Ten večer Harry spal snad nejpoklidněji za poslední rok. Až to udivilo, s jakým poklidem jeho přátelé brali novinky. Tedy... rozrušilo je to a podnítilo k zasvěceně znějící, i když v podstatě k ničemu nevedoucí debatě. Kupodivu tentokrát Ron nezůstával pozadu za Hermionou, ale naopak je ohromil svými rozsáhlými znalostmi o různých podivných událostech, byť se později ukázalo, že na rozdíl od Hermiony za své vědomosti nevděčí knihám, ale svým příbuzným. Podle všeho to vypadalo, že každý z kouzelnického světa zažil něco, co se rozumně nedalo vysvětlit kouzly ani fyzikálními zákony, byť u několika historek měl Harry podezření, že by bylo záslužné ověřit si v blízkém okolí přítomnost mudlovské techniky.

Pochopitelně, že Hermiona nakročila směrem k Brumbálově věži, ale nechala se vcelku snadno přesvědčit, že na to je času dost, i když Harry nepochyboval, že jeho kamarádka začne opět trávit více ze svého volného času v knihovně, jako by tam už tak téměř nebydlela.

Blažený klid a s ním související mírumilovnost mu vydržela i přes další hodinu lektvarů, k velké radosti Hermiony, které se vždycky cítila rozpolcená při střetech svých přátel, za kterými stála a které měla ráda, s profesory, které uznávala jako odborníky a konečné autority (vyjma Umbridgeové). Ale když nad tím Harry přemýšlel hlouběji, uvědomil si, že se k nim Snape celkově o hodinách chová lépe, než předchozích pět let. Podle názoru Hannah to souviselo se skutečností, že už na lektvary chodit nemuseli. Svou přítomností dali Snapeovi najevo zájem o jeho předmět. Kromě toho ze třídy zmizeli studenti bez špetky nadání, jako Crabbe a Goyle, kterým možná Snape narozdíl od stejně nešikovného Nevilla neubíral body, ale i tak musel u jejich lavice trávit spoustu času, když nechtěl, aby třídu přeměnili v doutnající kráter. Mistr lektvarů vypadal o hodinách uvolněněji, často jen seděl u katedry a známkoval eseje, zatímco studenti pracovali, a projevy záště k nebelvírským omezil na jedovaté poznámky.

Tato změna se bohužel netýkala jeho zmijozelů, takže když se ten den Hermioně povedl dokonalý lektvar, zatímco Malfoyovi se výjimečně nedařilo, vrhl zmijozelský prefekt po dívce takový pohled, že si Harry v duchu udělal poznámku, že nejméně následující dva tři dny nesmí Hermiona nikam chodit sama. Ke srážkám dřív docházelo na chodbě před učebnou, ale letos byli ve třídě jen dva zmijozelé, kteří si netroufali otevřeně napadnout tři členy Brumbálovy armády, které by velice pravděpodobně podpořili i čtyři havraspárští.

Harryho odhad se splnil druhý den večer, když šli spolu s Hermionou, Ronem a Nevillem na večeři.

„Dělá ti to dobře, ty mudlovská šmejdko, vytahovat se na ostatní?“ ozval se za nimi nezaměnitelný hlas.

„Dělá ti to dobře, ty náhražko slušného kouzelníka, být oblíbený jako mustela ve skleníku plném gallin?“ kontroloval Neville, zatímco Harryho s Hermionou zaměstnalo držení Rona, aby se na Malfoye nevrhl, což by nedopadlo dobře, protože měl s sebou své dvě gorily a Theodora Notta k tomu. Harryho potěšilo, když viděl dříve tak bojácného Nevilla bez obalu se postavit za kamarádku.

Malfoy vztekle zúžil oči. „Lepší, než kdybych se se svou krví tahal s takovou lůzou jako ty!“ vyštěkl, ale jeho hlas neměl svůj obvyklý důraz. I jeho Neville očividně překvapil, ačkoli Harry přesně nechápal, proč se diví po tom, jak si tehdy s ostatními v kabinetu Umbridgeové poradil se svou ochrankou, zatímco se Harry s Hermionou snažili v Zapovězeném lese zbavit své oblíbené profesorky.

