20: Lidská povaha
Slovo úvodem: V některých komentářích jsem zaregistrovala zmatení čtenářů, co se prefektů týká (někdo se např. radoval, že Malfoy už prefekt není), proto nyní upřesňuji, že pátý, šestý i sedmý ročník má každý své dva prefekty, vždy chlapce a dívku. Pouze v sedmém může být jen jeden, pokud se ten druhý stane primusem. Nebelvír má tedy Lea a Ginny za pátý ročník, Rona a Hermionu za šestý, Elvíru a Erwina za sedmý. Zmijozel má Patricii Pallidovou a Ermina Sniffy za pátý, Draca a Pansy za šestý a tak dále.
Primusové jsou vždy dva na celou školu, jedna dívka, jeden chlapec. Mohou se jimi stát prefekti nebo patroni.
Patron je jeden pro každou kolej. Na jejich pohlaví nezáleží.
Prefekti mají pravomoci i nad staršími studenty, a to všech kolejí, ale navzájem jsou si rovni. Primusové mají pravomoc i nad prefekty. Jsou oficiálně nad patrony, ale v případě nebezpečí se jim musí podřídit.
V klidné době patroni nemají pravomoci nad spolužáky, ale mají vlastní výhody, např. potulování se po večerce.
20: Lidská povaha
„Tak jak to vypadá v knihovně, Hermiono?“ posadil se George ležérně na okraj gauče, na němž seděla dívka napůl zasypaná knihami.
„Zbyla tam ještě nějaká knížka o...“ zašilhal na tituly: „...klasickém věštění?“
„Koukám, že jste se už zase vrátili,“zabručela Hermiona kysele.
„To víš, touha po vzdělání a tak,“ povzdychl si Fred. Všechna okolní křesla byla obsazena, tak se pohodlně uvelebil na koberci vedle Rona.
„Ale co, alespoň do Bradavic obvykle doručujeme osobně, takže ušetříme za soví poštu. Na, Harry. Přesně podle objednávky. Podrobný návod přiložen.“
Harry si s poděkováním převzal balíček. Cukrátka potřeboval na chystaný maškarní bál, ale z nabídky Kratochvilných kejklí se mu zalíbila ještě jedna věc. Deník otevřitelný jen správným heslem. Vybral si už i heslo. Přeji si vstoupit.
Psal o věcech, které mu přišly důležité a které chtěl mít někde sepsány pohromadě, ale zároveň mimo zvědavé pohledy.
Psal o Siriusovi, medailonku z bílého zlata i roku tak podivně vytrženém z patronských deníků.
„Co zkoumáš, Hermiono?“ zajímal se George. „Pokud vím, tak klasické věštění jsi hodila za hlavu už ve třeťáku.“
„Ále,“ zabručela dívka ledabyle. „Víte, co se dělo před prázdninama na ministerstvu, ne? To znamená, že existují opravdu nadaní, ne jen šejdíři a podvodníci jako je Trewneyová.“
„Jasně,“ souhlasil George. „Věštci a věštkyně.“
„Ano, o těch jsem slyšela na hodinách,“ manévrovala opatrně Hermiona. „Ale co vědmy a proroci? Nemělo by na nich do určité míry stát kouzelnické společenství? Kdyby byli nahoře lidi, kteří dokážou lépe odhadovat následky svých činů...“
Výrazy všech tří naslouchajících Weasleyů se změnily jako mávnutím proutku.
„No, trochu stojíme,“ zamumlal Ron po chvíli ticha. „Každý ministr a jeho poradci k nim mají přístup. Akorát prosímtě nezakládej nic jako spožús. Ten brali lidi jako neškodný nápad, ale k vědmám a prorokům přistupují, jak by řekl Dean, jako k otázce národní bezpečnosti.“
„Vy taky?“
„Říct něco takového o naší rodině je skoro urážka,“ ušklíbl se Fred. „Umíš si představit naši mamku, jak souhlasí s vězněním dětí? Nebo kohokoli jiného kromě Percyho, kdo obecně souhlasí s držením nevinných lidí jen proto, že chce ministerstvo ještě víc moci? Ale jak už tě varoval Ron, osmdesát procent kouzelníků, možná víc, s tím minimálně tiše souhlasí.“
„Jak můžou? Sice mám kouzelnický svět docela ráda, ale tohle je tak... barbarské. Zlatí mudlové.“
„Zlatí britští mudlové,“ upozornil ji Harry. „Občas přes prázdniny čtu mudlovské noviny nebo poslouchám zprávy. Leckde za hranicema nic moc.“
„Přesně tak,“ souhlasil Fred. „Každý svět a každá vláda má svoje klady i mouchy. Měli byste slyšet Larissu, jak staré americké kouzelnické rodiny mluví o mudlech. Když tam připlul Kolumbus a začal zotročovat indiány, kouzelnické komunity tam už několik staletí žily v klidu a míru.“
„Věznění nadaných je sice hrozné...“ vmísil se George: „...ale pravdou je, že už se nám mnohokrát hodili. Zvláště v minulé válce proti Vy-víte-komu. Strejda Bill nám jednou vyprávěl, jak se smrtijedi pokusili několik proroků unést, ale nepovedlo se jim to. Kdyby je Vy-víte-kdo získal na svou stranu...“
„Víte, co je na tom nejhorší?“ položil všem Ron řečnickou otázku. „Že být já prorok někde vězněný ministerstvem, tak bych se možná k Vy-víte-komu i přidal, kdyby mi nabídl alespoň o něco svobody navíc. Je to stejné, jako když Brumbál vyslal Hagrida za obry nebo proč pro něj Bill jedná s Grinngottovými.“
„Jo, to přece Brumbál říkal Popletalovi na konci čtvrťáku,“ přikývl Harry. „Že pokud Voldemort různým stvořením nabídne svobody, které jim ministerstvo upírá, půjdou za ním.“
„Já jsem mudlorozená,“ konstatovala Hermiona. „Takže se mnou Voldemortovy plány stěží počítají jinak než jako s mrtvou nebo minimálně zotročenou. Ale řekněte mi – myslíte si, že je vůbec schopen nějaké takové dohody dodržet?“
„Určitě,“ přisvědčil pochmurně Ron. „Je to možná vražedný egoistický maniak, ale kdyby byl blázen tímhle způsobem, nikdy by se nedostal tak daleko. Plány vymýšlet umí. Mozkomory přetáhl na svou stranu nejsnadněji, protože ti se vyžívají v tom, co potřebuje, ale nejsou jediní, kterým má co nabídnout. Kdyby se dostal k zadržovaným prorokům a vědmám a nabídnul jim i jejich rodinách za pomoc víceméně klidné životy oproti zotročení ministerstvem, bojím se, že by na to kývli skoro všichni. Zní to sice hrozně, ale z jejich pohledu je vězní většina kouzelníků a zařizují jim stěží lákavý život. Tak proč pro změnu nenechat ostatní trpět pod Vy-víte-kým?“
Všichni se otřásli.
