Jdi na obsah Jdi na menu
 


15: Obnova BA

12. 5. 2011

Každý, kdo ovládal fyzického patrona, vytvořil z ostatních studentů skupinku, které se zaklínadlem pomáhal. Bylo jich jen několik. I z Brumbálovy armády, která se opravdu snažila patrona naučit dlouho a poctivě, fyzickou podobu zdaleka nezvládli všichni. Harry si nejasně uvědomoval, že jeho schopnosti a znalosti na hodině můžou chybět, ale koneckonců učitel, a to víc než schopný, byl White. Harry potřeboval být chvíli sám, urovnat si myšlenky. Dovolil se proto Whitea, jestli si smí odskočit a s úlevou zmizel.

Hodnou chvíli stál u zrcadla na pánských toaletách. Opíral se rukama o umyvadlo, zíral na svůj odraz v zrcadle. Skoro čekal, že se mu rozčepýřené vlasy uhladí do té nedbalé elegance, jakou viděl na Siriusovi mladším ve Snapeově myslánce.

Mohl jsem to čekat, pomyslel si. Když White mluvil o tom, že se patron může změnit smrtí blízkého člověka, podíval se na mě. Mohl jsem to čekat. Ale ani mě to nenapadlo. A vůbec, je jelen můj? Ztratil jsem tátu, proto mám jeho patrona. Teď jsem ztratil Siriuse, tak mám jeho patrona. A co jsem uvnitř zač já? Ach Siriusi, kéž bys tady byl. Ty bys mi dovedl odpovědět na mé otázky.

Otřel si z tváří dvě zbloudilé slzy. Hlavou se mu honily hořké myšlenky. Zíral na svůj odraz. A pak, aniž by pořádně věděl proč, snad si potřeboval ulevit od zoufalství, snad ze vzteku nad tou nespravedlností světa, pozvedl ruku a udeřil do zrcadla. Nejen dlaní, ale celou rukou až k lokti. Úder byl silnější, než zamýšlel. Zrcadlo se v ohlušujícím třeskotu rozlétlo snad na sto malých, zato velice ostrých střepů. Byly všude – v umyvadle, na podlaze až ve dveřím, zachytily se na Harryho šatech, potrhaly je a pochopitelně se bolestivě zaryly do kůže mladého kouzelníka.

Harry uskočil od zrcadla a zděšeně se díval na svou paži. Ran bylo mnoho, některé vypadaly docela vážně. Pár odlétávajích střepů se mu zarylo taky do tváře. Jen svým brýlím vděčil za to, že měl obě oči.

Pulsující bolest ho vrátila do reality. Krev odkapávající na zem mu napovídala, že další zastávka bude ošetřovna, ale nevěděl, co má dělat s rozbitým zrcadlem. Nemohl ho opravit, když spousta střepů vězela v jeho těle. Na druhou stranu tady ani nemohl nechat takovou spoušť. Co kdyby se o střepy někdo pořezal? Má to jít říct Whiteovi?

Jeho problém se vyřešil sám od sebe. Z chodby se ozvalo nezaměnitelné přibližující se dusání školníka. Harry v duchu zasténal. To mu ještě chybělo.

 

„Co to tam zas provádějí, lotři zatracení,“ slyšel naštvaná slova za dveřmi. Pak se dveře rozlétly a...

„Co jste to tady u Merlinových vousů vyváděl?!“ rozeřval se Filch nepříčetně, když jeho pohled padl na prázdný rám zrcadla, střepy všude okolo a pomalu se zvětšující kalužku krve pod viníkem. Zdálo se, že jen Harryho zranění ho nechalo chladným.

„Tohle si odnesete, vy...“

 

„Co se tu děje?“ ozval se za Filchem další hlas. Černovlasý kouzelník tentokrát zasténal nahlas, ačkoli tiše. Snapeův hlas by poznal i ve snu, lépe řečeno v noční můře.

 

„Jen se na to pojďte podívat, pane profesore,“ stěžoval si Filch. „Rozbil zrcadlo.“

 

Snape do umývárny připlachtil jako velký zlovolný netopýr. „Pane Pottere, už když jsem slyšel ten hluk, mělo mi být jasné, že jste to vy,“ protáhl líně.

„O co jste se snažil, toužil jste snad po další jizvě?“

 

„Byla to nehoda, pane,“ snažil se Harry obhájit.

 

„Nehoda?!“ Tón naznačoval, že Harrymu tvrzení nevěří ani trochu. Černé oči se významně zadívaly na Harryho zraněnou paži.

