Jdi na obsah Jdi na menu
 


18: Stíny nad Bradavicemi

26. 7. 2011

Harry hodnou chvíli zíral na vstupní sochy, za kterými zmizela Alison. Jemně si přejížděl prsty po rtech. Tento zážitek se absolutně nedal srovnat s těmi několika lehkými motýlími polibky, jenž si vyměnil s Cho. Jistě, byla tu ještě Ginny, která se ho snažila líbat v době, kdy byla pod vlivem houby lásky. Ale té se poměrně aktivně bránil. Navíc byla menší, takže se jí v podstatě povedlo jen olíbat mu bradu. Ale Alison... bránil by se i jí, kdyby předem věděl, co má v plánu?

Pak tiše polkl a zvedl zrak ke Kastodiance. Tváře mu zahořely červení, když si uvědomil, že všechno slyšela i viděla. Rodilí kouzelníci si sice v souvislosti s obrazy se soukromím hlavu nelámali, ale Harry je bral jako přihlížející lidi. Moc mu nepomáhalo, že se jindy netečná dívka na obraze očividně dobře baví.

„Rozumíš holkám?“ položil strážkyni patronů otázku, kterou asi v souvislosti se svou rolí moc často neslýchávala. Přišlo mu sice trochu divné probírat svůj osobní život s obrazem, ale když už všechno viděla...

 

„Částečně,“ odtušila Kastodianka. „I když nemám ve zvyku sama od sebe se rozpovídávat, něco ti povím. Žila jsem mnoho let před tím, než mě sem vůbec pověsili. Za mého života byly vztahy poněkud jiné než dnes. Běž s tím raději za nějakou současnou dívkou.“

 

Takže Hermiona, jako vždy. Ale to počká do zítřka. Teď se Harry musel postarat o jiný, naléhavější problém. Vstal a zamířil rovnou do soukromí patronské koupelny.

 

*****

 

V noci se ve snech líbal se spoustou dívek Alison počínaje a Susan Bonesovou konče. Snad jen Hermionu a Ginny, ke kterým vždycky přistupoval jako k sestrám, si jeho podvědomí nepromítlo. I tak se probudil s pyžamem přilepeným k břichu. Kdyby ho vzpomínka na včerejší večer tak neomamovala, proklínal by Alison za tu bouři, kterou rozpoutala v jeho mysli i těle.

 

Při přemisťování se snažil natolik usilovně myslet na učební látku, že se mu vedlo lépe, než kdykoli předtím. Poprvé se mu povedlo přemístit se, pokud se dá mluvit o přemístění, když se přitom nepohnul ani o píď. Nebyl si jistý, jak se mu to povedlo a jak to zopakovat. Prostě se jen podle Resiteových pokynů soustředil na svislou vlnovku, představoval si, jak se rozevírá, pronikají jí zelené plameny, natahují se po něm... A najednou byl uprostřed těch plamenů! O zlomek vteřiny později stál zpět na svém místě na značně roztřesených nohách. Nebýt profesorovy pochvaly, ani by si nebyl jistý, jestli se mu to opravdu povedlo.

 

Jeho podivné chování pochopitelně nemohl uniknout jeho přátelům, takže se ani moc nedivil, když ho před večeří Hermiona odtáhla do nepoužívané učebny poblíž Velké síně. S koktáním a zajíkáním jí poctivě vylíčil závěr minulého večera.

Hermiona měla na tváři pečlivě kontrolovaný jemný úsměv. Harryho by docela zajímalo, jestli je dívka vevnitř směje nebo děsí.

„Jaké máš vůči ní pocity?“ zeptala se, když skončil.

 

„Já... nevím,“ odpověděl Harry zaraženě. „ Kdyby ses mě zeptala včera touhle dobou, řeknu ti, že se z nás stávají docela dobří přátelé. Je inteligentní, a když se dostaneš přes tu její masku, tak i přátelská, laskavá. Jak jsem u ní tenkrát usnul, byl jsem rozpačitý jen proto, že jsem nevěděl, jak si to vykládá. Ale nikdy jsem o ní nepřemýšlel jako o... no prostě jako o holce.“

 

„A teď?“

 

„Myslel se na ní většinu dne. A taky na každou holku, co jsem dneska potkal,“ přiznal neochotně. „Chvíli jsem si říkal, jestli mě neuhranula, ale toho bych si všiml. Nikdy jsem na holky nemyslel takhle. Teda trochu jo, ale ne tolik, rozhodně ne na každou.“

 

„Na tohle by bylo lepší, kdyby sis promluvil s klukem,“ povzdechla si Hermiona lítostivě. „Ale Ron je v tomhle dřevo, Neville také není zrovna expert na holky, Fred s Georgem nejsou vhodní na vážný rozhovor, když chceš použitelné rady. S jinými kluky si blízký nejsi, takže chápu, že jsem asi tvoje jediná možnost.“

 

„Ještě je tu Hagrid,“ navrhl Harry a koutky mu cukaly.

