Harry chodil po bradavických chodbách zamyšlený, v kapse dřevěnou krabičku s medailonem. Náhle měl potřebu stále mít u sebe, přitom nenacházel dost odhodlání se jí blíže zabývat. Lámal si hlavu, co to má všechno znamenat, ten sny, útok a růže. Žádná logická vysvětlení nepřitažená za vlasy ho však nenapadala. Ve volném čase si četl v nalezených Bradavických novinách nebo v patronských denících. Hledal nějaké zmínky o útočníkovi s černými růžemi. Na jednu stranu se nedočetl o ničem, co by přímo spojovalo události dnešních dní s těmi přešlými, na druhou stranu s trochou paranoi nacházel mnoho podezřelých zmínek o podivných věcech, které se v Bradavicích udály a nikdy nevysvětlily.

Uběhlo několik dní. V Bradavicích byl klid, nikdo další prozatím černou růži nedostal. Akasku Sonowovou u Munga vykřesali z nejhoršího, dokonce se už i probrala. Brzy se měla vrátit do školy. Na útok ani celý předcházející den si nepamatovala, ale na paměťové kouzlo to nevypadalo.

Patroni se pro jistotu scházeli ob večer. Nového se však nedělo vesměs nic, jen obvyklé studentské problémy. Harry zůstával přes noc, stejně jako Alison, zatímco Gerald a Sheila spěchali zpátky na kolej. Harry měl vlastně původně také v plánu zdržovat se v patronských prostorách jen na porady, ale nějak se mu zalíbilo mít vlastní pokoj, který je hezký a na místě, kde není jen trpěný. Krom toho tu byly rozhovory s Alison... Ten první večer, po útoku na Akasku, za ním sama  přišla, aby ho ujistila, že nemusí cítit rozpaky a vyhýbat se jí. Pak se zase zapovídali. A po úterní poradě se opět bavili dlouho do noci. Jen už každý spal ve své vlastní posteli.

Harry si poznenáhlu uvědomil, že se spřáteluje s tou uzavřenou dívkou s inteligentníma hnědýma očima, která mu přišla jako jediná slušná členka zmijozelské koleje. Něco v tom smyslu jí i poznamenal.

„Jen si nemysli,“ řekla mu na to Alison. „Umím být pěkně nepříjemná zlá mrcha. Zvláště teda dřív jsem jí byla. Když si vzpomenu na to, jaká jsem byla, když jsem přišla do Bradavic, vnímám sama sebe zpětně jako rozmazlenýho spratka. Když to vezmu z jedný strany, vlastně jsem se do Zmijozelu docela hodila. Ale jinak to byla zkouška ohněm.“

„Teď ti moc nerozumím.“

„Víš, naše rodina je bohatá. Sice mudlovská, ale hodně, hodně bohatá. A vysoko postavená.“

Harryho nikdy nenapadlo nad tím uvažovat, ale dávalo mu to smysl. Stačilo se jen podívat, kolik draze vypadajících věcí měla Alison v patronském pokoji... přitom většinu času trávila na koleji.

„V kouzelnickém světě se jsem pro všechny prostě jen Alison, holka v mudlovské rodiny. Zato o prázdninách jsem Sally-Anne z Norfolku, dcera hraběte.“ Alison si povzdechla. „Než jsem přišla do Bradavic, znala jsem jen domácí učitele a vychovatelky. Na našem panství mám vlastní služebnictvo, osobního řidiče, koně... odmala mi naši dávali všechno, na co jsem jen pomyslela. Chodili k nám na přátelské návštěvy lidé, které většina Britů zná leda z televize.

