19: Dívka z rodu Weirdů
A dál?“ zeptala se Hermiona. Všech šest nebelvírských prefektů sedělo společně s Harrym namačkáno v pokoji Erwina Uptona, prefekta ze sedmého ročníku. Sedmáci měli samostatné pokoje.
„Dál jsme se od našeho zdroje dozvěděli už jen to, že nikdo ze správní rady poslední dobou s Bradavicemi nic nedělal. Pochopně ani Brumbál a McGonnagallová. Takže nám z toho vyšlo, že se hrad opravdu mění sám od sebe,“ informoval je chmurně Harry.
„Víte, co to nastartovalo?“
„Nemáme ponětí.“ Měli hodně návrhů, bohužel nebylo jak si je ověřit. Kastodianka monotónně odpovídala, že její možnosti jsou omezené.
„Víte o tom vůbec něco užitečného?“ trochu se ušklíbl Leo White. Hodně se podobal svému otci. Jen jeho brada byla protáhlejší, jemněji řezaná, vlasy světlé, vlnité, dlouhé až po ramena a na rozdíl od Alda měl snadno čitelnou tvář.
„Vlastně ani ne. Ge... jeden z patronů říkal, že musíme být jako bystrozoři. Když není dost stop u jedné vraždy, musí se prostě počkat na další. Jen se bojíme, aby opravdu nešlo o život.“
„Očekáváte... že půjde?“ zeptala se stísněně Ginny.
„Pokud se hrad mění víceméně náhodně, je to možné. Co kdyby si dneska v noci dala nějaká dvojice schůzku v té chodbě? Zůstali by tam zazdění.“
„Je něco, co můžeme dělat? Nevíme ani, před čím studenty varovat, když se může změnit jakákoli část hradu.“
„Kratiknot bude mimo osnovy probírat s mladšími poplašná kouzla, která jsou jinak na konci páťáku. Máte všem vyřídit, že kdyby někde zůstali chycení, mají prostě spustit poplach, ať se o nich ví.“
„Ani všichni ze starších je neumí moc dobře,“ upozorňoval ho Erwin.
„Máš lepší nápad?“
Nikdo neměl. Prefekti se rozešli. Harry počkal, až bude s Ronem a Hermionou mimo doslech ostatních.
„Vyhledal jsem si tátův deník, jak mi poradil Lupin. Ale celý rok je vytržený. Jak jsme zjistili, ze všech čtyř deníků. Měli jste vidět havraspárského patrona. Ještě nikdy jsem ho neviděl naštvaného, ale když viděl ty zničené knížky, nezadal si s Pinceovou.“
„Myslíš, že to přestavování Bradavic s tím má něco společného?“
„Já nevím, Rone. Ale štve mě, že nám zase nechce nikdo nic říct. Ten patron, s kterým mluvili učitelé, tvrdil, že zaručeně věděli víc, než mu řekli. Nedaří se nám zjistit víc o tom, co se děje teď, ani o tom, co se dělo před dvaceti lety. Nejvíc toho řekl Remus – že to bylo ošklivé,“ trochu ironizoval Harry. Před svými přáteli neskrýval roztrpčení.
„Alespoň mi poradil najít tátův deník. Jenomže deníky jsou zničené, obrazy se tváří nechápavě, duchové taky. Buď všichni zapomněli, co se tehdy stalo, nebo mlčí naschvál. A to všichni, což je nejdivnější.“
„Díval ses na plánek, jestli se změnil?“ nečekaně se zajímala Hermiona.
„Ne... Ale i kdyby, s tímhle to nemá nic společnýho, ne?“ Přesto vytáhl plánek z kapsy.
„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti,“ zašeptal tiše, aby ho nezaslechl nikdo nepovolaný. Tenké linie zdí se rozvinuly po plánku. Byly tu i dvě nové linie, dvě nové zdi.
„To je úžasné,“ mumlala Hermiona. „Když pominu, že ten plánek vyrobili hlavně proto, aby se vyhnuli profesorům, je to neuvěřitelné dílo. A to, že se sám přizpůsobí změnám Bradavic, je ještě neuvěřitelnější. Museli to nějak napojit na kouzla hradu, ale nedokážu si představit, jak to dokázali.“
„Asi byli spřízněné duše,“ mínil Ron.
Harryho ten výraz zaujal. Už dříve o něčem podobném mluvil Gerald.
„Co jsou to vlastně ty spřízněné duše?“
Ron věnoval udivený pohled Harrymu i Hermioně, která pro jednou nic neříkala.
„No, asi to nemůžete vědět. Možná to bude brát Cinnamon ve svých hodinách. Zkoušeli jste někdy kouzlit společně s někým jiným?“
Oba mlčky zavrtěli hlavou.
„Není to vůbec jednoduché. Naučit se sladit svou magii s někým jiným je prý pořádná fuška. Zvládne to jen málo kouzelníků. Můžou společně dokázat opravdu velké věci. I tak je to pořád jen jedna magie plus jedna magie. Ale spřízněné duše, ty se nic takového učit nemusí, mohou spolu čarovat stejně snadno jako každý sám. Jenže jejich síly se nejen sečtou, ale taky vzrostou.“
„Jak se dá najít spřízněná duše?“ zajímala se Hermiona.
„Kromě sourozenců asi jen náhodou. Bývají to skoro vždycky dvojice. Sourozenecké, manželské, přátelské. Fred s Georgem jsou spřízněné duše. Proto jim taky jdou všechny ty jejich vtípky. Jako ta přenosná bažina. To by samostatně nezvládli. Dvojčata jsou vždycky spřízněné duše. Dokonce i Nathaniel Lake s tou svou zmijozelskou sestrou.“
„Jak moc je obvyklé mít spřízněnou duši?“
„Kromě víčerčat moc ne. Většina kouzelníků nikdy nikoho takového nenajde. Ale často najdeš někoho, s kým tvá magie alespoň ladí. Jako mamka s taťkou. Magie se pak propletou a udrží vás spolu. Proto manželství většině kouzelníků vydrží do smrti.“
Harry přikývl. To souhlasilo s tím, co mu přede dvěma dny řekla Hermiona. Opět se zadíval na plánek.
„Musím se tam podívat,“ rozhodl se náhle.
„To stačí zítra, ne? Už je skoro večerka,“ přemlouvala ho Hermiona.
„Co když se to přes noc zase změní? Raději tam půjdu teď hned. Nemusíte chodit se mnou.“
„Ale musíme,“ prohlásil neústupně Ron. „Co když Bradavice ovlivňuje nějaký smrtijed? Sám nikam nemůžeš, alespoň ne takhle večer, když na chodbách skoro nikdo není. Namáčkneme se spolu pod neviditelný plášť.“
„Já si pořád myslím, že je to zbytečné. Přes den už se ty zdi neměnily. Vždyť jsi je viděl, když jsme šli okolo, proč sis je neprohlídl tehdy? Kromě toho pochybuju, že objevíš něco, co by Brumbál přehlédl. A pod plášť už se nevejdeme. Hodně jsme vyrostli, zvlášť Ron se přes léto vytáhl,“ zadívala se Hermiona na kamaráda, který ji a Harryho převyšoval o hlavu.
