Harry nevěděl, co má dělat. Mohl se přesvědčoval sebevíc, že je jen paranoidní, pochybnosti zůstávaly. Potřeboval se někomu svěřit. V duchu si procházel možné kandidáty. Ron, ten by se vyděsil. Určitě by chtěl, aby to řekl Brumbálovi. Hermiona by v tom viděla odraz psychiky a pokoušela by se ho analyzovat. Fred a George by se buď skvěle pobavili, nebo by chtěli, aby šel k Brumbálovi. Hagrid by ho také poslal za Brumbálem. S Alison a dalšími si nebyl tak blízký. A za Brumbálem, kam by se ho skoro všichni snažili dostat, Harry nechtěl. Věřil, že by ho ředitel chápavě vyslechl a co nejlépe se ho pokusil uklidnit, ale pak by mu strčil bonbón, poslal ho spát a dělal za jeho zády bůhví co.

Kdyby tady tak byl Sirius. Ten uměl vyslechnout, snažil se ze všech sil Harry pomáhat a podporovat ho, i když to ze své pozice uprchlíka rozhodně neměl jednoduché. No jistě, Remus! Na nástěnce viselo oznámení o prvním výletu do Prasinek. To byla skvělá příležitost. Mladý kouzelník si totiž nebyl jistý, že by se dovedl dobře vyjádřit v dopise. Jen doufal, že bude mít Remus čas.

Odchytávání sov se bát už nemusel. Pro dvojčata nebyl problém předat na Ústředí Harryho vzkaz přímo do ruky Náměsíčníka. Harryho přátelům neunikla jeho zamyšlenost, která zmizela, když se Fred s Georgem vrátili s kladnou odpovědí. Stejně tak pouhý fakt, že chtěl mluvit s Remusem, vyvolal u Hermiony zdvižené obočí. Ale na nic se neptali. Buď chtěli, aby přišel sám, když se mu bude chtít, nebo čekali, že se vše dozví společně s Remusem.

Skutečnost, jak moc se mu ulevilo, jakmile přišel na správného důvěrníka, ho samotného překvapila. Hodil za hlavu všechny své zmatené myšlenky, v nichž se dohadoval sám se sebou. Alespoň do doby, než mu na ně jeho poručník řekne svůj názor. Ne, že by měl moc času na zírání do zdi a přemítání o věcech, které nedokázal sám vyřešit. Učivo bylo čím dál tím obtížnější. Pokud studenti doufali, že je profesoři po NKÚ nechají vydechnout, velice se přepočítali. Naopak – všichni předpokládali, že teď, když mají ve třídách jen ty, co se opravdu o jejich předmět zajímají, takže po volnějším režimu na uvítanou nastala ta pravá chvíle ponořit se do těch nejsložitějších zákoutí jejich oborů.

I tak si pochopitelně našel čas na Alisoninu knížku, takže před „svou třídu“ předstoupil pln sebedůvěry. Bylo dobré vědět, že je bude učit kouzla, o než v Bradavicích nezavadí. Ještě před schůzkou šel se seznamem zaklínadel za Whitem, aby mu potvrdil, že jsou použitelná a běžnému kouzelníkovi způsobí mírné obtíže. White mu jich ze seznamu pár vyškrtl a zakroužkoval ta, která mu důrazně doporučil učit se, až zvládnou neverbální sesílání. Harry zauvažoval, jestli by se v BA neměli učit i tuto dovednost, ale sám nevěděl, jak na to. Budou muset počkat, až je to naučí White.

„Patrona budeme průběžně cvičit,“ prohlásil na následující schůzce Brumbálovy armády. „Ale ta ostatní zaklínadla už zvládáte. U vás nováčků a případně dalších, kteří budou mít s něčím potíže, stačí, když přijdete o chvíli dřív a projedem si to, než se sem uráčí dostavit ostatní,“ podíval se výrazně, i když ne káravě na omluvně se usmívající dvojčata. Oba přišli pozdě a jejich vlasy už nebyly jasně rudé, ale pro změnu jasně tyrkysové.