 

„Toho ti doporučuju, až si budeš chtít popovídat, jak je to mezi kytičkama a včeličkama, případně hypogryfama, mantichorama nebo jedovatýma hadama,“ smála se dívka.

„Podívej Harry, je to takhle. Vážně se toho na tebe za poslední roky naložilo hodně, takže jsi docela dospělý v porovnání třeba se Seamusem. Ale co se týče holek, jsi dost pozadu. To jedno rande s Cho a pár chvilek s ní po chodbách nestačí. Vždyť tobě se sice líbila, ale v podstatě jsi nevěděl, co si s ní počít. V šestnácti už má většina mudlů vztahy, které jim připadají vážné, a k tomu pár bezvýznamných chození za sebou. V tomhle světě je to ještě vážnější. Kouzelníci se většinou vdávají a žení ještě než dosáhnou dvacítky. Spousta těch párů, které potkáváš na chodbách, spolu vydrží nejen po škole, ale do konce života. Přitom na to společnost ani moc netlačí. Má to něco společného s magií. Přiznávám, že ani já tomu moc nerozumím. Mudlové se omezují na to, že hledají ideálně osobu, s kterou by souznili vlastnostmi, zájmy a názory. Případně někoho s majetkem, postavením a tak. Kouzelníci vědomě hledají totéž, ovšem jakmile se sblížíš s člověkem, s kterým souzní tvá magie, vaše magie se provážou a udrží vás spolu.

Ale to jsem odbočila. Chtěla jsem ti říct, že tys prostě při všech starostech, kdo všechno tě chce zabít, vynechal tyhle klasické problémy dospívaní. Dá se říct, že ti teď docvaklo, že holky jsou jiný druh než kluci, mají části těla, které by stály za prozkoumání, a že by bylo fajn si s nějakou začít něco víc. Jistě, věděl jsi, že to tak funguje. Taky jsi vzal jako fakt, že se jednou s nějakou oženíš. Ale jen jsi to věděl, necítil jsi to.

Co se týče Perksové, myslím, že k ní necítíš lásku, je jen objekt zájmu tvých hormonů, zvláště proto, že to byla ona, kdo ti ukázal, jaké to může být. Z její strany o nic nešlo, to mi věř. Bude tě provokovat, flirtovat. Bude se opravdu jen bavit. Svým způsobem tě má ráda, ale nechce, aby to zašlo do vážna. Rozumíš? Jestli chceš, klidně jí to oplácej, alespoň se trochu otrkáš.“ Trochu se zašklebila.

„Ale neříkej to Ronovi. Zmijozelku by nikdy neschválil, ne že to po něm někdo chtěl. Navíc nechápu, jak z tak otevřené rodiny, jako jsou Weasleyovi, mohl vyjít někdo tak puritánský.“

 

Harry vydržel mlčky poslouchat Hermioninu řeč. Rozhodně mu dala hodně podnětů k přemýšlení.

 

„Ty... se díváš... na kluky... takhle? Jako já na holky?“

 

„Pochopitelně.“ Trochu zrudla. „To skoro každý, ale většinou to přichází postupně. Ty to vnímáš jako šok, protože tě Perksová vytáhla z tvé třinácté komnaty, kam ses nevědomky uzavřel. Většina lidí prostě potká kluka nebo holku a najednou si uvědomí, že je berou nějak jinak, nově.“

Chytla ho za ruku.

„Hlavně se snaž zapojit mozek, Harry. Neudělej nějakou hloupost, které bys později litoval, jen proto, že před tebou stojí hezká holka a hází po tobě očima. Myslím, že tě docela dobře znám. Některým lidem vyhovují vztahy na pár nocí, ale ty takový nejsi.“

 

Harry si povzdechl. „Už dneska mě pozvaly na ples dvě holky. Jedna byla naštěstí malá třeťačka, takže mi nedělalo problémy odmítnout, ale... znáš Vicky Frobisherovou? Loni dělala konkurz na brankářku.“

 

„Jistěže ji znám. A to je přesně to, co říkám. Ty ji máš zařazenou do famfrpálové škatulky. Zbytek školy ji zná jako lamačku srdcí.“

Harry si vzpomněl na drb, v kterém byla ve spojitosti s Vicky zmíněna řada čárek vyřezaných do sloupku postele. Víc si nepamatoval. Určitě toho slyšel víc, ale nezajímalo ho to. Jeho mozek to nepovažoval za důležité, takže si to nepamatoval.