„Ano, zní to hrozně,“ napůl zašeptala Hermiona. „Ale dává to smysl. Našla jsem si, že jich má ministerstvo šest. Nejmladšího patnáct let. Za tu dobu snadno může zahořknout i původně dobrý člověk. Zvláště, když jediný opravdový kontakt s realitou světa okolo jsou jejich rodiny, které jsou z jejich uvěznění taky zoufalé.“
„Je to marná diskuze, lidi,“ prohlásil nakonec George. „K prorokům na ministerstvo se nikdo nepovolaný nedostane blíž než přes trojí zeď a ty, který tajně žijou mezi obyčejnými kouzelníky, pro změnu těžko neobjevíme.“
„Myslíš?“ nadhodil Harry. „A co byste udělali, kdyby jste na nějakýho narazili?
„Zeptali se na díru na trhu,“ odpověděla dvojčata zároveň.
Hermiona protočila panenky, zatímco Harry s Ronem se rozesmáli.
„Mno, já bych možná spíš s Harrym domluvil pokojíček navíc na štábu. Prorok by se nám proti smrtijedům hodil a Harry je moc útlocitný na to, aby někoho pronásledovaného lidskou blbostí nechal trpět na ministerstvu,“ konstatoval Ron, když se uklidnili.
„Takže, naši drazí mladí přátelé přišel čas představit vám náš další vynález,“ ujal se slova nezvykle vážným tónem Fred. Vylovil z kapsy kus zmuchlaného pergamenu a lahvičku fosforeskujícího inkoustu.
Tohle je vymyšlené hlavně pro potřeby Řádu. Přečtou to jen adresáti, což jste teď vy. Umíme si dát dva a dva dohromady. Takže jak moc teoretická byla tahle naše debata?
Harry si s Hermionou vyměnili souhlasný pohled. Harry poklekl vedle Freda a začal psát.
Jedna z prvaček je vědma. Víme to zatím jen my, její rodina, Elvíra a madame Pomfreyová.
George uznale hvízdl. Poklepal Fredovi na rameno, ten přikývl. Harrymu to přišlo jako mlčenlivá debata. Spřízněné duše.
Ta holka, co měla údajně modrý kašel?
Jo.
Jak je na tom? Jestli ji hned nepředali ministerstvu, znamená to, že ji chtějí utajit? Zvládne to?
To právě nevíme, tak Hermiona dělá ten průzkum o vědmách a prorocích. Chtěli jsme nenápadně zjistit názory ostatních a zapojit do krytí co největší počet těch, co sdílejí naše názory.
Byli jste dost nápadní, kámo. A jak jsme řekli – pro většinu tahle informace není.
Znáte názory někoho konkrétního?
Ty bys měl znát všechny nebelvírské prváky, ne? Ti z mudlovských rodin by měli být schopni mlčet, protože doma taky musí umět mlčet a zároveň jsou okolím bráni za divné, takže by snad byli ochotni krýt někoho ze svého středu.
Záleží na tom, jak moc je ne/oblíbená, připsal Fred po dalším bratrově poklepání.
Ron se svezl na kolena vedle Harryho.
Spolehnout se můžem i na Ginny a Katie Bellovou. Taky bysme měli zjistit názor Luny. Ta když něco plácne, nikdo si s tím nebude lámat hlavu a těma svýma šílenýma teoriema může odvést pozornost.
Co se vyptat celé Brumbálovy armády? Pokud vím, táta Lunetty Moonové vede Společnost za práva vlkodlaků. Lunetta by taky mohla mít neobvyklé názory na podobně utiskované. Ale ani slovo zmijozelům. Bulstrode vede oddělení, o němž se nemluví. To oni mají pod palcem těch šest proroků a vědem, varoval Fred.
Slyšeli jste nějakou věštbu?
Ano. Ale moc jsme ji nepochopili.
Jen piš. Přece se nenecháte prosit.
Harryho až překvapilo, jak snadno se mu slova objevila v mysli. Dokonale si je pamatoval, stejně jako obě věštby od Trewneyové. Asi i za tohle mohla magie. Stejně jako za nepříjemný fakt obraznosti věšteb. Jak to bylo psané v jedné Hermionině půjčené knize, obraznost a nutnost postupného pochopení byla pojistka, jak zařídit, aby se správná věštba, a to správně pochopená, dostala k adresátovi.
„KDYŽ JE OTEVŘENO, CO MĚLO BÝT ZAMČENO, PAK PŘICHÁZÍ... ČTYŘI SE MUSÍ SPOJIT V JEDNO... ČELIT ZKÁZE... ALE UŽ ZBYL JEN JEDEN. NEBUDOU-LI ZASTOUPENI, NEZBÝVÁ NADĚJE... NEDŮVĚRA ZNIČÍ NADĚJI, DŮVĚRA VRÁTÍ NA TENTO SVĚT TU, JIŽ ZDOBÍ DRAČÍ STŘÍBRO... AŽ PAK BUDE VOLNÁ CESTA K POSLEDNÍ VELKÉ BITVĚ TOHOTO VĚKU.“
„Do prdele!“ zamumlal George nahlas. „To není možné. Tohle je přece jen legenda. Stará legenda, kterou zná každé kouzelnické dítě, ale jen legenda.“
„Podle Evy a spousty historiků opravdu žila,“ upozornil ho bratr.
„Já si to taky myslím, ale má být už několik stovek let mrtvá. Jak by se mohla vrátit?“
„Kdo?“ ptala se Hermiona.
„Zdobená Dračím Stříbrem. Prastará. Stříbrná paní. Živoucí odkaz,“ vysvětloval Ron. „Jako malý jsem měl příběhy o Stříbrné paní rád,“ dodal.