Příchod do Bradavic byl pro mě to, co se dá nazvat kulturním šokem. Najednou jsem nebyla nikdo, jen malá prvačka, co z magie znala jen pár podivných věcí, které způsobila, protože ji neuměla ovládat. Mudlovská šmejdka, na kterou padaly posměšné pohledy od chvíle, kdy vkročila do zmijozelské společenské místnosti. Doma mám několik svých pokojů a tady se musím dělit s Pansy a Milicent, které jsou mimochodem obě ze starých čistokrevných rodin. Dřív jsem si myslela, kdo ví co nejsem, tady konečně mi došlo, že na původu nezáleží. A že nikdo nemůže za to, jako co se narodí. Nijak to neovlivní jeho schopnosti a možnosti, které má. První týdny jsem noci probrečela do polštáře. Trvalo to, než jsem si ve Zmijozelu vydobila svoje místo na slunci, než jsem je přesvědčila, aby mě brali.“

Harry s údivem poslouchal hořkou zpověď zmijozelky, které se možná poprvé za posledních šest let podařilo najít někoho, komu by mohla svěřit svůj příběh, vysvětlit, co prožívala.

„A myslíš, že teď jsi pro ně opravdu jednou z nich?“

„Ale jo, teď už jo. Že jsem patronka samo něco vypovídá, ne? Možná bych dokonce řekla, že se se mnou baví rodilí kouzelníci otevřeněji než s jinými rodilými kouzelníky. Mají jistotu, že to vůči nim nepoužiju ve vzájemném pletichaření rodů. Stejně se ale raději držím v pozadí a snažím se moc nevyčnívat. Vlastně si nemám na co stěžovat. Zmijozelové ze mě vychovali samostatnou bytost, jakou bych nikdy nebyla, kdybych zůstala v mudlovském světě.“

„A co když na školu zaútočí a budou v tom mít prsty tvoji zmijozelové. Co uděláš pak?“

„Chránila bych ty, kteří by o to stáli. Vyvedla je tajnými chodbami ven, dostala do bezpečí. Ale jestli se ptáš, jestli bych za školu dokázala bojovat s těmi, kteří mi jsou přáteli... já nevím, Harry. Na mou duši nevím. Jako patronka vím, že by to znamenalo díru v obranné linii školy, ale řekni, co kdyby mezi útočníky byli tví přátelé? Ne, že bych si o nich myslela něco špatného. Ale kdyby byli pod Imperiem? Dokázal bys to?“

Harry mlčel. Před duševním zrakem se mu mihly tváře Hermiony, Rona, Ginny, Nevilla a dalších lidí, na kterých mu záleželo. Alison měla pravdu. Bojovat proti Bellatrix nebo třeba Dolohovovi bylo možná nesnadné z hlediska vzájemných schopností, ale morálně jednoduché. Zvedl oči od plamenů krbu na tvář Alison v protějším křesle. Nezodpovězená otázka mezi nimi visela ve vzduchu. Nenaléhala na něj, ale bylo zřejmé, že chce slyšet odpověď.

„Ano. Ale nebojoval bych, abych je zranil. Je přece spousta možností, jak vyřadit kouzelníka z boje, aniž by musel skončit u Munga nebo na hřbitově. Doufám ale, že před touhle volbou nebudu muset stát. Proti Imperiu se dá ubránit.“

„Ty ano, já vím. Ale všichni ostatní? O tom si nech zdát. Mezi studenty mimo tebe tipuju tak dva tři jako odolné.“

Harry se zadíval zpět do ohně. Bylo neuvěřitelným paradoxem, že ubránit se ho naučil smrtijed, který dělal všechno pro to, aby se dostal do rukou Voldemortovi.

A jak tě to naučil? zeptal se ho tichý vnitřní hlásek.

Tím, že na mě neustále útočil, uvědomil si Harry. A co víc, i oba Skrkové se z Imperia časem vymanili. Když si zvykli, kouzlo na ně mělo slabší účinek.

„Dalo by se to zařídit,“ zamumlal. „U těch, co jsou na škole.“

„Myslíš na Brumbálovu armádu? Teoreticky možná. Prakticky pochybuju. Málo lidí má tu potřebnou vnitřní vůli, nehledě na to, že by jsi na to potřeboval někoho, kdo Imperius ovládá a je ochotný s vámi cvičit.“

Harry spadla brada. Jak se o BA mohli patroni dozvědět, když práskačka byla jen Marrieta?

„Víš, jakou jste udělali chybu?“ zeptala se Alison ležérně a Harry měl nepříjemný pocit, že mu čte myšlenky.