„To je pravda,“ uznal Harry. „Ale já jako patron si obhájím, že jsem venku po večerce. Pro dva lidi plášť stačí.“
*****
„Takže co teď?“ zeptala se Hermiona trochu jedovatě. K nové zdi se dostali snadno, ale nic zvláštního na ní neviděli.
„Nevím,“ přiznal Harry. „Jen jsem měl pocit, že sem musím jít, teď hned.“ Odvrátil se od zdi a vešel do Růžové zahrady. Ignoroval písečné cestičky. Šel podél venkovní kamenné zdi, za níž byla nepřístupná chodba. Ron s Hermionou se odevzdaně ploužili za ním. Zastavil se asi v třetině chodby. Tady ho nutkavý pocit opustil. Trochu omluvně se ohlédl na své přátele.
„Nevím, co dělat dál. Já si...“ sklopil oči k plánku ve své ruce a zmlkl. Tohle už jednou viděl. U tečky H. Potter se objevila čárka klepající na zeď a drobná komixová bublinka. Navíc viděl dvě z teček za zdí. Nesly jména A. White a L. Marková.
„Vím, jak se dostat dovnitř. Ale je tam White a Marková.“
„Záleží na tobě, Harry,“ ozval se za ním Ronův hlas. „My tak jako tak raději zůstaneme pod pláštěm, ať nemáme problémy.“
„Dobře. Porus.“
Ve zdi se objevil nevelký otvor. Všichni tři jím prolezli dovnitř. Profesory nikde neviděli. Všude okolo byla tma. V této části chodby byla jen vitrážová okna, která narozdíl od jiných chodeb nepropustila skoro žádné měsíční světlo.
„Lumos.“
Ani když Harry pozvedl svou rozsvícenou hůlku, stále nikde nikoho neviděl. Než se stihl podívat na plánek, Hermiona za ním ostře vyjekla. Když se otočil, uviděl své přátele a za nimi stát Whitea s neviditelným pláštěm v ruce. Profesorka starověkých run, asi padesátiletá, ale stále mladistvě vyhlížející žena, stála vedle něj a tvářila se nesouhlasně.
„Omlouvám se, slečno Grangerová, nedokázal jsem odolat,“ White měl na tváři mírně omluvný úsměv. „Buďte rádi, že s námi není profesor Snape. Nemá moc rád, když se studenti potulují po škole po večerce, navíc na místech, kde nemají co dělat.“
„Copak vy nás nepotrestáte?“ odvážil se Ron.
„Ne. Podle nás patří k zodpovědnému studiu i schopnost vědět, jak dlouho potřebujete spát, abyste byli použitelní. Pokud vám prospívá lítat do půlnoci po chodbách, je to vaše věc. Pokud druhý den spíte na hodinách a váš prospěch se horší, je to taky vaše věc.“
„Za to, že lezete sem, bychom vás ovšem potrestat měli,“ vložila se do hovoru profesorka Marková. White pokýval hlavou.
„Vždyť je tady jenom chodba,“ protestoval Ron.
„Vy si neuvědomujete, vážený studente, že to, co se dnes ráno stalo, je přinejmenším neobvyklé? Co kdyby se tu kromě zdí objevilo i něco jiného? Třeba nastražené jámy plné ostrých špičatých věcí?“
Ron mlčel, jen sklopil oči k zemi. Harry si připadal jako hlupák. To ho nenapadlo. Vystavil své přátele nebezpečí... zase.
„Omlouvám se, madam. Je to moje vina. Já jsem sem chtěl jít. Ron s Hermionou mě jen nechtěli pustit samotného.“
„Příště trochu přemýšlejte. Zvláště od vás bych čekala lepší úvahu, slečno Grangerová. My toho umíme víc než vy tři dohromady a přesto jsme se sem odvážili, až když jsme se seznámili s výsledky dutinových kouzel pana ředitele, a pak sem ještě kolega White pro jistotu nejdříve na průzkum poslal Tlustého mnicha.“
„Dnes vás necháme být. Jestli ovšem budete pokračovat v podobně nezodpovědném jednání, začnu vám za porušení večerky dávat takové tresty, že se vám protočí panenky. A tohle vám zabavím,“ pozvedl White neviditelný plášť.
„Komu z vás patří?“
„Mně,“ zamumlal Harry.
White si plášť zblízka prohlížel. Téměř mazlivě nechal látku prokluzovat mezi svými prsty. Pak vytáhl hůlku. Mumlal tichá kouzla, zatímco se konec jeho hůlky rozsvěcel. Působil čím dám užasleji.
„Neuvěřitelné. Skutečně fascinující. Celé ty roky byl v Británii! Kdo by to byl tušil.“
„O čem to mluvíte, pane?“
White mu plášť podal.
„To se dozvíš, pokud přijdeš na první hodinu artefaktologie. Dávej na ten plášť pozor. Má nesmírnou cenu. To není věc určená k bláznění ve škole. Odkud ho máš?“
„Zdědil jsem ho. Po tátovi.“
White pokýval hlavou.
„To by dávalo smysl. Teď se vraťte na kolej. Příště už do změněných míst nechoďte.“
Harryho na tom obratu něco zaujalo. White vypadal, jakože ví, co se děje.
„Pane? Madam? My... dozvěděli jsme se, že se tady před dvaceti lety dělo něco podobného jako teď. Jako ten útok na Akasku a teď tohle s tou chodbou. Vy jste přece byli tou dobou v Bradavicích, ne?“
Profesorka Marková zavrtěla hlavou. „Učím zde dvanáct let. To je hodně, ale i tak jsem tu nebyla v době, o které mluvíte.“
„Já jsem tu byl,“ přisvědčil White. Do té doby celkem dával najevo své emoce. Pobavený úsměv, káravý pohled. Teď se však jeho tvář změnila v neproniknutelnou masku.
„Víte, co se to děje?“
„Vím. Nemůžu ale o tom mluvit. Znalost těch věcí může být... nebezpečná. Je nežádoucí, aby se o nich dozvěděli lidé, kterých se netýkají. Může to ovlivnit celou budoucnost Bradavic. Merlinužel nevím, koho se to týká tentokrát, jak k tomu vlastně došlo, že to zase začalo. Nepátrejte po tom.“
„Ale co když někdo zůstane zazděný?“
„To není možné. Magické stavby mají pojistky. Do jakékoli na první pohled nepřístupné místnosti nebo části chodby bude vést nějaký skrytý vstup, stejně jako sem. Nevím, jak jste našli tenhle. Snad to ani vědět nechci. Každopádně propříště si to prosím odpusťte.“
„Vy očekáváte, že to bude pokračovat.“
„Je to zcela jisté,“ přisvědčil White. Vyměnil si s Markovou zachmuřený pohled. „A teď běžte, nebo vám už opravdu dám trest.“
*****
„Co si o tom myslíte?“ sykla tiše Hermiona, když odcházeli.