„Takže je čas začít s něčím novým. Tentokrát naprosto novým, většina z vás tato zaklínadla určitě nezná. Nejsou to primárně bojová kouzla. Mají za úkol vyvést protivníka z míry. K čemuž přispívá zaprvé samotná povaha kouzel, zadruhé výrazná šance, že ho vyvede už samotný fakt neznámého kouzla, zatřetí kvůli svým víceméně mírumilovným účelům se dostanou i přes některé obrany, začtvrté na ně potřebujete speciální protikouzlo. Takže kdo mi bude dělat partnera?“

Překvapivě rychle se přihlásil Tim. Harry krátce pouvažoval, jestli se mu zmijozel chce postavit, zná neobvyklá kouzla nebo je snad jednoduše dychtivý učit se.

„Výborně,“ kývl, aniž na sobě nechal znát své dohady. Prosil bych jen bezpečná kouzla, chci vám jen pár věcí ukázat, ne se pouštět do souboje.“

Tim se lehce vyhoupl na vyvýšené pódium. Harry mu v duchu přidal bod. On používal schůdky.

„Pouta na tebe!“ zvolal Tim bez varování.

„Protego,“ reagoval Harry rychle. „Major onychos.“

Tim nedokázal zadržet vyjeknutí, když měly najednou jeho nehty na rukou dlouhé půl metru. Ale znovu pozvedl hůlku. Harry si okrajem mysli uvědomil, že se mu špatně drží. Tenhle vedlejší účinek kouzla ho nenapadl.

„Diffindo.“

Harry sice žádal bezpečná kouzla, ale hladce uskočil, tak to pro teď nechal být. „Pruritus.“

Viděl, jak se Timothy začal ošívat, když ho začalo svrbět celé tělo. „Conturbare pecten,“ rychle vyhrkl, když Tim propásl svou šanci na vlastní výpad. Zlomek vteřiny počkal a přidal: „Lacrimo.“

„Protego.“ Tim nevěřícně sledoval, jak tři barevné paprsky světla prošly jeho štítem a neškodně se do něj zabořily. Zaváhal, protože nevěděl, co se stalo, nebo jestli se kouzlo nepovedlo. Na obranu proti dalšímu kouzlu se nezmohl. Začaly mu slzet oči. Jeho další kletba prolétla neškodně mimo a za pár vteřin nato držel vůdce Brumbálovy armády v ruce nováčkovu hůlku.

„Cos mu udělal tím posledním kouzlem?! Nikdy jsem ho neviděla brečet!“ ozval se hlas plný nevole. Patřil Belindě.

„To bylo právě to kouzlo,“ vysvětlila jí Milicent, než stačil Harry otevřít pusu.

„Přesně tak. Time, jestli to prosím chvíli vydržíš, zkusí tě ostatní odčarovat.“

„Jasně,“ cedil skrz zuby Tim snažící si škrábat paži. Slzy, která mu tekla po tváři, si vůbec nevšímal. „Jen bych prosil první to svědící kouzlo. To je fakt hrozný. Kdybych neměl ty nepoužitelný nehty a svou typickou sebekázeň, už bych si rozdrápal kůži.“

Harry se nad ním slitoval. Nechal na něm ostatní vyzkoušet jen dvě základní odeklínací kouzla, než ho odčaroval sám. Tim si očividně oddechl.

„Hrozný kouzlo. Představte si, že je vám najednou fuk celej souboj, protože toužíte jen po tom, abyste si podrbali zadek.“

Všichni se rozesmáli. Tim se trochu užasle rozhlédl. Zmijozelská kolej neměla ve zvyku ocenit lehké vtipkování, pokud se netýkalo zesměšňování ostatních.

Slzení očí zvládla Milicent jedním kouzlem, když pokusy ostatních selhaly. Poslední byly nehty. Tady se autor opravdu vyřádil. Špatným pokusem o odčarování o kousek poporostly, při Levandulině manikúrním kouzlu se jen narovnaly a naleštily. Tim si je prohlížel s lehce znechuceným zájmem. Freda s Georgem taky velice zajímaly. Harry úplně viděl, jak jim v hlavě naskočil recept na nové cukrátko. Na správné protikouzlo přišel Anthony.

