bradavicích. Podle barev se měl uskutečnit zápas Nebelvír versus Havraspár. Harry se trochu váhavě rozhlédl po proudícím zástupu živě se bavících studentů. Nebyl si úplně jist, kam má jít. Vzpomínka koneckonců patřila Whiteovi. Ačkoli ho Harry neviděl, byla pořád vázaná na něj. Nevěděl, do jaké koleje White chodil a na jakou tribunu si tedy sedal. Narozdíl od předchozích vzpomínek tady hrozilo vážné nebezpečí, že se od něj příliš vzdálí. Sice netušil, co by se v tom případě dělo, instinkt mu však napovídal, že by se mu to určitě nelíbilo. Rozhodně ale nemohl zůstat stát u vchodu, a tak se vydal na nebelvírskou tribunu.

Pět let s neviditelným pláštěm se ukázalo být dobrou průpravou na proplétání se davem. Sice do něj ostatní pochopitelně nevráželi, ale procházeli jím, jenomže to byl stejně nepříjemný pocit jako dotknout se ducha.

Na tribuně, už bez počátečního překvapení, našel Poberty vyjma Dvanácteráka. Vypadali na čtvrtý ročník. Tváře jim hořely vzrušením, když se tísnili mezi dvěma tyčemi s napnutou nebelvírskou vlajkou se řvoucím lvem.

Hromotlucký nebelvírský kapitán si potřásl rukou s havraspárskou kapitánkou. Postarší rozhodčí vypustil míče.

„Poslední utkání sezony právě začalo!“ zahřměl komentátor hlubokým hlasem. „Camrál má Cleopatra Fisová a letí k nebelvírské brance. Dnes se rozhodne... Výborná klička, Cleo! ...o celkovém prvním, druhém a třetím místě. Á, Fisovou zastavil potlouk mistrně odpálený nebelvírským kapitánem. Vypadá to, že je Fisová zraněná, ano, havraspárská kapitánka žádá o pětiminutovou pauzu. A to se sotva začalo hrát, dámy a pánové, vypadá to na napínavý zápas. Mezitím vám ještě připomenu, že jen body z dnešního zápasu rozhodnou o umístění Havraspáru, Nebelvíru a Mrzimoru, prozatím může vyhrát každý z nich, šance jsou vyrovnané. Zmijozel letos do boje o famfrpálový pohár příliš nezasáhl, jejich tým se nesrovnal s odchodem dvou vynikajících střelců a brankáře. Bez kvalitního brankáře jejich skóre nezachránila ani výborná chytačka Vixenová, loňský to objev kapitána Malfoye...“

Harry nadskočil. Scarlett Vixenová byla zmijozelskou chytačkou! Stočil pohled ke zmijozelské tribuně, ale na tu dálku neměl šanci rozpoznat něčí tvář. Zápas znovu začal. Byl skutečně dost tvrdý, přestože se v něm kupodivu objevilo jen velmi málo faulů, Harrymu však přišel pohodovější než ty, které hrál on. Bylo znát, o kolik se za ty roky zdokonalila závodní košťata. I tak obdivoval letové schopnosti hráčů obou družstev. Sice kvůli nižší rychlosti letu nepotřebovali třeba brankáři a střelci takový postřeh, ale museli být hbitější, aby se stihli vyhnout potloukům.

Harry se nechal strhnout atmosférou a jásal s nebelvírskými, ačkoli ho nikdo nemohl slyšet. Hra už trvala asi půl hodiny. Najednou se oba chytači řítili k zemi. Neproměnili se sice v šmouhy jako hráči létající na Kulových blescích, přesto letěli úctyhodnou rychlostí. Kousek nad trávníkem James vyrovnal let, zatímco havraspárský chytač skončil na zemi. Naštěstí to celkem slušně ubrzdil, ale i tak to musela být značná rána. Harry se v první chvíli domníval, že šlo o Vronského fintu, dokud si neuvědomil, že James natahuje ruku a...

„POTTER CHYTIL ZLATONKU! Nebelvírský chytač ve fantastickém manévru chytil zlatou a ukončil tím hru se skórem 180:40! Famfrpálový pohár získal Nebelvír!“ křičel komentátor přes řvoucí stadion. „Prosím vítězný tým, aby slétl před profesorskou tribunu. Druhé místo obsadil Mrzimor, o pár bodů následuje Havraspár a Zmijozel, letos s velkým odstupem, skončil na místě čtvrtém!“ Remus zapomněl na veškerou důstojnost, vytrhl ze země jednu z tyčí vlajky, jakýsi další nebelvířan vytrhl druhou, skákali, mávali onou vlajkou a cosi nesrozumitelného řvali. Petr se objímal se Siriusem, taktéž oba ječeli. Opodál nepokrytě slzelo několik dívek včetně Lily...

Zlatý vír Harryho prudce vyhodil z myslánky na kamennou podlahu Komnaty. Mladý kouzelník zůstal ležet na zemi a prudce oddechoval. On nikdy nezažil ten proud vybičovaných emocí jaký byl cítit ze vzpomínky. Jako hráč to prožíval úplně jinak, při hře ostatních kolejí nikdy neseděl na tribuně vítězů a na mistrovství seděl v upjaté nejvyšší lóži, kde to nebylo takové. V tuhle chvíli nedokázal ani na Pettigrowa myslet jako na nepřítele, když viděl na jeho obličeji to neskrývané štěstí. Ale šlo tam i o víc. O zjevnou lásku jeho rodičů na plese, odvahu jeho otce při bystrozorském zásahu a o skutečnost, že se jeho matka podílela na vynálezu lektvaru, který alespoň částečně ulevil vlkodlakům z jejich údělu.

Stoupl si a opatrně vzal myslánku do rukou. Ron mohl o Whiteovi říkat, co chtěl, ale Harry cítil, že je jeho dlužníkem. Protože když opouštěl Komnatu, ve které ukryl myslánku do skříňky s patentovaným nerozkouzlitelným zámkem, který se otevřel jen pod dotykem Harryho dlaně, cítil se šťastnější než za celý předchozí rok.