„Stříbrná paní prochází hned několika kouzelnickými legendami,“ doplňoval snaživě George. „Podle některých vůbec nebyla člověk. Pochopitelně s největší pravděpodobností to byla prostě mocná kouzelnice, která žila ve stejné době jako zakladatelé Bradavic a uměla neuvěřitelné věci. Ale neexistují žádné pořádné důkazy. A když už narazíte na něco pořádného, tak to z toho vypadá, že žila přinejmenším tři sta let. Frede, vezmi je k nám do pokoje, za chvíli jsem zpátky, skočím za Evy.“
Skupinka se pomalu přesunula do pokoje Freda a George. Jakožto sedmáci měli stejně jako Erwin právo na vlastní pokoje, ale oni raději zvolili společnou ložnici. Harryho na okamžik napadlo, zda jsou vůbec schopni se rozdělit.
„Nevím, co všechny jste vy dva zaslechli, tak to vezmem od začátku,“ prohlásil Ron, když se rozvalil na Fredově posteli.
„Kouzelnické legendy o vzniku světa, lidí, magie a tak dále se mezi jednotlivými společenstvími liší, ale pro nás je hlavní, že kdysi dávno tu existoval jeden obrovský svět bez hranic. Všechno, co vůbec mohlo, může a bude moct existovat pospolu na jednom místě bez času a prostoru.“
„Chaos. Tak začíná i většina mudlovských příběhů,“ informovala je Hermiona.
„Ano, Chaos,“ souhlasil Fred. „Ale Chaos nedokázal udržet sám sebe. Povstal z něj Řád. A ten rozdělil sám sebe na několik částí, z nichž každá zaujímala ve světě vlastní úlohu.“
„Bohové,“ zamumlala Hermiona.
„Ale některé z částí Řádu se překrývaly, jiné vznikaly a zanikaly. Tohle je spíš na hodně dlouhý filozofický hovor bez závěru, než na normální popovídání.“
„Takže...“ vrátil se Ron k tématu: „...Dopadlo to tak, že vznikla všechna stvoření a jeden velký svět se rozmělnil na spoustu malých světů navázaných na sebe jako třeba bubliny mýdlové pěny. Hlavní svět je tento. Další svět je Zásvětí, kam se všichni dostanou po smrti. Pak Předsvětí, kde čekají duše na narození, a tak dále. Ale v praxi se pohybujeme jen v tomto světě, který míval pět dílů. Staromudlovský neboli kovový svět, starokouzelnický neboli svět živoucí, duchovní svět, z něhož část patřila Stříbrné paní, démonský neboli temný svět a řádový neboli světlý svět, který je tak trochu nad tím. Existovaly a rozvíjely se vedle sebe po celé dějiny. Pak se z nějakého důvodu začaly stahovat do sebe, zůstaly ale mezi nimi místa, kde se dá přecházet ze světa do světa. Kovový a živoucí svět je dohromady to, co známe. Hranice mezi nimi je hodně tenká. Ale i tak existují místa, jako třeba Bradavice nebo Driftearht, kde nefunguje mudlovská technika, stejně jako v mudlovském světě jsou oblasti, kde nefunguje magie. Zajímavý na tom je, že mudlové taková místa musejí umět nějak podvědomě vycítit, aniž by věděli, co je tam táhne. Spousta sídel mudlovských vlád je na slepých okách magie. Jako by instinktivně vyhledávali místa, kde nad nima nemají kouzelníci navrch.“
„A co ty ostatní světy?“
V té chvíli se vrátil George objevil s neuspořádanými deskami přetékajícími hromadou pergamenů ručně psaných i papírů nešetrně povytrhaných z knih.
„To patří Evelyn Senexové,“ vysvětloval George. „Z vaší paralerky z Mrzimoru.“
„My přece víme, kdo je Evy,“ zamračila se na něj Hermiona. „Jen celá tahle... tahle věc vypadá strašlivě.“
„Evy se zajímá o magickou archeologii a historii. Zvlášť právě Stříbrná paní ji dost zajímá. Senexovi bydlí kousek od Jordanových. O prázdninách jsme se s nima i s Leem často vídali. Jinak by mi to nikdy nepůjčila. Teda vlastně,“ George se dost ošklivě zašklebil. „Myslím, že by to ani tak nedala z rukou. Ale slib zvláštní zakázky z Kouzelnických kejklí umí své.“
„Dobrý nápad, brácho,“ pochválil ho Fred. „Když se o Stříbrné paní mluví v proroctvích, je lepší projít něco osvědčenějšího, než kouzelnické pohádky.“
Všichni tři Weasleyové se sklonili nad neuspořádaným spisem.
„Převedeno do moderní angličtiny, opsáno ze Záznamu zasedání Rady Starších třetího roku vlády Alasdaira zvaného Prudký, syna Colla,“ předčítal Ron.
„Vyslanci se od Stříbrné paní vrátili se špatnými zprávami. Nárok našeho vládce odmítla uznat, stejně tak přiřadit svůj prapor k pochodu proti evropským...“ Ron zvedl hlavu ke svým bratrům.
„Je mi jasný, že je tohle přesnější než pohádky, ale podle mě to na ně nemůžeme vychrlit takhle. Pohádky jsou furt lepší. Alespoň pro začátek. Kde jsme to skončili?“
„Co se stalo s ostatními světy?“ nadhodil Harry.
„Postupně se všechna místa, kde se mezi nimi procházelo, začala uzavírat. Světy se rozmělnily na jednotlivá království a tak. Přestali se zajímat o dění okolo. Pořád ale zůstávaly spojené a lidi o nich věděli. Vím, že i mudlové znají historky o Diovi, Héře a dalších. Podle kouzelnických tradic to byli vládci jednoho území v duchovním světě.
Zatímco naše dva světy se prakticky spojily, duchovní svět se rozdrolil i sám mezi sebou. Světy se jeden po druhém stále více uzavíraly do sebe, až minimálně nad Evropou zůstala poslední část snadno přístupného duchovního svět – svět Stříbrné paní.“
„Takže... kouzelníci opravdu věří, že takhle vzniknul svět?“ zeptal se trochu pochybovačně Harry.