„Můžete jí, Filchi, já se o to postarám,“ obrátil se Snape ke školníkovi. Ten, než se odšoural, po Harrym vrhl vítězoslavný pohled. Věděl stejně dobře jako Harry, že Snape nemá ve zvyku nechat provinilce snadno vyváznout a nebelvíry už vůbec ne.

„Tak povídejte, pane Pottere, jak se na nehoda stala?“

 

Harry sledoval, jak Snape kouzlem smetl všechny střepy na hromádku pod umyvadlo. Usoudil, že bude lepší mluvit pravdu. Do lží by se jen zamotal a Snape by mu ještě odebral body za lhaní. I když... těžko říct, zda uvěří pravdě.

„Praštil jsem do zrcadla.“

 

„To je podle definice Nebelvíru nehoda?“

 

„Nečekal jsem, že se rozbije.“

 

„Deset bodů dolů za fenomenálně špatný úsudek,“ komentoval to Snape. Chytil Harryho za ruku a přitáhl si ji. Nepočínal si zrovna jemně. Harry sykl.

 

„Myslel jsem, že jsou chráněná kouzly proti rozbití.“

 

„Dalších pět bodů dolů za způsob, jakým jste to prověřoval,“ oznámil mu Snape. Zakroužil hůlkou nad zraněnou rukou, řekl zaklínadlo, které mladý kouzelník neznal. Harry zaječel bolestí. Střepy se vysunuly z ran stejnou cestou, jakou se do nich zabořily. Po dalším mávnutí hůlkou se připojily k hromádce na podlaze.

„Ovládejte se, Pottere, zas tak hrozné to být nemůže.“

 

„Neočekával jsem to. Mohl jste mě alespoň varovat,“ ucedil v odpověď.

 

Profesor pozvedl hůlku a zakroužil jí Harrymu kolem obličeje. „Teď to čekáte?“ zeptal se posměšně, než zopakoval zaklínadlo. Harry si skoro prokousl ret, ale nechtěl znovu křičet. Ne před ním. Zdálo se mu, že Snape má zvrácené potěšení z jeho bolesti. Na druhou stranu mu to zřejmě stačilo jako náhražka místo odebírání bodů.

Cítil, jak mu to tváři stékají kapky. Po uvolnění střepů z ran vytékalo o mnoho více krve. Sklopil oči ke své ruce. Kap. Kap. Kap. Kalužka na podlaze se zvětšovala. Další mumlavé zaklínadlo. Ruku mu omotal bělostný obvaz.

„Jaktože nejste na hodině?“ zeptal se Snape. „Pokud vím, druhy magií navštěvují všichni studenti šestých ročníků, cvičení poté zrovna tak. Mám vám odebrat body ještě za záškoláctví?“

 

„Dovolil jsem se.“ Pak dostal nápad. Remus tvrdil, že Snapem Siriova smrt otřásla. Nic z toho, co Harry od pobytu na Grimmauldově náměstí viděl, tomu nenasvědčovalo, ale zajímalo ho, jestli Snape alespoň trochu zareaguje. Stejně se o jeho patronovi dozví hned, jak zmijozelští odejdou z hodiny.

„Profesor White věděl, že budu pryč trochu déle. Učil nás dneska patrony.“

 

„A vy si myslíte, vy arogantní spratku, že se můžete poflakovat v koupelně, protože už patrona umíte?“

 

„Vy víte, jakého mám patrona, ne? Jelena Dvanácteráka, po tátovi. Ale dneska to nebyl jelen, ale velký rozježený pes.“

 

Profesorův výraz se nezměnil. Jen v jeho očích se něco mihlo, ale Harry nevěděl, co. Smutek? Rozpaky? Výčitky svědomí? Nebo spíš posměch? Radost? Cítil, jak se v něm znova vzpíná vztek, frustrace i lítost. Musel to ze sebe vykřičet. Tichý hlásek mu říkal, že dostane trest až do Vánoc a připraví Nebelvír o spoustu bodů, ale na tom mu teď sotva nezáleželo.

 

„Podívejte se, já vím, že jste vy jste ho NENÁVIDĚL! Pořád jste se do něho navážel a snažil se ho vyprovokovat! Stejně a tak jste nenáviděl i tátu! A teď mě! Přitom já jsem vám nikdy nic neudělal! Naopak, od prváku se vám snažím jít z cesty! A co děláte vy?! Jen se mě snažíte ničit. A víte co? Je mi vážně LÍTO, že jsem se podíval do vaší zasrané myslánky! Je mi líto, co jsem tam viděl! Docela chápu, proč jste viděl Siruse tak, jak jste ho viděl. Ale JÁ ho tak neviděl! Sirius byl jediný, kdo mi zbyl! Teď už nemám nikoho!“ Během svého výlevu odvrátil od Snapea tvář, aby neviděl slzy v jeho očích. Rychle mrkal, aby se slz zbavil. Obrátil se zpátky ke Snapeovi, poslední slova mu chtěl vmést do tváře.