„Chelae.“ Jeho zaklínadlo znělo spíše jako otázka, ale fungovalo.

„Takže do dvojic,“ pobídl je Harry. „Jsou vážně jednoduchá, takže bychom mohli zvládnout tyhle čtyři už dneska. Začneme tím svědivým. Indikace zní Pruritus, protikouzlo Antihistaminum.“

Anthonyho si na chvíli odtáhl stranou.

„Jak jsi věděl, co je odčaruje?“

Anthony jen pokrčil rameny: „Umím latinsky docela dobře. Sudarium na to slzení znamená „kapesník“. Antihistaminum se předepisuje mudlům na svědivé nemoci. Táta něco takového měl. Napadlo mě, že tahle kouzla prostě fungují na tomhle principu, jako že protikouzlo označuje reálnou věc, která by ti pomohla. Chelae jsou „nůžky.“

„Pět bodů pro Havraspár,“ zažertoval Harry. Vyměnil si s Anthonym úsměv a přešel k Milicent se stejnou otázkou.

„Víš, Pansy dokáže s Dracem skvěle manipulovat,“ řekla mu Milicent se znechuceným úšklebkem. „Ale Draco nenávidí slzy. Jednou, když na něj zas něco zkoušela, na ni tohle kouzlo použila Alison. Teda Sally-Anne, víš která, Perksová. Nikdo ji neviděl, jen já. Řekla jsem jí, že to nikomu neřeknu, když mě ho naučí.“

Po skončení schůzky, která očividně všechny bavila a povzbudila, protože se docela snadno naučili všechny čtyři zaklínadla, si Harry ještě při odchodu odchytl Timothyho.

„Poslyš Time, k té ukázce na začátku, říkal jsem ti, abys používal jen bezpečná kouzla. A řezací kletba vážně moc bezpečná není. Projednou se nic nestalo, ale příště mě prosím poslouchej. Nebudeš sem chodit, když se na tebe nebudeme moct spolehnout.“

Svalnatý zmijozel se zatvářil odmítavě. „Ale vždyť se přece máme učit bránit, ne? I proti Diffindu a dalším. K čemu je cvičení, když se naučíme bránit jen proti málo nebezpečným kouzlům?“

„Jistě,“ vysvětloval Harry trpělivě. „Ale na takové kletby nachází čas, až když se třeba učíme štíty a pak je posilujeme, aby vydržely i proti silným kouzlům. Když potřebuju předvést nenáročný souboj, kde jen chci ukázat, jak krásně se dá protivník vyvést z míry, pak je zbytečné riskovat. Naším účelem tady není se porážet ani dostávat protivníky na ošetřovnu, chápeš?“

„Asi jo,“ zahuhlal Tim neochotně. Kývl na nebelvírské trio a vyšel ven, kde na něho čekala Belinda.

Harry si zamnul ruce s příjemným pocitem, že tohle zvládl docela dobře. Celkově měl pocit, že se mu s Brumbálovou armádou daří. Ze zmijozelů ostatní nebyli nadšení, ale rychle je vzali mezi sebe, když zjistili, že nepřišli, aby se vyvyšovali nad ostatní. Kouzla všichni zvládali přinejmenším obstojně. Whiteova cvičebna bylo dokonalá, jeho dozor navíc znamenal, že jsou jejich aktivity oficiálně povolené.

*****

Další týden se Harrymu neuvěřitelně vlekl. Nemohl se dočkat návštěvy Prasinek a setkání s Remusem. Přitom se učili docela zajímavé věci. Běhal mu mráz po zádech z Whiteovy hodiny o Loutkohrách, kouzlech, kterými se dalo na dálku ovládat cizí tělo. Vzpomněl si přitom totiž na hřbitov u Visánku, když po něm Voldemort chtěl, aby se na začátku souboje uklonil.

Při přemisťování se nořil do svého symbolu a snažil se zeleným plamenům vnuknout místo, kde se chtěl objevit. Moc úspěchů neměl, ale některým studentům se dařilo s hlasitým prásknutím „přemístit“ na stejné místo, kde stáli.