„Nejhorší je, že nevím, co si o mám myslet,“ sdělil jí stejně potichu Harry. Ohlédl se. I přes celou Růžovou zahradu viděl zář pečetí, které White i Marková uvalovali na tajný vchod.
„Myslím, že vzhledem k tomu, že s ním šla dovnitř Marková a ne někdo z Řádu, třeba Mauve nebo McGonnagallová, to znamená, že Voldemort s tím nemá nic společnýho. Je to o Bradavicích.“
„Možná hledali nějaké nápisy, značky nebo tak. Marková je ve svém oboru odbornice. Zná i všechny runové a znakové abecedy, které se normálně ani nevyučují, protože se skoro nepoužívají,“ informovala je Hermiona o své oblíbené profesorce.
Chvíli šli mlčky. Pak se Harry zastavil. Tvářil se vážně.
„Musím po tom pátrat. Jestli je to nebezpečné, tak se mě snaží odradit, zase mě chránit, jako to Řád dělá pořád. White ani Marková nevědí, že jsem patron. Nejspíš o patronech vůbec nevědí. Od nás se očekává, že budeme pátrat, je to naše povinnost.“
„My jsme s tebou, kámo,“ ujistil ho okamžitě Ron.
„To jsme,“ souhlasila Hermiona. „Za všech okolností.“
*****
Další týden panovala v Bradavicích podivná nálada. Někteří studenti se cítili stejně stísněně, jako po napadení Akasky. Jiné, zvláště ty mladší, nové zdi vůbec nevyvedly z míry. V Bradavicích se pořád něco měnilo a hýbalo. Schodiště vedla pokaždé jinam, ve zdech byly atrapy dveří, mnohé užvaněné portréty sotva zavřely svá namalovaná ústa... Jedna uzavřená chodba oproti tomu působila docela normálně.
Harry se po chvíli uvažování rozhodl své pátrání odložit k další změně. Věnoval všechen svůj volný čas škole, Brumbálově armádě a famfrpálu. Ron byl pochopitelně vždy s ním, zatímco Hermiona zkoumala bůhvíco v knihovně. Také si odbývali tresty, které jim uložil White za roztržku s Malfoyem. Nekonečné čištění famrpálových trofejí bylo stěží něco, co by Harry dělal s nadšením, zato Hermiona se vrátila ze svého trestu rozzářená.
„Víte, co patří mezi Whiteovy povinnosti?“ sdělovala svým přátelům ještě v průlezu. „Pročítá všechny nové knihy, co jdou do školní knihovny, a určuje, jestli patří do oddělení s omezeným vstupem. Tak mi nějaké dal, abych je přečetla za něj. Ale myslím, že ví, jaký bude výsledek, protože to jsou hlavně teorie run. Třeba tuhle knížku jsem si chtěla koupit, ale vydávali jich jen málo a už jsem ji nestihla. Až bude v knihovně, bude pořád vypůjčená.“
Rovněž Neville se ze skleníků vracel spokojený. Celkově vypadal poslední dobou víc spokojeně. Konečně si zvykl na svou novou hůlku. V hodinách i Brumbálově armádě se mu dařilo výrazně lépe. Bylo znát, jak moc mu nevyhovovala stará otcova hůlka.
Harrymu ho vlastně bylo trochu líto. Pět let ho hodně lidí považovalo spíš za troubu a kouzelnické nemehlo. Nespravedlivě. V Bradavicích určitě byla řada studentů ve stejném postavení jako Neville nebo i Ron do třetího ročníku. Něco by se s tím mělo dělat. Povzdechl si. Napadalo ho tolik věcí, s kterými by se mělo něco udělat.
Čas běžel neúprosně dál. Přišel poslední týden října a s ním i začátek výuky zbývajících dvou předmětů pro šesté ročníky. V pondělí to bylo magické stavitelství s Carlem Beigem, nevýrazným mužem stoicky klidného pohledu. Oznámil jim, že svůj předmět nijak nehodnotí ani nevyžaduje docházku, jen ticho při výkladu. Rozdal jim časový plán, kterou hodinu budou co probírat, aby každý mohl přijít jen na to, co ho zajímá. Předmět měl široký záběr od podpůrných kouzel pro zchátralé stavby přes stavbu zcela nových magických budov až po kouzla na úpravu domů vystavěných po mudlovsku.
Posledním novým předmětem byla artefaktologie. Harry na první hodinu netrpělivě čekal. Chtěl pochopit, co to White říkal o jeho neviditelném plášti.
Stejně jako na ostatní Whiteovy předměty se vyučovala ve stupňovitě upravené třídě pře Whiteovým kabinetem. Tentokrát byla zvědavost studentů ještě znásobená. White byl hlavním vyučujícím artefaktologie, ale několik hodin vedla i profesorka Prýtová, McGonnagallová, profesor Kratiknot, Snape a Brumbál.
White jim hned za začátku sdělil, že než za něj převezme hodinu někdo jiný, čeká je hodně práce. Předmět podle všeho neměl pevně dané osnovy, záleželo na studentech, jak daleko se jim podaří za ty dva roky dostat. Neskládaly se z něj zkoušky, takže, jak konstatoval White, může kdykoli kohokoli vyrazit. Ani docházka nebyla povinná, ale White jim nedoporučil naschvál se vyhnout některému z jeho kolegů. Všem bylo jasné, že mluví o Snapeovi, protože si nikdo nedovedl představit, že by se studenti vyhýbali třeba Kratiknotovi.
„Takže tedy artefakt. Čím se takový artefakt liší od obyčejné věci s kouzelnými schopnostmi? Pane Weasley?“
„Z normální věci kouzla časem vyprchají. Ale artefakty vydrží i několik generací. Podle toho, jak silný kouzelník ho vytvořil,“ odpověděl Ron a spokojeně těkl očima k Hermioně, která se výjimečně nehlásila.
„Bod pro Nebelvír. Každá starší kouzelnická domácnost alespoň jeden nebo dva vlastní. Jen málo kouzelníků je silných natolik, aby dokázali vytvořit artefakt, avšak vždycky se v rodu alespoň jeden takový najde. Ceny řady z nich dosahují desítek tisíc galeonů. Ovšem takové artefakty se málokdy prodávají. Zaprvé bývají považovány za vzácné rodové dědictví, s nímž se řada kouzelníků odmítne rozloučit, i když přijdou o všechno ostatní. Zadruhé je minimálně polovina z nich vázaná na jméno nebo pokrevní linii. Vlastnictví takového artefaktu lze obvykle převést jen jako dědictví nebo dar jinému členu rodiny. V případě smrti posledního člena vázané linie se buď sám zničí, nebo z něj magie jednoduše vyprchá.