„Vy jste...“

Poslední, co zaregistroval, byl konec hůlky.

 

*****

 

Ležel na posteli a tiše uvažoval. Strop nad sebou bezpečně poznal, neboť od prváku trávil na ošetřovně víc času, než kterýkoli jiný student. Obyčejně ale věděl, proč na ošetřovně je. Teď ne. Nevzpomínal si na žádný úraz ani kouzlo... Poslední, co si vybavoval, byl Snape kouzlem mu tahající střepy z ruky. Dál nic.

Pozvedl paži. Šlo to těžce. Cítil se podivně omámeně. A taky klidně. Až nezvykle klidně, zvláště po tom, jak ho rozrušil jeho nový patron.

Jak mu rozmazaný pohled oznámil, po všech těch hrozivě vypadajících řezných ranách zbyl jen úzký obvaz kousek nad zápěstím, kde se zranil ošklivěji, než na zbytku ruky, několik střepů ani nebylo v ranách vidět, dokud je Snape nevytáhl.

 

„Á, takže už jste vzhůru,“ ozval se nad ním hlas madame Pomfreyové.

 

Harry se pomalu natáhl po brýlích, které, jak správně očekával, ležely na nočním stolku. V něčem bylo výhodné znát ošetřovnu tak dobře.

„Co se stalo? Jak jsem se sem dostal?“ optal se školní léčitelky, když na ni zaostřil.

 

„Přilevitoval vás sem profesor Snape. Prý jste se nervově zhroutil,“ informovala ho a bedlivě si ho prohlížela, jako by čekala, že začne brečet, ječet, blábolit nesmysly či kolem sebe vrhat zaklínadla nebo co to zhroucení kouzelníci dělají.

 

Matně se rozpomněl, jak na Snapea křičel.

„Ne, je mi dobře. Cítím se... prostě fajn. Jen jsem trochu ospalý, potřebuju si jít lehnout. Tím myslím svou postel, ne tuhle“ protestoval Harry. Pokusil se vstát. Nekompromisní ruce madam Pomfreyové ho zatlačily zpátky do postele.

 

„Podle toho, co říkal profesor Snape, jste neovládal své emoce a úmyslně jste se poranil, pane Pottere. To může být vážné. Ta ospalost pochází od Uklidňujícího lektvaru. A také to, že se cítíte dobře, i když pokud by to bylo vážné, bylo by vám teď i přes lektvar psychicky špatně. Takže si koukejte vlézt zpátky do postele a pořádně se vyspěte. Jestli vám bude dobře i ráno, pustím vás na snídani.“

 

„Moji přátelé...“

 

„Byli informováni. Poslali jsme zprávu profesoru Whiteovi, určitě jim oznámil, že jste tady.“

 

Harry to vzdal. Lehl si poslušně zpátky na lůžko. Uklidňovací lektvar kolující v jeho žilách ho pomalu uspávat navzdory reji myšlenek v jeho mysli.

 

*****

 

Ráno madam Pomfreyová Harryho po rychlé kontrole bez protestů pustila z ošetřovny. Harry šel na snídani a cestou uvažoval, co asi jeho spolužáci vědí. Jestli se ostatní dozví, že se „zhroutil“, budou se opakovat divadélka, která si Malfoy nacvičil po jeho prvním setkání s mozkomory.

Bylo ještě brzo. U stolů sedělo dohromady sotva padesát studentů a z profesorů seděly na svých místech jen Sinistrová a Vixenová.

Postupně se však síň plnila, a když Harry dojídal svou porci míchaných vajec, přišli ostatní nebelvírští šesťáci kromě Rona, Deana a Levandule. Nevillovy oči zářily vzrušením, bylo vidět, že se nemůže dočkat, až něco Harrymu řekne.

 

„Hádej, co se stalo?“ ptal se Neville nedočkavě. „Včera jsem zvládl fyzického patrona. White je vážně úžasný, pomohl mi najít správnou vzpomínku.“ Neville se široce usmíval. Bylo vidět, jak moc ho úspěch těší. Kromě bylinkářství byl za svými spolužáky spíše pozadu.

 

„Gratuluju,“ řekl Harry upřímně a opětoval Nevillův úsměv. „A jak vypadá?“

 

„Je to medvěd. Obrovský medvěd, podle Whitea grizzly. Škoda, žes ho neviděl. Proč ses vůbec nevrátil zpátky do třídy? Spal si vůbec? Neslyšel jsem tě přijít ani ráno odejít.“

 

„Udělalo se mi špatně,“ zamumlal Harry. „Spal jsem na ošetřovně. Ale toho tvého medvěda doufám uvidím. Pochlubíš se nám přece na BA, ne?“

 

„No jo, nevypadal jsi včera dobře, když ses Whitea dovolil,“ pokývala hlavou Parvati a dál se k tomuto tématu nikdo nevracel, za což byl Harry vděčný. Jak později zjistil, ani Ron s Hermionou nevěděli o moc víc.