„Neměli jste tam žádnýho zmijozela. Nebyl problém vás potopit. Kdyby tam byl alespoň jeden, Vyšetřovací sbor by si dal záležet, aby neuspěl. Tebe spousta z nich nenávidí a i třeba Grangerová je jim trnem v oku, ale to všechno bledne před představou, jak by jim mohl Snape zpříjemnit zbytek školní docházky, kdyby zdiskreditovali člena své koleje.“

„Mám to brát jako nabídku?“

„Chceš mi zničit pověst?“ ušklíbla se Alison. „Já jako mudlorozená si to nemůžu dovolit. Ale měla bych pár jmen. A taky jednu knížku, která by se vám mohla líbit.“

*****

V chodbě, kde se objevoval vchod do Komnaty nejvyšší potřeby, postávali všichni členové Brumbálovy armády. Chyběli jen ti, co už školu vyšli. Nikdo neignoroval volání zlaté mince. Jenomže se před nimi objevil neočekávaný problém. Komnata se odmítala objevit. Marné bylo chození po chodbě a usilovné myšlení na výcvikovou místnost. Naprázdno vyšly Hermioniny pokusy i Harryho zírání do Pobertova plánku, jestli mu nenapoví, jako když poprvé lezl do chodby hrbaté čarodějnice. Byl to nečekaně Neville, kdo vyslovil jediné pravděpodobné vysvětlení situace.

„Je to Komnata poslední pomoci, ne? A to je to. My nejsme v nouzi. Loni to bylo něco jiného, když tu byla Umbridgeová a odporovalo to těm jejím vyhláškám. Ale letos máme i jiný možnosti. Nepotřebujeme ji.“

„Potřebujeme někde cvičit,“ namítl Zachariáš, ale nepoužil svůj oblíbený uštěpačný tón. Když se na něj Harry lépe podíval, všiml si temných kruhů pod očima a vyčerpaného pohledu.

„Ano,“ přitakala Hermiona, která jako první Nevillova slova pochopila. „Ale to můžeme kdekoli jinde. Víceméně jsme jen skupinka studentů, co se schází a procvičuje si kouzla. Skrývali jsme se před vyloučením a zabráněním možnosti naučit se bránit. Teď je Umbridgeová pryč a nepředpokládám, že bychom byli trnem v oku i někomu jinému. Můžeme cvičit třeba v nějaké nepoužívané učebně.“

„Co se zeptat Fleur,“ navrhl Ron. „Teď je učitelkou obrany ona, určitě by jí nevadilo, kdybych byli mimo vyučování v její učebně.“

„Nebo Whitea,“ přispěchal se svou troškou do mlýna Michael Corner. „Ta jeho cvičebna je pro nás jako dělaná. Navíc rozvrhy Whiteových předmětů nejsou tak nacpané jako obrany.“

Skupinkou proběhla vlna všeobecného souhlasu. Při krátkém hlasování se všichni přiklonili k návrhu Michaela. Whiteova cvičebna, pečlivě fyzicky i magicky polstrovaná, byla dokonalá. To pondělí měli šesťáci po Whiteově hodině první praktická cvičení. White prohlásil, že chce vidět, na jaké úrovni se nachází. Losem určil dvojice, které proti sobě stanuly v souboji. Většinou nechal studenty projít jen jeden boj. Jen ty, kdo moc rychle vyhráli nebo prohráli, vracel do losu zpátky. Harry sám si zkusil dva souboje. Nejdřív vytřel podlahu s Goylem, pak svedl tuhý boj se Seanem Weavingem. Nakonec vyhrál, ale dalo mu to práci. Pihovatý havraspár měl způsob boje, který Harryho vyváděl z míry – čaroval vesměs jen útočná kouzla a těm Harryho, u kterých se to dalo, jednoduše uskakoval.

„Dobře,“ kývl Harry. „Zeptám se Whitea a uvidíme, co nám na to řekne. Ale dneska jsem vás stejně svolal hlavně kvůli tomu, jestli chcete všichni pokračovat, kde jsme skončili. A taky projednat, na co se chcete soustředit, jestli budeme brát i jiné lidi a tak podobně, to zvládnem i tady...“

*****

„Docela to dneska šlo, ne?“ soudila setkání o několik hodin později Hermiona, když s Harrym, Ronem a dvojčaty ve věži ochutnávali Bertíkovy fazolky.