Artefakty dělíme na malé a velké, pravé a nepravé, strážné, obranné a aktivní. Tyto kategorie se mohou vzájemně překrývat. Malé a velké neznačí rozměr artefaktu, ale sílu efektu. Toto rozlišení však bývá do určité míry subjektivní.
Strážné artefakty hlídají nějaké místo nebo věc, případně přenášejí informace. Obranné chrání svého nositele. Aktivní mívají nejrůznější efekty od útoku až po pouhou změnu barvy vašich vlasů.
Nepravý artefakt je svým způsobem velice záludný. Není totiž znám žádný způsob, jak jej odlišit od pravého. Vypadá naprosto stejně jako pravý. Dokud ten, kdo ho vyrobil, nezemře. Pak přestane fungovat. Proto je nelegální obchodovat s artefakty žijících výrobců. Kromě jediné výjimky. Jaké?“ Nikdo se nehlásil.
„Každý z vás jej má. Nejsme o nich zvyklí uvažovat jako o artefaktech.“ Jedna ruka se váhavě zvedla.
„Ano, pane Halsey?“
„Jsou to naše hůlky?“ Odpověď zněla spíše jako otázka.
„Pět bodů pro Havraspár. Britští kouzelníci je považují za něco tak samozřejmého, že už se na ně dávno nedívají s takovou úctou jako na ostatní artefakty. A přitom se bez nich většina příliš neodlišuje od mudlů. Ti z vás, kteří si hůlku koupili, si pamatují na proces výběru. Specifická magie, která je v hůlce zažehnuta, musí ladit s magií kouzelníka, jinak mu nikdy nebude sloužit tak dobře, jak by měla. Dávejte si pozor na své hůlky. Pokud ovládáte magii jen po řeckém způsobu, jaký se vyučuje i zde, bez hůlky jste nic.“
Harry si všiml výrazu nevole, který přeběhl po tváři Malfoye.
„Artefakty primárně určené k prodeji se kromě hůlek vyrábějí minimálně. Nedá se tím živit, když musíte čekat na smrt výrobce. Dají se pochopitelně dělat napodobeniny, ale to jsou pouhé očarované věci. Například neviditelné pláště,“ řekl White jaksi mimochodem.
„Jak možná víte, standardní neviditelný plášť je tkán ze srsti polovida. Jeho životnost je osm až deset let. Ovšem v sedmnáctém století žil byl jeden výrobce neviditelných plášťů, který mezi obyčejnými plášti vyrobil šest artefaktů. Dodnes se přou spory, jestli vůbec věděl, co dělá. Tyto pláště neztratily nic ze své moci a pokud majitele halily od hlavy k patě, dokázaly do určité míry skrýt jeho magický podpis. Jeden byl zničen. Z oficiálních materiálů se dozvíte, že tři časem zmizely neznámo kde a v současnosti se ví o dvou. Jeden je tady v Británii, druhý v Japonsku. Já jsem se však před nedávnem setkal s jedním z těch tolik let ztracených přímo tady v Británii, což dokazuje, že ztratit stopu neznamená ztratit napořád.“
White se samolibě usmál a dovolil své jindy tak nečitelné tváři, aby bylo znát jeho uspokojení z toho, že jako jeden z mála ví o dalším plášti.
„Ruce nahoru, chci slyšet další příklady známých artefaktů. Pane Thomasi?“
„Moudrý klobouk.“
„Bod pro Nebelvír. Všichni víte, o čem se mluví. Pane Finch-Fletchley?“
„Myslánky.“
„Bod pro Mrzimor. Myslánka je na pomezí artefaktu a očarovaného předmětu. Ukáže vám cizí vzpomínky. Já jsem vám, jak si jistě vzpomenete, v jedné takové myslánce ukazoval jistá kouzla. Myslánek existuje téměř čtyřicet, avšak z nějakého důvodu nefungují jinde než v na Britských ostrovech. Slečno Turpinová?“
„Markýzina hvězda.“
„Bod pro Havraspár. Markýzina hvězda je v současnosti v držení Muzea francouzských kouzelníků. Ovšem pokud máte ve zvyku si pod polštářem schovávat nějakou tu pokleslou literaturu, jste si vědomi silných sympatií, které nositelé hvězdy vzbuzovali v opačném pohlaví. Slečno Senexová?“
„Benátský rotolo.“
„Zklamu vás. To není artefakt.“
„Tak... Stínový meč?“
„Bod pro Mrzimor. Stínový meč vlastní Skotský ústav kouzelnické historie. Jeví všechny znaky artefaktu, ovšem co umí se zatím nikomu zjistit nepodařilo. Pane Boote?“
„Nitrobránce.“
„Bod pro Havraspár. Nitrobránce ochrání vaši mysl před kouzly měnícími paměť a mysl, kromě temné magie, tedy například proti Imperiu je Nitrobránce bezmocný. Fungují jen některým kouzelníkům. Je jich neznámo kolik, v Británii pravděpodobně čtyři. Slečno Perksová?“
„Blitzník.“
„Bod pro Zmijozel. Ochránce před úderem blesku, podle pověsti od kouzelníka, který měl víc paranoi a síly, než rozumu. Slečno Brownová?“
„Ohnivý pohár.“
Ve stejném duchu White pokračoval ještě hodnou chvíli. Snažil se dotlačit studenty, aby si každý z nich vzpomněl na nějaký artefakt. Harry si všiml, že jako první vyvolává studenty z nekouzelnických rodin, kteří byli oproti svým spolužákům znevýhodněni. Harrymu se zdálo, že žádný artefakt kromě Klobouku, Poháru a myslánek nezná. Nakonec si však po chvíli zoufalého přemýšlení vzpomněl na Zrcadlo z Erisedu, zatímco Hermioně vedle něj vyšel z úst jakýsi nesrozumitelný název, který White označil za skřetí artefakt.
*****
Víkend strávili studenti potloukáním se po Prasinkách. U tří košťat čekalo na Harryho, Rona, Hermionu a Ginny malé překvapení. Jen jak vstoupili do dveří, už na ně mávali Fred s Georgem od stolu, kde seděl i Bill, Charlie a kapitánka Lara s veselými jiskřičkami v očích. Měla plášť třikrát tlustší než ostatní. Bylo znát, že je zvyklá na mnohem teplejší podnebí než panuje ve Skotsku, obzvláště na počátku listopadu.
Nakonec v hostinci strávili dobré tři hodiny. Začali výměnou informací jako například že Charlie přesídlil do dračí rezervace na Driftearhtu, poloostrově, který se na vrcholu přílivu měnil v ostrov. Driftearth se nacházel na západním pomezí Anglie se Skotskem a mudlové o něm neměli ani tušení. Larissa se pochlubila, že studuje u jednoho oxfordského mistra lektvary, Bill se vyptával, jak jde Fleur učení. Hermiona ji za všechny ohodnotila jako docela dobrou učitelku, které by však podle jejího názoru lépe seděl jiný předmět. Pak začali vzpomínat na léto na Ostrově.