Začal chápat, co měla Hermiona na mysli. Puberťák by se o podobné historky asi měl zajímat.

 

„Hermiono?“ zeptal se ostýchavě. „Nešla by jsi se mnou na ples? Vím, že si to holky představují trochu romantičtěji, ale potřebuju mít zajištěný doprovod rozumné kamarádky, když se mě budou ptát všechny ty holky. Pochopitelně jeli někdo, s kým bys chtěla jít...“

 

„Víš, že vlastně ani nikdo není? Nebo je, ale obávám se, že ples není zrovna na jeho seznamu oblíbených věcí. Mám podmínku. Budeš se mnou tančit.“

 

„Pokusím se. Ale já tančit vlastně neumím, budeš mě to muset naučit.“

 

„Četl jsi ty vůbec ročníkový plán na všední život v kouzelnickém světě?“

 

„Eh... Jaký plán?“ zapátral Harry.

 

Hermiona si zakryla rukama oči. „Božíčku na nebíčku, Harry, za pět let v Bradavicích jsi se nedozvěděl, že učitelé musí na začátku každého roku zveřejnit plány plánované probírané látky pro každý ročník?“

 

Harry raději nechal její otázku bez odpovědi. „A co je v tomhle plánu.“

 

„Že se budem učit tančit kouzelnické tance.“

 

„Alespoň nás to bude učit odborník.“ Harry měl Clementa, alias profesora Cinnamona rád. Byl klidný, vždy dobře naladěný a když mu některý ze studentů řekl naprosto pitomost, místo bolestivých povzdechů a odebírání bodů se raději zasmál.

„A teď pojď, Miono, nebo na nás nic nezbude.“

 

„Neměj strach, Ron s Ginny nám určitě naplnili talíře a brání je vlastními těly. Řekni mi ještě, cos objevil v otcově deníku.“

 

„Já... ehm... jsem na to zapomněl,“ přiznal se Harry kajícně.

 

„Chápu,“ poklepala ho Hermiona po rameni. „Myslel jsi na jiné věci.“

 

„Půjdu se tam podívat hned zítra ráno,“ sliboval Harry. „Dneska ještě musím napsat esej o laločnatce ježkožravé.“

 

Esej na bylinkářství však ten večer sesmolil jen těžko a i bez ohodnocení věděl, že nemá valnou úroveň. Myšlenky měl úplně jinde.

Při večeři vzduch ve Velké síni nečekaně rozvířila soví křídla.

ZVLÁŠTNÍ VYDÁNÍ DENNÍHO VĚŠTCE! hlásal nápis na Hermionině výtisku.

SMRTIJEDI OPĚT ÚTOČILI.

Třicet šest mrtvých mudlů v Bristolu! Téměř čtyř seti přihlížejícím musela být pozměněna paměť!

Osmnáct mrtvých mudlů v Birminghamu!

Salisburský domov Černého prince pro osiřelé a opuštěné motáky napaden! Čtyři děti mrtvé, zbytek zachráněn bystrozory.

 

„Skvělé,“ řekl Harry hořce nad novinami. „Děti. A navíc mudlové. Čím dál tím lepší.“

 

„Proč a navíc mudlové?“ ptala se ze druhé strany stolu Ginny. „Není to jedno?“

 

„Není,“ zavrtěl hlavou Harry. „Kouzelníci vědí, kam zavolat o pomoc. Podívej na ten domov. Udělali poplach. Díky tomu zemřely v uvozovkách jen čtyři děti. Kouzelníci, dokonce i děti, se navíc mohou alespoň nějak bránit.“

 

„Dospělí mudlové taky,“ namítal Dean. „Co pistole, revolvery? Řekl bych, že smrtijed s prostřelenou hlavou umře stejně rychle jako mudla. Ani nemají čas ho zkusit vyléčit.“

 

„V zásadě to je pravdě, ale v praxi to nikdy fungovat nebude. Mudlovské zbraně zkoušeli ve válce s Grindewaldem. Výsledek nic moc,“ vložil se do debaty Seamus, který se díky svému míšenému původu považoval v otázkách mudlovskokouzelnické tématiky za odborníka.

