V Bradavicích to žilo. Hrad zachvátila karnevalová horečka. Všichni horlivě tajili své masky. Ošklivě se zahlíželo na každého, jehož zrak byť neúmyslně sklouznul na cizí tašku. Nemalá část studentů podobně tajila i s kým vůbec na ples jde.

Harry si v duchu gratuloval k pozvání Hermiony. Jakmile se rozkřiklo, že je zadán, daly mu ostatní dívky pokoj.

Převlek Harryho a Hermiony znala jen dvojčata. Hermiona pomáhala s čímsi Hagridovi. Harry předpokládal, že to bude nějaké zvíře. Nedokázal si představit, že by Hagrid zvolil něco jiného. Na svých maskách pracovali studenti většinou nanejvýš ve dvojicích, jen prvákům a druhákům pomáhali prefekti.

Černovlasý kouzelník znal jen dvě cizí masky, a to zásluhou nechtěně vyslechnutého rozhovoru. Věděl, že Belinda půjde za mořskou pannu a Tim za piráta.

Bylo vyhlášeno několik cen, které se měly rozdat na plese za nejhezčí, nejvypracovanější a nejoriginálnější převleky pro jednotlivce, páry i skupiny. Kategorie byly rozvrženy na první a druhé ročníky, třetí až páté a šesté se sedmými. Hodnotit měli učitelé studenty i studenti kantory. Proslýchalo se, že masky jsou povinné pro všechny bez výjimek. Mezi studenty se na tato témata uzavírala řada sázek. Podle Harryho dojmu některé studenty víc než vlastní maska zajímalo, v čem přijde Snape. Nejčastěji se přikláněli k netopýrovi či pavoukovi, i když podle Nevillových slov, která sklidila značný ohlas nejen v Nebelvíru, by pro jednou mohl jít za člověka.

Ve vzrušeném studentském reji zanikaly i čím dál častější zprávy o smrtijedských útocích. Možná proto, že to nebyly vražedné útoky. Častěji docházelo k loupežným přepadením. Kouzelnickou veřejnost dost znepokojovaly, neboť nikdo nevěděl, po čem to vlastně jdou. Ale podle názoru Harryho a přátel se i tak bystrozoři drželi ve vyšetřování zbytečně zpátky. Zřejmě za tím stálo ministerstvo, které ponechávalo stranou síly pro případy, kdy šlo o život.

Loupeže nebyly jediné smrtijedské aktivity. Došlo i k řadě únosů. Jen několik lidí zmizelo beze stopy. Většina se zase našla. S výpadky paměti, zmatení a vyděšení, někteří i mrtví, se stopami mučení. Ale vlastně jich bylo málo oproti tomu, co Harry očekával, když konečně vešlo ve veřejnou známost, že se Voldemort vrátil.

Mnohem závažněji než oficiální zprávy Denního věštce působily tiché zprávy z Ústředí, jenž vynášel Fred a Georgem. Zdálo se, že někteří smrtijedé sem tam při své „práci“ používají věci z Kratochvilných kejklí, které se však dostávalo do rukou jen členům Řádu. Jindy tolik bezstarostným dvojčatům to způsobovalo značné vrásky. To pochopitelně značilo, že někdo z Řádu je zrádce. Kdo to byl, co všechno znal a nakolik se sbratřil s druhou stranou byly závažné dotazy, na které bohužel prozatím neznal odpověď ani Brumbál. Zavedli pečlivou evidenci vydaných věcí a naopak hlášení použití, ale i tak to nepomáhalo. Tím vyvstávalo dilema dvojčat, zda pokračovat ve výrobě podobných předmětů, jenž byly možná nesmírně užitečné pro Řád, ovšem v rukou nepřítele se snadno daly využít. Víc než kdy jindy byla malá bradavická skupinka vděčná za utajení mizedel. Tyto předměty znali jen oni a Andromeda, které pro její odpor ke klasických starokouzelnickým zvykům plně důvěřovali. Harrymu došlo, že čas od času zaslechl některého z dvojčat nadhodit nenápadnou otázku, zda všichni svá mizedla poctivě nosí. Většinou dotazy směřovali směrem k Ginny, což potvrzovalo teorii mladého kouzelníka o ochranitelských sklonech všech Weasleyů, jen nenápadněji projevovaných, než co dělal Ron.

Shodou okolností se opravdu zlé zprávy přímo dotýkaly jen velice malého počtu bradavických studentů. Proto Harryho docela zaskočila zpráva o zmizení pana Láskoráda. Nejmíň vzrušeně, byť smutně přitom naopak vypadala Lenka. Harry se ne poprvé sám sebe ptal, co se asi děje v té mysli za velkýma bledýma očima, že s ní minimálně na první pohled neotřese ani únos vlastního otce. Podle všeho se jen mírně znepokojovala o budoucnost Jinotaje, ale naštěstí prý měli nějakého schopného zaměstnance a také pratetu, kteří jsou dohromady s dlouhou Luninou korespondencí schopní noviny udržet.

Také si sklesle Harrymu postěžovala, jaký měla vymyšlený krásný převlek za muchlorohého chropotala, který jí měl otec poslat, ovšem ten vzal za své i s částí obýváku.

Harry vůbec nevěděl, co jí má říct. Jak utěšovat někoho takového? Nakonec jí alespoň nabídl pomoc s náhradním kostýmem. Při prohrabávání svého kufru nalezl velký svazek klíčů, které paní Weasleyová dlouhodobě postrádala při úklidu Štábu. Provinile si vzpomněl, jak je s sebou odnesl poté, co našel mluvící knihu v knihovně.

Poslal je paní Weasleyové společně s prosbou o pomoc s Lenčiným kostýmem. Byl si jistý, že v obrovské skříni se šaty na Grimmauldském podkroví se najde něco vhodného, s čeho se za pomoci pár doplňků a kouzel stane maškarní kostým.

Zároveň si slíbil, že si při nejbližší příležitosti koupí nové zavazadlo. Něco s opravdu velkým kouzelnickým prostorem. Poličky, šuplíky, knihovničku a tak podobně. Narozdíl od svých spolužáků v kufru uskladňoval celý svůj majetek, který sice nebyl nijak velký, ale pořád to bylo víc, než u studentů majících většinu starých věcí doma, nehledě na to, že mu ve skutečnosti kufr svou velikostí vyhovoval jen první roky.

*****

Každý den se víc a víc ochlazovalo, až přinesl pozdní podzim první načechraný sníh. Menší studenti radostně váleli andělíčky, větší hráli sněhové bitvy. Filch na adresu obou zmíněných skupin nadával, kudy chodil.

Harry přizpůsobil výuku BA počasí. Naplánoval perný trénink venku. „Jeho třída“ brzy zjistila, že souboje nejsou tak jednoduché, když zimou ztuhlá ústa špatně artikulují a prokřehlým prstům se nechce svírat hůlka ve správném úhlu. Většina se častěji než obvykle uchylovala k v soubojům méně časté metodě – fyzickému se vyhýbání kouzel. Tato snaha měla za následek několik rozbitých kolen a zaražených zad, dokud Hermiona všechny nenaučila jednoduché přilnavé kouzlo na podrážky.

Harry mezi směsicí kouzel zaslechl i řadu mumlaných nadávek na svou adresu. Nevšímal si toho. Famfrpálové tréninky, často odbývané v nečase, ho už naučily, jak moc platí přísloví těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Chtěl dát svým přátelům do budoucna všechny výhody, které ho jen napadaly.

Chystal se právě ukončit hodinu a všechny poslat do vábivého tepla hradu, když jeho mysl sevřela neskutečná bolest. S výkřikem klesl na kolena. Zoufale si obě ruce přitiskl na tvář. Hůlku bez přemýšlení pustil do sněhu. Jedna část jeho vědomí si uvědomovala rozruch, který způsobil, ale tato část stále matněla. Jeho mysl byla během několika vteřin daleko, daleko od Bradavic.

„Merline, co to s ním je?“

Byl ve velkém kamenném sále. Strohém, chladném, bez oken, ale jasně osvětleném. Kus před ním klečelo v půlkruhu několik postav zahalených do temných plášťů. Harry se naklonil na svém sedadle, aby lépe viděl na dívku, přibližně stejně starou jako on, schoulenou mezi smrtijedy.

„...letos se to ještě nestalo...“

Nehýbala se, jen ležela a ztěžka oddechovala. Napůl roztrhané oblečení, jenž měla na sobě, bylo směsí mudlovské a kouzelnické letní módy.

„Stále nic?“ zasyčel Harry vztekle.

„Já nevím, co čekáte,“ vzlyklo děvče chraplavě. Tichá slova v sobě neměla žádnou naději. Očividně to nebylo poprvé, co něco podobného vyslovila.

„Opravdu to nevíš?“ protáhl Harry. „Škoda. Ale já to vím. Představ si, co spolu ještě zažijeme, až budeme zkoušet, jestli to jednoho dne zjistíš i ty.“

„Prosím...“

„Torture!“ vyslovil Harry téměř mazlivým tónem.

„Žádná kouzla, slečno Grangerová!“

Nad ležící postavou se objevilo něco jako drobné lanko spletené z nitek světla různých barev. Šlehalo to přes záda nebohé dívky. Po každém doteku skrz chatrnou látku pronikla rudá stopa. Dívka se svíjela pod magickým bičem s tichými bolestnými výkřiky. Harry věděl, že by měla dávat najevo víc bolesti. Uvědomil si, že na toto kouzlo začíná být příliš zvyklá. Rozladilo ho to. Tímto zaklínadlem obohatil své vědomosti poměrně nedávno. Líbilo se mu. Škoda, že si na něj jeho hračky tak rychle zvykaly.

Klečící smrtijedi se během dívčina mučení ani nepohnuli.

„Bellatrix,“ zasyčel Harry. Trhnutím hůlky zrušil světelný bič.