 

Odešel hned, jak viděl, že se zdvihl White. Dohonil ho na chodbě. Omlouval se za svou nepřítomnost. White nad tím jen mávl rukou. Řekl Harrymu, že napůl očekával něco podobného, i když ho mírně pokáral za způsob vyjadřování při hovoru s profesorem. Mladý nebelvír z toho pochopil, že White ví víc než madame Pomfreyová. Když se s Whiteem rozloučil a odcházel do knihovny, přemýšlel, proč právě jemu Snape řekl podrobnosti.

 

Ronovi a Hermioně o scéně v umývárně tiše povyprávěl o kouzelných formulích. Snažili se přinutit bysty, aby zopakovaly krátký vzkaz. Kromě Hermiony a dvou havraspárů ale nikdo svou bystu ke slovům nepřinutil. Kamenná ústa po celé třídě vyluzuvala nejrůznější kvílení nebo nesrozumitelné výkřiky. Byl tam takový hluk, že naprosto nehrozilo odposlechnutí rozhovoru nepovolanýma ušima.

Oba byli upřímně zděšení, ačkoli je Harry podezříval, že je to spíš tím, jak řval na Snapea, než že by si dělali starosti o jeho duševní vyrovnanost. Obávali se, že se Harrymu bude mstít. Harry nad tím také přemýšlel, ale pak to zavrhl. Kdyby se mu chtěl Snape mstít, odebral mu na místě hromadu bodů. Možná si opravdu myslel, že se mladý kouzelník zhroutil a mluvil mimo sebe.

 

Po formulích Harryho na chodbě odchytila Padma Patilová.

„Mise splněna,“ zamumlala tiše. Vtiskla mu do ruky dva falešné galeony, které do příští schůzky BA slíbili havraspáři ukradnout Cho a Martiettě. Další dvě mu už předtím dala dvojčata Weasleyova. Patřily dřív Alici a Angelině.

Po obědě a obraně proti černé magii, která byla dost teoretická, protože je Fleur učila, jak přerušit obrazce z rituální černé magie, aniž by je to zabilo, se vydal vyzbrojen Pobertovým plánkem a svolávacími mincemi na nebezpečné území – do sklepení poblíž vchodu do zmijozelské společenské místnosti.

 

Když si byl jistý, že v několika vedlejších uličkách se žádný nevítaný zmijozel nenachází, smazal Pobertův plánek a vkročil do křižovatky přímo před Milicent a Alison.

 

„Ahoj,“ pozdravil je trochu nejistě. Alison v jeho původních plánech nebyla, ale když o tom tak přemýšlel, třeba mu pomůže postrčit Milicent správným směrem.

 

Alison mu jen pokynula.

„Nazdar,“ odvětila Milicent přezíravě. „Co tady dole chceš, Pottere?“

 

„Promluvit si s tebou. S vámi oběma,“ dodal, i když věděl, že Alison odmítne. Zmijozelky na sebe pohlédly a pak stočily oči zpět na Harryho. Musel uznat, že Alison hraje ten překvapený, lehce zmatený pohled dobře.

 

„Myslím, že jste slyšeli o našem malém kroužku obrany proti černé magii, který jsme loni provozovali. Říkali jsme mu BA. No, a teď ho obnovujem. A... říkal jsem si, že když je teď Umbridgeová pryč, mohli bychom tam pozvat i nějaké zmijozely. Tak jsem přemýšlel nad váma.“

 

„Proč nás? Nebo tady čekáš a mluvíš s každým, kdo jde okolo?“ Milicentin hlas zněl sice posměšně, ale bylo znát, že ji to zaujalo.

 

„Ne, vy dvě jste jediné z šesťáků a ještě jsem uvažoval nad dvěma páťáky. Jste... no, řekněme mnohem snesitelnější než vaši spolužáci. A zároveň si myslím, že by vás to mohlo zajímat, narozdíl od takového... Notta.“

 

„Zní to zajímavě,“ prohlásila Alison, ale zároveň trochu obhrouble dodala: „Ale že na nebelvíry neútočím při každé příležitosti neznamená, že se s váma budu bratříčkovat.“ Trochu si odfrkla.

 

„Dám ti vědět,“ prohlásila Milicent. Obě se obrátily k odchodu.