Do školy se vraceli až těsně před večeří. Černovlasý kouzelník celou cestu do hradu ne poprvé ani naposled přemítal, koho mu Larissa připomíná těma svýma jiskrnýma očima.
V noci Harryho z příjemného snu o Ostrově bílého racka vytrhlo jemné třesení ramenem. Neochotně opustil prosluněnou pláž, zamžoural na Elvíru, prefektku sedmáků.
„Pojď ven, ať nevzbudíme ostatní.“
Vážný výraz na její tváři Harryho urychleně probral.
„Ostatní jsem nechala spát, ale máme problém. Jesicca Weirdová z prváku zmizela,“ oznamovala Elvíra. V hlase jí bylo znát napětí.
„Je to průšvih. Nikdo o ní neví už půl dne. Naposledy ji viděli na obědě, pak odmítla jít s ostatními na kolej, že musí do knihovny. Až na to, že tam podle ségry vůbec nebyla. Že chybí ostatním došlo až na večeři. Řekli mi to, ale nechala jsem to být. Myslela jsem, že se vyplížila do Prasinek. Občas se to někomu podaří. Pak nejdou na večeři, protože se přejí sladkostí. Chtěla jsem jí později vyčinit. Čekala jsem na ní ve společence, jenomže jsem usnula. Před chvílí jsem se vzbudila a šla zkontrolovat jejich ložnici. Vůbec na kolej nepřišla. Takže se chci zeptat, jestli nemáš nějakej geniální nápad nebo jestli mám jít rovnou budit McGonnagallku.“
Na okamžik se rozhostilo ticho, během kterého rozespalý kouzelník zpracovával informace. Pak jen řekl: „Dejte mi minutku.“
Vrátil se do ložnice pro Pobertův plánek. V noci bylo hledání určité osoby výrazně jednodušší než ve dne, kdy se chodby hemžily tečkami.
„Neptej se, jak to vím, ale je vedle jedné z Hagridových ohrad. U Zapovězeného lesa,“ oznámil ostatním po svém návratu. Věděl, že Elvíra bude předpokládat, že to ví díky nějakým patronským možnostem.
Mlčky klopýtali nocí. Přes pyžama měli župany a pláště, ale i tak Harryho začínala roztřásat zima. Už mrzlo.
„Jestli bude v pořádku, tak ji zabiju,“ mumlala si pro sebe Elvíra, když ji Harryho pomocná ruka zachránila před pádem. Nechtěli rozsvěcet světlo, aby nepřilákali pozornost. Harry sice na plánku pečlivě prozkoumal okolí Jesiccy, aby se ujistil, že nikde nečíhají smrtijedi nebo zmijozelové ze starších ročníků (což se vzájemně nevylučovalo), ale pořád ještě mohli potkat nějakého nespavého profesora. Oni by problém neměli, ale dokud nevěděli, co se stalo, nechtěli do problémů dostat Jessicu. Harry tiše zatoužil po Ruce slávy, artefaktu, který zmínil na hodině Malfoy, a která, jak si Harry pamatoval ze své nedobrovolné návštěvy Obrtlé před svým druhým ročníkem, svítila jen pro toho, kdo ji nesl.
Konečně došli k lesu. Tady někde by měla být hledaná dívka. Elvíra zariskovala a rozsvítila svou hůlku.
Jen několik metrů před nimi ležela drobná postavička s červenožlutou šálou okolo krku. Ležela bez jediného pohnutí, avšak světlo se odráželo od jejích otevřených očí. Harrymu se na okamžik zastavilo srdce, dokud si nevšiml obláčků páry, které v pravidelných intervalech stoupaly od dívenčiných úst.
On i Elvíra se k ní okamžitě vrhli.
„Jessie, co ti je? Jsi zraněná?“ ptala se Elvíra něžným starostlivým tónem. Harry poklekl vedle dívky, přitáhl Jessicu k sobě a balil ji do pláště. Její tvář byla mrtvolně bledá, ale když se jí dotkl, zjistil, že má horečku.
„Jessico, slyšíš mě?“
Dívenka sice na Elvíru upřela zrak, ale neřekla nic.
„Musíme ji vzít k madam Pomfreyové,“ řekl tiše Harry. „Ta už si s ní poradí.“
Jessica pomalu přesunula pohled na Harryho.
„Neporadí,“ zasípala chraplavým hlasem, který se vůbec nepodobal tomu melodickému hlasu, který si Harry pamatoval ze svého seznamování s prváky.
„Nikdo si... neporadí. Nejde to. Nejde.“
Dívenka zavřela oči.
„Tak zbytečné... války. Tolik... tolik všeho. Smrt, kterou... v koloběhu nenahradí život. Větve... větve osudu...“
„Jessie, soustřeď se!“ Elvíra třásla dívkou a napůl křičela. „Zůstaň s námi, Jessie! Prober se! Musíš zůstat tady! Jessie! JESSIE!“
Jessica opět otevřela oči.
„Ale já už se probrala... probudila,“ hlesla. „Dřív jsem nevěděla... Ty větve osudu...“
„Nemysli na to! Jessie, řekni mi, jak se jmenuje spolužačka, co má postel nalevo od tebe?“
Jessičina tvář se stáhla soustředěním, pak ale povolila.
„Já nemůžu...“
„Jessie, jakou mají barvu Snapeovy vlasy?“
„Já... černou. Asi...“
„Tak jak se jmenuje spolužačka, co má postel nalevo od tebe?“
Zelené oči chvíli mrkaly, pak se podívaly zpět na Elvíru. „Vera.“
„Kdo z profesorů sedává při jídle úplně napravo u jejich stolu?“
„Ten... hajný, co nás vezl... přes jezero,“ zachraptěla dívka nejistě.
„Jaké je až do rána heslo na vstup do naší věže?“
„Sousoší.“
Harry si všiml, že s každou Elvířinou otázkou je Jessičin pohled méně omámený. Každou odpověď říkala hlasem podobnějším svému vlastnímu. Nakonec Elvíra pokývala hlavou a pozvedla hůlku.
„Nox. Mdloby na tebe.“
„Co to...“ začal Harry, když mu drobné tělíčko ochablo v náručí.
„Tohle ji udrží v téhle realitě, dokud ji nedostaneme na ošetřovnu. Ale nemohla jsem to udělat, dokud byla z větší části... jinde. Vezmeš ji, nebo mám vyčarovat nosítka?“
„Nosítka. Do hradu je to daleko a po cestě bych s ní nerad upadl.“
Tentokrát rozsvítil svou hůlku Harry. Uložili nehybnou postavičku na nosítka. Elvíra ji levitovala, jak šli mlčky k hradu. Po chvíli to Harry nevydržel.