„Lépe, než jsem čekal,“ přiznal Harry ošklíbajíc se nad fazolkou chuti syrovátky. „Ale všichni to berou vážně, ještě víc než loni. Asi za to může ten útok smrtijedů z konce prázdnin. Chtějí se umět bránit. Třeba Zachariáše jsem vůbec nepoznával.“ Zřetelně cítil, jak nálada ochladla.

„Aha, vy dva to asi nevíte, mohlo nás to napadnout,“ zamumlal Fred. Očima těkl mezi Harrym a Hermionou. „Vzpomínáte si, že při tom velkém útoku v létě zabili dva bystrozory? Jeden z nich byl Owen Smith. Zachariášův táta.“

Hermiona si zakryla ústa rukou. „To jsme vůbec netušili. Chudák.“

Chvíli všichni mlčeli, jen jedli.

„Co se vůbec děje na hlavním štábu?“ zeptal se pak Ron.

„Úklid, úklid, úklid. Teta Andy vyhlásila domu válku. Jen k těm pokojům v druhé části přízemí domu se nenašly klíče a zatím je nikdo nezvládl otevřít. Teda takový Moody, Brumbál nebo Pastorek by to určitě zvládli několika zaklínadly, ale máma to nechala být. Že prý je tam toho k uklízení spousta jiného a třeba tam někde klíče najdou. Remus říkal...“ Georgův pohled opatrně utkvěl na Harrym: „...že by tam někde měl být i pokoj Siriuse.“

„Jo, a ta stařenka Mountbattenová, co zmákla smrtijedy úplně sama a ještě je k smrti vyděsila, je bývalá vedoucí bystrozorů. Prý učila Moodyho,“ přispěchal rychle Fred s odlehčenější informací, když viděl Harryho obličej. Jeho záměr vyšel, atmosféra se uvolnila.

„Na štábu jsme potkali pár lidí, které jsme ještě nikdy neviděli. Řád se rozrůstá,“ informoval je George tiše.

„To je dobře, ne?“ soudila spokojeně Ginny. „Za prvního Řádu bylo prý členů málo a smrtijedů hodně, tak to bylo dost tvrdé.“

„Nezapomeň, že i Ty-víš-kdo nabírá nové stoupence,“ upozorňoval ji Ron.

„A ještě něco,“ nenechal se přerušit George. Na kousek pergamenu načmáral:

Vy-víte-kdo se snaží najít legendu.

Když si to všichni přečetli, větu zaškrtal.

„Legendu – to znamená co?“ ptal se Harry.

„To nevíme.“

*****

S Whitem se Harry domluvil snadno. Profesor si vymínil jen, že chce být přítomen všem setkáním. Jen jako dozor, ne učitel. Zřejmě se bál o svou cvičebnu.

*****

Sobotní odpoledne bylo slunečné a na pozdní skotské září nebývale teplé. Víc než polovina studentů se vydala na břeh jezera. Rozložili se na přinesených či vyčarovaných dekách. Bez ladu a skladu, podle toho, kdo dřív „ukořistil“ lepší místo. Prváci vedle páťáků, druháci vedle sedmáků, mrzimoři vedle nebelvírů. Jen zmijozelové se zprvu snažili shluknout se k sobě, s přibývajícím počtem studentů ale i u nich vyhrála nepsaná soutěž o místa. Několik starších studentů se pokusilo získat místa silou, avšak členů z jiných kolejí bylo víc než dost na to, aby zmijozely odkázali do patřičných mezí.