„Není to o nic bláznivější, než všechny nápady mudlovských církví,“ pokrčila Hermiona rameny. „Akorát mi není jasné, proč jste na začátku říkali, že Stříbrná paní byla spíš jednoduše mocnou kouzelnicí.“
„Protože tohle nikdo neví,“ vysvětloval George. „Předpokládám, že je to stejné jako u mudlů – prostě otázka víry. Věříš, že náš svět vznikl z vajíčka obří vesmírné želvy? Věříš, že každý z nás žije několik životů za sebou, nebo jen jeden? Věříš, že dinosauři žili milióny let? Věříš, že Stříbrná paní byla tvorem z jiného světa, nebo že prostě byla tak mocná, že si neuměli představit, že by všechna ta moc patřila jednomu jedinému obyčejnému člověku?“
Hermiona na něj chvíli jen mlčky zírala.
„Začínám tomu rozumět,“ řekla pomalinku. Přesunula pohled na Harryho. „Je to stejné, jako když se mudlové hádají, jestli byl Ježíš boží syn, moudrý léčitel, jestli uměl chodit po vodě a podobně.“
„Chápu,“ souhlasil s ní Harry. „A ta Stříbrná paní?“
„Podle legend spolu některé hlavní světy bojovaly. Duchovní svět válčil proti démonskému, zatímco s železným a živoucím žili v klidu vedle sebe, kovový a živoucí se báli démonského, ale měli dobré vztahy s řádovým, který naopak zas brojil proti duchovnímu... prostě jeden obrovský mišmaš. Ve větším měřítku je to totéž, jako třeba středověké boje mezi knížečstvíčkama.“
„Odhadem asi tisíc let před naším letopočtem začaly světy žít každý sám za sebe. I kouzelníci a mudlové se začali navzájem rozlišovat. Duchovní svět byl jediný, s kterým ty dva naše tak nějak ještě trochu udržovaly kontakt. A pak ještě s démonským, protože toho se mudlové neskutečně děsili, zatímco černokněžníky neuvěřitelně lákal. Na některých místech dodnes prosakuje cosi, co mnozí považují za sílu z démonského světa. Ale jestli mají pravdu, nebo to jsou výtvory naší obyčejné magie, to taky asi nikdy nikdo nezjistí,“ prohlásil Ron. Harry se nedokázal nepousmát nad pojmem „obyčejná magie“. Pro něj nebylo nic s magií obyčejné ani když žil mezi kouzelníky už šestým rokem.
„Podle jedné z legend před zhruba tisíci lety démonský svět částečně prorazil k nám. Tehdy povstalo poslední společenství kouzelníků, mudlů i stříbrných, jak jim říkali podle jejich velitelky. Společně pod vedením Stříbrné paní nakonec démony odrazili a zapečetěli je zpět na druhé straně duchovního světa. Do té doby se kouzelníci vesměs učili jen jeden od druhého, učedník od mistra. Údajně se teprve po téhle bitvě dal dohromady Godric Nebelvír se Salazarem, Helgou a Rowenou, aby založili jednu z prvních škol, která bude vychovávat kouzelníky cíleně tak, aby... no prostě aby se toho každej snažil naučit co nejvíc a byli jsme připraveni, kdyby se mělo něco takového zopakovat.
Podle jiných prostě jen staří černokněžníci vyčarovali neskutečné bestie. Kouzelníků na boj bylo málo, tak, jak se dalo, využívali i mudly.“
„A Stříbrná paní?“
„Kouzelnice, zároveň panovnice nějakého kusu kouzelnického světa, která se postavila do čela armády.“
„Proč nemá jméno? Proč ty přezdívky?“ vzala Hermiona Harrymu další otázku z úst.
„Prastará, protože tak ji vidíme. Živoucí odkaz, protože přesně to je. Zdobená Dračím Stříbrem a od toho Stříbrná paní, protože její jméno nikdo nezná. Prý jí tak říkali i její vlastní lidé. Viděli jste dračí zlato, ne? Charlie ho má kousek okolo krku.“
Oba tázaní přikývli.
„Dračí zlato je velice vzácná substance,“ odříkávala Hermiona. „Vzniká neustálým přetavováním zlata dračím plamenem. Občas se dá na trhu volně koupit, ale za neskutečnou cenu, většinou ho okamžitě skoupí skřeti, kteří po něm prahnou snad stejně jako draci. Za své zlato bude každý drak bojovat za nic. Podle jeho množství si určují hienarchii. Dobrovolný dar jejich zlata je nesmírné gesto. Dračí jezdci musí jako závěrečnou zkoušku získat od plně dorostlého draka kousek jeho zlata, aby dokázal své schopnosti. Občas mu jej nějaký rozmarný drak ukradne, i když má příležitost ho zabít. Pak musí dračí jezdec podstoupit celý výcvik znova, s nováčky.“
„Dračí stříbro je něco podobného?“ ptal se Harry.
„Ano. Ale je ještě vzácnější, protože draci jdou primárně po zlatě a někteří i po drahým kamenech. Drak s oblibou ve stříbře je asi stejnou kuriozitkou jako ten váš známý skřítek Dobby milující oblečení. Podle legend nosila Stříbrná paní šperky z dračího stříbra. A její důležití vyslanci mívali taky nějakou tu drobnost, kterou se prokazovali.“
„Začínám se v tom ztrácet,“ přiznal Harry. „Jestli žila víceméně stranou ostatních, proč za ní ostatní šli do války a na co měla vyslance, a co má znamenat ten zápis o Alasdairovi a prostě tak vůbec.“
„Harry, nesmíš se po tom vrhnout jak Hermiona po domácím úkolu,“ rýpl si Ron do obou svých přátel naráz. „Nic z toho, co vám teď vyprávíme, není bráno za obecně uznávanou pravdu nebo jak to říct. Je to jen hromada domněnek. Nadchlo nás, že o ní mluvila ta vědmička, ale jinak nemáme jediný pořádný důkaz o čemkoli, co jsme vám řekli. Zeptej se Lenky Střelenky. Ta ti určitě ochotně naservíruje spoustu konspiračních teorií o Stříbrné paní. Už jsem slyšel, že tajně řídí celý kouzelnický svět, že je nesmrtelná, že průchod do jejího světa je stále otevřený, čas tam běží jinak a ona proto stále žije, ministerstvo k ní posílá žádosti o rady, že je příbuznou Ty-víš-koho, že po její smrti z jejích kostí vyřezali první hůlky, že byla vychovatelkou Roweny z Havraspáru, že se ve skutečnosti snažila strachem z démonů ovládnout náš svět, že kouzelníci jsou napůl mudlové a napůl její lid... Ať si o ní teď budeš myslet cokoliv, máš slušnou šanci, že nejsi první, koho to napadlo.“
„Proč se někdo u boha živého za celé ty roky nerozhoupal k tomu, aby mudlorozeným řekl něco o historkách, které podle vás zná každé malé kouzelnické dítě?“ reptala Hermiona.
