Minulost oživovaná vzpomínkami je hrozbou do budoucnosti. --- N. N.

Zbytek dne chodil Harry Bradavicemi téměř v euforii. Ani srážka se Snapem mu nemohla zkazit náladu. Snad ještě nikdy nedokázal skutečně přecházet poznámky Mistra lektvarů. Snapea tím očividně otrávil, ale nemohl mu dost dobře strhnout body za to, že se usmívá.

Na poradu patronů dorazil jako druhý. V křesle u krbu seděla Alison a zamyšleně studovala pergamen, ve kterém Harry poznal seznam zmijozelských prváků. U každého jména byly úhledným písmem připsány poznámky. Když si dívka všimla Harryho, nevraživě na něj pohlédla. „Ať ti nevypadnou oči.“

„Nechtěl jsem to číst,“ ospravedlňoval se Harry. „Jen jsem si říkal, že je dobrej nápad si to zapsat.“

„Píše se to samo,“ řekla Alison už o něco vlídněji. „Podívej se na svůj pergamen. A každý měsíc vezmeme svoji kroniku a v duchu si přehráváme uplynulý měsíc. Všechno se zapíše stejně jako bys to psal ty, ale je to úhledným čitelným písmem a zabere to jen pár minut.“

Harry odešel do svého pokoje. Seznam prváků se skutečně změnil. Prostor mezi jmény se roztáhl na několik řádků. Na nich byly stejným písmem jako na Alisonině archu zkráceně vypsány údaje, které Harry přes týden zjistil.

Brownie, Emil - Mudlovská rodina, dva starší bratři bez kouzelných schopností, mladší sestra možná. přečetl si první jméno. O Emilovi se toho moc nedozvěděl. Na vypouštění jednorožce nebyl, protože si zrovna odpykával školní trest za „minové pole“ bomb hnojůvek před Filchovou kanceláří. Kromě něj tehdy v prvního ročníku Nebelvíru chyběl jen Sebastian Pwyll, kterého jednorožec jednoduše nezaujal.

*****

Po poradě zašel Harry do knihovničky. Chtěl najít zápisky předchozích patronů o ostatních ročnících.

Knihovnička byla místnost menší než Harryho ložnice u Dursleyových od stropu až k podlaze napěchovaná knihami, police byly dokonce i zevnitř na dveřích. Uprostřed stál dřevěný stolek se čtyřmi deníky s čistými listy.

Harry to tu už jednou navštívil během patronského týdne o prázdninách., avšak tehdy hledal jen knížku, o které mu řekl snový Sirius, a nic jiného ho nezajímalo. Teprve teď začal procházet červené hřbety knih s nenápadným zlatým ražením označujícím roky, z kterých zápisky pocházely. Bohužel knihy nebyly seřazeny chronologicky, vlastně to vypadalo, jakoby byl nový deník prostě zastrčen kamkoli to šlo. S nemalými obtížemi, a značným množstvím vynaloženého času, nalezl tlustý svazek z let 1989/90 – 1991/92 a nejméně dvojnásobně tenčí deníky 1992/93 – 1993/94 a 1994/95 – 1995/96. Všechny tři odnesl do svého pokoje, kde se do nich se zaujetím ponořil. Nečetl úplně všechno, ze začátku spíše jen tak listoval stránkami, protože první ročník, který ho zajímal, přišli až na podzim devadesátého roku – to byli současní sedmáci (vyjma o rok starších dvojčat Weasleyových). Mladý kouzelník se cítil trochu provinile, že čte často i o dost soukromých cizích záležitostech. Studenti se svěřovali tehdejšímu patronovi, ne jemu. Naštěstí měl dotyčný ve zvyku psát s cynickým humorem, což Harrymu situaci ulehčovalo. Napadlo ho, že onen patron by byl skvělým spisovatelem, protože i poměrně nezajímavé příhody napsal úžasně čtivým stylem. Docela ho zajímalo, co si myslel o něm.