Harry si dobrovolně vybral jedno z méně dobrých míst. Hermiona s Ronem se k němu ze solidarity přidali. Posadili vedle několika nebelvírských prváků. Vlastně... nejen nebelvírských. Sally Lakeová se držela svého bratra. Když se tak nad tím Harry zamyslel, kromě věže a jídla viděl málokdy ty dva bez druhého. Jak se zdálo, tak prváci obou kolejí reagovali na občasnou přítomnost dvojčete ze „znepřátelené“ koleje docela dobře. Ostatní ročníky projevovali mnohem méně nadšení, jakž takž ale Lakeovy tolerovali. Od Alison Harry věděl, že občas musela ona nebo některý z prefektů zasáhnout, ale jak se zdálo, Nathaniel zvládal kontakt se zmijozelskou kolejí bez újmy na zdraví. Alison se jednou Harrymu snažila vysvětlit, jak vážně berou zmijozelští záležitost rodiny a stejné krve. Harry se obával, že většinu z jejích slov pořádně nepochopil.

Se Sally se pozdravil jako se starou známou. To ostatní okamžitě zaujalo a Sally jim hned vyprávěla, že se znají se slavným Harry Potterem z mudlovského světa. Její vyprávění bylo podané dost nepřesně, vychloubačně a nonšalantně. Zatímco Nathaniel obracel oči v sloup, ostatní prváci její slova přímo hltali. Harry přemýšlel, jestli na způsob jejího podání má vliv Zmijozel, nebo jestli je naopak ve Zmijozelu, protože má k podobnému vyjadřování sklony. Jenomže to byla otázka, kterou sotva mohl někdo zodpovědět.

Opřel se zády o strom a spokojeně hleděl k hradu přes ležící a bavící se studenty. Byla to dokonalá idylka. Některá děvčata se rozhodla využít posledních letních paprsků na opálení, jejich vykasané sukně a rukávy lákaly pohledy okolních chlapců. Hermiona odložila učebnice a bavila se s prváky. Mrzimorští druháci si pinkali s kluběnkou. Všude okolo se ozýval lehký smích, všechny čtyři koleje tu polehávaly v klidu a míru.

Takhle by to mělo vypadat, napadlo Harryho. Takový by měl být kouzelnický svět. Co se to jen stane s těmi rozesmátými zmijozelskými dětmi, že z bran Bradavic vyjdou jako smrtijedi? Vlastně nejen zmijozelové. Petr Pettigrew byl nebelvír. Minulost všech smrtijedů Harry neznal, něco mu ale napovídalo, že mezi nimi budou zástupci všech kolejí. Vlastně tam jsou také svorně všechny čtyři koleje, ale smrtijedství má daleko k smíchu, hrám a polehávání na břehu jezera.

*****

„Dnes se po hodině budete učit první kouzlo, které leží na hranici mezi běžnou magií a světlou magií. Proto je to vhodný vstup do kouzel této oblasti. Někteří z vás již ho znají. Je to Patronovo zaklínadlo. Jaká je indikace, pane Finnigane?“

„Expecto patronum.“

„Bod pro Nebelvír. Patronovo zaklínadlo má tři stupně. První stupeň je pouhá bílá mlha. Ta vás ochrání před vlivem pogrebinů, mozkomorů, jednoho i zažene, a před pasivními účinky truchlivých kouzel.

Druhý stupeň vytváří takzvaný patronův štít. Ten zažene menší počet mozkomorů, štít silných kouzelníků i smrtipláště, navíc chrání i proti aktivním účinkům truchlivých kouzel.

Třetí, nejvyšší stupeň, se nazývá fyzický patron. Patroni na sebe berou podobu zvířat či magických tvorů. Fyzický patron je nejúčinnější z možností, jak se bránit proti velkému počtu mozkomorů, jediný známý prostředek na jejich zničení, jedním ze tří kouzel, která vám pomohou proti smrtiplášti, jednou ze složek obranného světlého kouzla Kruh bílého ohně a způsob, jak si ověřit totožnost jiného kouzelníka, kterého podezíráte k požití mnoholičného lektvaru, znáte-li patrona pravého kouzelníka. Patron se také může od kouzelníka vzdálit, přitom nese jeho magický podpis a zdání života. Díky tomu spouští některé z magických pastí. Bystrozorové ho běžně vysílají před sebou, vcházejí-li do domů zatýkaných. Dálka, na kterou se může vzdálit, závisí na magické moci sesilatele.“

Harry psal, až se mu od brku kouřilo. Když se White zmínil o patronech, téměř ztratil zájem, ale většinu toho, co jim profesor o patronech říkal, nevěděl.