„Harry...“

Žena na okraji půlkruhu k němu obrátila oddaný pohled.

„Ano, můj pane?“

„Převezmi to. Ale ne Crucio ani nic podobného.“

„Ano, můj pane,“ zazářily jí potěšeně oči. „Natáhnout!“

Neviditelná síla uchopila dívku za zápěstí. Během chvíle se nebožačka podlahy dotýkala jen špičkami sandálů. Bellatrix obratně mávala hůlkou a předváděla své široké znalosti útrpných kouzel. Harry nadšeně hltal celé to divadlo. Snažil se zachytávat úponky z dívčiny mysli, ale záblesky bolesti, strachu a beznaděje, o které zavadil, byly příliš krátké a klouzavé na to, aby si je opravdu užil. Rozmrzelo ho to.

„Stačí. Odejděte. Ty ne, Elizabeth.“

Další žena z půlkruhu si stoupla. Mlčky, se skloněnou hlavou čekala, dokud její druhové s pokornými poklonami neodešli. Pak na dívku vrhla několik základních čistících kouzel. Dolevitovala ji do obyčejné dřevěné klece, která stála vedle Harryho. Rukou zabouchla dvířka, zámek pod dotykem hůlky tiše cvakl. Harry se podíval do hloubi zmučených očí před sebou. Na kratičký okamžik ucítil dotyk cizí mysli. Místo dívky uviděl rudě plápolající oči v hadí tvář patřící zlověstné postavě sedící na strohém trůnu.

*****

Zamrkal. Když oči opět otevřel, viděl nad sebou ustaraný obličej rámovaný rudými vlasy. Napřažená ruka mu něco tiskla na čelo. Až po chvíli si uvědomil,  že ho to něco studí. Ještě o něco později mu tichý vnitřní hlásek doplnil informace, že ona dívka se jmenuje Ginny, to, co ho studí, je sníh, a ta přehršel vyděšených nebo ustaraných tváří v pozadí představuje Brumbálovu armádu.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ho známý hlas. Harry přesunul pohled na dalšího rusohlavého. Opatrně se posadil.

„Jde to...“ Pak jeho mysl zasáhly vzpomínky na potěšení při sledování mučení neznámé dívky. Znechucení nad vlastními pocity mu téměř obrátilo žaludek.

„Není v pořádku, je úplně zelenej. A skrz tu jeho jizvu prosakuje krev.“

„My vidíme, slečno Jewelová.“ Tiché zasvištění magie pod Harrym vyčarovalo nosítka. „Všichni na koleje, brzo bude večerka.“

„Profesore...“

„Vy taky, pane Weasley. Pan Potter dneska přespí na ošetřovně. Pokud se nemýlím, nejste lékouzelník ani léčitel.“

Harry raději zavřel oči. Nechal se bez odporu nést na ošetřovnu. Potřeboval přemýšlet. Musel si nejdřív ze své nejčerstvější vzpomínky oddělit sebe samého od mysli Voldemorta.

Madame Pomfreyová rozhodně neměla radost, že ho zase vidí. Dala mu vypít žaludek uklidňující doušek, zatímco si mumlala cosi o magnetech na problémy. Naštěstí lektvar účinkoval bez chybičky. Nechali ho převléknout se do pyžama. Pak se léčitelka vrátila do své kanceláře, zatímco k posteli přistoupil White, až do té chvíle tiše stojící stranou. Vrhnul kolem sebe řadu kouzel zaručujících soukromí, poté se posadil a vážně se na Harryho zadíval.

„Vím, že to nebylo nic příjemného, přesto po tobě chci, abys mi popsal všechno, co jsi viděl. Mohl jsi vidět něco důležitého.“

Harrymu se moc nechtělo, ale poslechl. Profesor ho mlčky poslouchal, jen se ho poté ještě otázal na shromážděné smrtijedy. Voldemort jim ale pozornost nevěnoval, takže jasně si Harry vybavoval jen Bellatrix a Elizabeth.

„O žádné Elizabeth mezi Voldemortovými přívrženci nevíme,“ prozradil mu pak White. „Proto bych se, vzhledem k okolnostem, o ní rád dozvěděl víc.

Harry pokrčil rameny.

„Já už víc nevím, pane. Tmavovlasá, drobná, postarší, ale pořád hodně hezká. To je všechno, na co si vzpomenu.“

White na něj přemýšlivě pohlížel.

„Pokud bys s tím souhlasil, mohl bych se podívat.“

„Myslíte do mé mysli?“ otázal se Harry bez nadšení.

„Ano. Slibuji, že bych se držel pouze této vzpomínky. Hlavně bych rád viděl tvář té smrtijedky. Vždycky se hodí, když odhalíme totožnost dalšího smrtijeda.“

„Dobře,“ souhlasil Harry. „Co mám udělat?“

„Zklidni dech,“ instruoval ho White, zatímco se posadil na okraj postele. „Zavři oči. Vrať se v klidu do té vzpomínky. Chytni se nějakého bodu krátce předtím, než ta žena vstala a zkus se u něj udržet. Snaž se nezapojovat emoce. Pamatuj si, že s tím, co se stalo, už nic neuděláš. Byl jsi jen nevinný pozorovatel bez možnosti zasáhnout. Jako když sleduješ v mudlovské televizi nějakou katastrofu. Ber to jako informaci, nezabývej se tím, co vidíš, jen se prostě dívej. Ucítíš mě, jako by se ti někdo díval přes rameno. Tvá mysl se mi instinktivně bude snažit zakrýt výhled. Nedovol jí to, protože já se tam stejně dostanu, jen by tě pořádně bolela hlava. A skončím, nebudeš smět asi hodinu spát. Připraven?“

Harry trochu strnule přikývl. Snažil se držet Whiteových pokynů, ale nebylo to nic jednoduchého. Pořád mu mysl ubíhala k tváři té dívky. Ucítil na spánku dotek dvou teplých prstů, na druhém dotek dřeva.

„Legilimens!“

Opět byla Harryho mysl plná nepříjemných obrazů. Nedokázal se udržet na místě, které po něm chtěl White, místo toho mu promítl celou vzpomínku. Několikrát. Dokonce i pozpátku. Do celé scenérie se mu připojilo i několik jiných, nesouvisejících vzpomínek a myšlenek na smrtijedy. Když o chvíli později opět zíral na strop nad nemocničním lůžkem, lapal po dechu. Hlava ho začala bolet, naštěstí jen trošku.

„Poznal jste ji, pane?“

„Ne. Ale ukážu ji ve své myslánce Řádu. S trochou štěstí ji odhalíme. Výborně Harry, šlo ti to docela dobře.“

„To byla Anastásie Amberová, že jo?“

„Ty ji znáš?“

„Asi jsem ji už viděl. Ale hlavně pokud vím, tak je to jediná unesená holka tohodle věku. Zatím ji nenašli. A ta, co jsem viděl, měla letní oblečení. Odpovídá to.“

„To je pravda.“

„Pane? Vy víte, co od ní chce? Proč ji pořád drží u sebe, místo aby ji zabil nebo pustil?“

„Kolik toho víš o nitrobraně a nitrozpytu?“

„Loni se mě ho Snape snažil naučit, ale vůbec mi to nešlo.“

„Profesor Snape. Víš, nitrobrana a nitrozpyt jsou velice specifické obory magie. Dlouhá léta byla na seznamu zakázaných umění, v mnoha částech světa stále jsou. V celých Bradavicích by jsi našel jen sotva deset lidí, kteří alespoň některou z nich částečně ovládají. Ani absolutní většina smrtijedů či bystrozorů je neovládá. Jediné řemeslo, kde se s nimi setkáš vždy, jsou odeklínači. Skřeti jsou na tohle velice opatrní. Velice výjimečně se narodí kouzelník, který má nitrobranu vrozenou. I ti nejsilnější nitrozpytci z takto chráněných myslí vytáhnou jen emoce plující na povrchu, sem tam záblesk nějaké myšlenky. Nebohá slečna Amberová je rozená nitrobranka. To je podle mého názoru jediný důvod, proč byla unesena i proč je ještě naživu. Voldemort se snaží podmanit si její mysl. Bere to jako svůj malý studijní odpočinkový program. Jak jsme viděli, nedaří se mu to, což mu nebrání, aby ve své snaze pokračoval, zatímco to děvče o tom s největší pravděpodobností vůbec neví.“

„To poznáte jen z pouhé vzpomínky?“

„Také nezapomínej, že jsem slečnu Amberovou rok učil, ale jinak ano, stačí mi vzpomínka. Druhy magií pracují v různých vrstvách. Vidím-li chvění magie, poznám, jestli to je černá magie, formule nebo třeba ten nitrozpyt. To vás také učím v magické citlivosti, i když je to běh na dlouhou trať.“

„To je opravdu tak málo nitrozpytců? Nepomohlo by Řádu, kdyby se v něm někteří jeho členové vycvičili?“

„Nitrozpyt je neskutečně obtížný. Jak sám o sobě, tak ho vůbec dokázat využít. Proč myslíš, že ho druhá strana nepoužívá v jednom kuse? Ani Voldemort si nemůže jen tak proluftovat něčí mysl a vyhledat si informace, po kterých baží. Lidská mysl je velice složitá. Není to kniha, v které si může nitrozpytec listovat a číst si, co se mu zlíbí. Upřímně řečeno je mysl spousty lidí spíš žumpa, do které saháš holou rukou a modlíš se, aby jsi tentokrát vytáhl něco užitečného. Když tvůj cíl použil myslánku, je v jeho mysli pouhá stopa po skutečné vzpomínce. Ta se skoro nedá zachytit. Také kromě samotného zkoumání něčí mysli nejdřív musíš jeho myšlenky zaměřit správným směrem. Pokud po tobě někdo chce heslo a ty si zoufale myslíš: „Hlavně ať nezjistí, že je to mečoun, hlavně ať nezjistí, že je to mečoun,“ ve skutečnosti mu tím pomáháš, protože sám svou mysl zaměřuješ na to, co hledá. Největší problém nitrozpytu je odlišit skutečné vzpomínky a myšlenky od fantasie a doplňování informací. Například ruce té ženy sis neprohlížel, že? Přesto měla dvě normální ruce stejného odstínu pleti jako tvář. Možná má přes hřbet ruky jizvu, ovšem to ty nevíš, protože ses po ní nedíval a většina lidí má ruce bez jizev. Rozumíš tomu?“