„Platí to totiž jen když je kouzelník na místě mrtvý, což by teda byl s tou prostřelenou hlavou. Ale krom elitních střelců se už z pouhých deseti metrů střelec do pohybujícího se terče trefí jen v průměru čtyřma kulkama ze sta. A když říkám trefí, může to být jen škrábnutí. Kouzelníkovi pak stačí mávnout hůlkou, vyčarovat štít, protože i ty nejobyčejnější zastaví kulky. Pak mávnout podruhé a udělat ze střelce mastnej flek. Mávne potřetí, vyléčí si zranění. A příště na sebe nasadí štít rovnou.“ Seamus přelétl očima své překvapeně zírající přátele.

„Že bych se nikdy nezmínil, že je táta blázen do zbraní? S mámou pak tohle zkoumali. Dokonce za to dostali nějaký peníze od ministerstva. Prej z moderních mudlovských zbraní kouzelníky ohrožují vlastně jen bomby.“

 

„Což je dobře. Ještě by nám chybělo, aby po sobě kouzelníci ke kouzlům i stříleli, odfrkla si Hermiona. „A stejně nesmyslné jsou techniky boje. Jedno kouzlo přemůže i nejlepšího rváče. A k čemu je kouzelníkovi učit se šermovat? Teda kromě zlepšování fyzičky.“

 

Ron se zlomyslně zasmál jako pokaždé, když narazili na něco, co on znal, zato Hermiona ne.

„Při tvém knihomilství se divím, že ses nikde nedočetla o kouzelnických soubojích.“

 

„Jistěže dočetla. Co to má co dělat s tím barbarským mlácením?“

 

„No, asi to tam nerozebírali, protože očekávali, že to čtenáři znají, ale jsou tři druhy kouzelnických soubojů. Při jednom jsou zbraní hůlky. Při druhém hůlky a meče, sekery, nebo jiná zvolená zbraň, přičemž kouzla svou hůlkou můžeš sesílat jen na svou nebo protivníkovu zbraň a na sebe při rušení účinků jeho kouzel. Při třetím se používají jen zbraně a libovolné magické předměty, ale tyhle souboje už dneska skoro nejsou.“

 

„A ten druhý způsob se pořád používá?“

 

„No jasně, přečti si rubriku hrdinů, nebo jak tomu říkají, v Týdeníku čarodějky. Ale vyzvat se zbraněmi můžeš jen toho, co je v nich vycvičen. Magicky slabší, zato fyzicky silnější kouzelníci tomu dávají přednost. Takže, jak vidíš, techniky boje smysl mají.“

 

„Kromě toho jsou tvorové, na které magie prostě nepůsobí,“ přispěl se svou troškou sedmák Damien poslouchající jejich hovor. Patronské deníky o něm hovořili jako o milovníku magických i nemagických zvířat, který často pomáhal Hagridovi.

„Třeba ta jediná chiméra, kterou se když podle našich informací podařilo zabít, byla zabita palcátem.“

 

„A musí se chiméra taky řádně vyzvat na souboj?“ ptala se jeho společnice nevinně.

 

„To nevím, můžeš to zkusit, až nějakou potkáš.“

Společný smích odlehčil tragickou atmosféru.

 

*****

 

Najít otcův deník bylo jednoduché. Sice to Harrymu zabralo trochu času, ale jinak to nebylo obtížné. Během hledání si říkal, že by nebylo špatné knihovničku seřadit podle letopočtů.

Deník měl rudé desky se zlatými písmeny stejně jako všechny ostatní od nebelvírských patronů. Když jej však mladý kouzelník vyndával z poličky, něco se mu na něm nelíbilo. Hřbet byl široký, s dlouho prasklinou, jako by nějaký obr desky pevně stiskl a ty nevydržely tlak. Jak jej Harry vytahoval z těsného sousedství dalších knih, uvědomil si, že je v něm výrazně méně listů, než by podle hřbetu odpovídalo. Nelíbilo se mu to. Polkl a s obavami deník otevřel.

Jemně se konečky prstů dotýkal slov. Cítil lítost, že jsou deníky psány úhledným magickým písmem. Jak rád by četl otcův rukopis!

 

22. října 1976

Dnes zažily Bradavic další vzrušující den. V prvním patře začalo neočekávaně pršet. Byla to hotová průtrž mračen. Pršelo hned u schodů, takže voda stékala do přízemí, jenž ale bylo zasaženo přízemními mrazíky. Tudíž každý, kdo chtěl jít ven, musel nejdříve překonat schodišťovou skluzavku.