1. září 1991

Nový školní rok kupodivu opět začal. Nebelvírských prváků je osm. Ještě jsem neměl příležitost prohodit s nimi pár slov, tak zmíním jen tři – Parvati Patilovou, jejíž otec před dvěma lety dostal Merlinův řád druhé třídy, Harryho Pottera, zvaného chlapec, který přežil (myslím, že víc psát nemusím), a Ronalda Weasleyho, člena Weasleyovic klanu v Bradavicích až příliš známého. Snad s ním bude méně problémů než s Fredem, Georgem a tím panákem Percym, který dostal, achich ouvej, prefektský odznak. Ne že by nepředstavoval studenta dbalého pravidel, ale obávám se, že se povzbudí jeho perfekcionalismus, sebestřednost a ochota jít za cílem přes mrtvoly (byť tuto část své osobnosti většinou úspěšně skrývá). Prefektkou je Johanna Flawlessová, chudinka. Bude muset zastat smírčí osobu mezi Percym a ostatními.

Vím, jak „optimisticky“ tento zápis vyznívá, ale dělá mi starosti skutečnost, že je v třetím patře hlídaný kámen mudrců. Ví o něm jen hrstka lidí, jenže i díky té hrstce může nějakého šílence napadnout kámen ukrást. Kvůli této novince jsem se rozhodl udělat první zápis hned dnes a ne až na konci měsíce, jak bývá obvyklé. Kéž by mě nevázal slib. To bych mohl nenápadně rozšířit popis toho Hagridova trojhlavého hafánka.

26. září 1991

Dvojčata Weasleyova (3.r.) mají rekord. Dvanáct různých trestů za necelý měsíc. Úplně je vidím, jak v létě sedí někde ve stínu a na pergamen pečlivě zapisují všechny nové lumpárny, aby na žádnou nezapomněli. Lezou mi na nervy, protože většina z nehezkých žertíků je namířena proti studentům ostatních kolejí, převážně (ale nejen) na zmijozelské, což vzájemné vztahy zrovna nevylepšuje. Valerie mě seřvala, abych prý s nimi něco udělal. Její prvačku Mandy Brocklehurstovou vyděsili tak, že je na ošetřovně a nemluví. Sice se jim nic nedokázalo, ale i tak se ví, kdo to udělal. Brumbál si je dokonce zavolal na slovíčko. Z této akce budu s láskou vzpomínat jen na zoufalý pohled Percyho (5.r.), když se ptal svých bratříčků, jestli je alespoň něco, co nehodlají provést. Prý nevyhodí do vzduchu záchodky. Jak šlechetné! Merlin ví, proč zrovna tohle.

Valerie na mě nemusela tak ječet, když sama dobře ví, jak svázané ruce my patroni máme. Hold tajná funkce. Kromě případné evakuace hradu při útoku jsem vlastně nikdy nepochopil, na co jsme. A i ty tajné chodby by mohli znát prefekti. Kdo to vlastně vymyslel?

Sisi Sadová (5.r.) se z nešťastné lásky pokusila otrávit. Z nedočkavosti lektvar málo povařilo, a tak si jen pár dní poležela na ošetřovně. Kromě normální péče jí zavolali duševního léčitele. Jakmile se vrátila do vyučování, odečetl Snape Nebelvíru dvacet bodů za špatný lektvar a zadal jí za speciální úkol vypracovat esej o jedech na bázi fíkusového mléka.

Harry Potter (1.r.) se stal chytačem našeho famfrpálového mužstva. Oficiálně se to tedy ještě neví, neoficiálně je to veřejné tajemství. Tady se utají máloco. Oliver Wood (5.r.) se snaží alespoň zabránit čumilům v chození na tréninky. Zatím úspěšně. Když už mluvíme o Harrym, musím zmínit vypadávající oči velké části těch, okolo kterých prochází. Doufám, že mu to nevleze do hlavy.

Trochu strach mám i o Hermionu Grangerovou (1.r.). Příliš chytré přeaktivní děti nebývají oblíbené. Bude nešťastná, až jí dojde, že pohledy ostatních rozhodně neznačí obdiv k jejímu schopnostem a znalostem. Přitom určitě zná vyřazenost z kolektivu základní školy. Někteří lidé jsou nepoučitelní.