„Myslím, že ano. Jak funguje posílání představ? Nevím, jestli vám to v Řádu řekli, ale Voldemort mi posílal sny, ve kterých jsem šel na ministerstvo, aby mě vyprovokoval a já tam opravdu šel. Když mu to nevycházelo, poslal mi představu, jak mučí Siriuse.“

„Tohle zdaleka běžné není. Podle Albuse se vaše mysli do určité míry provázaly té noci, kdy tě poprvé napadl. Těžko o tom polemizovat. Pokud víme, nikdy v historii nebyl podobný případ zaznamenán. Ovšem je známo, že spící mysl je mnohem křehčí proti napadení. Když vědomě nad ničím nepřemýšlí, vypadá úplně jinak. Spánek také otvírá cestu do podvědomí, takže se dá spícímu podsunout nějaká myšlenka. Obyčejně se to prakticky nepoužívá, protože kolikrát má nitrozpytec možnost napadnout klidně spícího protivníka? Voldemort tu možnost měl, tak ji využil. Avšak všimni si, že se mu to pořádně nepovedlo. Posílal tě na ministerstvo, aniž by vůbec tušil, že nevíš ani o pouhé existenci opravdových věšteb. Teprve když Krátura zradil, dozvěděl se informace potřebné k tomu, aby se mu povedlo přimět tě spolupracovat podle svých představ. Škoda, že ses nitrobranu víc neučil.“

Harry provinile sklopil oči.

„Ohrožuju i vás jen tím, že se mnou mluvíte? Myslíte, že to na mě ještě bude zkoušet, když je to vlastně tak složité? Cítí vůbec, když jsem v jeho mysli?“

„Nevíš o mě nic, co by mi mohlo uškodit. Zkoušet to určitě bude. Nitrozpyt je velice obtížný, ale nemysli si, že někdo jako on neumí hledat myšlenky, které potřebuje. Jen je to tak složité, že je jednoduší snažit se lidi zlomit mučením a podobně. Ovšem když se mu dostane do rukou někdo odolný, na jehož vědomostech mu opravdu záleží, silným útokem obyčejně zjistí, co potřebuje. Jen se pak musí nějakou dobu vzpamatovávat, je oslabený, proto to nedělá tak často, jak by se mu hodilo. Využívá alespoň zachytávání emocí a také téměř neomylně pozná lež. To jsou výrazně jednoduší činnosti. Prozatím mu bylo jasné, jak tě Albus i Řád coby malého kluka drží stranou, takže třeba na tom hřbitově se o nitrozpyt ani nepokusil. Ale pokud bude válka trvat delší dobu, získáš spoustu vědomostí, které by rád. Pak unést tebe, najde si bezpečné místečko, povolá na obranu koho bude moct a udělá si do tvé mysli dlouhý, dlouhý výlet. Teda pokud tě rovnou nezabije, pochopitelně.“

„To nezní moc dobře.“

„Mohu ti nabídnout i falešnou útěchu, pokud dáváš přednost hezkým lžím.“

„Ne, to zas ne.“

„Jestli cítí, když jsi s ním, nevím. Tebe možná cítí při nějaké euforii nebo významném zjištění, kdo ví. Určitě ale sem tam zachytává střípky tvých emocí, stejně jako ty jeho. Zlost, nadšení a tak. Emoce jsou nejsnáze zjistitelné části mysli. Pochopitelně to nemusí být pravda. Zajisté má na sobě neustále nitrobranu, takže dost možná všechno od tebe blokuje, zatímco tebe jeho silnější výkyv může strhnou stejně jako dneska. Ale určitě to neplánoval, jinak by nechal svých přívržencům masky, nebo by měl u sebe jen ty, které najisto znáš, například Lestrangeovy.“

Významné zjištění. Harry krátce uvažoval. Věděl spoustu důležitých tajných věcí. Věděl o malé vědmičce, o jejím proroctví. Znal i celé proroctví, které se Voldemort snažil tak zoufale získat z ministerstva. Věděl o mizedlech, znal totožnost různých členů Řádu. Dokonce, pokud věřil názorům Alison, znal tajemství i toho zatraceného Malfoye.

„Měl bych se asi znovu pokusit naučit se nitrobranu.“

„Také si myslím.“

„Profesore, nemohl byste mě učit vy? Prosím.“

„Merlinužel nikoli. Mohl bych ti trochu vypomáhat, kdybys ovládl základy. Zkoušet pevnost tvé mysli a tak. To je všechno. Já se ho naučil, ale nejsem talent. Jen talentovaní nitrozpytci mohou učit. Z těch dosažitelných máš na výběr Albuse a Severuse. Než to vyslovíš, ujišťuju tě, že Albus je velmi zaměstnaný člověk.“

„Profesor Snape mě nesnáší. Loni to byla... no, katastrofa. Vím, že to byla i moje vina. Nechtěl jsem se učit nitrobranu, protože jen díky ní zachránili pana Weasleyho. Měl jsem pocit, že se to spojení ještě může hodit. Ovšem to, jakým způsobem měl učil, nebylo nic moc.“

„Nenávist je hodně silná emoce, Harry. Severus je tvrdý a v mnoha ohledech zahořklý muž, často se s ním těžko vychází, dlouho se nedokázal přenést přes svoji zaujatost ke komukoli s příjmením Potter, udělal v mládí několik velkých hloupostí. To všechno je pravda. Ale není bezúčelně zlý ani hloupý. Párkrát jsi ho dost překvapil, třeba při tom incidentu s rozbitým zrcadlem.“

„Řval jsem na něj. Neovládl jsem se.“

„Ano. Jenže důležitější bylo, co jsi na něj řval.“

„Nic zvláštního.“

V šeru ošetřovny viděl Harry na Whiteových rtech pobavený úsměv, jenž někdy mívají dospělí, když mluví s malými dětmi.

„Běž za Severusem, Harry. Řekni mu, že sis uvědomil význam nitrozpytu a že bys mu byl vděčný, kdyby ti dal ještě několik lekcí. Bude se tvářit, jako by mu trhali zuby, ale neodmítne tě, i kdyby si měl kvůli tobě odebrat několik hodin spánku. Jen tu myslánku si schová o dost pečlivěji.“

„Vy dva jste přátelé.“

„Ano. Ne že by ti do toho něco bylo.“ Ve Whiteově hlase slyšel Harry varovný podtón.

„Opravdu myslíte, že na to kývne, i když jsem se podíval do jeho myslánky? Přece jenom to bylo dost osobní. Musí mu strašně vadit, že jsem to viděl. Kdybyste viděl jeho výraz, když mě odtamtud vytáhl...“

„U Kirkiných vlasů, dej si dohromady všechno, co víš o Severusovi! Doopravdy věříš, že ze všech možných myšlenek, které nechal v té myslánce, byla nejtajnější nějaká trapná příhoda z mládí?“

Harry se cítil jako naprostý idiot ještě dlouho po tom, co profesor odešel. Zíral na nepříjemně tikající budíček, jenž tam zanechal White, aby Harry neusnul, dokud se jeho mysl neuklidní po vpádu. Uvažoval nad tím, proč právě na něj osud klade část budoucnosti kouzelnického světa. Taková Hermiona, jejich báječná, cílevědomá, neuvěřitelně chytrá a přitom stále nebelvírsky odvážná Hermiona, která se tak dobře vyznala v lidech, by byla lepší.

Řekl si, že jednou, až bude Jessie víc rozumět své moci, se jí zeptá, jak vzniká předurčení. Dívenka se vážně snažila. Občas sice řekla něco divného, ale všichni to přikládali lehké zmatenosti, která byla po modrém kašli běžná. Navíc Elvíra byla docela vynalézavá co se týkalo hledání nějaké neodkladné činnosti poblíž prváků.

Než usnul, snažil se nemyslet na tu spoustu věcí, které nechtěl dát Voldemortovi do rukou místo zbraní. V noci ho pronásledovaly těžké sny plné utrpení.

*****

Zdržet se na lektvarech nebylo nijak těžké. Stačilo uklízet o něco pečlivěji. Místnost se rychle vyprázdnila. Snape měl špatnou náladu. Harry cítil knedlík v krku, ale obával se, že když se nezeptá při první příležitosti, nesebere později odvahu.

„Pane?“

„Co chcete, Pottere?“

„No, já... chci se zeptat... chtěl bys vás poprosit... jak jsme loni měli to doučování, myslím, že bych zas potřeboval nějakou lekci navíc,“ vypravil ze sebe Harry potichu.

Snape nazdvihl obočí.

„Skutečně, pane Pottere? Loni jste nejevil příliš vděku, že jsem vám obětoval svůj čas. Vůbec jste se nesnažil. Byl to jeden z nejmarnějších úkolů, které jsem kdy vykonával.“

„Já vím pane. Je mi to líto. Došlo mi, jak moc by se mi v budoucnosti mohly lektvary hodit.“

„Ušetřete mě těch teatrálních projevů. K tomuhle jste nepřišel z ničeho nic.“

„Hodně jsem nad tím poslední dny přemýšlel.“

Snape chvíli mlčel.

„Rozmyslím si to,“ řekl nakonec. „Nerad opakuji staré chyby.“ Plášť se za ním zavlnil, když rychlým krokem vešel do svého kabinetu  zabouchávaje za sebou dveře.