(Bilance: 1 vymknutý kotník, 8 hábitů prodřených na zadku.)

 

V chodbě před vstupem do zmijozelské koleje začalo jaro. Všude rostly květiny, zvláště žluté a růžové. Pestrobarevní ptáčci trhali květy. Vplétali je do vlasů procházejícím (i probíhajícím) studentům. Zbavit se jich šlo jen obtížně, stejně jako potom zapletených květů. Zdálo se, že čím mastnější vlasy, tím hůř šly kytky dolů.

(Bilance: radost většiny zmijozelek, poraněné ego většiny zmijozelů.)

 

Na druhé straně hradu opékal nebelvíry horký letní vzduch. Několik jedinců zmátla fata morgana. Bylo nutno důsledně dodržovat pitný režim a chránit se před spálením.

(Bilance: 9 úpalů, 1 úžeh, 4 dehydratace, 4 spálené nosy, spousta opálených dívek.)

 

Mrzimorští vyšli ze své společenské místnosti rovnou do podzimní mléčné mlhy tak husté, že neviděli na konec vlastní natažené paže. Největší zbloudilec v ní údajně strávil půlhodiny.

(Bilance: hodně smíchu a provlhlých hábitů, J. D. si vytvořil krátkou živnost založenou na výuce námořních mlžných signálů. Ještě tak dva tři dny se na něj bude muset křičet, než zas normálně uslyší.)

 

Kolem havraspárské koleje zuřila silná vichřice. Slabší jedinci proti ní vůbec nemohli jít. V hladu po poznání se nakonec přeci jen většina dostala ven vzájemnou pomocí. Ostatní vyhnal hlad opravdový. Prváci se čtvrťáky si ve volné hodině pouštěli papírové draky.

(Bilance: pár odřených kolen, veselí prváci a čtvrťáci, pár naštvaných havraspárů z jiných ročníků.)

 

Úkazy trvaly od časného rána do deseti hodin, pak je ukončil ředitel s prof. Kratiknotem. Po vinících se pátrá. Hlavními podezřelými jsou Pobertové, ovšem důkazy chybí.

 

Harry se nemohl nesmát, když si představil ranní překvapení celé školy, o které se postaral jeho otec se svými nejlepšími přáteli. Také se mu líbilo, že šlo o žertíky víceméně neškodné, ze kterých měla většina studentů radost. Jak předpokládal, to byl také důvod, proč Brumbál s Kratiknotem vyčkávali dvě hodiny, než čtvero ročních období odčarovali.

Jistě, zesměšnění zmijozelů nebylo zrovna nevinné, zvláště se spojení se zmínkou o mastných vlasech, ale celkově to byl žertík, na kterém by se i sám Harry ochotně podílel. Tedy... kdyby věděl jak.

Nedokázal si pomoci, byl ohromený znalostmi i magickou silou Pobertů. On netušil, jak udělat něco podobného. V kouzelných formulích se sice učili počasní kouzla, ale vrchol schopností nejlepších ze třídy byl malý deštík s mírným větrem. Čím větší kouzlo, tím exponenciálně vzrůstala i potřeba použité moci. Studenti po těchto lekcích toužili po jediném – po spánku. To, co udělali Pobertové, bylo za hranicí Harryho představ.

 

Četl si deník dál. Jeho otec popisoval události v Bradavicích stroze. Mnohem více prostoru věnoval popisu větších Pobertovských eskapád. Chvílemi kniha vyhlížela spíš jako záznamník Pobertů než jako co jiného.

Svým způsobem se Harry nedivil. Za jeho studia patroni psali o tajemné chodbě ve třetím patře, trollovi v Předvečer všech svatých, zkamenělých studentech, uprchlém trestanci vídaném v blízkosti Bradavic, Turnaji tří škol a hrůzovládě Umbridgeové. To se to pak patronům psalo. Jejich předchůdci popisovali akorát tak lásky a nelásky studentů, výsledky famfrpálových utkání, popisy zranění a právě žertíky.

Mladý kouzelník se pomalu blížil ke konci stránek. Otáčel listy stále pomaleji, bál se toho, co uvidí, i když mu bylo jasné, co. Předposlední list. Konec šestého ročníku. Poslední list. Nic neříkající konec sedmého ročníku. Mezi tím nic. Kromě poslední listu byla druhá půlka knihy vytržená.