„Jak si tak vzpomínám na náš první ročník, měli jsme plné zuby popasovat se s tím, když se s námi pohnulo schodiště nebo nám zrcadlo připomínalo čištění zubů,“ upozornil ji Harry. „To ani nemluvím o Kameni mudrců, který byl v našem prváku trochu důležitější než historky o ženský, o který vlastně nikdo nic neví. Alespoň letos dělá Clement, co může.“
„On to ví,“ řekl najednou zaraženě Ron. „Vzpomínáte si, jak jste nám řekli, že Vy-víte-kdo hledá legendu? Co když je ona tou legendou? Tou, bez které nezačne poslední bitva.“
„Už začínáme zacházet daleko,“ zarazil ho Fred. „Když to říkám už i já, tak se podle toho raději řiďte. Proroctvím, pokud vím, nerozumí ani jeden z nás co by se za nehet vešlo. A tomu ostatnímu jakbysmet.“
„Ale tohle bych si ráda přečetla,“ natahovala se Hermiona po Evelynině složce.
„Klidně, ale jestli tam uděláš jedinej mastnej flíček navíc, tak ona pak udělá dva malé mastné fleky z nás.“
„Neřekla bych, že je tam nějaký větší prostor na další fleky.“ Hermiona převracela listy ve složce se směsicí zaujetí, zvědavosti a odporu. Pergamen, který právě držela v ruce, byl zčásti ohořelý.
„Evy je pečlivka, od všeho má minimálně tři opisy. To Jonathan, její brácha. Bezva kluk. Hodně chodí na různé dražby pozůstalostí, cestuje po trzích a tak. Často jí něco přinese. Ale nedokázal by udržet v pořádku ani deník samotnýho Merlina.“
*****
Následující noci Harry opět špatně spal. Běhal ve snu po lese i po loukách a snažil se marně dostihnout vábivou, stříbrně zářící postavu, která mu unikala. Probudil se neodpočatý a bez nálady. Ale tento sen na něj nepůsobil skutečně. Ačkoli... kdo ví...
Skoro se mu zastesklo po nocích, kdy ho bolela jizva. Nebylo to rozhodně nic příjemného, ale alespoň věděl, že neblázní. Věděl, čí je to vina. Ale teď? Se všemi těmi informacemi, které se začínaly vynořovat? Kde a jak v tom hledat alespoň útržky pravdy a reality?
„Myslíš, že ministerstvo nelhalo, že se jim všechny obraceče času v červnu rozbily?“ zeptal se Rona, když si ve společenské místnosti unaveně mnul spánky.
„Jo, asi jo. Neměli důvod lhát, po tom všem.“
„Škoda, jeden by se mi hodil. Tak hodina dvě denně navíc na eseje a k tomu pár hodin spánku. A zítra hrajeme zápas. Nestíhám se naučit na test z obrany.“
„Klid, obrana ti přece vždycky šla. Já bych si s časem moc nehrál, i kdybych mohl. Vzpomínáš na Hermionu? Jak byla vyřízená?“
„No jo, ale ta není tak líná a přízemní jako my. Ta ho využívala opravdu jen aby stíhala všechny hodiny. Já bych prostě třeba jen spal dvakrát dýl. Ale víš, co by bylo dobrý? Zdvojit se na ten maškarní ples a pak nechat lidi lámat si hlavu, kdo je kdo.“
„To jo,“ uchichtnul se Ron. „Už víš, kterou bys rád pozval?“
„Pozval jsem Hermionu.“
„Hermionu?“ Harry měl pocit, jako by v Ronově hlase zaslechl náznak žárlivosti. „Proč zrovna Hermionu?“
„Protože se mi nechtělo čekat, kdo na mě zbyde, jako ve čtvrťáku. Hermiona je alespoň záruka, že nebudu celý večer sedět vedle někoho, s kým si vlastně nemám co říct. Nějakej ten tanec už přežiju.“
„Hm, když se na to díváš takhle...“ povzdychl si Ron. „Já vůbec nevím, s kým jít. Taky mě napadla Hermiona. Nebo ještě Levandule, ale ta už jde se Seamusem.“
„Vždyť je to maškarní. Cinnamon nám říkal, že na maškarní doprovod vůbec být nemusí.“
„To platí merlinužel jen pro ty, jejichž matky doma nedočkavě nevyhlíží sovy s fotkami s nějakou pěknou čarodějkou. Na Padmu se mě mamka v dopisech vyptávala ještě půl roku.“
„Copak tady není nějaká holka z rodiny, která se přátelí s vaší? Aby to tvoje mamka pochopila správně?“
„Já už něco vymyslím. Nejraději bych šel s Ginny, ale to je přece jen blbý. Kromě toho prý už několik kluků odmítla, ale když jsem se jí ptal, s kým chce jít, řekla mi, že to není moje starost,“ stěžoval si nespokojeně Ron. „A že jestli chci vědět, s kým ujde, ať si ho na plese poznám přes masku. No věřil bys tomu?“
Harry si pomyslel, že naprosto. Ron byl fajn, ale svou starostlivostí Ginny občas dusil. Naštěstí Ginny nepatřila mezi poslušné holčinky, které by se nechaly snadno omezovat. Moc historek z útlejšího věku Weasleyových neznal, ale snadno si domyslel, že vyrůstáním mezi Ronem, dvojčaty a dalšími třemi staršími bratry prošla Ginny výcvikem, který obyčejně znali spíš strážci z Azkabanu.
„Nech ji žít, Rone. Ginny je moc milá, chytrá, oblíbená a hezká holka. Nemůžeš čekat, že zůstane o plese sedět v koutě vedle bratra.“
Na okamžik se rozhostilo ticho, jak Ron uvažoval. Pak se zamračeně podíval na kamaráda vedle sebe.
„Ty si myslíš, že je hezká?“
Harry v duchu zasténal. „Rone, mě ta hlava vážně bolí, nemůžeš toho nechat?“
„Snad se můžu zeptat,“ zareptal zrzek, ale zatvářil se omluvně.