Harry si pomyslel, že tuhle bitvu by měl Neville zkusit vybojovat sám, a tak kopl do holeně Rona, který už otvíral pusu, aby se zapojil.

„Na tvém místě bych mlčel, Malfoy. Já se svou krví se tahám s hrdiny kouzelnického světa a nejchytřejšími studenty Bradavic. Tvé krve jsou v Azkabanu plné cely a slušná část dalších je na listině hledaných.“

„Telum!“

„Protego!“

„Expelliarmus!“

„Frango naris!“

„Protego!“

„Mdloby na tebe!“

„Tarantallegra!“

Chodba byla náhle plná světlených paprsků a Harrymu přišlo, že cítí v prstech jakési brnění, přestože ho nikdo nezasáhl.

„Priori incantatem.“

Zvučný hlas Alda Whitea všechny donutil sklonit hůlky. Profesor k nim sestupoval po schodech a jeho výraz byl mrazivý.

„Může mi někdo z vás vysvětlit, co je to za chování? Je vám všem šestnáct, v průběhu následujícího roku zplnoletíte a už teď chcete, abychom se na vás dívali jako na dospělé. Připadá vám toto chování jako vyhovující pro dospělé kouzelníky? Pane Malfoy, můžete mi objasnit, proč jste vyslal první kouzlo?“

„On...“

„Mlčte, pane Weasley, když nejste tázán. Tak, pane Malfoyi? Povídejte.“

Malfoy párkrát klapl pusou naprázdno.

„Jsem si jist, že víte, že se tento týden projednává propuštění vašeho otce. Soud přihlíží i k posudkům o rodinných příslušnících. Řekněte mi, pane Malfoyi, co mám napsat do svého posudku o vás a vašem chování?“

„Nechal jsem se unést osobní antipatií. Omlouvám se, pane profesore.“

White si plavovlasého chlapce chvíli mlčky prohlížel a pak tiše dodal: „Byl bych nerad, kdybyste své chování podřizoval jen svému otci, byť touha, aby nebyl ve vězení, je bezesporu ušlechtilá. Za necelé dva roky vyjdete ze školy a budete se snažit vydobýt si vlastní místo v našem světě. Je všeobecně známé, že vaše teta je třetí nejhledanější osobou v Británii. Lidé vás budou posuzovat podle vašeho původu, ale poprvé ve vašem životě to nebude znamenat ohled na postavení a bohatství. Měl byste pochopit, že pokud nechcete tyto předsudky přetvořit ve skutečnost, měl byste se soustředit spíše na činy. Ty vás prezentují spolehlivěji.“

White odstoupil a přelétl pohledem celou skupinku. „Pro tentokrát prostě půjdete za profesorkou McGonnagallovou a zeptáte se jí, jestli náhodou nepotřebuje pomoc při rekonstrukci svého kabinetu, pane Malfoyi. Teď běžte. Pánové Crabbe a Goyle půjdou nabídnout svou pomoc profesoru Hagridovi, který potřebuje přístřešek pro své nové exempláře. Pan Nott by se mohl zastavit u profesorky Sinistrové, protože zajisté nechce, aby se nám příliš unavila při seřizování dalekohledů. Pane Weasley, vy prý letos nepokračujete u profesora Snapea, tak se u něj optejte, jestli se mu po vás nezastesklo a nepotřebuje pokrájet nějaké ingredience. Pan Potter má rád famfrpál, tak by mohl pomoci panu Filchovi vyleštit staré poháry.“

White se ohlídnul po nezvykle pokorně odcházejících zmijozelech, kteří zrovna zmizeli za dveřmi Velké síně.

„Slečna Grangerová určitě ráda pomůže mně a profesorka Prýtová sháněla pomoc na podzimní přesadbu, pane Longbottome.“

White zavířil svým černým hábitem a následoval zmijozely do Velké síně. Nebelvíři se ploužili za ním.