 

Hodnou chvíli Harry zíral na to, co bylo žalostným torzem záznamů, v které ještě ráno vkládal své naděje. Ze zamyšlení ho vytrhl nečekaný příchod Sheily.

„Ty už jsi tady?“ podivila se. „Páni, to seš docela rychlík. Já se to dozvěděla mezi prvníma a hned jsem šla sem.“

 

Harry ztuhl.

„O čem to mluvíš?“

 

V té chvíli dorazila Alison. Tváře měla zrůžovělé během.

„Gerry přijde za chvíli, mluví s Brumbálem a řediteli kolejí,“ hlásila udýchaně. „Máme se zatím zamyslet, jestli nevíme o nějakých... náznacích nebo podezřelém chování studentů nebo tak.“

 

„Zastavte, obě,“ zarazil je Harry. „Já jsem od snídaně tady, četl jsem si deník... jednoho bývalého patrona. Co se stalo?“

 

„Víš, jak když vyjdeš z Velké síně, je vlevo ta dlouhá chodba, co je skoro přes celý hrad?“ ptala se Sheila. „Dá se z ní jít do Růžové zahrady.“

 

„Jistě,“ kývl Harry. Ústila do ní jedna z tajných chodeb vedoucích z hradu, o které podle všeho Filch nevěděl, ale končila na školních pozemcích nedaleko Zapovězeného lesa, takže v třeťáku Harrymu moc platná nebyla.

 

„Fajn. No, tak většina tý chodby už tam není.“

 

Harry si nechal Sheilyino prohlášení projít hlavou. Pak se obrátil k Alison: „Mohla bys mi to prosím zopakovat?“

 

„Za vchodem do Růžové zahrady už nepokračuje. Je tam zeď.“

 

„Jaká zeď?“

 

„Prostě zeďovitá zeď. Velké šedé kameny narovnané na sebe. Potřebuješ snad fotku?“

 

„Ještě je tam obraz Sivookého,“ doplnila Sheila. „Do včerejška visel ve čtvrtém patře. Prý nic neví. Usnul na svém původním místě a vzbudil se tam, kde je teď.“

 

„A co z druhé strany?“

 

„U nesymetrického schodiště je další zeď. Bez obrazu.“

 

„A... proč to profesoři prostě neodčarují?“ Přes neobvyklost této záležitosti a pokročilou magii, kterou to vyžadovalo, Harry nechápal, proč se kolem toho motají patroni.

 

Dívky si vyměnily pohledy, pak se k němu zase obrátila Sheila.

„Slyšela jsem Brumbála, když o tom mluvil s McGonnagallovou. Ty zdi... nejsou to jen nějaká kouzla, jsou součástí hradu. Hrad je vzal za své. Musela by být vyhlášena oficiální přestavba Bradavic, aby s tím šlo něco udělat.“

 

Po tomto prohlášení se všichni tři usadili do svých křesel a ponořeni do vlastního přemítání čekali na Geralda. Přišel zanedlouho.

 

„Myslím, že mi neřekli všechno, co vědí,“ hlásil rozladěně hned, jak vešel.

„Nedá se zjistit, jak dlouho tam ty zdi jsou, jeví se stejně staré jako zbytek Bradavic. Dutinovými kouzly zjistili, že chodba mezi těmi zdmi stále je. Naštěstí v ní nikdo nezůstal uvězněný. Opravdu nevím, co bychom pak dělali. V prefektské koupelně nefunguje několik kohoutků. Zatím si to nikdo nespojil, ale je to proto, že prý zeď „prorostla“ skrz trubky.“

 

Chvíli bylo ticho. Pak tiše promluvila Alison.

„Tohle není žádný vtípek. A není to ani nic, co by mohli studenti udělat. Takovou moc nemají.“

 

„Nebuď si tak jistá,“ zamumlal Harry, když si vzpomněl na otcův deník.

 

Gerald pomalu přikývl. „Spřízněné duše. Sloučením jejich magických sil... Ne, to je hloupost. I tak by neovlivnili entitu, jakou jsou Bradavice. Cokoli na chodbách by mohla být práce studentů, ale nemůžou prostě přičarovat kus Bradavic.“

 

„Asi je to to, co ti profesoři neřekli,“ mínila Sheila. „Možná nám nechtějí říct, jak na to, aby nás nenapadlo si to zkusit.“

 

„Kastodianko, je možné, aby něco takového udělali studenti?“ zeptala se Alison. Harry ji v duchu pochválil, že si na mlčenlivou rádkyni vzpomněla.