Další tři stránky se týkaly studentů již ze školy vyšlých. Černovlasý kouzelník odložil Deník a protřel si oči. Tehdejší patron viděl hodně. Zvláštní bylo, že si Harry nemohl vybavit žádného sedmáka projevujícího zvýšený zájem o prváky kromě havraspárské primusky a zmijozelského primuse.

Alespoň však pochopil, co White mluvící o Weasleyových myslel tím „pro studenty byly jejich první tři roky děsivé“.

Vrátil se zpět k Deníku. Říjen. Bývalý patron líčil vše od běžných studentských problémů až po trolla na Předvečer Všech svatých. Vyprávěl o výpravě patronů do sklepení, kde hledali, kudy se troll dostal dovnitř, a pátrání po jeho stopách v okolí Bradavic

...Měli jsme v plánu najít špatně chráněný vstup a zajistit ho. Nenašli jsme však žádný, což znamená, že to nebyl tak úplně nezvaný host. V blízkém okolí není nic rozdupaného – někdo ho vedl. To je značně znepokojivé. Podezříváme víc lidí, ale nechci nikoho jmenovat, dokud nemáme důkazy...

Od té doby až do Vánoc procházeli patroni každý večer školou a doufali, že přistihnou „nepřítele Bradavic“ při činu. Ve volném čase sledovali podezřelé. Marně. A tak, přes veškeré pochyby, označili trolla za kanadský žertík „nějakého debila.“ Pak se na čas vše vrátilo do poklidných starých kolejí až na pár výjimek. Brumbál posílil obranu Kamene (Harry si domyslel, že se jednalo o Zrcadlo z Erisedu), dva studenti si v Prasinkách sehnali láhev ohnivé whisky, vypili ji za skleníkem číslo dva, usnuli a málem umrzli (vzhledem k tomu, že to nebyl jejich první vroubek v tomto směru, byli vyloučeni) a Hagridova si za nového mazlíčka sehnal draka (jméno Norbert se k uším tehdejšího patrona nedoneslo).

30. června 1992

...Ochranné informační kouzlo, které jsem pomáhal Valerii a Brumbálovi umístit na inkriminované dveře ve třetím patře, bylo narušeno 25. června pozdě večer, když měly sedmé ročníky v Prasinkách večírek po složení OVCE. Bylo to strašné. Já i Valerie jsme věděli, co se stalo, jenomže jsme nemohli odejít bez udání skutečně věrohodného naléhavého důvodu, který nás nenapadal. Měli jsme do kouzla zahrnout i ostatní patrony, avšak zavrhli jsme to coby příliš složité. Naivně jsme si mysleli, že my tři budeme bohatě stačit. Jenže my byli na tom pitomém večírku a Brumbála jak naschvál potřebovali na ministerstvu. Nezbylo nám, než doufat, že nemá s odchodem stejné problémy jako my...

Harry si vzpomněl na Brumbálova slova, jak začal mít na ministerstvu pocit, že by měl být raději v Bradavicích.

V Deníku následovalo podrobné (kupodivu přesné) vylíčení všeho, co prožili Harry, Ron a Hermiona při snaze ochránit Kámen.

...Harry měl povoleno jít na závěrečnou slavnost. Původně vše směřovalo k opětovnému vítězství Zmijozelu, zatímco Nebelvír měl skončit poslední, ale Brumbál nám dal body za činy té šílené (nebo šíleně odvážné, nevím, co je přesnější) trojice. 50 bodů Ronovi, 50 Hermioně, 60 Harrymu a 10 Nevillovi, který se ty tři cvoky pokusil zadržet. Vyhráli jsme! O deset bodů jsme předehnali Zmijozel a VYHRÁLI JSME ŠKOLNÍ POHÁR! Jsem z toho naprosto nadšený. Výraz na Snapeově tváři mne bude hřát za dlouhých zimních večerů. Šest let jsme na závěrečné slavnosti zdvořile, avšak se skřípajícími zuby, tleskali Zmijozelu a konečně, když už jsme v to ani nedoufali, jsme se dočkali vítězství. Přesně takovýhle odchod jsem si přál.