„Proti pogrebinům a slabším truchlivým kouzlům se pochopitelně patron téměř nepoužívá. Je to poměrně náročné kouzlo, existují jednodušší způsoby obrany.

Často se klade rovnítko mezi sílu kouzelníka a stupeň jeho patrona, nemusí to však být pravidlem. Mnohým silným kouzelníkům se fyzický patron nedaří, dokud nedosáhnou určitého stupně sebepoznání. Také dost pomáhá, když váš učitel sám má fyzického patrona, ale proč se tak děje, to nikdo neví. Fyzický patron je podmínkou pro některá zaměstnání. Když už jsem zmínil ty bystrozory, bez fyzického patrona nemáte šanci stát se bystrozorem, i když vás přijmou do výcvikového programu. Rovněž bradavičtí ředitelé a ředitelé kolejí musí mít fyzické patrony. Stejně tak zaklínači a zaměstnanci ministerského oddělení záhad. Pro azkabanské strážné a soudní zřízence na ministerstvu bych to nazval přímo životní nutností. Při přijetí to od nich sice nikdo nevyžaduje, ovšem v praxi jinak moc dlouho nevydrží.

Fyzické podoby patronů jsou velmi zajímavou záležitostí. Říkává se, že je to podoba, jakou máte v sobě, protože patrony zvěromágů jsou vždy zvířata, v která se přeměňují, stejně jako patroni například vlkodlaků mají jejich vlčí podobu. Ale slibuji vám, že pokud se při praktických cvičeních budete někomu smát, že má za patrona slepici, budete litovat. Každá podoba má své výhody. Malí patroni se snáz dostanou do pastí, patroni s více končetinami zničí mozkomora sami, zatímco jinak musí být patroni alespoň dva a tak dále. Ve skutečnosti nikdo pořádně neví, jak kouzelník přijde ke svému patronovi. Část kouzelníků „podědí“ patrona po blízkém příbuzném, jiní mají patrony v podobě zvířat, která mají rádi. A někteří nedokáží nikdy přijít na to, proč jejich patron vypadá zrovna tak, jak vypadá.“

Několik studentů se lehce zasmálo. White pokrčil rameny a povzdech si.

„Obávám se, že mnohé z končin magie nejsou řádně prozkoumány. Jen o šedé magii víme pravděpodobně vše.

Další známou, ale prozatím pro nás nepochopitelnou vlastností fyzických patronů je skutečnost, že při pouhém nácviku jsou jejich podoby jiné, než při skutečném nebezpečí, přitom si však zachovají základní tvar a podobnou velikost. Ze zmíněné slepice se pak může stát třeba páv nebo kachna, z motýla vážka nebo ledňáček a tak podobně. Zjev se mění při první konfrontaci se skutečným nebezpečím, pokud se vám ovšem povede patrona vyčarovat. Mnohým kouzelníkům se daří v klidu a bezpečí, a pak, když o něco jde, vyčarují sotva patronův štít. Po prvním vyčarování podoba patronovi zůstává i při tréninku. Konečná podoba patrona se změní výjimečně. Stává se to při velké psychické změně v mysli kouzelníka. Například když nalezne svého duševního blížence. Rčení, že láska mění mnohé, nejsou jen slova. Magie kouzelníka se skutečně pozmění. To možná jednou sami zaznamenáte. Vliv může mít i ztráta blízké osoby, truchlící často na nějakou dobu přebírají patrona mrtvého, zároveň jim však zůstává vlastní patron, takže mohou sesílat oba, i když v které podobě se objeví záleží zřejmě víceméně na náhodě. A nebo naopak se časem „zbaví“ patrona svého příbuzného a získá vlastního.“

Zezadu třídy k Harrymu dolehla čísi tichá slova, v nichž rozeznal jen „složitý“ a „asi umřu“. White se s poklidem zahleděl dozadu.