Jediná věc, která ho za ten týden zaujala, se stala při úterní večeři, kdy si Brumbál zjednal ticho a oznámil studentům konání maškarního plesu sedmého prosince na oslavu dvěstěletého výročí ratifikování britských školských zákonů do moderní podoby. Většinu studentů odhadovala, že proklamované výročí je jen záminkou pro konání události, která měla především odvést pozornost studentů od hysterických článků v Denním věštci k příjemnějším stránkám života. Odhalení Brumbálových záměrů jim pochopitelně nebránilo ve vzrušených diskuzích o možných maskách a zvláště mezi dívkami i k úvahám, koho pozvat.

Harry nejasně tušil, že už během několika následujících dnů bude zavalen žádosti dívek o doprovod na ples. Říkal si, že by bylo nejlepší nějakou pozvat. Na rozdíl od čtvrtého ročníku partnerku mít nemusel, ale když by se rozkřiklo, že už nějakou má, dají mu snad všichni pokoj. Problém byl v tom, že absolutně netušil, kterou dívku pozvat. Cho byla dávnou minulostí, fiasko s Parvati na Vánočním plese ve čtvrtém ročníku nehodlal opakovat. Přišla mu na mysl Alison. Po počátečních neshodách spolu měli mnoho společných témat, aby spolu strávili příjemný večer. Bohužel si Harry s tichou rezignací uvědomil, že zmijozelka kvůli postavení ve své koleji nemůže přijmout pozvání nebelvíra, zvláště Harryho Pottera. Ledaže... ledaže by měl takovou masku, aby ostatní nevěděli, kdo to je. Jenomže to by zase znamenalo strávit večer stranou ostatních, bez společnosti přátel, kteří by ho svou přítomností prozradili.

Mladý kouzelník prozatím odsunul vyhledání vhodné partnerky na neurčito. Sedmý prosinec mu přišel ještě daleko.

*****

Konečně přišla neděle. Do Prasinek se Harry vydal společně se svými přáteli, v Prasinkách se ale rozdělili. Ron s Hermionou šli do Medového ráje a po obchodech, Ron vybaven Harryho váčkem a seznamem požadovaných věcí, Harry mířil do hostince U prasečí hlavy, kde ho očekával Remus. Ron s Hermionou měli později přijít za ním. Mladý kouzelník se po poslední zkušenosti s Prasečí hlavou chtěl sejít U tří košťat, ale Remus se bál reakcí studentů, protože všichni věděli, že je vlkodlak. Navíc se ukázalo, že U prasečí hlavy existuje soukromý salonek.

Vešel do špinavé hospody trochu ostýchavě. Hostinský „čistící“ sklenice vypadal úplně stejně, jako když ho viděl minule. U stolů posedávalo jen pár hostů. Dva kouzelníci s kápěmi na hlavách, kteří se snažili tiše hádat, ale občas se neudrželi na uzdě a vykřikli něco na celou hospodu, stařík u okna, který vypadal, že každou chvíli usne, dvě čarodějky, které zřejmě uzavíraly nějaký obchod, a v nejzazším koutě seděl u stolu White s někým, komu Harry viděl jen záda, ale podle vlasů poznal Snapea.

Co ti tady dělají? pomyslel si trochu zmateně. Učitelé občas Prasinky také navštěvovali, ale Snapea tady ještě neviděl. Odhadl, že ho Řád hlídá. A Prasečí hlava měla takovou pověst, že si sem mohl dovolit jít spíše smrtijedský špeh, než normální profesoři.Rozladilo ho to. To by znamenalo, že buď nevěří Remusovi, že ho případně ochrání, nebo nevěří samotnému Harrymu. Kromě toho to značí, že Prasinky už nejsou pokládány za bezpečné. A až bude shánět vánoční dárky, bude mít v zádech několik párů cizích očí.

Nálada se mu však rapidně zlepšila, jakmile vystoupal po úzkých schůdcích do malého pokojíku, kde čekal Remus.

„Rád tě vidím,“ řekl Harry s upřímným úsměvem. Remus byl vždy tak spolehlivě stejný. Trochu vyčerpaný, ale laskavý pohled hnědých očí se zlatistými skvrnkami, výraz zdvořilého zájmu a jemný úsměv, jenž se rozšířil, když Harry vstoupil.