Mou radost kalí jediné – jsem si jist, že to Brumbál narafičil tak, aby se o Kameni mudrců dověděl právě Harry a jeho přátelé. Pletichář je skvělý, ale nechápu, co vlastně bylo účelem. Chtěl snad prozkoušet schopnosti tří prvňáčků? To snad ne! Ověřit si, zda se Harry tváří v tvář nepříteli ve slabé chvilce zlomí? Doufám, že ne. Ověřit si, zda nepodlehne touze získat Kámen sám pro sebe? Skutečně nevím. Přestože jsem Bradavice i svou tak málo využívatelnou funkci miloval, jsem rád, že starosti spojené s Brumbálovými nápady bude řešit někdo jiný, vlastně jiná, má nástupkyně. Nejsem si úplně jist, hodí-li se na patronku, ale vhodnější kandidáti mají buď prefekturu, nebo jsou na můj vkus v příliš nízkém ročníku. Zastávám totiž názor, že pro mladší je patronství příliš obtížným břemen. (Až to budeš číst, F.L., moc si to neber.)

Valerie na mě čeká, je čas na naši poslední cestu k Bradavickému expresu a odjet vstříc budoucnosti. Nedokážu se sžít s myšlenkou, že už se sem vrátím jen jako pouhý návštěvník. Tenhle starý hrad je víc než školou, stal se mi druhým domovem. Buď nashledanou, odkaze krásné Helgy z Mrzimoru, moudré Roweny z Havraspáru, mazaného Salazara Zmijozela a udatného Godrica Nebelvíra. Kéž zde všichni studenti prožijí stejně krásné roky jako já.

Schopností F.L. se obával právem. Hned po přečtení prvního zápisu ze září 1992 ji Harry v duchu pojmenoval Fanynka Lockharta. Její obdiv k tomu podvodníkovi se zdál být bezmezný. O baziliškovi si myslela, že je to inteligentní netvor, který do Bradavic záměrně přišel za cílem souboje s „mistrem“. Teprve ke konci jara prohlédla. Květnový a červnový zápis byl dosti trpký.

Ze Siriuse Blacka měla naopak neskonalou hrůzu. Přijala patronskou odpovědnost. Ze všech sil se snažila studenty chránit. To, že se Sirius dostal do nebelvírské věže a málem zabil jednoho z „jejích“ studentů, brala jako osobní selhání.

…Loučím se s Bradavicemi s úlevou, že se nakonec nikomu nic nestalo, psala F.L. na konci Deníku.

Asi nemám na patronství nervy. Po každé eskapádě studentů jsem byla zralá na návštěvu u dušitele, zatímco přímí zúčastnění se oklepali a za dva dny na danou událost vzpomínali už jen matně.

Doufám, že má nástupkyně se osvědčí lépe než já.

Pohled na hodinky Harryho upozornil, že se blíží půlnoc. Odložil čtení posledního Deníku na neurčito a uložil se ke spánku. V tu chvíli se z chodbičky ozvala tlumená rána doprovázená třeskotem rozbitého skla. Mladý kouzelník byl v mžiku na nohou. S hůlkou v ruce šel zjistit, co se stalo.

V chodbičce, přímo přede dveřmi Harryho pokoje, se s bolestným výrazem ve tváři sbírala ze země Alison. Opodál ležela rozbitá mísa. Jakýsi růžový krém se pomalu rozléval po podlaze.

„Jsi v pořádku?“

„Snad jo,“ zavrčela Alison nenaloženě a přitáhla si víc k tělu župan, který měla navlečený přes bílou noční košili. Pokusila se vstát, ale podlomila se jí noha. Kdyby se neopřela o zeď, asi by znovu upadla.