„Trest u Snapea,“ sténal Ron tiše. „A já doufal, že jsem se ho zbavil.“

„Já mám zas u Filche,“ povzdechl si Harry. „Ale alespoň dal tresty i jim a nesebral nám žádný body.“

„Jenomže my se jen bránili, to není fér.“

„Ehm... nemyslím si, že já jsem dostal trest,“ ozval se Neville. „Všichni vědí, že poslat mě k Prýtové je spíš za odměnu.“

„To je fakt,“ uznal Ron. „Mimochodem, já nemám ve zvyku zneužívat pozici prefekta, takže by se nikdo neměl ptát na patnáct bodů za pomoc kamarádce. Byls fakt skvělej, Neve.“

„Taky myslím,“ ozvala se konečně i Hermiona a vrhla po Nevillovi vděčný úsměv. Harry se spokojil s uznalým poplácáním po zádech.

Neville vypadal rozpačitě a pyšně zároveň. Pak byl ale výraz jeho tváře nahrazen jiným, mnohem zachmuřenějším.

„Chápete, jak můžou vůbec uvažovat, že propustí Malfoye staršího? Vždyť je usvědčený smrtijed, byl i na ministerstvu přímo s Vy-víte-kým. Jak může mít vůbec šanci, že se dostane na svobodu?“

„Mě se neptej,“ prohlásila rozmrzele Hermiona. „Sice jsem pár knížek o kouzelnickém právu přečetla, ale jak to funguje v praxi, nad tím občas zůstává rozum stát.“

„Já bych řekl, že je to prosté,“ soudil Ron. „Vsadím se, že půlka těch, co to budou projednávat, si dopomohla k hezké sumičce.“

Když došli ke stolu, raději umlkli a dali se do jídla. Nálada byla trochu pochmurná a Dean se Seamusem odešli ještě před dezertem, což bylo podivné. Levandule jim pak tiše vysvětlila, že se Dean právě rozešel s Ginny. Ronovi se na tváři okamžitě objevil tak nadšený a souhlasný výraz, že ho Hermiona peskovala ještě když odcházeli.

*****

Harry si na Malfoye neopomněl postěžovat Alison. Zmijozelská patronka se na něj podívala se stejným pobaveným, trpělivým, ale zároveň na nervy lezoucím úsměvem, jaký občas mívala Hermiona, když jim vysvětlovala něco, co by podle jejího názoru mělo být jasné i batoleti.

„A ty si myslíš...,“ přistrčila k němu sáček s mudlovskými gumovými medvídky: „...že to Draco myslel vážně, nebo tě naštvala jen ta jeho neomalenost?“

„Jistěže to myslel vážně,“ odpověděl trochu nasupeně Harry, ale nabízenou sladkost neodmítl. „Malfoy je prostě hajzl, který se vyžívá v urážení ostatním, zvláště zaprvé za věci, s kterými nemůžou nic udělat, za druhé za původ, na kterém houby záleží.“

„Draco není špatný,“ řekla klidně Alison. „Netvrdím, že je zrovna výkvět ctností, ale rozhodně není takový, jaký si myslíš, že je.“

„Ještě řekni, že ve volném čase pomáhá dobročinným spolkům a pláče nad utopenými koťátky.“

„To zrovna ne, ale, neuraž se, nejste zrovna chytří, když nechápete, že polovina věcí, co vyvádí na chodbách, je jen póza. Raději si dej pozor na Blaise a Thea. Drží se víc v pozadí, ale neradila bych ti otáčet se k nim zády.“

„To předvádění majetku a tak, to snad. Ale uráží nečistokrevné, kde může. To není jen póza.“

„Ale je. Možná sis nevšiml, ale já mám za rodiče mudly. Draco je můj kamarád. Nikdy mě neurazil jediným slovem.“

„Spíš tohle je póza. Přeci jen jsi ze Zmijozelu. Snape by ho těžko pochválil za rozbroje ve vlastní koleji. Pochybuju, že vůbec umí být kamarádem.“

„Dobrý argument. Ale i kdyby se se mnou přátelil jen naoko, pokud by opravdu pohrdal mudlovskými šmejdy, rozhodně by se se mnou nemuchloval.“

Harrymu zaskočil medvídek. Po chvíli kašlání na Alison upřel uslzené oči a zaskřehotal: „Co... co tím myslíš?“

Dívka protočila panenky.