„Můžeš mi říct, co to bylo? Co s ní je?“
Elvíra se na něj podívala a zakousla se do rtu. Chvíli ho takto mlčky hodnotila. Pak odvrátila zrak.
„Ty jsi měl rád profesora Lupina, viď? Měl jsi k němu blíž než ostatní. Onehdy vás viděli, jak se loučíte v Prasinkách.“
„No... jo. Ale co to má společného s Jessicou? Ona přece není pokousaná. Vždyť dneska ani nebyl úplněk.“
„Ne, to nebyl. Řekni mi, nikdy ti nevadilo, že je vlkodlak? Nebo Hagrid. Vím, že ta vaše trojka k němu často chodívá. Co jste říkali na to, když se provalilo, že je napůl obr?“
„Jistěže mi to nikdy nevadilo! Vždyť to jsou oba skvělí lidi. Hagrid je naprosto v pořádku. A Remus... vím, že když nebere vlkodlačí lektvar, je o úplňku nebezpečný. Ale říkal mi, že před tím, než byl lektvar, se vždycky nechal zamknout v kleci nebo tak, aby nikomu nemohl ublížit. Je to člověk lepší než většina těch, co chodí s nosem nahoru, že mají čistou krev.“
„Takže předpokládám, že nesouhlasíš s tím, že nemají plná občanská práva.“
„Cože?“
„No, každý kouzelník po dosažení dospělosti může požádat o určitá práva a pokud splňuje podmínky, tak je dostane. Třeba právo volit. Vlkodlaci, obři a další, kromě motáků včetně jejich míšenců nevím do kolikáté generace nejsou uznáváni za lidi, takže volit nemůžou. Co si o tom myslíš?“
„Že je to nespravedlivé.“
„Oni jsou na tom ještě dobře, Harry. U takového upíra stačí náznak vzteku, aby ho mohl kdokoli zabít bez obav o postih. A jiní... nemají možnost volného pohybu.“
„Protože jsou nebezpeční? Takové akromantule jsou taky nebezpečné a volně si pobíhají po Zapovězeném lese.“
„Co prosím?!“ Elvíra se na okamžik zastavila a ohlédla se zpět k lesu. „No dobrá, raději snad ani nechci vědět, jak to víš. Zpátky k tématu. Ne, nejsou zavření, protože jsou nebezpeční, ale protože je ministerstvo chce. A když chceš vlastnit nějakou živou bytost, je to nejsnadnější, když ji klasifikuješ jako tvora bez občanských práv, čili zvíře. A pokud to zvíře nemá na to, aby se ubránilo jako různí nebezpeční tvorové nebo třeba kentauři, prostě ho zavřeš do klece... nebo cely... a není moci, která by ho dostala ven.“
Harrymu se její pomalá řeč vůbec nelíbila.
„Proč mi to říkáš?“
„Vidím na tobě, že se ti to nelíbí, a to je dobře. Protože tohle vyžaduje mlčenlivost. Kdyby se někdo na Jessicu ptal, neříkej mu nic o tom, co se dělo u lesa. Jen že jsme ji našli mimo sebe, zato s horečkou, tak jsme ji vzali na ošetřovnu. Kdyby se ministerstvo dozvědělo, co je zač, odvezou si ji a krom jejich lidí ji už nikdy nikdo neuvidí. Jejím rodičům zaplatí nějakou směšnou sumu podle směrnic, jako by jejich dcera byla nějaká věc, kterou jim můžou vynahradit peníze. Prý „pro dobro společnosti“. Jako bych je slyšela. U Salazarových koulí, vždyť je to malá holka!“ V Elvířině hlase byl znát odpor.
„Já... co je vlastně zač?“
Elvíra se obezřetně rozhlédla. „Vědma,“ sykla potichu.
„Ale vždyť... jasnovidectví se normálně učíme na škole. I Trewneyová má dar, i když ne moc velký.“ Harrymu se na okamžik rozhoupal žaludek, když si vzpomněl na její proroctví.
„To je rozdíl. Běžné formy věšteb jako je čtení z čajových lístků zvládne každý kouzelník. Teda pokud má dobrého učitele,“ dodala trochu kysele. „Pak jsou věštci a věštkyně, kteří v tranzu vyslovují proroctví. Nepamatují si je, ani nevědí, že něco řekli. Svým věštbám sami nerozumí. Je to jako... jako kdyby byla lajna udělaná z lidí, na jedné straně náš svět a na druhé proroctví. Proroctví se k nám snaží prorazit. Občas se jim podaří prorazit sem skrz nějakého senzibilního člověka, jako je i ta můra Trewneyová, když to říkáš. Já ji nikdy neslyšela říct nic opravdového. Tyhle věštby, pokud měly nějakého svědka, se hlásí na ministerstvo, kde je evidují a snaží se je pochopit. Ovšem pak jsou ještě proroci a vědmy. Lidé, kteří mohou z lajny odejít a procházet se mezi proroctvími. Oni proroctví nejen říkají, oni vědí. Chápou je, znají, rozumí jim. Těžko se to vysvětluje, ani já to pořádně nechápu. Tyhle lidi, kteří žijou napůl v naší realitě a napůl takříkajíc na stezkách nebo větvích osudu, ministerstvo doslova unáší a nutí je, aby předvídali budoucnost a vykládali proroctví věštců.“
„Nikdy jsem o tom neslyšel.“
„Ministerstvo o ošklivých věcech nemluví rádo. A společnost s tím povětšinou tiše souhlasí, protože si přejí ty možnosti, které dávají pochopené věštby.“
„Víš o tom tolik... Ty... oni ti někoho vzali?“
„Naštěstí ne. Ale máma je věštkyně, tak vím dost i o věcech okolo. Odmala podávám na ministerstvo hlášení, když ji slyším říct proroctví. I když ona neříká nic důležitého. Většinou soukromé věci týkající se rodiny. Jako že spálí koláč.“
„To jako vážně?“
„Jo. Je otrava pořád to hlásit, ale lepší, než kdyby na nás ministerstvo něco mělo. Nikdy neřekla nic důležitého, jen prý den předtím, než se o tvé čelo přizabil Ty-víš-kdo, řekla: Zítra budeme slavit a nebudeme se bát.“
„A co ty otázky, které jsi Jessice dávala tam u lesa?“
„Asi se byla projít. Byla zvědavá na Les nebo se šla podívat na Hagridovy mazlíčky, těžko říct. A tam se takříkajíc probudila. Probudilo se její nadání. Spadla do klubka ze stezek osudu a nedokázala se dostat ven. Někteří se prý úplně ztratí a jejich další zastávka je jen doživotní léčebna u svatého Munga. Ona měla docela štěstí, že je zima. Její tělo nebylo v pohodě, takže se nedostala moc daleko. A když jsem ji volala jménem, její podvědomí to přitáhlo. A pak, když jsem ji nutila myslet, ji to dostalo zpátky do reality.“ Elvíra se i přes vážnost situace uchechtla.