„Moc v pořádku nevypadáš,“ konstatoval Harry. „Pomůžu ti na ošetřovnu.“

„Stačí do pokoje. Nic to není.“

„Myslím, že by to měla vidět madam Pomfreyová.“

„A já myslím, že to chce jen studený obklad.“

„Jak chceš,“ pokrčit rameny Harry. Byl moc unavený na to, aby se se zmijozelkou hádal.

Alisonin pokoj působil velmi zabydleně. Obrovské polštáře poházené všude možně, přes okno záclona, po zdech rozvěšené obrazy krajin, přes židli hromada šatstva, na stole stejná mísa, jakou Alison před chvílí rozbila, jen se světle fialovým krémem.

„Posaď se,“ vyzvala Alison Harryho k jeho překvapení. Poté, co pohlédl na židli, která pod oblečením téměř nebyla vidět, se trochu rozpačitě posadil na okraj postele. Alison se natáhla po míse s fialovým krémem a společně s odkudsi vyštrachanou lžící ji podala Harrymu. „Ber to jako úplatek za mlčení o mé nešikovnosti.“ Harry se na hmotu s nedůvěrou zadíval. Dívka se zašklebila. „Můžeš mi věřit, že netoužím ráno vysvětlovat, co dělá tvá mrtvola v mém pokoji.“

Borůvkový krém byl skutečně vynikající. „Takový jsem na bradavické hostině ještě neviděl,“ poznamenal Harry s plnou pusou a díval se, jak si Alison okolo kotníku utahuje vyčarovaný ojíněný obvaz. „To máš od skřítků?“

„Kdepak. Naše kuchařka umí ten nejlepší na světě. Ale dokud bratři Weasleyové nevymysleli ty jídelní krabice, neměla mi ho jak poslat. Bydlíme od Bradavic moc daleko, zkazil by se.“

„Na to není žádné kouzlo?“

„Je. Jenže moji rodiče jsou mudlové.“

„Opravdu?“ upřímně se podivil Harry. „Vždycky mi přišlo, že do své koleje docela zapadáš.“

„Zmijozelští mě naučili dávat si pozor na to, co dělám, co říkám, co dávám najevo,“ přiznala trochu trpce. „Je nás takových jen pár. Čistokrevných je víc než v ostatních kolejích, polokrevných asi tak stejně. Polokrevní jdou do Zmijozelu, aby zdůraznili své dědictví z té správné strany, my spíš náhodou. Nepochopením, že ctižádost není vždycky ta nejideálnější cesta.“

„Klobouk prý zařazuje z velké části podle toho, co člověk chce.“

„Chtěla jsem do Zmijozelu. Nic jsem o kolejích nevěděla, když jsem přišla do Bradavic. Jen z tý písničky Moudrýho klobouku. Zmijozel si cenil ctižádosti. No, popravdě, dneska už bych asi beztak neměnila. Ale tenkrát to byl šok, když jsem zjistila, že si budu muset sedm let krýt záda.“

Harrymu krém zhořkl v ústech, když si uvědomil, jak málo stačilo k tomu, aby měl s Alison stejnou cestu. Proto byla vždy tak tichá, stojící stranou. Není radno na sebe upoutávat příliš pozornosti, když jste tím, koho ostatní považují za méněcenného. „Alespoň na tebe Snape nehuláká,“ pokusil se poukázat na jedno ze zmijozelských privilegií.

„Ale huláká. Jenže když něco provedou zmijozelové, neodečítá nám body ani nám nevynadá na veřejnosti. Všechno musí vypadat vysoce loajálně. Ale to, co ti řekne později někde stranou si za rámeček opravdu nedáš. A jeho tresty jsou pověstné.“

„To jsem vůbec netušil,“ užasl Harry.

„Tak to má taky být,“ natáhla se Alison na postel. „Nic jsem ti neřekla a ty to taky nikomu neřekneš, rozumíme si, viď?“

*****

Z příjemného snu Harryho probudila tichá melodická hudba. Zívl, otevřel oči... ale hned je zase zavřel, jak se mu do nich zapíchly sluneční paprsky. Tiše ležel a přemítal, odkud asi ta hudba vychází. V nebelvírské věži ji nikdy předtím neslyšel... Moment, zarazil se. Jejich ložnice nemá okna na východ. A baldachýn nad jeho postelí nemá zelenou barvu.