*****

O pár dní později přišla hromada balíků od paní Weasleové. Největší balík byl určený pro Lenku, ale zdaleka nebyl jediný. Harryho nakonec napadlo, že šaty pro Lunu nejsou jediné, které by se jim mohlo z Grimmauldovské skříně hodit. Chtěl mít kostým co nejlepší. V soukromí ložnice Freda a George pak spolu s Hermionou všechno dolaďovali. Zkoušeli i ke kostýmům hrát role. Byla to docela zábava.

Mezi studenty se začínalo rozmáhat špehování. Jediné, co nepsaná pravidla chránila, byly cizí kufry. I tak několik menších dívek propuklo ve vzteklý pláč, když se jejich masky prozradily, zatímco za jejich zády pár drobných mincí vyměnilo majitele. Elvíra s Hermionou, Ginny, Leem a Erwinem pak drobotinu utěšovali a pomáhali jim s rychlou proměnou masek na něco jiného. Ron se těchto příprav neúčastnil. Raději radil všem okolo, kterak nejlépe masky ukrýt. Ze svého dětství vedle Freda a George měl spoustu zkušeností.

Studenti příliš nemysleli na školu, což se odrazilo na množství ubíraných bodů i rozdávaných trestů. Harry také jeden schytal, od Snapea. Jenže když přišel do Snapeova kabinetu, žádné kotlíky ani přísady ho nečekaly.

„Místo běžného trestu si dnes opět prověřím vaši mysl, pane Pottere. Jestli jste si vůbec něco zapamatoval. Pak se rozhodnu, co s vámi dále. Legilimens!“

Seděl v nebelvírské věži a se svými přáteli jedl Alisonin narozeninový dort.

Stál v polorozpadlém domku v Kvikálkově, zatímco se nad Nathanielem vznášel spadlý trám.

Neobratně nasedal na testrála.

Podával Ronovi do Bradavického expresu klec s Hedvikou.

Poslouchal řeči ve společenské místnosti, v čem půjde Snape...

„Pottere, když jste za mnou sám přišel, očekával jsem trochu víc snahy.“

„Já se snažím, pane,“ ohradil se Harry. „Prostě mi to nejde. Snažím se vyčistit mysl, jak jste pořád říkal, ale nedokážu na nic nemyslet.“

„U Merlina, Pottere, vyčistit mysl přeci neznamená na nic nemyslet! Jaká živá bytost by dokázala existovat, aniž by na nic nemyslela?“

Chvíli na sebe zírali, oba překvapení. Pak si Snape promnul rukou oči.

„Dobře, vezměme to od začátku. Předpokládám správně, že vás nenapadlo přečíst si ani jedno jediné pojednání o nitrobraně nebo magii myslí?“

„Ano,“ přiznal Harry.

„A to jste se mě nemohl prostě zeptat, když jste mi nerozuměl? Já jsem předpokládal, že vám to prostě jen nejde nebo se vůbec nesnažíte.“

Snape si sám pro sebe potichu zamumlal něco nelichotivého o materiálu, s kterým musí pracovat, a studentech, kteří místo trochy práce raději v sedě čekají na osvícení. Pak se posadil do křesla za svým stolem. Pokynul Harrymu, aby se také posadil. Pak se zatvářil soustředěně.

„Vezmeme to z jiné stránky. Když jsem slyšel, jak jste se ubránil Imperiu, říkal jsem si, že byste se nitrobranu naučit mohl. Kolega White se zmínil, jak jste mu ukázal cílenou vzpomínku. Takže předpokládám, že alespoň špetka nadání ve vás je. Jakým způsobem jste spolu jednali?“

Harrymu probleskla hlavou otázka, zda-li by Snape opravdu souhlasil s druhou šancí, kdyby si s ním White nepromluvil. Ale to teď nebylo důležité. Raději se soustředil na popsání Whiteova postupu.

„Dobře, Pottere. Je to trochu netradiční, ale trocha gymnastiky možná vaší mysli pomůže spořádat se sama se sebou.“

Dopadlo to tak, že ho Snape celou hodinu nutil vybavovat si konkrétní vzpomínky, podobně jako White. Jen je dělil stůl. Snape čaroval na dálku, Harryho mnohem rychleji začínala bolet hlava. Možná to s chybějícím kontaktem souviselo.

Zas tak moc mu to nešlo. Měl problémy udržet se u konkrétní vzpomínky. Když po něm chtěl White vidět Elizabethinu tvář, měl k dispozici čerstvou nezastřenou vzpomínku. Snape ho nutil vzpomínat na vzpomínky, jejichž podobu znali oba, například uvítací hostiny v Bradavicích nebo části hodin lektvarů, vše zamžené oparem času. Zvláště útržky různých hodin se Harrymu beznadějně pletly dohromady.

Když ho lektvarista konečně propustil, Harry ani nevěděl, jestli je s ním spokojen nebo je. Jen mu opět přikázal čistit si každý den hodinu před spaním mysl, což, jak Harrymu velmi důrazně objasnil, znamenalo důsledně myslet na jednu věc do nejmenších podrobností a nedovolit mysli toulat se po volných asociacích. Když nic jiného, měl se alespoň snažit odpojit se od svých emocí, což znamenalo myslet na ponižující vzpomínky beze studu, veselé bez pobavení a podobně. Se zjevnou nechutí mu pak Snape doporučil, aby se v případě, že se mu opět nebude chtít nic samotnému vyhledávat, ani se vyptávat jeho, mohl alespoň dokázat poradit s nějakou šprtkou ze svého okolí.

Harry se podle jeho poslední rady nakonec zařídil, i když z jiných důvodů. Jeho dva nejbližší přátelé byli také ohroženi Voldemortem. Sice nemohli cvičit spolu navzájem, protože ani jeden z nich nitrozpyt neovládal, ale alespoň se mohli pokusit naučit si čistit mysl.

*****

„Vypadá to dobře, ne?“ zeptal se Harry trochu nejistě Hermiony. Ošíval se, aby se v zrcadle viděl ze všech stran.

„Dokonale,“ ujistila ho zvesela Hermiona. „Jen si dej při jídle a tak pozor na ty vousy. Ať si je nepřisedneš nebo se nezmastíš hned několika prvními sousty.“

„Snad se s nima vůbec najím. Smím vám nabídnout rámě, Minervo?“

Vykročili z jedné z malých provizorních převlékáren, které se vyrojily v okolí Velké síně, aby studenti nemuseli v převleku přes celý hrad a napětí se udrželo do poslední chvíle. Harry měl na sobě dlouhý, blýskavě modrý hábit, ladící čapku, na nose brýle díky laskavosti madam Pomfreyovou upravené do tvaru půlměsíce a v sobě cukrátka z Kejklí, které mu ne na pět minut, ale na pět hodin propůjčily dlouhý hebký bílý plnovous a vlasy. Hermiona vedle něj se snažila tvářit přísně ve strohém zeleném hábitu a utaženém šedém drdolu. Podle samolibého mínění dvojčat vypadali docela přesně.

Velká síň ještě nebyla zaplněná ani z poloviny. Obligátní dlouhé stoly s lavicemi zmizely, místo nich byl uprostřed parket a kolem spousta malých stolků pro šest lidí. Šli se posadit k jednomu ze stolů blíže profesorům. Zajímaly je hlavně jejich výrazy.

Cestou přes síň sklidili spoustu uznalých pohledů, což značně povzbudilo Harryho sebedůvěru. Když je pak uviděl Brumbál, celý se rozzářil. Věnoval jim ten nejširší úsměv, jaký na něm Harry viděl za hodně dlouhou dobu. Albus Brumbál, ředitel Bradavic, předseda Mezinárodního sdružení kouzelníků seděl na svém drahocenném zdobeném křesle v čele profesorského stolu coby velká muchomůrka s širokým červeným kloboukem. Profesorka McGonnagallová, která na dvojici svých studentů udiveně zamrkala, vypadala mnohem střízlivěji. Měla na sobě jednoduchý hábit japonského stylu a ve svém obvyklém drdůlku pár ozdobných jehlic. Vixenová šla taktéž cestou kouzelnice z cizích krajů, byť vzhledem k přírodní magii, kterou učila, jí zřejmě oblek indiánské šamanky nebyl zas tak cizí. Vectorová zvolila střídmý kostýmek v očividném prostém převleku za mudlu, Fleur jako ostatně vždy všechno slušely dlouhé šaty podle Hermionina mínění představující Marii Skotskou. Skutečný údiv pak budil Kratiknot, průhledný stejně jako okolo poletující bradavičtí duchové, kteří jediní vypadali jako vždy. Harry si ani nedokázal představit, jak mocné kouzlo mohlo vytvořit něco tak důvěryhodně vypadajícího. Čajová konvička Prýtové působila vedle svých kolegů mnohem potrhleji i prostěji.

„Tak tady jste,“ ozval se za nimi Ronův hlas. „Dobrý masky, nemohli jsme vás najít.“ Spolu se Susan Bonesovou se posadili vedle nich. Oba měli liščí čumáky a skrz ohnivé vlasy jim vykukovala špičatá liščí ouška.

„Hezký tlapky,“ pochválila jim Hermiona návleky na rukou.

„Díky. Hlavně doufám, že se s tím půjde najíst.“

Hermiona si vyměnila úsměv se Susan.

„Kluci. Všichni jsou věčně hladoví. Mohli by sem jít jako hastroši, hlavně když se pořádně najedí.“

„Můj bratránek je úplně stejný.“

„Jako byste taky neměly rády bradavický hostiny,“ ohradil se Ron. „Já mám hlad. Viděli jste toho mrňouse z Havraspáru, co jde za klobásu? Voní tak, že když jsme ho míjeli, málem jsem si zkusil kousnout. I když se vůní dost tloukl se svým bráchou, co jde za koblihu.“

Všichni se rozesmáli.

„Koukám, že už tu začíná být veselo,“ přitáhl yeti s hlasem Ernieho McMillana galantně židli ledové královně a usadil se vedle na poslední volné místo. Podíval se k profesorskému stolu a trochu se zamračil.