„Nejpevnější body v mysli jsou ty nezapomenutelné. Třeba Snape, který se nesmazatelně vryje do paměti každého prváka už na první hodině.“
„Proč ses neptala na rodinu? To jsou silnější, vzpomínky, ne?“
„No, hlavně protože neznám správné odpovědi. Ale taky... bála jsem se, že by se mohla zase ztratit. Rod Weirdů je vyhlášený svou... plodností na nadané. Mohlo mě napadnout, co se stalo, když zmizela.“ Elvíra si povzdechla.
„Alespoň jsme ji našli my dva, kteří budeme držet jazyk za zuby. Doufám,“ podívala se významně na Harryho.
„Pomfreyová je vázaná léčitelskou přísahou. A její rodina to udrží. Vsadím se, že dobrá polovina jejího příbuzenstva jsou proroci a vědmy. Nebo by alespoň byla fakt neuvěřitelná náhoda, kdyby se výskyt nadaných opravdu o devadesát procent snížil hned poté, co je ministerstvo začalo zavírat.“
„Ty vážně věříš, že se to utají? Do pátku vědí celé Bradavice, že se chová... divně.“
„Tyhle projevy to má podle toho, co jsem četla, jen na začátku. Týden na ošetřovně snad bude stačit. Může začít občas říkat něco, co by neměla. Je přeci jenom malá na to, aby se dokázala uhlídat. Myslím, že nejlepší by bylo předstírat, že je prostě obyčejná věštkyně. A teď už dost, než nás někdo uslyší.“
*****
Harry diskutoval sám se sebou, jestli má o Jessice říct ostatním patronům. Na jednu stranu by měli všichni čtyři mlčet, ale... pokud se nevyskytly problémy, důvěrnější věci o členech svých kolejích si obvykle nesdělovali. Jistě, vědmou ve škole mohly problémy snadno nastat, ovšem na druhou stranu zvláště Gerald se Sheilou, kteří byli z kouzelnických rodin, mohli ve věznění proroků a vědem nevidět nic špatného. Byli zavázáni chránit Bradavice a svou kolej, ne ostatní. Naopak – kdyby si mysleli, že v jejich zájmu, aby mělo ministerstvo o vědmu víc...
Nakonec se rozhodl nic neprozradit. Navenek se spokojil s historkou o nakažení Jessicy modrým kašlem, díky kterému madam Pomfreyová naordinovala Jessice týden v karanténě ošetřovny a celému prvnímu ročníku povinnou zdravotní prohlídku.
I informování svého nejlepšího přítele Harry odložil na neurčito. Jistý si byl jen Hermionou. Po její aktivitě za skřítky, kteří byli ve své pozici zcela šťastní, nepochyboval, že vynaloží veškeré své síly na ochranu malé vědmičky.
Hermiona ho nezklamala. Dech jí došel teprve po dvacetiminutovém láteření na ministerstvo a barbarskou zaostalost kouzelnické společnosti. Když se dostatečně uklidnila, vzali pár sladkostí a šli Jessicu navštívit.
Madame Pomfreyová na ně nehleděla příliš nadšeně, ale bylo jí jasné, že on už o Jessičině statusu vědmy ví, takže je za dívkou pustila.
Samostatný pokojík vedle ošetřovny, do kterého se dalo vstoupit pouze z kanceláře madame Pomfreyové, byl zařízen jednoduše. Nemocniční lůžko doplňoval malý stůl s židlí. U něj seděla Jessica. Před sebou měla velký arch mudlovského kreslícího papíru a sadu barev a štětců.
„Ahoj Jessie.“
„Ahoj,“ zamumlala. Ani se na ně nepodívala, upřeně zírala na arch před sebou.
„Přišli jsme ti zvednout náladu,“ řekl Harry. „Čokoládový bonbon?“
Dívka se na ně konečně podívala. Tedy, na jejich nohy. Pak pomalu pohledem stoupala nahoru, na okamžik se zastavila u sladkostí v jejich rukou, pak stále pomaleji jela pohledem až k jejich tvářím, jako by se bála se na ně dívat.
„Ano, proč ne.“
Natáhla ruku a vzala si z nabízeného sáčku, ale stále zírala na jejich tváře, jako by je viděla poprvé v životě.
„My ti nechceme ublížit, Jessie,“ promluvila konečně i Hermiona a posadila se na postel. „Ani tě využít. Jsme tu opravdu jako podpora.“
„Víte, kdo jsem.“ Nebyla to otázka.
„No a co? Já mám za rodiče mudly. Když slyším názory některých, skoro se občas divím, že to taky nemusím tajit.“
„Pak nic nevíte, Hermiono z Liverpoolu.“
Hermiona se na okamžik zatvářila šokovaně, rychle se ale vzpamatovala. „Podívej se,“ řekla neobvykle příkře. „Vím, že i když se posledních pět let snažím naučit se toho o kouzelnickém světě co nejvíc, pořád je to málo. Ale nemusíš se snad chovat takhle. My jsme na tvé straně, pokud sis nevšimla. Pokud máš pocit, že něčemu nerozumím, pak mi to vysvětli.“
Jessica se odvrátila zpět ke kresbě.
„Promiň. Já...“ povzdechla si. „Asi už rozumím, proč si většina z naší rodiny žije sama pro sebe a s okolím se skoro nestýkají. Pořád mi říkali, jaké to jednou bude, ale já to nechci. Víc se mi líbilo být obyčejnou Jessie.“
Harry se trochu naklonil, aby jí viděl přes rameno. Papír se téměř ztrácel pod nánosem černé, tmavomodré, vínové a hnědé barvy splývající do temných abstraktních vírů. O psychologii toho Harry moc nevěděl, ale nepotřeboval být odborník na to, aby poznal, že pod tou ztuhlou maskou dívenka křičí zoufalstvím.
„Proč za tebou někdo z nich nepřijel? Vím, že oficiálně jsou všichni bez talentu, ale někoho určitě tajíte.“
„Jo, to jo. Ale jsem přece v karanténě.“
„Určitě by nějak šlo...“
„Prý je to moc velké riziko odhalení. A pravidla, co mám dělat a nedělat, umím zpaměti. Jestli mi opravdu chcete pomoct, tak mě prosím kryjte, až budu venku a neudržím se. Pozítří se vracím zpátky mezi ostatní. Ministerstvo drží čtyři proroky a dvě vědmy. Jen jeden z nich není Weird. Já nechci... Nechci...“ zlomil se jí hlas. Zakryla si oči rukama a rozeštkala se.
„Oni pro ně nic neznamenají,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Pro ministra a ostatní jsou jen zbraň. Jako rodina je smíme dvakrát ročně navštívit. Kdybyste je viděli... nechci...“
Uklidnit malou vědmičku bylo docela obtížné, ale nakonec to tak nějak zvládli. Pak Jessice popisovali různé mudlovské vynálezy, aby zaměstnali její mysl. Když se chystali odejít, vzala náhle dívka Harryho za ruce.