„Jo, myslím si, že je hezká. Stejně jako většina bradavických kluků, kteří mají oči. Nic víc za tím nehledej.“
„A komu jsi to kupoval v Prasinkách ten přívěšek?“
Harry se kradmo rozhlédl, než potichu odpověděl.
„To je pro Alison. Bude mít narozeniny.“
„Ty dáváš dárky...“
„Pst. Vždyť je to jen drobnost, aby věděla, že jsem si vzpomněl. Je snad špatný, že se snažím udržet dobrý vztahy alespoň s někým ze Zmijozelu? Zvláště, když zrovna s ní potřebuju z celé té jejich koleje nejlíp vycházet?“
„Ono jí vlastně bude sedmnáct, co?“ zeptal se náhle Ron nečekaně neutrálním tónem. „Tak to pak jo.“
„Proč? Mají sedmnáctiny nějaký jiný význam, teda kromě toho, že se stane v kouzelnickém světě dospělou?“
„Kromě tradiční velké oslavy? Dárky se chápou jako smlouva o příměří. Když dáš někomu, s kým nemáš zrovna vřelé vztahy, dárek k sedmnáctinám, říkáš mu tím, že se omlouváš za cokoliv, co jsi mu do té doby udělal a že chceš začít s čistým štítem. Pozvánka na oslavu je totéž z druhé strany. Dárek nebo vážnost pozvání váží cenu nabídky. S Alison jsi pokud vím nikdy nebyl přímo na nože, takže ten přívěšek stačí. Když ti zpět pošle dort, nabídku přijímá.“
„Myslíš, že to ví?“
„Ostatní zmijozelové jí to řeknou, spolehni se.“
„Díky. To se může hodit.“
„Chystáš se založit zmijozelský odboj?“ zasmál se Ron.
„To přímo ne, ale na druhou stranu, jestli stačí tak málo, abychom trochu naklonili pár lidí k nám...“
„Víš, že je možná dobře, že jsi tolik let žil mezi mudly?“ řekl mu Ron po krátké odmlce. „Nebelvíra kovaného od dětství by to nenapadlo.“
„Mě ještě před nedávnem taky ne,“ přiznal Harry. „Ale pak jsem poznal Alison, ta je vážně v pohodě. Sally i s Nathanielem trpí mezikolejním nepřátelstvím, do kterého se dostali jak slepí k houslím. Staví je proti sobě lidi, kteří jim mají být náhražkou rodiny. Milicent, Tim a Belinda se taky vážně snaží, zatímco se na ně kvůli tomu dívá půlka zmijozelů skrz prsty. To přece není fér. Po tisíci letech bysme snad už mohli začít trochu vychládat, nemyslíš?“
„Hm, už vím, proč jsi pozval na ten ples Hermionu. Mluvíš jako ona.“
„To mě ani nenapadlo. Jen si začínám myslet, že má v ledasčems pravdu.“
„Doufám, že nechceš hodit za hlavu famfrpál!“
„Jasně že ne! Jenom... Prostě si věřím, že dokážu hrát proti Timovi normální hru, aniž bych se pak ještě týden kochal představou, jak ho skopávám ze schodů.“
„Víš, tohle je možná věc, proč jsou za tebou lidi ochotní jít. Proto jsi patronem. To není jen věc Chlapce, který přežil.“
„Díky, Rone. To bych do tebe neřekl, že jsi takový mudrc.“
„Jen neboj, ono to zdání zas přejde, až budu chtít po Hermioně vysvětlit něco, co jí přijde úplně primitivní.“
*****
Oproti Ronovým obavám byl famfrpál to poslední, co Harryho trápilo. Přes časovou náročnost tréninků si při něm alespoň psychicky odpočinul. Nováček Martin Besom hladce zapadl, tým šlapal dobře jako snad nikdy. I samotný zápas se výjimečně vydařil. Počasí bylo chladné, ale slunečné, skoro ani větřík nezafoukal. Havraspáři neměli špatný tým, ovšem proti čtyř Weasleyům, mazácké střelkyni Katie, hbitému Martinovi i samotnému Harrymu, který byl bez falešné pýchy skvělým chytačem, neměli šanci. Přes dobrou hru Havraspár prohrál se zdrcujícím rozdílem a Harry si opravdu vychutnal zlatonku chycenou před nosem zamračené Cho.
Hermiona většinu času mimo školu věnovala své nové vášni – kouzelnickým historkám. S Ginny, Elvírou a Barbarou Copperovou, další sedmačkou, pak u jídla vedla zasvěceně znějící debaty o možných vznicích světa a o archetypech, které se objevovaly po celé zeměkouli bez ohledu na mudlovské či kouzelnické osídlení. Prakticky všechny mudlovské náboženské pantheony svým rozšířením pasovaly na kouzelnické oblasti údajných průchodů do duchovního světa. Zeus, Isis, Odin, Kálí, Mannitou, všechna tato a další jména byla důvěrně známá i kouzelníkům, jen mýty k nim připisované se od sebe lišily.
Jediná další věc, kterou dívku nadchla, byla informace o mírovém sedmnáctiletém dárku. Nakonec nedělní ráno sedmnáctého listopadu odeslal po Hedvice drobný balíček nejen Harry, ale i Hermiona. Už dobré dva dny předtím Alisonino místo každou soví poštu zaplavil příval sov nesoucí nejrůznější balíky. Harry odhadoval, že kromě slušné hromady dárků jí z domova posílají spoustu mudlovských dobrot ve Weasleyovských jídelních krabicích. Docela ho zajímalo, co na ně budou říkat zmijozelští.
Navečer přiletěl velký puštík s oficiálním, zlatě zdobeným děkovným vzkazem, ke kterému byla Alisoninou rukou připsána drobná douška škodolibě vypočítávající vše, co chtěli někteří zmijozelové do dortu přidat, kdyby jim v tom hrdinně nezabránila. Harry jí ale přes očividnou pobavenost věřil, že je jídlo v pořádku, takže si bez zábran pochutnali na naprosto báječném, přestože poněkud jedovatě zeleném dortu nejen s Hermionou, ale i s Ronem, neboť vzhledem k obrovským kusům v balíčku s ním Alison počítala.
Ještě na úterní patronskou poradu novopečená dospělá přitáhla hromadu pochoutek, z kterých jim podle spokojeného ohodnocení Sheily i ve čtyřech hrozila smrt přejedením. V soukromí svého zeleného pokoje pak Alison Harrymu ukazovala některé dárky. Na krku se jí zlehka pohupoval drobný přívěšek, kterého Harry o víkend dřív objevil v bleším obchůdku v Prasinkách. Nebylo to nic zvláštního, jen kousek zeleného skla omotaného černou pryskyřicí, ale Harrymu se líbil a Alison podle všeho taky.