„No co asi? Líbal mě, svlékal, mazlil se se mnou... Potřebuješ snad podrobnej popis? Nebo si nebelvíři ještě v šesťáku myslí, že se děti dají vyčarovat?“

Harry cítil, jak mu hoří tváře, zatímco na Alison nevěřícně třeštil oči.

„Já... oni... nemluvíme o tom tak otevřeně. Taky... jsem si ani nevšiml, že s ní chodíš. Pořád po něm leze Parkinsonová.“

„Říkala jsem snad, že s ním chodím?“ protáhla Alison. Už nedokázala udržet rozhorlený tón a rozesmála se. „Nekoukej na mě tak vyjeveně. Jen jsme se trochu pobavili, co je na tom špatnýho? Draco i já jsme nezadaní. Pansy po něm leze, jenže ta taky leze po kdekom, jestli sis nevšiml. A slušnou řádku kluků už dotáhla do postele, ale u Draca nepochodila, proto se obzvlášť na něj pořád věší a flirtuje s ním. Jo, mimochodem, umět otevřeně hovořit o intimních věcech je ten nejlepší návod na dobrý sex a muchlování, jaký můžeš dostat.“

Harry ještě chvíli pozoroval dobře se bavící zmijozelku, než dokázal promluvit.

„Já... nedovedu si představit se s někým... muchlovat, když s ním nechodím, ani ho nemiluju. Přiznávám, že s tím nemám moc zkušeností, jen si prostě myslím, že se to člověku ani nemůže pořádně líbit, když k tomu druhého nic zvláštního necítí.“

Alison vstala ze svého zeleného křesla a strčila si sáček se zbylými medvídky do kapsy.

„Ach vy nebelvíři,“ zavrtěla hlavou. Rozpustile rukou Harrymu pocuchala vlasy. „A že prý my jsme chladní a vy se umíte bavit. To musel prohlásit někdo, kdo snad v Bradavicích v životě nebyl.“

Harry si později nedokázal vybavit, že by se k němu nahnula. Věděl jen, že najednou měl na svých rtech přisáty její. Do úst mu vnikala sladká chuť medvídků smíšená s čímsi omamným, co neuměl pojmenovat. Nedokázal zareagovat jinak, než že zavřel oči a nechal se unášet tou chutí a pocity, které v něm tisknoucí se ženské tělo vyvolávalo. Její ruka, zapletená ve vlasech na jeho zátylku, mu hrubě zakláněla hlavu vzad. Trochu to bolelo, ale ne nepříjemně. Vlastně ho to vzrušovalo, i když se ten pocit nemohl rovnat tomu, co s ním dělalo dívčí koleno vtisknuté do jeho rozkroku.

Po chvíli, která mu přišla strašně dlouhá i krátká zároveň, se odtáhla. Rty rudé a lehce nateklé od divokého líbání, v hloubi hnědých očí jí hořel oheň, který Harry ještě neviděl. Na zádech měla položené Harryho ruce, i když si mladý kouzelník nepamatoval, že by je tam dával. Levou ruku nechávala stále zapletenou v jeho vlasech, klouby druhé ho nečekaně jemně pohladila po tváři.

„Pamatuj Harry,“ napůl zašeptala hlasem zhrublým vášní. „Máš před sebou těžký úkol. Ale za co bojovat, když si odpíráš drobné radosti života?“

Znovu ho políbila, tentokrát lehce, jemně. Pak se vymanila z jeho obětí a rychlým krokem přešla ke vstupním sochám.

„Dobrou noc,“ zazněl místností naposledy její hlas, než ji socha vytáhla ven na chodbu.

Zanechala za sebou hrdinu kouzelnického světa lapajícího po dechu, bolestně vzrušeného, zmateného a naprosto vyvedeného z míry.