„Děkuju,“ řekla tiše. „Ještě pořádně většině z toho všeho nerozumím, ale ty jsi prorocky docela výrazný.“
Harry chtěl něco odpovědět, ale zarazil ho chraplavý hlásek:
„KDYŽ JE OTEVŘENO, CO MĚLO BÝT ZAMČENO, PAK PŘICHÁZÍ... ČTYŘI SE MUSÍ SPOJIT V JEDNO... ČELIT ZKÁZE... ALE UŽ ZBYL JEN JEDEN. NEBUDOU-LI ZASTOUPENI, NEZBÝVÁ NADĚJE... NEDŮVĚRA ZNIČÍ NADĚJI, DŮVĚRA VRÁTÍ NA TENTO SVĚT TU, JIŽ ZDOBÍ DRAČÍ STŘÍBRO... AŽ PAK BUDE VOLNÁ CESTA K POSLEDNÍ VELKÉ BITVĚ TOHOTO VĚKU.“
Jessica se zapotácela a napůl upadla na postel. Vypadala nesmírně vyčerpaně.
„Nevím, co to znamená, ale časem na to snad přijdeš. Teď běžte, k večeři je hroznový puding. Ať na vás zbyde.“
*****
„Po večeři musím do knihovny,“ oznámila Hermiona cestou do Velké síně.
„Chceš řešit to proroctví?“
„To zatím ne. Popravdě nevím, kde u toho začít. Myslím, že vím, kdo se má utkat v poslední velké bitvě, ale nemám ponětí, co je otevřeno ani co jsou zač ti čtyři. Je to moc obecné. Můžu se podívat leda na něco o dračím stříbru.“
„Takže, Hermiono z Liverpoolu?“
„Musím si načíst něco o vědmách a prorocích. Zvláštní, že jsme se o nich neučili v dějinách čar a kouzel.“
„Jo, protože v dějinách čar a kouzel jsme se učili pořád jen skřetí vzpoury a data uzavření různých smluv a dohod, z nichž většina dávno neplatí.“
„Bylo to zajímavé, ale uznávám, se současná kouzelnická historie by se nám hodila víc.“
„Co to vůbec bylo s tím Liverpoolem? Vždyť ty nejsi z Liverpoolu.“
„Ale narodila jsem se tam. Omylem. Rodiče tam jeli na nějakou výstavu, když byla máma v osmém měsíci. A mě se chtělo na svět trochu dřív, než čekali.“
„Myslíš, že ji dokážeme krýt?“
„Záleží, jak moc tajný a divný věci bude říkat. Naši se spolehnou na slovo prefektek. A ostatní koleje? Těžko říct. Snad bude stačit tvůj status chlapce, který přežil.“
„Potřebujeme víc lidí.“
„Víš co? Já si v knihovně nastuduju všechno, co najdu. Pak uděláme průzkum názorů mezi ostatníma. Jessie má v jednom pravdu – nic nevíme o tom, jak to vidí zbytek kouzelnického světa.“
Komentáře
Přehled komentářů
Musím uznat ,že mě tato kapitola sklamala.Po předchozích dvou kapitolách jsem čekal ,že bude ještě dalších několik kapitol na stejné téma následovat.A ty uděláš skok uplně jinam.Tento krok zničil atmosféru krerá byla naprosto famoozní.Tato kapitola byla naprosto nudná a o ničem. Jediné co na této tapitole bylo dobré byla ta věštda na konci kapitoly. Kdyby jsi před tuto kapitolu dala ještě jednu ,aby tam nebyl takoví skok s jednoho tématu do druhého.Mohla tato kapitola být senzační ale takhle to je naprostá Hrůza.
Re: :-(
(Káťa, 16. 11. 2011 20:07)
Promiň Kai-san, ale já si třeba myslím, že nás autorka dost napíná, tahle kapitola souvisí s celým příběhem a to dost úzce.
P.S.: Mimochodem hlídej si gramatiku a slovosled. Učitelka českého jazyka by si na tobě smlsla... :-D
pěkné
(Kejt, 13. 11. 2011 16:02)opravdu to nemá chybu krásně se nám to tu zamotává :) budu se těšit na další díl :D
jupí
(neky, 6. 11. 2011 21:19)Nádhera, počkat se vyplatilo.Těšim se na další příspěvek,i kdyby měl být zase až za rok.
:)
(grinch, 3. 11. 2011 9:58)moc pěkný, zas úřaduje tvá představivost a promyšlnost celýho děje
Paráda
(Elza, 1. 11. 2011 18:38)
- tiše zírám. To proroctví nemělo chybu. Že by se už blížila ona Stříbrná paní?
Tohle mne složilo:
..den předtím, než se o tvé čelo přizabil Ty-víš-kdo...
*:DDD
Jsem moc ráda, že přibyla další část. Budu vyhlížet!
:-)
(Mája, 1. 11. 2011 18:16)
Nejdřív malé upozornění: Justin Finch-Fletchley není ze Zmijozelu, nýbrž z Mrzimoru...
Nové předměty máš velmi dobře promyšlené a propracované, jen mi jich připadá hrozně moc. Nechtěla bych sestavovat rozvrh :-)
Vědma je opravdu zajímavá a jistě bude mít v dalším ději důležitou roli. Postoj a jednání ministerstva mě nijak nepřekvapuje, také je nemám ráda.
A Lachim upozorňoval na mé nové stránky nejspíš proto, abys nepřehlédla jeho povídku, kterou u mě začal vydávat :-D
Re: :-)
(Luna, 1. 11. 2011 19:12)
Děkuji za upozornění. To je přesně jedna z těch chyb z přepisování, když jsem místo původních studentů do prvních odpovědí strkala ty z mudlovských rodin ;-)
Je pravda, že rozvrhy nejsou nejjednodušší, ale mám je vypracované pro všechny profesory i všechny ročníky a nikde se mi nic nekryje, heč :-)
S těmi novými předměty to bylo nejsnažší, protože většinu učí noví profesoři, kteří mají jen ten předmět (max dva), takže jsem je do volných hodin mohla rozstrkat dle potřeby.
Lachimku, tvoje první dvě kapitolky už jsem četla, ale nespojila jsem si to s nenápadným upozorněním :-)
:-)
(Lachim, 1. 11. 2011 6:28)
Nádherný díl. Snad na další nebudu čekat tak dlouho.
PS: Mrkni se na nové stránky Máji.
Re: :-)
(Luna, 1. 11. 2011 16:03)Už jsem se dívala. Nechám je chvíli uležet a pak změním odkaz.
super!!
(Káťa, 1. 11. 2011 13:00)Konečně další kapitola!!! Juchůůů!! A byla skvělá, s tou vědmou to bylo opravdu překvapení, ale je to skvělý nápad.... Děkuji moc a těším se další kapitolu.
:-(
(Kai-san, 4. 11. 2011 19:28)