„Nevíte, co má být Snape?“

Harry se ohlédl po novém příchozím. Snape vypadal skoro jako vždy. Měl svůj tradiční černý hábit, vlasy visící podél obličeje, zamračený výraz dávající najevo jeho vztah ke všem zábavným aktivitám odvádějícím studenty od studia. Jen jeho okraje byly jaksi... rozmazané. Když se pohnul, zůstávalo za ním cosi, co Harrymu připomínalo duchy v televizi, když byl špatný signál, jen to bylo tmavé Přes tvář mu občas přelétlo něco jako kousek tmy.

„Páni,“ ohromením skoro zašeptala Hermiona. „To je stínové kouzlo! Na Snapea to docela sedí. Raději použije šíleně těžké vyčerpávající kouzlo, na které se musí neustále soustředit, aby ho nemohl nikdo obvinit, že jde na maškarní jen tak, ale udělá raději tohle a prohlásí se za stín, než aby si vzal nějakou obyčejnou masku.“

„Bezva,“ bručel Ernie. „A já se vsadil s Justinem o dva galeony, že půjde za cokoli související s lektvary.“

„Nemáš se sázet, když nerad prohráváš,“ pokárala ho ledová královna, v které Harry až teď poznal Hannah Abbottovou.

„Já se sázím rád, nevadí mi střídavě prohrávat, protože se nesázím o nic velkýho. Ale teď mám poslední dobu smůlu. I tenhle oblek mám jako prohranou sázku. Nevím, jestli se vůbec najím, aniž bych si musel sundat hlavu.“

Hermiona se Susan propukly v bouřlivý smích. Rychle zasvětily i Hannah.

„Ano, mí drazí přátelé,“ pokýval Harry moudře hlavou. „Jak to vypadá, padli jsme do spárů trojice strig, jež nám dopřáti nechtějí ani tu nejzákladnější z lidských potřeb.“

„Neříkáváte, pane, že nejdůležitější je láska?“ zeptal se Ron s předstíraným zamyšlením.

„Jistěže. Ovšem je mnoho podob lásky. Večer jako tento, na který se skřítci nadšeně chystali týdny předem, sníce o blažených výrazech studentů, je vhodné oslavit láskou k jídlu.“

„Skřítci s tím měli spoustu práce navíc,“ napomenula ho Hermiona.

„Právě proto musíme tu práci patřičně uctít. Ale přestaň prosímtě o bradavických skřítcích. Jako by jsi poslední dobou nebyla v kuchyni. Těšili se na to víc než malé dítě na Vánoce. Oni to dělají rádi, Hermiono.“

U každého místa bylo malé menu podobně jako na plese ve čtvrtém ročníku. Harry předpokládal, že stejně jako tehdy si budou moct studenti objednávat podle chuti, až Brumbál ples zahájí.

Velká síň se rychle plnila. Šest přátel si prohlíželo okolo procházející masky a navzájem se upozorňovali na ty obzvlášť vydařené. Hned u vedlejšího stolu se usadily tři páry jako vystřižené z tradičního benátského karnevalu. Evelyn Senexovou Harry zahlédl coby Egypťanku, společnost jí dělala od paty k hlavě omotaná mumie. Jedna z nejzdařilejších masek v okolí představovala madam Violet, poněkud extravagantní kouzelnickou malířku známou Harrymu z čokoládových žabek.

Z masek dokázal říct Harry ledacos o studentech, kteří je měli. Někteří se prostě snažili mít masku co nejbláznivější a nejoriginálnější, přestože pak občas vypadali jako chodící hromada všeho, co našli v odpadcích a nalepili na sebe. Jiní zvolili prosté masky založené na pěkném obleku bez kouzel. Tuto variantu volily zvláště dívky snažící se prostě vypadat hezky, byť ne tolik originálně. Většina si vypomohla drobnými magickými triky jako sám Harry, několik studentů na magii své převleky postavilo.

Nemalá část masek byla koncipována tak, aby pokud možno nebylo zjistitelné, kdo se pod nimi skrývá. To se zdálo Harrymu až přehnané. Věděl, že s Hermionou na první pohled skoro nejsou poznat, ovšem to podle něj nebyl účel veselého maškarního bálu. Tajení totožnosti mu nepříjemně připomínalo smrtijedy. Chvíli dokonce znepokojeně přemýšlel, jestli plesu nemůže využít nějaký nezvaný návštěvník. Uklidnil se až když viděl smrtonošku Parkinsonové se bezstarostně lísat k Nottovu motýlu smrtihlavovi. Nevypadali, že by očekávali cokoli kromě klidného plesu.

„Vidíte to, co já?!“ vykřikl najednou Ernie nadšeně a tak prudce mávl rukou k profesorskému stolu, až nechtěně udeřil Susan.

„Promiň Susie, ale podívejte se! Už vím, komu z učitelů dám svůj hlas!“ Oči mu nadšeně zářily.

Harry se odtrhl od veselého skřítka Emila Brownieho, aby se zadíval zpět na profesory. Chvíli nevěřícně třeštil oči, pak se rozesmál. Došlo mu, že je to White, protože ten jako poslední z kantorů ještě chyběl. Ovšem téměř by ho nepoznal. Bledá kůže pro změna kypěla zdravou růžovostí, prosté tmavé vlasy nahradila fešácká světlá čupřina, jindy  bezvýrazný obličej rozdával na všechny strany široké úsměvy plné zářivých bílých zubů.

„Lockhart,“ vydechl Ron užasle. „Beru zpátky všechno špatný, co jsem o Whiteovi kdy řekl. Ten chlap je neuvěřitelnej.“

Nebyli jediní, kteří profesora ve zlatém hábitu jemně tónovaném růžovými doplňky hltali očima. Všichni páťáci, šesťáci i sedmáci zírali jen na něj. Mladší sice také dokázali ocenit jeho excentrický zjev, ovšem tato maska byla zaměřena na ty, kteří strávili rok v Lockhartově třídě.

„Vítám vás všechny na našem bradavickém plese na oslavu dvěstěletého výročí ratifikování britských kouzelnických školských zákonů do moderní podoby,“ zahájil Brumbál ples zpod svého muchomůrkovského klobouku. „Obzvláště zde vítám skupinu Slavičích bardů, kteří náš ples doprovodí svou skvělou muzikou. Za malý okamžik si budete moci objednat libovolné jídlo z menu, které naleznete u každého místa. Na druhou stranu pak můžete kdykoli během večera napsat masky, které se vám nejvíc líbí. Vyhlašování nejlepších masek za první a druhé ročníky proběhne v jedenáct hodin večer, po nichž pro tyto ročníky následuje večerka. Třetí, čtvrté a páté ročníky je budou následovat o půlnoci. Šesté a sedmé ročníky zakončí náš malý ples v jednu hodinu ráno. Z případě párů z různých ročníků se mladší přizpůsobí staršímu jak ve večerce, tak při soutěži masek. Dobře se bavte!“ Brumbál se na všechny široce usmál a posadil se. Když odezněl potlesk, povstala profesorka McGonnagallová.

„Ještě než se zábava rozběhne naplno, ráda bych vás požádala, abyste se neopomněli držet v mezích slušného chování. V souvislosti s tím upozorňuji potencionální viníky všech nepravostí, že jsme schopni odhalit vaši totožnost i přes masky. Přeji vám příjemný večer.“

Po zahájení plesu se opět rozhostil halas. Studenti se nedočkavě vrhali po svých menu, studentky vrhaly toužebné pohledy po parketu, nicméně následovaly příkladu svých společníků, zatímco Slavičí bardi spustili bujarou tématickou píseň o hostině.

Tančit začali duchové. Skoro-bezhlavý Nick s dvornou úklonou vyzval k tanci Šedou dámu, zatímco Tlustý mnich se věnoval Květinové dámě, duchovi postarší ženy málokdy opouštějící bradavické skleníky. Jak studenti dojídali své porce, přidávali se k nim. Brzy byl parket plný.

Harry s Hermionou se přidali na pomalou píseň jednoduchých kroků. S každým krokem vzrůstala Harryho taneční jistota. Byl to velký rozdíl oproti plesu ve čtvrtém ročníku, kdy tančit v podstatě neuměl, jen se nechal vláčet Parvati ze strany na stranu. Po Clementových hodinách sice možná nebyl zrovna taneční mistr, ale byl si jistý v krocích. Po několika prvních písních si uvědomil, že ho to vlastně docela baví.

V jedné chvíli, kdy se zase s Hermionou posadili ke stolu, ho přišla požádat o tanec jedna z těch benátských postav od vedlejšího stolu. Harry v ní poznal Cho. V první chvíli chtěl odmítnout, ale nakonec kývl.

„Líbí se ti ta skupina?“ zeptala se ho Cho, když chvíli tančili bez jakéhokoli slova.

„Jo, jsou dobří. Líbí se mi víc, než tenkrát Sudičky.“

„Jsou mnohem tradičnější.“

„Možná se mi právě proto víc líbí.“

„Máte pěkné kostýmy.“

„Díky, vy taky. Celá vaše skupina. S kým tu jsi?“

„S Michaelem Cornerem.“

„Jo, slyšel jsem, že jste se dali dohromady.“

„Vadí ti to?“

„Ne, mělo by?“

„To musíš vědět ty. Jednu dobu mezi námi bylo něco víc, nebo ne?“

„To jo, ale pak to s tou Mariettou...“

Harry trochu rozpačitě umlkl. I když se na Mariettu pořád ještě myslel ve zlém, nechtěl vytahovat staré spory na plese. Díval se před Choino rameno na parket a přemýšlel, co se mu na ní vlastně tak líbilo. Jistě, byla hezká. A taky chytrá, vždyť byla v Havraspáru. Hrála famfrpál, dokonce jako chytačka. Ale jinak... měli vůbec něco společného? Co k ní vlastně před rokem cítil, kromě několika motýlků poletujících v břiše, když stál proti ní a vůbec nevěděl, co má dělat?