 

„Možné je všechno.“

 

„Dobrá,“ protočila panenky Alison. „Udělali tohle studenti? Ty dvě nové zdi nebo prorostlé trubky?“

 

„Lituji, mé možnosti jsou omezené. Tuto informaci vám nemohu sdělit.“

 

„Tohle ještě nikdy neudělala,“ zašeptal Gerald překvapeně.

 

„Zkusíme to jinak,“ rozhodla se Sheila. „Máma říká, že na slovíčkaření hodně záleží. Pověz nám, je v současné době na hradě student, studentka nebo nějaká jejich skupinka, která by tohle dokázala?“

 

„Ne.“

 

„Je na hradě někdo jiný, kdo by to dokázal?“

 

„Ano.“

 

„Kdo všechno?“

 

„Ředitel školy a zástupkyně ředitele.“

 

„A zvenčí?“ doplnila Sheilu Alison, když bylo jasné, že se dalších jmen nedočkají.

 

„Správní rada Bradavic.“

 

„Znamená to, že změnit Bradavice mohou jen ti, kdo k tomu mají oficiální pravomoc?“

 

„Ano.“

 

Patroni si vyměnili pohledy.

„Musí to být někdo ze správní rady. Ale proč? I kdyby to byl smrtijed. Zahradit jednu chodbu, která se dá obejít deseti způsoby, a pár trubek... k čemu to?“ Gerald zamyšleně zíral do krbu. Více přemýšlel nahlas než že by se s ostatními dělil o své nápady.

 

Harry sklopil zrak k poničenému deníku na svém klíně. To se tedy před dvaceti lety i dnes stalo? Někdo ze správní rady? Proto byly záznamy z deníku vytržené? Protože správní rada měla právo to požadovat? Ale podle Remuse v tom hrál roli i útok na Akasku. A správní rada nevěděla o patronech, to by o nich pak věděla i Umbridgeová.

Harry se zamračil. Uhladil stránku. Psalo se na ní o dívce, která spadla ze schodiště, když se měnilo, a zlomila si přitom několik kostí.

 

Schodiště se ráda mění.

 

To byla jedna z prvních věcí, kterou jim v prváku řekli prefekti. Varovali je před schodištěm, které mohlo vést pokaždé jinam. Stát na něm, když se měnilo, nebylo nic jednoduchého.

Měnila se sama od sebe.

 

Nevzhlédl, když se chraplavým hlasem, jenž mu zněl cize, zeptal: „Můžou takto Bradavice změnit sama sebe?“

 

„Ano.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím je to fakt paráda.. :)

(Venca, 8. 2. 2013 15:33)

Bomba!! Zatím jsem tím moc zaujat a ta věta o pyžamu přilepeném na břichu mě opravdu pobavila(tedy pokud jsem to správně pochopil.. :P )

Otázka

(Káťa, 24. 10. 2011 18:08)

Ahojka Luno! Jak se daří???

Další kapitola

(Luna, 27. 9. 2011 8:54)

Děkuji za komentáře :-)
Kapitolka bude brzo. Vážně se snažím ji psát, ale mám málo času, protože řeším takové věci jako nucený odchod z vysoké, hledání práce a do toho, abych neměla moc jednoduchý život, ještě zdravotní problémy.
Nějak mi to poklidné psaní není přáno.

Re: Další kapitola

(Sekko, 27. 9. 2011 21:02)

Ja verím a dúfam, že ti všetko dobre dopadne.
A taktiež ak si bola prekvapená prečo tu nemáš odo mňa komentík nemaj strach hneď ako vydáš ďalšiu časť dám ti komentár tu aj na novú kapitolku.
Ja totiž hrozné nerád čítam po jednej kapitole potom som tak nasraný že neviem ako to dopadne a musím čakať, že by som najradšej vyhodil komp von oknom. To je zatiaľ všetko.
Čawes

P.S. Bývam na šiestom poschodí takže asi vieš ako by dopadol :oDD

Re: Další kapitola

(Káťa, 30. 9. 2011 12:04)

Páni Luno, to mě moc mrzí jak ti to vše dopadlo, pokud to máš takhle složité, tak se nestresuj s tím, že tady na tebe někdo naléhá (tím na nikoho nepoukazuji) a piš jen tehdy, až se na to budeš cítit.

skvělé : )

(Yendazaky, 26. 9. 2011 23:36)

skvělá kapitola, jen tak dál : ) vrátil sem se po dlouhých 3 letech k tvému příbehua byl sem překvapen dalšími kapitolami !!