 

Harry si povzdechl a vydal se do nebelvírské věže. Vlastně nevěděl, jak přesně zlákat Milicent. Doufal, že jí Alison nějak přesvědčí, aby se zapojila. To ona mu ji poradila, stejně jako další dva. Milicent byla ze staré silné kouzelnické rodiny, ale ve Zmijozelu byl jen její otec, matka v Mrzimoru, jak mu poreferovala Alison. A žádný člen jejich rodiny nebyl nikdy spojován s Voldemortem, ani s černou magií.

Šel sotva dvě minuty, když ho se za ním ozval známý hlas.

„Hej, Pottere!“ Otočil se. Milicent vypadala trochu nejistě, ale její hlas byl pevný. „Kdy a kde se sejdete?“

 

*****

 

Další dva zmijozely oslovil druhý den v knihovně. Tentokrát se to neobešlo bez dlouhého výslechu. Zajímali se o učená kouzla, o lidi, kteří chodí a vůbec o všechno. Stejně jako Milicent se ptali, proč zrovna oni. Harry měl pocit, že se z toho docela dobře vylhal. Zbýval mu už jen poslední galeon. Vlastně nevěděl, jestli by Hermiona nemohla přidělat další, ale přišlo mu, že téměř třicet studentů je tak akorát, aby to ještě zvládl.

 

Do Whiteovy cvičebny vešli společně. White seděl u malého stolku zastrčeném v koutě a cosi psal na dlouhý pergamen. Odpovídal na pozdravy spíše mechanicky a ostentativně dal najevo, že je dozor, ne učitel. Víc než White ale všechny zajímali tři zmijozelové, kteří se drželi u sebe a s ostatními si vyměňovali nejisté pohledy. Harry počkal, až přijdou všichni, pak si odkašlal.

„Rozhodl jsem se trochu rozšířit naše řady. Bylo trochu divné vyčlenit zmijozelské stranou. A proto tady dneska vítám Milicent Bulstrodovou...“ mávl ke zmijozelce rukou: „...Timothyho Glaciera...“ ukázal na malého, ale svalnatého bledého páťáka: „...a Belindu Jewelovou,“ zakončil u páťačky, kterou měla na copáncích navlečeno tolik kovových korálků, že chrastila při každém pohybu. „A taky tady vidím další novou tvář, kterou jsem nepřivedl já,“ pokračoval při pohledu na dívku v mrzimorských barvách stojící vedle Susan. „Lunetta Moonová, že jo?“ Dívka souhlasně pokývla hlavou s ježatými hnědými vlasy.

 

„Ovšem než začneme cvičit, budete se muset všichni podepsat pod tohle,“ plynule navázala Hermiona, lovící ze své tašky pergamen, aniž by si všímala tichého šuškání týkajícího se zmijozelů. Jí, Ronovi, Ginny, Fredovi a Georgovi řekl předem, co chystá. Ronovi, protože upřímně řečeno největší nebezpečí, že vyjede, čekal od něj, zvláště na Glaciera, který byl zmijozelským střelcem. Fredovi a Georgovi, protože je důrazně žádal, aby ty tři alespoň pro začátek vynechali ze svých žertíků. Od Hermiony a Ginny očekával, že mu pomůžou udržet mezi ostatními klid a budou ochotny s nimi cvičit, aby se nevydělovali od ostatních.

 

Jeden po druhém se všichni podepisovali na pergamen, i když se u toho někteří neochotně škaredili. Všichni věděli, jak Marietta přišla k uhrovitému nápisu, a snadno si domyslili, že na tomto pergamenu je podobná kletba.

 

My, níže podepsaní, patříme do studentského spolku BA. Svým podpisem stvrzujeme, že nic z toho, co se zde naučíme, nepoužijeme ve zlém záměru na jiného právoplatného člena, pokud se nebudeme bránit.

 

Harry se podepsal pod dlouhý seznam a podal pergamen Hermioně, která jako poslední stvrdila svým podpisem smlouvu a ukryla pergamen zpět do svého batohu.

 

„Pochopitelně i vy ostatní můžete pozvat někoho dalšího, ale byl bych vám vděčný, kdyby počet členů nepřekročil třicítku a myslím, že pětatřicet je maximum, aby jsme se tady nepozabíjeli. Tak, to by na úvod a teď si prosím vytvořte silově vyrovnané dvojice a procvičíme si všechno, co jsme dělali loni. Vy čtyři noví pojďte ke mně a Hermioně, abychom vás mohli naučit, co třeba ještě neumíte.“

 

„Vy, profesore, se nezapojíte?“ zeptal se Denis Whitea, když se rozmisťovali po cvičebně.