„Ano, je to složité. A to jsme teprve na okraji světlé magie. Kouzla přesahující šedou magii prostě jsou těžká a komplikovaná. Čím hlouběji do dané magie zasahují, tím je to obtížnější. To je důvod, proč většina vystudovaných a jinak dobrých kouzelníků ovládá jen pár zaklínadel nespadajících do šedé magie. Budu se vás toho snažit naučit co nejvíc. Chci, abyste si vyzkoušeli každou z oblastí magie a zjistili, jestli pro některou máte nadání. Po vychození z Bradavic si pak budete moci najít mistra a pod ním se vyučit všemu, o čem tady ani nebudeme mluvit.“

White začal vysvětlovat podrobnosti sesílání a Harry přestal dávat pozor.

*****

V krátké pauze mezi hodinou a cvičením ve třídě bujela čilá diskuze. Studenti debatovali hlavně o možné fyzické podobě svých patronů. Harry je podezíral, že si patrony představují jako roztomilá zvířátka, která si mohou v osamělé chvíli vyčarovat, aby se s nimi pomazlili.

Pak začalo cvičení. White je na začátku informoval, že od nich bez výjimky očekává alespoň první stupeň patrona buď dnes nebo za týden, a kdo na něj nedosáhne, přijde o pět bodů. Naopak kdo do příštího cvičení zvládne štít, dostane bod, kdo kdykoli do konce roku Whiteovi předvede fyzického patrona, dostane dalších pět bodů, za konečnou podobu patrona do konce sedmého ročníku dvacet bodů, což Hermiona šeptem odsouhlasila jako dobrou motivaci pro studenty, aby se snažili a poctivě cvičili i ve volném čase.

White je vyzval, aby k němu přišli ti, kdo již konečného fyzického patrona mají. Pak vyskočil na vyvýšené pódium uprostřed a pozvedl svou hůlku. Vyrazil z ní zářivý smrtiplášť. Harry ho zatím viděl jen nakresleného v Obludném obludáriu, poznal ho však okamžitě. Připomněl mu mudlovské dokumenty o rejnocích. Placatý patron plynule přeplachtil na druhou stranu místnosti půl metru nad pódiem, pak se rozplynul. V celé cvičebně se ozýval vzrušený šepot.

„Takže teď vám to předvedou ještě vaši spolužáci, kteří mají konečné fyzické patrony,“ oznámil White.

„Slečna Bulstrodová.

Obrovský tygr kráčel přes pódium klidným plavným krokem. Několik dívek v publiku si toužebně povzdychlo. Bylo to krásné hrdé zvíře. Jestli bylo odrazem zmijozelčiny duše, lišila se od všeho, co si o ní Harry myslel.

„Dvacet šest bodů Zmijozelu.“

Milicent Bulstrodová se vrátila ke svým přátelům. Alison jí cosi řekla. Co, to Harry neslyšel, každopádně hranatá zmijozelka se zatvářila potěšeně.

Pan MacDougal.“

Objevil se divoký kanec. White se ale nezatvářil vůbec pochvalně, naopak.

„Pane MacDougale, odebírám vám padesát bodů a následující měsíc se každé úterý po večeři hlašte u pana Filche na školní trest za pokus o podvod. Jestli si myslíte, že nepoznám základního fyzického patrona od konečného, jste idiot. Ještě jednou zkusíte něco podobného a vyloučím vás ze všech svých hodin. A buďte rád, že ne rovnou ze školy.“

MacDougal se zahanbeně vrátil mezi ostatní studenty.

„Pan Potter.“

Harry se postavil vedle Whitea a vybavil si vzpomínku na zachránění Siriuse před mozkomory.

„Expecto patronum.“

Očekávaný jelen se ale neobjevil. Místo něj přes třídu pelášilo huňaté rozježené stvoření. Naštěstí celá třída pozorovala Harryho patrona, nikoli jeho, takže si nikdo nevšiml šokovaného pohledu mladého kouzelníka ani Whiteovy ruky, která krátce stiskla Harryho rameno. Harry se rychle vzpamatoval. Seskočil z pódia a rychle se skryl před zraky ostatních za Hermionu a Rona. Čekal Dvanácteráka, ne Tichošlápka.