„I já tebe, Harry,“ řekl tiše. „Dáš si máslový ležák?“ Když Harry přikývl, pokračoval. „Musím říct, že mě tvá prosba překvapila. A nejdřív také dost znepokojila, než mě napadlo, že věci související s Voldemortem by jsi chtěl projednat spíš s Albusem nebo alespoň Minervou. Takže předpokládám, že je to osobní. Chceš si promluvit o Tichošlápkovi?“

„Svým způsobem,“ připustil Harry. Otočil se ke dveřím a vyslal sérii zaklínadel chránících proti vyrušení a odposlechu. „Ale nejen o něm.“ Prstem objížděl pravidelný kruh na okraji své sklenice. Nevěděl, jak začít.

Remus ho chvíli mlčky pozoroval. Pak řekl: „Dobře, ale nejdřív mi pověz, jak se ti letos vede ve škole?“

„Dobře,“ rychle se chytl nadhozeného tématu. „Hagrid ve středu přešel na teoretické hodiny, takže si všichni oddechli. Učí nás o smrtelně nebezpečných tvorech, třeba akromantulích, i když je vidět, jak ho mrzí, že z lesa nemůže alespoň jednu přitáhnout. Ale to už by mu neprošlo...“

Vlkodlak ho nechal žvatlat o škole, dokud plynule nepřešel k útoku na Akasku, tomu, jak ji předchozí večer potkal, jak se mu o ní zdálo, a jak pak po svém dalším snu s rozsvícenou hůlkou začal mít obavy, jestli ji nenapadl on, aniž by o tom věděl. A pak se z něj jako řeka úlevy vylila celá ta podivná historie s podivným snem o Siriusovi, v níž ho žádá o pomoc.

„Vím, že to zní šíleně,“ zakončil své vyprávění. „Ale zároveň se to děje! Nebýt toho snu, nikdy bych po tobě nechtěl, abys zabil Kráturu. Nebo teď ve škole... ten útok a ta rozsvícená hůlka... Bez toho bych si myslel, že to jsou prostě jen sny. Nevím, co to má znamenat, ale děsí mě to. A hlavně... nerad bych někomu ublížil.“

Remus po celou dobu Harryho bez přerušení poslouchal. Jen jeho výraz se měnil. Zájem, údiv, znepokojení, nechápavost, obavy. To vše mohl mladší kouzelník během svého vyprávění zpozorovat na tváři svého společníka.

Remus si promnul bradu a vážně se na něj zahleděl.

„Harry, já... nevím, co mám říct. Nemyslím si, že bys byl blázen, ale to, co jsi mi právě vyprávěl, je přinejmenším podivné. Ale dovol mi, abych tě ujistil, že upřímně pochybuju, že by někdo jako ty chodil po škole a napadal studenty. Vím, že jsi silný kouzelník, odolný, což vylučuje cizí ovládání. Slyšel jsem, jak se tě snažil posednout na ministerstvu samotný Voldemort a ani on neuspěl. Pochopitelně můžeš vždycky zajít za madame Pomfreyovou požádat ji, aby tě vyšetřila na náměsíčnost, ovšem pokud vím, náměsíční kouzelníci v první řadě nejsou schopni sesílat kouzla mimo náhodné magie jako děti.“

„Tak co to teda může být? Napadá tě něco?“ ptal se trochu zoufale Harry. Až teď si uvědomil, jak moc v hloubi duše spoléhal na znalosti svého bývalého profesora.