Otázka

(Káťa, 26. 9. 2011 16:35)

Ahoj ahoj Luno! Jak jsi na tom s další kapitolou? Já to tady denně kontroluji a už se nemohu dočkat... a díky, že píšeš....

komentík

(Kai-san, 26. 9. 2011 16:22)

Ahojky konečně jsem tu tvoji povídku dočetl.Je vážně skvělá ,ale zaráží mě naní pár drobností.
1-Harry má již dlouho ten přívěšek ,ale ještě si ho nepřípl.
2-Harry vůbec nepátrá po tom kouzlu o kterém mu říkal Sirius
Ale zase tě musím pochválit za tu líbací scénu s tou Zmijozelkou ,ale přál bych si aby to s ní bylo opravdu vážné ,protože by se my líbylo jak to tají a vše kolem toho.
Mimochodem kdy přidáš další díl.

:D

(Kristen, 3. 9. 2011 21:25)

Nádhera, kdy bude pokračování?

Tak už jsem dočetla až sem...

(Mája, 27. 8. 2011 1:06)

Četla jsem téměř v kuse. Moc hezký příběh, uvěřitelný, s dobře propracovanými detaily a napínavou zápletkou. Nebo spíš mnoha zápletkami. Pěkně čtenáře nutíš k zamyšlení a přemýšlení. Díky, budu netrpělivě čekat na pokračování. Ať se ti daří ve škole a inspirace i chuť do psaní tě neopouští.

:)

(P1NG, 19. 8. 2011 17:47)

pribeh dobrej, no spis uzasnej, akorat nekdy tuto radost pokazi spatna pismenka ve slovech a do oci bijici pravopisne chybicky, jinak se tesim na dalsi kapitolku

Re: :)

(Luna, 23. 8. 2011 8:53)

Vím, že občas něco napíšu špatně. Sice se s češtinou dost kamarádím, ale i mistr tesař, že. Hodně úblbů má na svědomí přepisovánín vět, kdy mi pak zůstane třeba sloveso ve špatném tvaru a podobně. Tyhle chybky autor samotný, který si to po sobě čte, prostě nevidí, protože automaticky čte to, co ví, že tam má být. Mívala jsem betu, ale už nemám. Kdyby měl někdo zájem mi ji nahradit, budu jen ráda.

Re: Re: :)

(P1NG, 24. 8. 2011 21:44)

neboj ja vim o co de, ja myslel ze mas betu porad :D, prekladal sem titulky k anime, a korektori ze me meli docela radost mel sem z prekladatelu nejmin stylistickych i gramatickych chyb :D, njn 6 mesicu dela svoje :D

Další kapitola

(Luna, 23. 8. 2011 8:50)

Děkuji mnohokrát za komentáře. Děláte mi radost :-) Já se včera vrátila z dvoutýdenní dovolené, takže na další kapitolku se vrhám teprve teď. Vzhledem k tomu, že se ještě musím učit na tři zkoušky, které dodělávám, to zatím vidím tak na první polovinu září.

Re: Další kapitola

(grinch, 24. 8. 2011 6:21)

jo? tak to mi ten čas aspoň rychlejc uteče :)
hlavně, ale ať máš zkoušky

Vauuuuuuuuu

(anneanne, 21. 8. 2011 21:15)

To je nádhera,čtu se zatajeným dechem.Netuším kam se příběh odvíjí, super.Je to zkutečně nádhera.Těším se na pokračování(kdyby to byla kniha tak se už dívám na poslední kapitolu :-DD ) .doufám že bude brzy.

Nádehra

(medla, 19. 8. 2011 22:08)

Super nápad , super příběh prostě super

Týjo!

(Elza, 17. 8. 2011 21:27)

Dobrý. Tohle je vážně doooost dobrý. Ten závěr... i to předtím. *:D
Díky! Ráda se někdy vrátím přečíst si pokračování. *;-)

:)

(grinch, 11. 8. 2011 17:54)

paráda, vrátim se z dovolený, konečně de zas net a čekaj tu na mě dvě úžasný kapitoly, líbí se mi jak vytváříš vlastní tajemství a né pořát ty ohraný co sou všude na netu (mam už jen pár vyvolenejch autorů) a jak to máš promyšlený a jak to popisuješ, jinak moc pěkný jak se harry "dozvídá" o holkách,....

úú

(Leegy, 5. 8. 2011 21:13)

No páni, to je úžasná povídka