 

„Och, kdepak. Tohle je vaše aktivita. Jediné, s čím jsem ochoten vám pomoct, jsou kouzla, která vyžaduji od svých studentů. Koneckonců, stejně tady jsem a alespoň budu vědět, že mi nebudete ubírat další volný čas,“ odpověděl White poklidně, ale Harryho přepadly výčitky, že ho obtěžují.

 

O hodinu a půl později se rozešli na koleje. Ukázalo se, že Milicent zvládá velice dobře všechna složitější kouzla, ale plave v těch základních. Belinda, Lunetta a Tim si vedli obstojně, i když měli mezery a vůbec neznali patronovo zaklínadlo. Patron stále dělal problémy i starším členům Brumbálovy armády. Všichni zvládli patronův štít, ale fyzická podoba se mimo Harryho a nově Nevilla dařila jen dalším šesti.  Hermioně, Milicent, Fredovi, Georgovi, Terrymu Bootovi a Lence Střelence, která už na třetí loňské schůzce BA svou surikatu vyčarovala jakoby mimochodem.

 

*****

 

Blížící se lektvary Harry očekával se stále větší nervozitou. Celý týden se mu dařilo Snapeovi vyhýbat. Nebyl zvědavý na štiplavé poznámky mistra lektvarů. K jeho překvapení se Snape choval, jako by se pondělní večer vůbec nestal. Vlastně se choval o něco líp. Ale když se nad tím Harry tak zamyslel, taky si dal velký pozor, aby mu nedal žádnou záminku. Vypracoval domácí úkol pečlivěji než kterýkoli za posledních pět let, přečetl a naučil se kapitolu, s níž měli pracovat a ignoroval jedovaté poznámky.

Že by tohle byl klíč, jak přežít další dva roky se Snapem ve stejné místnosti, napadlo ho, když hodina skončila. Koneckonců, musel zvládnout OVCE z lektvarů, aby mohl být bystrozorem. Možná je na čase jít v Hermioniných stopách a začít šprtat.

„Asi stárnu,“ prohodil ke své kamarádce, která šla vedle něj a hlasitě přemýšlela nad hustotou svého lektvaru. „Nebo blbnu.“ Vysvětlil jí, na co zrovna myslel. Hermiona se zvonivě rozesmála.

 

„Víš, Harry, tomu se říká dospívání. Přijímáš odpovědnost za svou budoucnost, chápeš, že čím se staneš, ovlivňuješ už teď. Taky s tebou přestávají mlátit hormony, kdy jsi se se Snapem hádal jako dva kohouti na smetišti. Jenomže on je učitel, nemůže ustoupit. To musí student. Nebo se musí smířit s tím, že zbytek školy stráví na školních trestech,“ poučila ho jeho kamarádka moudře. Harry, když se nad tím zamyslel, musel uznat, že má v něčem trochu pravdu. K ní Snape taky nebyl zrovna příjemný, ale školní trest si od něj ještě nevysloužila a body jí odebíral jen když se v hádkách se Snapem stavěla za své přátele nebo když se mu snažila vnutit své znalosti a nedala se umlčet.

 

V druzích magie vypuklo drobné rodeo, když po nich chtěl White domácí úkoly, které jim zadával po celý měsíc. Vyšlo najevo, že čím více hodin uplynulo, tím méně studentů je dělalo. Někteří se vymlouvali, že je zapomněli na kolejích, ale White byl více než ochotný je pro ně pustit, takže jeden po druhém sklápěli oči a omlouvali se. Každému takovému White odebral pět bodů.

Každý úkol se skládal ze sloupečku pojmů, s kterým měli pracovat. Někdy ke každému napsat, co to kouzlo dělá, jinde napsat, jakým zaklínadlem se dá dosáhnout stejného výsledku a podobně. White obešel třídu, osobně sbíral úkoly a hned na místě dával jeden bod za každou vypracovanou položku, za každou nevypracovanou bod odčítal. Na konci měla každá kolej o čtyřicet až sedmdesát bodů navíc. Nejméně jich dostali zmijozelové, kteří často přestali úkoly dělat hned, jak jim přišlo, že za nesplnění nehrozí postih. Nejlépe naopak dopadli havraspáři.

Harry je udělal, protože byly krátké a přišly mu zajímavé. Také jednoduché ve srovnání s několikastránkovými esejemi, které většinou psali. Teď si za to v duchu gratuloval, když White výkladem na úkoly navázal a začal mluvit o obtížném poznávání a rušení kouzel, když čaroděj seslal jiné kouzlo, než jaké se k tomu účelu běžně používá. Sám pro sebe se usmál a pozorně Whitea poslouchal, zatímco si rukou hrál s přívěskem na krku, který jim dala Vixenová. Už nebyl hladký, objevilo se na něm několik hrbolků. Rostly tam tak nenápadně, že si to ani moc neuvědomoval, až doteď. Ale raději pustil s přívěsek z hlavy a začal si psát poznámky.