„Je ti doufám jasné, že nejlepší věc, jakou můžeš udělat, je jít a říct to Brumbálovi? Což mi připomíná, proč jsi to vlastně neudělal?“

„Nejlepší jak pro koho. Proto jsem to vyprávěl jen tobě. Ty mě bereš jako sobě rovného. Stejně jako Sirius. Ale většina dospělých se mě jen snaží chránit jak malé dítě. Jenomže já už nejsem dítě, Remusi. Je mi šestnáct, několikrát jsem stál tváří v tvář Voldemortovi, smrtijedům, baziliškovi, akromantulím. Byl jsem souzený, prošel jsem turnajem určeným dospělým kouzelníkům, i když s pomocí zvenčí. Vedu něco, co se dá nazvat soubojnickým klubem. Brumbála mám rád a vážím si ho, ale... Myslím, že si nemusíme nic nalhávat. Dokud tady bude Voldemort, půjde po mě. Potřebuju mít k dispozici co nejvíc informací, jinak jsem v háji. A Brumbál mi chce pomoct se vším, s čím bych za ní kdy mohl přijít, jen se mě snaží držet v nevědomosti. Musím vědět, co se děje. Například kdybych věděl, co je na ministerstvu, nikdy bych tam nešel.“ Poprvé od té doby mu při této myšlence nezakolísal hlas.

„Je mi líto, že musíš nést takové břemeno,“ řekl vlkodlak tiše. „A je mi líto, žes musel tak rychle dospět. Opravdu nejsi dítě, Harry. Ani tak nemluvíš, ani se tak nechováš. Pozoroval jsem to už v létě na Ústředí. Ztráta blízkého člověka pochopitelně lidi mění. Ale teď je to o tolik výraznější. Merlinužel musím souhlasit, že v téhle válce sehraješ jistou roli, ať chceš nebo nechceš. Asi je lepší, když s tím budeš počítat. Brumbálovi nic neřeknu. Tohle je na tobě. Ale Harry, slib mi, že když nebudeš vědět kudy kam, nezůstaneš zatvrzele tvrdohlavý. Že se něco nedozvíš je malá cena za život.“

„Slibuju. Pomůžeš mi s tím?“

„Trochu snad. Obávám se ale, že mé znalosti a možnosti jsou dost omezené. I to, co ti můžu říct, nemusí být pravda. Svěřil ses už svým přátelům? Hermiona je velice inteligentní a Ron má díky širokým zájmům svých bratrů informace o věcech, o kterých normálně vědí jen ti, kdož pracují v určitých oborech.“

„Plánoval jsem to hned, jak mi potvrdíš, že mi nepřeskočilo. Zatím jsem je nechtěl děsit. Kromě toho minimálně Hermiona bude chtít jít za Brumbálem.“

„Dobře. Pověz mi, proč si myslíš, že ten sen, co ti údajně poslal Sirius, souvisí s těmi sny ve škole?“

Harry zaváhal. „No... protože se oba prolínají s realitou?“

„Ale obsahově mi přijdou naprosto rozdílné. Soustřeď se na to, jaký jsi měl pocit z toho prvního snu a jaký z těch ostatních.“

Harry mlčky přikývl.

„Co se týče Siriuse, s tím ti neporadím, ale ty tvé sny ve škole a útok na Akasku Sonowovou... něco mi to připomíná. Vlastně z velké části právě proto věřím, že se to opravdu děje. Je na to ještě brzo, ale jestli se to vyvine stejným způsobem, bude to dost ošklivé. Když jsem chodil do Bradavic, začalo se tam dít něco podobného. Nikdo nevěděl nic jistého, ovšem znáš šeptandy mezi studenty. Řešili to tenkrát hlavně patroni. A pak, stejně znenadání, jak to začalo, to taky skončilo. Jednoho dne prostě James přišel a oznámil, že už se nemusíme bát. Ani nám třem nikdy neřekl žádné podrobnosti.“

„Patroni píšou deníky o různých událostech a lidech.“

„Opravdu? To je výborný nápad. Zkus najít otcův deník, Harry.“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Zdá se, že tví přátelé dorazili. Kdybych na něco přišel, pošlu ti přes Freda nebo George dopis.“

S příchodem Rona a Hermiony se nálada v místnosti značně zlepšila. Hermiona přetékala nadšením z nové knihy o kouzelnickém právu, kterou si právě koupila, Ronovi stačily ke štěstí kapsy plné dobrot z Medového ráje.

Remuse oba moc rádi viděli. Jeden přes druhého mu vyprávěli. Ron hlavně o tréninku famfrpálu a Hermiona o hodinách. Ron se při té příležitosti vlkodlaka zeptal na jeho názor na White. White byl jediný profesor, kdy se nebelvírská trojka neshodla ve své názoru na něj.