Potom se posadili na postel. Se smíchem mu líčila oslavu prošpikovanou seznamováním některých kouzelnických dětí s mudlovskými výrobky jako jsou jedlé papírové peníze, bublinková čokoláda nebo cukrová vata, u které jí Pansy odmítala uvěřit, že něco takového můžou udělat mudlové.
Harry se s ní cítil naprosto v pohodě. Když se o něj dívka s příjemnou samozřejmostí opřela a napůl se uvelebila v jeho náruči, málem zpanikařil. Ale klidný jemný hlas a důvěřivý pohled hřejivých hnědých očí ho zase uklidnil. Začal ji lehce hladit po ramenou. Vlastně si nebyl jistý, co by vůbec měl dělat nebo co Alison očekává. Doufal, že když bude něco chtít nebo nechtít, prostě to řekne.
„Letos dospěje většina studentů,“ konstatovala Alison, když přešli na vážnější témata.
„Jo, já vím. Budou dělat přemisťovací zkoušky a tak. Mně bude sedmnáct až v srpnu.“
„To není jediné, co řadu z nich čeká.“
„Voldemort,“ došlo Harrymu.
Alisonina hlava se lehce pohnula, jak přikývla.
„Moc se o tom nemluví, ale i když znamení snad dostávají až když vyjdou ze školy, jakmile jsou dospělí, můžou je přivýst do jeho kruhu.“
„Co čekáš, že na to řeknu?“ zeptal se s pocitem lehké bezmoci.
„Ani nevím. Oni budou stát proti tobě, víš? Alespoň předpokládám, že s Pánem zla neplánuješ uzavřít žádnou bratrskou dohodu.“
„Víš... víš, kdo se má stát...“
„Nikdo, na koho bys sám nepřišel. Tyhle postoje se skoro dědí. A na těch, jejichž rodiny se staví neutrálně, nic nepoznám. Oni vědí, jak chránit svá tajemství. Jen tě chci požádat, abys je nesoudil.“
„Nesoudil?! Jak nemám soudit někoho, kdo se chce dát k tlupě vraždících maniaků?!“
„Ne všichni mají na výběr. Bojí se, že když odmítnou, bude je to stát život. Nebo životy jejich rodiny.“
„Pleteš dohromady různé věci. Je to jenom těžší, ale pořád mají volbu. Jednou ti budu vyprávět o svém kmotrovi. Dědic temné prastaré rodiny, vlastní bratr a další příbuzní smrtijedi a on se přesto dokázal obrátit zády k celému tomu rodovému dědictví.“ Ale měl stejně smýšlející přátele a stál za ním Nebelvír, připomněl Harrymu tichý vnitřní hlásek.
„A co bys udělal, kdyby tě vyhledal někdo takový a řekl ti, že za tebou jde jako za Chlapcem, který přežil, protože po něm chtějí, aby byl smrtijedem, ale on nechce?“
„Poslal bych ho za Brumbálem.“
Chvíle ticha.
„Dobré řešení.“
Další chvíle ticha.
„Draco nechce být smrtijedem.“
„Mluvíme oba o tom samém? Blonďatá namyšlená fretka přesvědčená o vlastní nadřazenosti?“
„Už jsem ti říkala, že není takový. Teda je trochu namyšlený, tráví v koupelně víc času než já a tak, ale každý má chyby.“
„Tak ať jde za Brumbálem, jestli to myslí vážně. Sama si říkala, že je to dobré řešení.“
„Má strach.“
„Že mu neuvěří?“
„Ne, ty blbečku, o svou rodinu. Jeho otce teď mají propustit z Azkabanu. Venku na něj čeká Temný pán. Nevím, jak moc je mu Dracův otec opravdu oddaný, ale Pánu zla nemůžeš jen tak říct, že už tě to nebaví. Neuniknou mu ani kdyby odjeli do Argentiny. Smrtijedy se kouzelníci stávají víceméně dobrovolně, ale na ukázku oddanosti rodiny ho k tomu můžou rodiče dotlačit. Aby chránili sebe i jeho.“
„Víc by jim mělo záležet, aby svého vlastního syna neupsali Azkabanu. A neříkej mu prosím Pán zla. Tak mu říkají právě smrtijedi. Je to Voldemort. Jestli se to bojíš říkat, tak Ty-víš-kdo.“
„To je na jinou diskuzi, Harry. Jen jsem ti chtěla říct, abys automaticky nebral všechny za nepřátele, dokud se ti opravdu nepostaví. Mnozí z nich váhají, mohou tě překvapit. Ale ne, když po nich půjdete. Obzvlášť pokud to postavíte na základě osobních sympatií. Mají ještě rok na opravdu konečnou volbu.“
„O kom ze třídy si ještě myslíš, že se mu moc nechce stát se smrtijedem?“
„Nejen Dracovi vyhovovalo, jak žila jejich rodina posledních patnáct let. Vinc s Gregem by byli nejšťastnější, kdyby jim okolní svět dal jednoduše pokoj. To Parkinsonovi naopak se smrtijedy tolik spojení nejsou, ale myslím, že Pansy do jejich řad půjde ochotně hned, jak skončí školu. Theovi bude sedmnáct o zimních prázdninách. Nedivila bych se, kdyby mu ještě ten den nadšeně líbal boty.“
„Milicent je předpokládám na naší straně, když už jsi mi ji strčila do Brumbálovy armády, viď? A co Zabini?“
„Blaise je tak strašně nestálý, že si vůbec netroufám hádat.“
Seděli tam spolu hodně dlouho. Podzimní slunce už dávno zmizelo za obzorem. Ani jeden z nich necítil potřebu rozsvítit. Vlastně pak už ani nemluvili. Jen tam mlčky napůl seděli a napůl leželi. Harry napůl mechanicky hladil Alison po vlasech. Na okamžik zatoužil takhle zůstat napořád. Bez věšteb, Voldemorta, Stříbrné paní i celé školy.
„Nezůstal bys přes noc?“ nabídla mu Alison potichu.
Harrymu se v hrdle zadrhl dech a myšlenky mu začaly utíkat na všechny strany.