V té chvíli opodál uviděl Alison. Tiše polkl. Ucítil slabé trhnutí ve slabinách. V duchu děkoval tomu, kdo vymyslel tyhle volné hábity, stejně jako Slavičím bardům, že zrovna hráli píseň na kroky, při níž nemusel být příliš nalepený na Cho. Alison, společně se sedmáckým zmijozelským prefektem, šla za upírku. Z křídově bledé tváře jasně vystupovaly temně rudé rty, zpod kterých se občas zablýskl sněhobílý špičák. Měla na sobě velice přiléhavé černé šaty, které, přestože ji halily od hlavy k patě, ukazovaly naprosto přesně každičkou křivku jejího těla. Jindy na veřejnosti chladná odtažitá zmijozelka pomrkávala na všechny studenty okolo. Mnoho z nich ji i přes zřetelnou nelibost svých partnerek svlékali očima.

Silou vůle od ní odtrhl zrak zpátky ke zlaté masce před sebou.

„Přijde mi to hrozně dávno,“ přiznal upřímně. „Promiň, Cho, ale bylo to mezi námi tak... divné. Asi je to moje vina. Nevěděl jsem pořádně, jak se k tobě chovat, zvláště když Cedric... když Cedric umřel. Já nevím. Když se na to podívám teď, myslím si, že jsme se k sobě stejně nikdy moc nehodili. Michael je pro tebe lepší a já už o tebe nemám zájem, jestli jsi se mě chtěla zeptat na tohle.“

„Myslela jsem si to,“ povzdechla si Cho. Chvíli opět tančili mlčky.

„Zlobíš se na mě? A na Mariettu?“

„Na tebe ne. Jen jsem nedokázal, vlastně pořád ještě nedokážu pochopit, jak ses s ní mohla zůstat přátelit. To, co udělala, bylo pěkně hnusné. Vždyť ani tebe nevarovala. A to si říká kamarádka.“

„Pak toho litovala.“

„Jo, to se vsadím, že to ho litovala, když má doteď přes celé čelo nápis práskač. Ale co jinak? Pogratulovala by si, kolik bodů jí za to Umbridgeová dala?“

„Nic jí nedala.“

„Protože nakonec nevyžvanila všechno. Ne, že by spousta škody nenadělala už tím málem, co jí řekla.“

„Ty o ní vůbec nic nevíš. Její máma měla problémy v práci, snažila se jí pomoct. Myslela si, že nám jen Umbridgeová dá nějaký trest, zakáže nám pokračovat a tím to zhasne. Vůbec ji nenapadlo, co se může stát.“

„Buď lže nebo měl klobouk zatmění smyslů, když ji řadil do vaší koleje.“

„Není hloupá, jen... naivní. I ty sám, řekni – čekal bys, že Brumbál odejde? Není zlá. Uznávám, že si toho práskače docela zasloužila, ale už se s tím trápí skoro tři čtvrtě roku. Není to dostatečný trest? Nemohla by jí to Hermiona konečně odčarovat? Neporadili si s tím ani u Munga.“

Harry chvíli uvažoval. Pocítil tichou pýchu nad Hermioninými schopnostmi. Na druhou stranu... Mariettu opravdu rád neměl, ale možná měla Cho v něčem pravdu. Trvalé uřknutí bylo docela velkým trestem.

„Já nevím, Cho. Stejně to řešíš se špatnou osobou. Jediný, kdo ví, jak to funguje, je stejnak Hermiona. Kromě toho by na tvém místě měla být Marietta. Sama se omluvit. Myslím, že kdyby šla za Hermionou a opravdu upřímně od srdce se omluvila, řekla, že ji to mrzí a poprosila ji, aby ji toho konečně zbavila, tak to Hermiona udělá. Teda pokud na ní uvidí opravdovou lítost, Hermionu jen tak někdo neoblafne falešnýma slzama.“

Píseň pomalu končila. Harry dovedl Cho k jejímu stolu. Pátravě se podíval po ostatních benátských maskách. Předpokládal, že jedna z nich skrývá zohyzděnou tvář Marietty. Ale bez hlasu ji těžko mohl poznat.

Ples rychle utíkal. Harry oproti svému původnímu plánu většinu času protančil. Nejraději měl  svitkový měník, středně rychlý nenáročný tanec, při kterém si tanečníci po několika krocích střídali partnery. Když ho cvičili s Clementem, užili si při něm spoustu legrace. Byl to jeden z mála tanců určených i pro děti. Svitkový měník vystřídal v Harryho náruči slušnou řádku dívek, z nichž znal sotva třetinu, pokud vůbec pod maskou poznal jejich tvář. Malá Vera Veledaová, milovnice jednorožců, šla za svého oblíbeného tvora i na ples. Roh připevněný k jejímu čelu končil Harrymu těsně pod bradou. Celou dobu měl obavy, aby se na něj nenapíchl. Tygřice Milicent mu trochu pošlapala nohy. Vypadala, že si toho ani nevšimla. Po Milicent k Harrymu k jeho nefalšovanému zděšení přistrčil taneční rej nesmírně škodolibě se tvářícího Blaise Zabiniho. Měl na sobě načesanou paruku, přehnaný make-up a dlouhé šaty na hrudi vycpané natolik, že mít podobné rozměry reálná žena, tak neustále přepadává vpřed. Zabini si očividně usmyslel za ženu nejenom jít, ale také se „postavit na jejich stranu barikády“, takže za sebou na parketu nechával dlouhou řadu lehce vyšokovaných studentů, jimž se stejně jako Harrymu vnutil k tanci. Vypadalo to, že „ne“ pro něj není odpověď.

Konečně svitkový měník skončil. Harry se s nesmírnou úlevou vyprostil Zabinimu a rychle se vzdálil ke stolu.

„Viděl jsem, že jsi taky padl do spárů Zabiniho,“ popíchl ho přátelsky Ron. „Mně se podařilo se mu vyhnout, ale jen taktak. Neviděli jste Ginny?“

„Proč?“

„Jak proč? Protože jsem ji nezahlídl za celý ples. Nebo alespoň nepoznal,“ připustit Ron. „Nevím, za co jde. Ale zajímalo by mě, s kým teda šla.“

„Zítra se to dozvíš,“ klidnila ho Hermiona. „Alespoň nemyslím, že by to byl problém. Zeptej se někoho z páťáků. Určitě to budou vědět. Ale teď buď tak hodný a dej jí pokoj.“

„Vážení studenti,“ povstala u učitelského stolu Prýtová. Na všechny se usmála, když čekala, dokud neutichnou.

„Připadla mi ta čest vyhlásit první kategorii dnešních nejlepších masek,“ sklopila oči k obálkám ve své ruce.

„Cenu studentů prvních a druhých ročníků za nejlepší profesorskou masku získává... muchomůrka profesora Brumbála!“

Strhl se potlesk a provolávání slávy, zatímco Prýtová přes Brumbála kouzlem přehodila stříbrnou šerpu.

„Mezi studenty prvních a druhých ročníků byla z dívek nejlépe ohodnocena medúza slečny Zellerové z Mrzimoru. Z chlapců dopadl nejlépe soudce Wu pana Algola ze Zmijozelu. Za nejlepší pár vyhlašuji hydru slečny Lakeové ze Zmijozelu a pana Lakea z Nebelvíru. Cena za skupinu není v této kategorii udělena. Prosím všechny oceněné, aby se dostavili před profesorský stůl. Každý z nich získává čestný diplom, šerpu a padesát bodů pro svou kolej.“

Velká síň vybuchla potleskem. Čtyři děti zářící štěstím se prodíraly k profesorům skrz gratulující ruce svých spolukolejníků.

Po rozdání cen se Velká síň trochu vyprázdnila. První a druhé ročníky byly odeslány do postelí. Pro ostatní ale zábava pokračovala. Harry se konečně setkal s Lunou, na jejíž nový kostým byl zvědavý od chvíle, kdy pro ni žádal o pomoc paní Weasleyovou.

Luna na sobě měla velice draze vypadají šaty z modrého sametu decentně zdobeného stříbrem. Hruď jí stahovalo stříbrné šněrování. Tyto šaty mohly být v módě i v mudlovském světě – tedy pokud by se v nich někdo vrátil o tisíc let do minulosti. Dlouhé světlé vlasy měla Luna rozhozené přes ramena, do nich zapletený stříbrný diadém, jehož předek tvořila elegantní ptačí hlava zobákem ležící až ke kořeni nosu, zatímco jemně tepaná křídla obepínala Luninu hlavu.

„Dobrý večer, paní Roweno,“ pozdravil ji Harry s úsměvem.

„Dobrý večer, Albusi. Ráda se setkávám s jedním ze svých pokračovatelů,“ usmála se na něj Luna zasněně.