Náměsíčník se trochu zašklebil.

„Máte štěstí, že už neučím v Bradavicích a můžu s vámi rozebírat své bývalé kolegy. No, White je velice... zajímavý, ale dost rozporuplný člověk. Vlastně toho o něm moc nevím. Pochází se staré kouzelnické rodiny, rodiče mu zemřeli, když byl ještě na škole. Byl v Nebelvíru, rok pod námi. White nikdy zrovna nezapadal mezi ostatní studenty. Byl hrozný tajnůstkář, introvert, stranil se společnosti, měl jen málo přátel. Pořádně jsem s ním mluvil, až když jsem učil obranu. Už jako student byl velice inteligentní a neuvěřitelně mocný kouzelník. Stal se prefektem, pak primusem. Docela to tehdy všechny překvapilo. I to, že se přidal k Řádu, mě překvapilo. V tom původním nebyl, naopak byl podezřelý, že se stýká se smrtijedy a dalšími nebezpečnými existenci. Každopádně měl dost rozumu na to, aby se k nim nikdy nepřidal. Po válce mu nic nedokázali, takže odešel jako svobodný člověk. Dokonce svědčil ve prospěch několika obviněných.“

Harry zaraženě poslouchal. Z Remova popisu White nevycházel zrovna kladně. Ale k Harrymu i ostatním se choval laskavě. O hodinách sice kousavě komentoval nedomyšlené otázky studentů, jeho slova však měla daleko do Snapeova teroru.

„A po válce?“

„Vím jen, že cestoval a studoval po celém světě. Do Británie se vrátil až když měl jít jeho syn do školy. Přijal místo v Bradavicích jako několikanásobný mistr. Schopnosti má na to, aby mohl dělat, co se mu zachce, ale prý chce zůstat nablízku synovi. Nevím, jak přišel o ženu, ten chlapec je jeho jediným blízkým příbuzným. Jako člen čistokrevné rodiny je pochopitelně přes několik kolen spřízněn se všemi ostatními.“ Remus se trochu pousmál. „Kromě učení napsal několik odborných knih. Je dobře, že je v Řádu, i když se nechce aktivně účastnit. Nerad bych bojoval proti němu.“

„Mně se od začátku nelíbil,“ zamumlal Ron.

„Pozor, Rone,“ varoval ho Remus. „První dojem dělá hodně, ale to, že byl White z něčeho podezřelý a není příliš společenský ještě neznamená, že je špatný. Má daleko do takových, jako je Malfoy a další. On nepotřeboval po válce nikoho korumpovat, skutečně nebyl jediný důkaz, který by ho z něčeho usvědčoval. Dost možná, že byl obviněn jen protože se veřejně nestavěl na druhou stranu. Co si já pamatuju, vždycky se ke všem choval velice slušně. A když se dozvěděl, že jsem vlkodlak, jen pokývnul stejně, jako bych mu oznámil, že venku prší.“

Harry si na okamžik vybavil Whiteovu nevzrušenou tvář, když se na poradě Řádu zmínilo jméno Basila  Rawna.

„Taky mi dal ty vzpomínky,“ připomněl Ronovi a objasnil Remusovi, o čem mluví. Toho to očividně překvapilo.

„Tak to je to nejemotivnější, co jsem o něm kdy slyšel. Hezké gesto, zároveň dobrý nápad. Zajímavé, že to nikdy nenapadlo Brumbála.“ Remus z kapsy vylovil staré hodinky a s povzdechem se na ně zahleděl. Byl čas jejich setkání ukončit.

Zaplatili hospodskému a vyšli společně na ulici. Harry si zimomřivě přitáhl plášť blíž k tělu. Za poslední dva týdny se citelně ochladilo. Remus se po rozloučení přemístil pryč, nebelvírská trojka se vypravila směrem k hradu.

„Něco vám musím říct,“ řekl Harry po chvíli. „O čem jsem mluvil s Remusem. Ale ne tady, až v hradu. V soukromí.“