Na pravém boku Harryho cosi hřálo a mírně tížilo. Teprve teď si vzpomněl na předchozí večer. Opět otevřel oči a jeho pohled se střetl s Alisoniným.

 /fotoalbum/harry-potter-a-stribrna-pani/13_-poselstvi-z-minulosti/34

„Dobré ráno,“ zamumlala dívka ospale.

„Echm... dobré,“ odpověděl mladý kouzelník rozpačitě. „Co dělám v tvojí posteli?“

„Včeras‘ mi tu usnul a neměla jsem to srdce tě budit.“

„Jinak se nedělo nic?“ ujišťoval se Harry.

Alisoniny koutky sebou zaškubaly. „Povídali jsme si.“

„To vím.“

„No vidíš, takže si pamatuješ všechno. Byl bys tak hodný a zaklapl tu blbou skříňku? Chci ještě spát, dneska máme první hodinu až od deseti.“ Zachumlala se do deky.

Na stole stála malá hrací skříňka pravděpodobně kouzly upravená na budík. Harry zaklapl víko a odplížil se do svého pokoje. Nechápal, jak se mohl za jediný večer tolik sblížit se zmijozelkou. Posbíral svoje věci a tiše odešel do nebelvírské věže. Nechtěl být nápadný svojí nepřítomností.

Zbytek týdne Harrymu uběhl docela poklidně. Řekl Ronovi a Hermioně o Whiteově dárku. Do vzpomínek je ale s sebou nevzal – nemělo by to pro ně tak velkou cenu jako pro něj. Šlo mu jen o větu famfrpálového komentátora o chytačce Vixenové. Také jim ukázal prázdný svitek s tvrzením, že jde o hádanku, kterou mu dali Fred s Georgem. Od té doby trávila Hermiona prakticky každou volnou chvíli v knihovně. Harry se oproti tomu ve svém volném čase snažil sblížit i s ostatními mladšími studenty, nejen prváky. Celkem se mu to i dařilo, ale měl podezření, že je to spíše zásluha jeho slávy než čehokoli jiného. Nicméně, jak konstatoval Ron, na tom nezáleželo, hlavní byl výsledek.

Alison se snažil vyhýbat. Docela se mu to dařilo, jen ve společných hodinách cítil v zádech její pohled. Podle ohníčků v dívčiných hnědých očí, když se podíval jejím směrem, pochopil, že si je jeho rozpaků dobře vědoma a výborně se tím baví. Ovšem Alison ho jen uváděla do rozpaků, zato Hermiona mu lezla na nervy. Taktéž se dobře bavila. V rozhovorech s Harrym se sice o Alison slovem nezmínila, přesto očividně alespoň něco pochopila. Harry byl docela rád, že tráví tolik času v knihovně. Jenomže pak zřejmě vše, čeho si všimla, pověděla Ronovi.

„Jsem rád, že se alespoň někteří z nás dobře baví,“ zabručel otráveně, když se jeden večer střetli se zmijozelskými šesťáky při odchodu z Velké síně.

Ron se zašklebil. „Protože ty nevidíš svůj obličej.“

„Jako by sis toho všiml, kdybych ti to neřekla,“ brblala Hermiona. „Zato polovina Bradavic si láme hlavu, co to znamená. Minimálně třetina tvých obdivovatelek, Harry, už Perksovou nenávidí.“

„Mezi námi nic není,“ bránil se Harry.

„Perksová je zmijozelská patronka, co?“ ztišila Hermiona hlas.

„Jo. V úterý jsme si spolu povídali a já jsem jí pak tak trochu usnul v pokoji.“

Ron se pobaveně rozchechtal. Hermiona ho přejela káravým pohledem. „Škoda, že Cinnamon nevyučuje chování i pro ty z kouzelnických hodin.“