„Je to čest, být vybrán do čela vaší školy.“

Luna naklonila hlavu na stranu. „Spíše poslání, drahý Albusi. To není místo pro každého, ani zdaleka ne.“

„A souhlasíte s tím, jak si na svém nelehkém místě vedu?“

„Ó ano,“ obdařila ho Luna úsměvem, jako by opravdu chválila jeho schopnosti. „Vzhledem k okolnostem si vedete velice dobře. Je jednoduší být ředitelem v klidných časech. Ale vy jste si musel poradit i ve válce. Tolik nelehkých rozhodnutí... Avšak náš hrad stále stojí, stále slouží svému poslání tak, jak vždy měl. To značí, že jste si vedl dobře.“

„Mám jen obavy o mezikolejní vztahy, drahá paní Roweno. Ta řevnivost, jež začala už za vašich časů, stále je tady, mezi studenty.“

„Řevnivost a soupeření bude zřejmě existovat vždy, Albusi. Dokud je však mezi studenty z různých kolejí i přátelství, růstávají váhy vyrovnané. Kdyby tomu tak nebylo, Bradavice by již dávno postihla zkáza.“

„Jaká zkáza? Zničení?“

„Ano. Protože Bradavice existují jen za jedním účelem. Výcvik budoucí generace kouzelníků ve svornost a sílu. Kdyby tomu tak nebylo, čím by byl hrad? Jen hromadou starých kamenů.“

„Moudrá slova, paní Roweno. Děláte čest svému jménu.“

Luna se zářivě usmála. „Snažím se. Hezký zbytek večera, Albusi.“

Další hodinka uběhla jako voda. Došlo na další vyhlášení, při kterém studenti ocenili Kratiknotova ducha. Ze studentů vyhrála Luna, mrzimorský satyr, zmijozelský pár živých soch a nebelvírská skupinka novinářů vedená bratry Creeveyovými. Ti ani neměli nijak zvláštní masky, ale zřejmě všichni ocenili jejich pracovní nasazení, protože sami prakticky vůbec netancovali, zato pilně fotili a slibovali zájemcům, že jim rozmnoží jakékoli fotky si budou z plesu přát.

Harry začínal být unavený. Zůstal sedět u stolu a dělal společnost Susan, kterou k nedobrovolnému sezení přinutil rozbolavělý kotník. Rona Hermiona přes jeho protesty odtáhla na parket ve chvíli, kdy se chystal začít prohledávat sál a hledat Ginny. Harry se trochu obával, aby to nevadilo Susan, ale ta až na rozmrzelost z bolavé nohy vypadala, že se Hermioninou manipulací docela baví.

„Tak mi prozraď, kdo koho pozval? Ty Rona, nebo se rozhoupal on?“ zeptal se zrzky, když společně pozorovali teď už dost prořídlý rej masek.

„On mě. Díky Merlinovi. Co se stala teta ministryní, dá se říct, že jsem se stala horkým zbožím. Zvláště mezi zmijozely, co by mě dřív ani nepozdravili. Oba jsme hledali někoho, s kým bychom šli jen jako kamarádi a nějak jsme se dali onehdy do řeči...“ pokrčila rameny.

„To vážně všem tak záleží na tom, co dělá tvoje teta?“

„To víš, že všem ne. Ale prostě je na nejvyšším místě, na které se kouzelník v našem světě vůbec může dostat. Nevím, nakolik jako vyrostlý mezi mudly vidíš do politiky a nepsané hierarchie, co panuje mezi kouzelníky. Kouzelníci nemají k ministrům takový vztah jako třeba mudlové ke královské rodině, ale ministr je uznávaný. Jeho názor má velkou váhu. I když s Popletalem hodně lidí nesouhlasilo, určitě sis všiml, že se našel málokdo, kdo by to veřejně dal najevo. Mít tetu ministryní ve obrovská čest. A hodně kouzelníků by se k ní přese mě rádo dostalo blíž. Včetně hromady zmijozelských rodin.“

„To si dovedu představit.“

Susan se pobaveně zasmála. „Ne, věř mi, že nedovedeš. Máš zkušenosti s podlízáním lidí kvůli své jizvě, co? Něco podobného v menším měřítku jsem si zkusila, když tenkrát uteklo těch dvanáct smrtijedů z Azkabanu. Ale když jsi jen odrazový můstek, protože chtějí k někomu nad tebou, je to jiný. Ještěže to začalo teď, když většinu alespoň trochu znám a dokážu odhadnout, co chtějí. Kdyby se teta stala ministryní, než jsem šla do prváku, to nevím, jak by to se mnou dopadlo.“

„Určitě dobře. Mrzimorové jsou na tohle dobré povahy.“

„Děkuju. Ráda si to taky myslívám, ale když si vezmeš, že i ta babizna Umbridgeová bývala mrzimorka...“ Susan se znechuceně ušklíbla.

„To jako vážně?“

„No jo. O hodinách obrany k nám měla přednášky na téma soudržnosti Mrzimoru, jak ji nesmíme zklamat, že jsme všichni jedna velká šťastná rodinka a tak podobně.“

„V každé koleji se najde nějaká kreatura. Vem si Pettigrewa.“

„Myslíš Petra Pettigrewa? Proč mluvíš o něm? Jakože ho zabil Black, který býval taky Nebelvír?“

Harry se kousl do jazyka. V duchu si vynadal. Pozapomněl, s kým se baví. Susan vyrůstala ve staré kouzelnické rodině, která na Siriuse hleděla jako na odporného masového vraha. Na okamžik se zamyslel, co říct. V první chvíli chtěl kývnout a nechat to být. Ale všechno se v něm bouřilo při představě, že by měl pokračovat v kydání špíny na svého kmotra. Susan byla důvěryhodná, dalo se říci kamarádka. Navíc Bonesovi byli mezi Voldemortovými terči už od minulé války. A Červíček byl tam někde venku – připravený zabíjet na rozkaz svého pána.

Přisunul si židli blíž k Susan a naklonil se k ní. Všichni okolo si užívali posledních chvil plesu. Nikdo je neposlouchal.

„Nevím, jestli mi uvěříš, Susan, ale všechno je opačně, než si myslíš. Prosím tě, poslouchej mě, dokud ti to neřeknu celé. Oni oba, Sirius i Petr, byli přáteli mých rodičů. Ti se skryli pod Fideliovým zaklínadlem, víš, co dělá?“

„Ano. Ukryje nějaké tajemství do mysli Strážce.“

„Všichni si mysleli, že jejich Strážcem byl Sirius. Že je zradil Ty-víš-komu a když to Petr zjistil, šel po něm. Jak to dopadlo, víš. Jenomže to bylo opačně. Moji rodiče věděli, že někdo z jejich okolí je zrádce. Tak udělali ze Siriuse veřejnou vějičku, zatímco ve skutečnosti se stal Strážcem Petr. To on je zradil. To on zabil všechny ty mudly, když ho Sirius dostihl. Pak si uřízl prst, upravil pár mudlům paměť, naaranžoval vlastní smrt a utekl. Siriuse zatli bystrozorové na místě. Nedostal vůbec soud, prostě ho poslali do Azkabanu. Neměl šanci hájit se, vysvětlit, jak to bylo. Všichni, kdo o tom Fideliově zaklínadle vůbec věděli, si mysleli, že to on byl Strážce. Petrův prst posloužil jako důkaz, že je mrtvý. Ale on pořád žije, Susan. Zatímco tady mluvíme, je někde se smrtijedy a chystá bůhví co.“

Umlkl a s obavami studoval Susaninu tvář, co tomu říká. Kdyby začala něco nahlas ječet na celý sál, byl by to problém. Ale Susan se jen mračila. Harry mohl skoro slyšet, jak usilovně přemýšlí. Pak se na něj zadívala a váhavě se zeptala: „Jsi si tím opravdu jistý? Kdo ti to řekl?“

„Sirius. On je můj kmotr. Ale neboj se, nejsem tak naivní. Viděl jsem Petra. Pamatuješ si na třeťák, viď. Petr je totiž neregistrovaný zvěromág. Mění se na krysu. Proto tenkrát z té ulice tak hladce utekl, i když tam byli už všude okolo bystrozorové. Skrýval se celých dvanáct let většinou v krysí podobě a čekal, co bude. Byl tady, v Bradavicích. Siriovi to došlo. To byl impulz, aby utekl z Azkabanu. Všichni si mysleli, že jde po mě, ale šel po Petrovi. Je to dlouhý příběh, na jehož konci došlo k takovému ne úplně dobrovolnému setkání mě, Rona a Hermiony se Siriusem, Remusem, chci říct profesorem Lupinem, který si taky původně myslel, že Sirius je vrah, ale pak se dozvěděl pravdu. Pak tam byl pochopitelně Petr jako krysa, kterou nějakým zaklínadlem přiměli vzít na sebe lidskou podobu. Slyšel jsem, jak se přiznává k tomu, že zradil moje rodiče, Susan. Chtěli jsme ho předat ministerstvu, ale zase se mu podařilo utéct. Takže Sirius se musel dál skrývat. Pak jsem se s Petrem setkal ještě jednou. Na hřbitově, kam mě a Cedrica přenesl Pohár kouzelníků očarovaný na přenášedlo. Ve skutečnosti právě Petr, ne Ty-víš-kdo zabil Cedrica.“

„To je strašný.“

„Já vím. Neměl tam vůbec být, ta past byla nastražená na mě, s ním nepočítali.“

„Ne tohle, ty troubo! Je strašný, jestli opravdu nevinný člověk strávil dvanáct let v Azkabanu. Bez soudu! Musím se přiznat, že kdyby mi to říkal jen tak někdo, řekla bych si, že je to jedna z těch šílených teorií, které píše třeba Jinotaj.“

„Takže mi věříš?“

„Ve všem, co se týká smrtijedů a Ty-víš-koho ti věřím na sto procent.“

Další, kdo ví, že Sirius není vrah, pomyslel si Harry šťastně.

„Co je teď s tvým kmotrem?“ zeptala se Susan, jako by mu četla myšlenky. Harryho radost o něco vyprchala.

„V červnu byl na ministerstvu. Bojoval proti Bellatrix Lestrangeové. Na odboru záhad je takový oblouk. Srazila ho do něj. Zkoušel jsem zjistit, co je ta věc zač. Prý v ní zmizela už hromada kouzelníků. Nikdy už je nikdo neviděl, kromě jednoho, který mrtvý vypadl z podobného oblouku v Tibetu nebo kde to bylo.“

„To je mi líto,“ řekla Susan tiše. Přesunula svou ruku na Harryho a krátce ji stiskla. „Poslyš, je mi jasný, že tohle nemůžu jen tak někde vytrubovat. Taky vím, že bez Pettigrewa, ať živého nebo mrtvého, Blacka nejde očistit. Ale jak jsem ti říkala, mám teď jistý vážený kontakt na ministerstvu. Alespoň můžou pozastavit hledání Blacka a nechat bystrozory, ať dělají užitečnější věci. A neoficiálně se může i rozšířit, že Pettigrew žije. O jednoho smrtijeda, na kterého si musejí dávat pozor, víc. Znát totožnost se hodí. Když vědí přesně, proti komu stojí, dá se s tím pracovat při plánování. A pokud se při nějaké akci potvrdí, že tam byl, obnoví Blackův případ. Je mi jasný, že to pro tebe není moc velká útěcha, když dopadl, jak dopadl. Ale může se na něj vzpomínat se ctí.“

Harry se jí na chvíli zahleděl do hřejivých hnědých očí. Bylo znát, že Susan se svou empatickou mrzimorskou dušičkou pochopila i hodně z toho, co jí Harry nesvěřil, kupříkladu city, které k Siriovi choval.