„Jen přespat,“ hasila všímavě jeho paniku. „Jako můj vyhřívaný polštářek.“
„Skočím si pro pyžamo.“
Než usnul, cítil na tváři lehký dotyk rtů.
Náhledy fotografií ze složky 20: Lidská povaha
Komentáře
Přehled komentářů
vztah Harryho a Alison Forever!!!
Historie nikoho nezabije
(Elza, 6. 12. 2011 20:44)Pěkné. Mám ráda povídky s propracovanou mytologií. A vztahy všech zúčastněných dodaly kapitole šťávu - Ronova žárlivost, Hermionina umanutost, Harryho důkladná váhavost... Moc hezké. Tahle povídka nemá chybu.
Stříbrná paní
(Mája, 4. 12. 2011 21:08)Tak jsem se konečně dostala k přečtení další kapitoly. Moc se mi líbila. Teorie o vzniku světa jsou zajímavé, jen mi připadaly trochu zmatené. Ale co mi není jasné - Stříbrná paní by měla být podle pověstí jasně postava světla. Tak proč ji proboha hledá Voldemort?
Re: :-)
(Luna, 4. 12. 2011 17:45)Děkuji, jsem ráda, že jsem ti vynahradila zklamání z předchozí kapitoly.
Jako vždy,nádhera.
(anneanne, 3. 12. 2011 21:14)Skvělé ,propracované,podle mě dokonalé. Na kapitolku se vyplatilo počkat.Ale to neznamená že se netěším na další.
( , 1. 12. 2011 15:51)
Tohle je jediná povídka, kde mi nevadí trocha romantiky. Obvykle když se k tomu dočtu, tak okamžitě přestávám číst, ale tady mi to nevadí a vlastně (nemůžu uvěřit tomu, že to říkám) vztahu Harryho a Alison fandím. Tady mi to totiž dává smysl - jak je Harry nezkušený, atd. navíc bych řekl, že... ta holka k němu prostě patří.
Tímto se dostávám k dalšímu bodu mé „analýzy”, totiž k postavám. Všechny mi připadají věrohodné a to, co řeknou, vždy sedí k jejich rozdílné povaze. Jen ta nešťastná Stříbrná paní... Doteď to nebylo moc vidět, ale nyní mi připadá trochu jako ms. To by byla sice škoda, ale myslím si, že to má autorka dobře promyšlené a že z Paní ms nebude.
Příběh a celkový styl psaní moc komentovat nemůžu, protože jsem již zapomněl, co bylo na začátku. Čekám na dokončení povídky (doufám a věřím, že k tomu dojde) a pak si ji znova přečtu celou.
Do toho okamžiku se pokusím spolehnout na svou nespolehlivou paměť. Příběh mi připadá velmi originální a jednotlivé zápletky mi připadají dobře promyšlené, jen dosud z pochopitelných důvodů ne zcela vysvětlené, protože se nacházíme někde uprostřed příběhu.
Byla by velká škoda, kdyby tato skvělá povídka zůstala nedopsána a proto doufám, že budou další kapitoly přibývat.
Závěrem mého otravně dlouhého (a jediného, který jsem kdy k nějaké povídce napsal) komentáře bych rád poděkoval autorce za tento fascinující a podnětný příběh a popřál jí hodně štěstí v životě i dalším psaní.
Re:
(Luna, 2. 12. 2011 10:57)
Milý neznámý, velmi si cením toho, že svůj první komentář píšeš právě k mé povídce. To je jedno z nejlepších ocenění, které může potkat autorku, jako jsem já.
Romantika tě možná nedráždí proto, že to není tak úplně romantika, spíš pomalu se prohlubující přátelství mezi dvojicí, mezi ktetou to krapet jiskří.
Otázka MS je ošemetná. Z mého hlediska jsou MS postavy většinou věku Harryho a spol., které přijdou do Bradavic bůhví odkud, u nichž se náhle vyskytnou překvapivé schopnosti, všichni se do nich zamilují atd.
Ovšem zvláště ve fantasy příbězích se tak nějak přirozeně vyskytují postavy moudré, mocné, krásné atd. aniž by to děj nějak narušovalo. Z toho, co zatím čtenář ví a předpokládá, opravdu může vyznít Stříbrná jako MS - vždyť sjednotila pod jeden prapor kouzelníky, mudly i svůj lid ve válce proti démonům, kterou vyhrála. Ovšem kdybych místo originální postavy na její místo dosadila např. Merlina, už by to tak sueovsky nevyznělo. Většina fantasy příběhů má takové postavy. Merlin, Rowena z Havraspáru, Gandalf Bílý, Abhorseni, Kahlan Amnellová, Ken Wood... všechny tyto postavy se z určitého úhlu pohledu dají chápat jako suovské.
Bohužel pro vysoký počet MS v HP fanech, jejichž schopnosti byly vyhnány do nepředstavitelných výšin, chápu, proč jsou čtenáři často už z principu negativně zaměřeni na mocné postavy.
super!!
(Káťa, 1. 12. 2011 22:43)co bych, k tomu mohla říci? líbí se mi spojení různých bájí s kouzelníky, líbí se mi Harryho uvažování a ještě víc se mi líbí propracovanost příběhu. A co dále k tomu mohu říci? Doufám v dobrý konec s Malfoyem a v brzké pokračování. Děkuji
:)
(grinch, 1. 12. 2011 10:49)Pěkný, neboj neotravovala ani nenudila si s příběhama a bájema, jak už sem dřív psal líbí se mi tvá úžasná propracovanost příběhu a řada drobnejch i bezvýznamnejch detajlů, který utvářej cejel příběh a ukazujou víc ze života okolo hlavní dějoví linie, proto sem jen rád, že tam přidáváš všechno okolo co de. Jinak doufam, že zmijáci Alison naučili pouze řikat pán zla a že alison na Harryho něco nehraje, ale to docela pochybuju (nebo spíš doufam :D). Doufam že ti psaní pude dál takhle od ruky, už se těšim na další kapitolu.
bezkonkurenční
(neky, 30. 11. 2011 20:59)
Takhle nabušenou kapitolu na různý myšlenky a úvahy jsem ještě nečetl.Překvapil mě Ron že vzal smíření se zmijozelama bez větších keců.Jsem zvědavej co se vyvine mezi Alison a Harrym.
Těšim se na pokráčko!
:-)
(Kai-san, 8. 12. 2011 23:13)