 

Úterní večer poprvé zapisovali zprávy do patronských deníků. Musel to zkusit třikrát, než se mu to pořádně povedlo.

„Zkontroluj, jestli je tam všechno napsáno správně,“ doporučil mu Gerald, když sklonil hůlku, kterou před chvílí seslal na Harryho ruce držící deník zaklínadlo provádějící zápis věcí, na něž černovlasý kouzelník usilovně myslel.

 

1. října 1996

Prváků je letos devět. Zvláštní zmínku si zaslouží dva z nich. Zaprvé Emil Brownie, který vypadá na pěkného vtipálka, se kterým se dalších sedm let škola nudit nebude. Zadruhé Nathaniel Lake, který má sestru – dvojče ve Zmijozelu, což všem zvláště na začátku roku přišlo jako dost problematická kombinace. Naštěstí to všichni berou až neuvěřitelně normálně. Ani bych si nepomyslil, že někdy uvidím nebelvíra ve skupince zmijozelů nebo zmijozelku v nebelvírské společenské místnosti. Nějakým zázrakem to ale funguje. Moudrý klobouk musí mít radost, se vším tím svým nabádáním k mezikolejním spolupracím a přátelstvím. Jen nevím, do jaké míry je to možné bez rodinných svazků. I kvůli tomu jsme do obnovené Brumbálovy armády pozvali tři zmijozely. Ty, kteří by podle mé zmijozelské kolegyně mohli být nejpřístupnější.

 

Harry přelétl očima zbytek textu, zaklapl deník v červeném sametu a spokojeně na Gerryho kývl.

„V pořádku, i když nějaké formulace bych asi nepoužil.“

 

„Jo, to se stává. Příště musíš myslet jen a jen na tu zprávu. Ale to je jedno, hlavně že obsah odpovídá tomu, co jsi tam chtěl mít.“

 

Kolejní problémy jim tentokrát zabraly jen chvíli, tak zůstali sedět a tlachali. Gerald i Sheila se živě zajímali o Brumbálovu armádu. Nakonec se domluvili, že příště taky přijdou. Harry sice nevěděl, jestli Hermiona může přidělat další mince, ale říkal si, že Fredovi s Georgem by mohla stačit jedna dohromady a někdo z nebelvírských šesťáků by se bez ní taky obešel, když byli v BA všichni.

 

Večer mu Alison podstrčila knihu, kterou mu slíbila. Podle svého vyjádření ji koupila v antikvariátu na Dračím nábřeží, Norwichské obdobě Příčné ulice. Stránky byly zažloutlé, vazba držela pohromadě jen díky několika podpůrným kouzlům. Byla vydaná před takřka osmdesáti lety. Podle Alison v Bradavické knihovně nebyla, zřejmě právě kvůli obsahu. Nesla nadpis Škodolibá setkání a kouzla v ní obsažená tomu odpovídala. Spousta drobných kouzlíček, jinak nebezpečných, zato docela škodolibých, která možná kouzelníka příliš neomezovala v boji, avšak rozptylovala jeho pozornost neuvěřitelným způsobem. Ke všem náleželo primitivní protikouzlo, bez jehož znalosti čekalo zasaženého pěkných pár minut, než se svého postižení bavil.

Jediné, které Harry znal, bylo kouzlo na růst zubů, kterým Malfoy ve čtvrtém ročníku zasáhnul Hermionu, ale pokud věděl, tohle kouzlo se dalo najít i jinde. Alison měla označených dohromady asi pět kouzel, která se používala i dnes. Ostatní byla podle ní zapomenuta.

Vůdce Brumbálovy armády si nad knížkou liboval. Už když svolával první schůzku, říkal si, že by bylo dobré zaměřit se na kouzla, jež se v hodinách buď neučili nebo je zmiňovali jen okrajově.

 

Ten večer se mu zdál další podivný sen. Stál uprostřed temné místnosti, kolem něj shromážděná celá BA. On i několik jeho přátel mělo rozsvícené hůlku, což bylo jediné světlo na tomto podivném místě. Viděli jen na podlahu z hrubých kamenů a na okraji světla obří kamenné sloupy. Stěn nedohlédli. Slyšeli kolem sebe ve tmě pohyb, šustění neviděných plášťů, tiché ševelení v neznámém jazyce. Pak ševelení utichlo. Promluvil jediný hlas s tisíci ozvěnami, nebo snad několik hlasů říkalo naráz totéž.