„Víš, že sis zvolil dobrou masku?“ zeptala se ho Susan nečekaně. „Jsi vážně jako Brumbál. Člověk s tebou chvíli sedí u jednoho stolu a hned se doví nečekanou pravdu o obecně uznávaném faktu, očistíš něčí jméno, zatímco jiného odhalíš jako smrtijeda a neregistrovaného zvěromága, o svém bývalém profesorovi a vlkodlakovi mluvíš křestním jménem, mezi řečí se zmíníš, že tvé rodiče skrývalo jedno z nejmocnějších kouzel a navrch víš něco o předmětu, který zkoumají ti, o nichž se nemluví. Celej Brumbál, vážně.“

„Mám ti sehnat čaj a citrónový bonbón?“ nabídl Harry, který cítil, jak z něj zase pomalu opadá napětí a vážnost.

„To už není nutné. Běž se raději ještě bavit. Potřebuju si tu chvíli v klidu přemýšlet. Sama.“

O pouhých pár písní později ples končil. Studenti zůstali stát na parketu, aby si vyslechli poslední vyhodnocení masek, tentokrát přímo od Brumbála.

„Cenu šestých a sedmých ročníků získává kolega White, který se nám dnes představil jako Zlatoslav Lockhart,“ oznamoval vesele Brumbál.

„Tančila jsem s ním,“ slyšel za sebou Harry tiše říkat Levanduli, jenž tento večer dělala čest svému jménu. „Podepsal se mi na ruku. Nacvičil si i Lockhartův rukopis.“

„Jo, hraje ho dokonale. Zítra ho bude bolet huba, jak se furt široce usmívá,“ zabručel v odpověď Seamus jdoucí za žlutého mužíčka*.

* Irská postavička patřící k jistému podzimnímu svátku, o kterém se tradičně připravují (a jedí) karamely.

„Ze všech našich krásných dívek se první umístila ohnivá elementálka slečna Furtivová ze Zmijozelu. Z pánů dopadl nejlépe pán nepán Zabini taktéž ze Zmijozelu. Jako nejlepší pár jste označili svými hlasy Siegfrieda pana Longbottoma z Nebelvíru a valkýru Brunhildu slečny Müllerové z Mrzimoru. Za nejlepší skupinu vyhlašuji benátské masky slečen Turpinové a Changové z Havraspáru, slečny Fawcettové z Mrzimoru a pánů Goldsteina, Cornera a Boota z Havraspáru.“

*****

„To byl hezký večer,“ libovala si Parvati, když společně s Harrym, Ronem, Hermionou a dvojčaty stoupala do nebelvírské věže. Společně s posledními jmenovanými a svou sestrou utvořila na plese dosti náročnou skupinovou masku „zrcadlo“.

„Škoda, že karnevaly v Bradavicích běžně nebývají. Já bych z nich udělala každoroční tradici. Ale alespoň je ten tradiční jarní ples posledních dvou ročníků. Na něj těším už od čtvrťáku.“

„To mě je bližší ten karnevalový,“ ozval se Ron.

„A ještě vás čeká něco malého mezi,“ usmívala se Parvati. „Že je nám s Padmou ve středu sedmnáct víte. Taky víte, že bude oslava. Ale pozor, překvápko – v havraspárské věži. Kratiknot i McGonnagallová nám povolili, že to můžem mít dohromady. Když moc nepřeženem večerku, nebudem rušit ostatní a dodržíme další pravidla, co jsou u sedmnáctých oslav. Domácí skřítci připraví nějaké provizorní přespání pro nebelvíry.“

„To zní dobře. Ještě jsem u havraspárů nebyl.“

„Vážně? No jo, když nad tím tak přemýšlím, proč bys tam taky chodil. Já tam občas zajdu za Padmou, ale třeba u mrzimorů jsem taky nebyla.“

„A u zmijozelů?“ zeptal se nevinně Fred.

Parvati se zasmála. „Tak tam už vůbec ne.“

„My jo,“ překvapil ji i své bratry Ron. „V druháku jsme se tam vplížili, abychom od Malfoye zjistili, jestli neví, kdo je Zmijozelův dědic. Ale bylo to k ničemu.“

„A jak to tak vypadá?“

V bezvýznamném tlachání došli na kolej. Harry se chystal jít rovnou do ložnice. Byl z plesu hodně unavený. Avšak Hermiona ho nečekaně odtáhla trochu stranou.

„Vraťte se s Ronem za deset minut sem do společenky. Vezmi s sebou ten přívěšek. Bavila jsem se na plese s jedním havraspárem, Geraldem Jonesem, jestli víš, který to je. Chci něco zkusit.“

Harry rázem zpozorněl, když slyšel jméno havraspárského patrona. Chtěl se Hermiony zeptat, co spolu řešili, ale ta už odběhla za Parvati do jejich ložnice.

Neville, Dean a Seamus už uléhali do svých postelí.

„To mi řekni, jak ses dostal k takové kočce, jako je Müllerová?“ ptal se zrovna Seamus Nevilla, zatímco si Harry navlékal pyžamo a župan.

„Spřátelili jsme se o prázdninách. Její máma pořádá Bylinkářské konference.“

„Jen spřátelili?“

Neville se začervenal. „Přemýšlel jsem, že bych ji někam pozval, ale nějak jsem neměl odvahu...“

„A co ples?“

„Na ten pozvala ona mě.“

Harry strčil do kapsy vyřezávanou krabičku. S Ronem v zádech tiše odešli. Slyšeli za sebou vodopád „dobrých rad“, jimiž Seamus zahrnul Nevilla.

„Myslíš, že ty jeho rady k něčemu jsou?“ zeptal se tiše Ron Harryho.

„Podle mě leda když chceš udělat dojem na někoho jako je Levandule. Ne že bych měl něco proti Levanduli, ale...“

„Je mi to jasný.“

*****

Hermiona už na ně čekala v prázdné společenské místnosti, v koutku, do kterého nebylo od schodů skoro vidět. Mlčky natáhla ruku k Harrymu. Ten jí podal vyřezávanou černou krabičku. Občas si za poslední týdny zkusil medailonek prohlédnout, ale na nic nepřišel. Jemně ryté bílé zlato, z kterého oči proti jeho vůli stále sklouzávaly stranou. Nefunkční zapínání. Na žádnou jinou zvláštnost přijít nedokázal.

Ani ho nepřekvapilo, když Hermiona vytáhla hůlku a vychrlila ze sebe dlouhou litanii zaklínadel, jež slyšel prvně v životě. Připadalo mu, že vidí jemné tetelení vzduchu. Pak se medailonek lehce proměnil. Odlouplo se z něj cosi podobné slabé vrstvičce mudlovského průhledného plastu. Kov medailonu byl pořád stříbřitě bílý. Ale vypadalo to, jakoby pod povrchem v nekonečných složitých spirálách tančily jemné duhové odlesky vydávající slabé světlo. Oči mu přestaly sjíždět stranou. Konečně mohl v rytině rozeznat jakési zvláštní písmo vzdáleně připomínající kouzelnické runy, které znal od vidění.

„To je krása,“ zašeptala Hermiona a spokojeně si prohlížela výsledek svého díla.

Harry s ní musel v duchu souhlasit. I když mu šperky mnoho neříkaly, něco podobného nikdy neviděl.

„Hermiono? Co jsi to s ním udělala? O čem ses to bavila s Geraldem?“

„O přemaskovávání. Používá se, když chceš zakrýt skutečnou hodnotu nějakého předmětu. Vyrobí se takzvaná maska, to je tohle,“ pozvedla průhlednou hmotu. „Přes ni se pak dají kouzla. Vůbec nejsou jednoduchá, pomocí numerologie se v nich musí upravovat komponenty, takže se nakonec vytvoří pro každou věc jiné, jedinečné zaklínadlo. To trochu upraví vzhled toho předmětu, aby vypadal o něco málo méně hodnotný, než je.“

„Takže co to tady teď máme?“

„To nedovedu říct. Jen mě napadlo to zkusit, protože nám všem z téhle věcičky samy utíkaly oči, což se může začít díl, když je ta věc přemaskovaná už dlouho. Není to vymyšlené na trvalé použití. Dneska se to skoro nepoužívá, dřív si tím rody chránily rodové šperky a artefakty, když někam cestovaly, zvali si do domu skřeti, před kterými chtěli vypadat chudší a tak podobně.“

Zkusila medailon otevřít, pak pohnula zapínáním.

„Bohužel to změnilo jen ten vzhled. Funguje, lépe řečeno nefunguje to úplně stejně jako předtím.“

„Ale to mělo být bílé zlato. Co je hodnotnější než bílé zlato? Čistá platina? Co myslíš Hermiono? Já nevím, jak má vypadat platina.“

„To není platina,“ řekl konečně Ron podivně užaslým tónem, jako by nevěřil vlastním slovům. „Já vím, co to je. Viděl jsem to jen jednou, v muzeu. Ale nedá se to s ničím splíst. Celá staletí se to kouzelníci i skřeti snaží napodobit, ale prostě to nejde. Tenhle medailon... tohle je z dračího stříbra.“