 

„Tohle vás nezachrání,“ řekl Hlas.

„Zachrání,“ zašeptala Ozvěna.

„Proti nám kouzla vaše kouzla nestačí,“ pokračoval Hlas.

„Stačí,“ nesouhlasila Ozvěna.

„Kouzla v životě neznamenají vše.“

„Vše.“

„Kouzla nestačí na zachránění Bradavic.“

„Víc.“

„Na to je tu příliš nepřátel.“

„Přátel.“

„Záleží jen na vás, jestli zvolíte smrt nebo život.“

„Život.“

 

Černovlasý kouzelník se probudil. Cítil se ze svého snu velice... zmatený, ani nevěděl proč. A pak uviděl svou hůlku. Ležela na stolku vedle postele. Svítila. Natáhl se po ní.

„Nox.“

Zkoumal svoji hůlku. Bílé dřevo, trochu ohmatanější, než když ji kupoval. Vypadala úplně normálně, stejně jako vždy. Lehl si zpátky a zíral na rudý baldachýn nad sebou. Sice sotva svítalo, připadal si však úplně vzhůru. Co to má všechno znamenat? Je snad náměsíčný? Srdce se mu sevřelo při vzpomínce na Akasku. Na ty dlouhé rudé jizvy přes její tvář, které přes všechnu snahu léčitelů u Munga i madame Pomfreyové bledly jen pomalu. A to měla štěstí, že žila. Původně to prý měli přijít vyšetřovat bystrozorové, ale v těchto časech měli plno práce jinde, tak se spokojili s vyšetřováním profesorů, kteří ale žádného viníka nenašli. Co když je on tím útočníkem? Je možné, aby ji napadl, aniž by o tom věděl? Znal jen jediného člověka, který měl s něčím podobným zkušenosti. Ginny. Ale nechtěl za ní chodit po dvou hloupých snech. Svítící hůlka, to přece nic neznamená. A Akaska? Nesmysl. Kdyby on někoho šel napadnout, tak Malfoye.

Zachumlal se pod deku sám sebe chlácholíc. Ne, není to možné.

 

 

Náhledy fotografií ze složky 15: Obnova BA

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

BA členové

(BA, 22. 1. 2012 20:09)

V tom seznamu členů BA, nezapomněla jsi na Leeho Jordana?

Uff, to se to zamotává!

(Elza, 17. 8. 2011 15:07)

Ty sny jsou vážně zvláštní. A rozhovoru Hlasu s Ozvěnou neměl chybu. *;-) Skvělý byl i Snape... a Harryho vysvětlení, jak ke zranění přišel. *:DDD
/„Přilevitoval vás sem profesor Snape. Prý jste se nervově zhroutil,“/ - Rozhodně originální zranění (na Pottera).
Nádhera! Vážně. *;-)

Nový členovia

(Sekko, 23. 6. 2011 23:39)

Som rád že si do zostavy BA pridala aj Zmyjozelov možno sa to tam okorení nejakými pikoškami alebo niečím podobným.
A tie Harryho sny som zvedavý čo znamenajú ale jedno viem určite, to on je tým vyvoleným...len neviem čo to pre neho znamená...

Skvělý příbeh.

(anneanne, 29. 5. 2011 12:55)

Doufám že ti nevadí trocho reklamy(tvé reklamy)
http://thefantasynews.blog.cz/

Už se těším na pokračování.

Re: Skvělý příbeh.

(Luna, 29. 5. 2011 14:20)

Děkuji, trocha reklamy se vždycky hodí :-) Většinu tebou uváděných povídek znám, ale taky jsem tam viděla něco nového, tak si počtu :-)

Moc hezký příběh,

(anneanne, 26. 5. 2011 21:07)

jsem zvědavá jak to bude dál.To co jsem četla mě fakt zaujalo,už se nemůžu dočkat pokračování ale to ti píše asi každý:-DD

tak rychle

(neky, 16. 5. 2011 10:57)

hezký,divim se že Snape sezachoval jako lidumil,neztrhnul mu ani body
nové tváře v armádě , už to chtělo nějakou novou krev
Těšim se na další kapitolu

Re: tak rychle

(Luna, 16. 5. 2011 13:56)

Strhnul mu body, 15 bodů. A vytáhl mu střepy docela bolestivým způsobem, ale jestli to odpovídá tvé definici lidumila... :-)
Nové krve se tam snažím dát hodně. Půlka Řádu, profesoři nových předmětů, patroni, prváci, teď navíc tři lidi v BA. Někteří z nich budou mít v příběhu docela zajímavé role.

:)

(grinch, 16. 5. 2011 6:35)

jů tak brzo ;) jinak snape přerkvapil a následuje příjemná oddychovka, díky