„Harry, vstávej, prošvihnem snídani.“

„Nemám hlad.“

„A potom si dvojčata dají závod na košťatech. Vzpomínáš? Fred bude sedět zády a George nebude používat ruce.“

„Nějak na to nemám náladu. Řekni mi pak, jak to dopadlo.“

„To chceš ležet celý den v posteli nebo co?“

„Přesně to mám v plánu.“

„Tak hele, kámo, co se děje?“ zatvářil se Ron vážně a bez vyzvání se posadil na okraj Harryho postele.

„Proč by se mělo něco dít? Prostě dneska nechci nic dělat.“

„Buď mi to řekneš, nebo dojdu pro Hermionu. Té bude stačit pět minut na to, aby o tobě zjistila i věci, co ty sám nevíš.“

„To ten včerejšek. Ten medailon.“

Ron se rozhlédl, přestože věděl, že jsou v ložnici sami, a trochu ztišil hlas.

„Ty se něčeho bojíš.“

Harryho tím docela zaskočil. Ron nebyl pokládán zrovna za nejchápavějšího, ale Harry si připomněl, že na druhé straně je mistrem šachu, jenž nemá v nebelvírské věži konkurenci.

„Vlastně ano. Bojím se, že když půjdu něco dělat, jediné, co najdu, bude zas jen dílek úplně jinýho puzzle než toho, který se snažím složit. Když jsme v prváku pátrali, co je v třetí chodbě, narazili jsme na jméno Flamela, to nás dovedlo ke Kameni mudrců a jakmile se okolo začal ochomýtat Voldemort, bylo jasné, že jde po něm. Vždycky to tak bylo. Vždycky mi bylo jasný, co máme dělat. Třeba loni jsme prostě bojovali proti Umbridgeové. Ale teď? Co se to tu vůbec děje, Rone, jakou to má všechno spojitost? Napadení Akasky, Sirius, moje sny, změny Bradavic a všechno ostatní. Pokaždé, když už si myslím, že jsme konečně na něco přišli, je to k ničemu. Třeba zrovna ten medailon. Mám medailon. Neskutečně drahej a vzácnej medailon z dračího stříbra. A co z toho?“

K jeho značnému překvapení se Ron usmál.

„Víš, Harry, on už život je takovej. Ne vždycky všechno souvisí se vším. Že tobě zatím jo, je spíš náhoda. Vím, jak to označení nemáš rád, ale ty jsi Chlapec, který přežil. Je normální, že se kolem tebe všechno soustředilo. Neustále po tobě jde Ty-víš-kdo, takže se na tebe logicky zaměřilo i všechno s ním související. Kámen, Komnata, Pohár... Aby tě ochránil před jeho nohsledem, toulal se tu Sirius. Kvůli Popletalovi tu zas byla Umbridgka. Ale pokud sis nevšiml, ostatní lidi žijou úplně jinak.“

„Třeba ty?“

Ron se zazubil.

„Ne, my sebevrazi, co to táhnem s tebou, my máme velice neobyčejný život.“

Harry se téměř proti své vůli taky usmál.

„Co bys dělal ty na mém místě?“

„Totéž, co dělám teď. Čekám. Čekám, až budeš mít další sen nebo na něco, co se stane s Bradavicemi nebo na něco, co najde Hermiona v knihovně a tak. Občas přemýšlím, co by se asi všechno mohlo stát a jak bych na to reagoval.“

„Jako v šachách.“

„Jako v šachách,“ souhlasil Ron. „Tak jdem na snídani?“

Nebyli jediní, kdo šel na snídani později než obvykle. Hodně studentů po plese vyspávalo. Například Ginny přišla ještě hodnou dobu po Harrym a Ronovi.

„S kým jsi šla na ples?“ vypálil na ni Ron hned, jak ji uviděl.

„Tobě také dobré ráno, Rone. Děkuji, spala jsem dobře.“

„No tak, Ginny.“

„No tak, Rone.“

„Proč mi to nechceš říct?“

„Proč bych měla?“

„Protože jsem tvůj bratr.“

„To není důvod. Co bys dělal, kdybys věděl, s kým jsem šla?“

„No, já...“

„Počkej,“ zvedla Ginny ruku. „Budu hádat. Akorát bys remcal, že se ti nelíbí a že se s ním nemám vídat.“

„Tak proč jdeš na ples s někým, o kom víš, že se mi nebude líbit?“

„A co mám dělat, když v Bradavicích není nikdo, kdo by se ti líbil? Proto ti taky neřeknu, s kým jsem byla na plese. Jen bys ho otravoval.“

Ron nasupeně odešel.

„Za co jsi vůbec šla?“ ptal se Harry. „Neviděl jsem tě, nebo jsem tě nepoznal.“

„Za labuť.“

„Nejasně si vybavuju jednu bílou labuť. S černým labuťákem.“

„Ty ze mě taky budeš páčit, kdo to byl?“

„Mně do toho nic není.“

„Mému bratrovi taky ne. Což merlinužel vůbec nevidí.“

„Nedá ti pokoj, dokud to nezjistí.“

„Má mě otravovat s tímhle, nebo má za mnou chodit a remcat, že mám špatný vkus? Mně pokoj nedá tak jako tak. Ale já jsem na to zvyklá. Jenomže on by se choval hnusně i k němu. A to nechci. Proto se nám to pokazilo s Deanem.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Harry rameny a vrátil se ke své ovesné kaši.

Ginny se k němu spiklenecky naklonila. „Když mi slíbíš, že to nikomu neřekneš, minimálně ne Ronovi, tak ti prozradím tajemství. Já taky nevím, kdo to byl.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě nevím. Tajný ctitel. Začal mi psát pár dní po tom, co jsem se rozešla s Deanem. Jeho dopisy jsou... vážně moc hezké. Myslela jsem, že se na plese nechá poznat. Nechtěl. Nevím proč. Možná se se mnou kdysi pohádal. Možná je ošklivý a myslí si, že mi na tom záleží. Nebo je z jiné koleje a hraje famfrpál a není si jistý, jak bych se tvářila, že bych měla hrát proti němu. Jeho hlas mi byl povědomý. A zůstali jsme do konce plesu, takže je šesťák nebo sedmák.“

„Tobě nevadí, že nevíš, kdo to je?“

„Vlastně ani ne. Podle těch dopisů je inteligentnější a milejší než většina kluků, co znám. Jestli je cena za to trocha tajnůstkářství, pak mi to nevadí.“

*****

Před úterní patronskou poradou zastihli ostatní tři patroni Geralda ve velmi nečekaném rozpoložení. Havraspárský patron seděl ve svém křesle, na klíně patronský deník, v ruce láhev máslového ležáku. Podle jeho tváře Harry odhadl, že buď je to jen další z dlouhé řady máslových ležáků nebo si do něj přilil něco silnějšího.

„Gerry?“ zeptala se jako první Alison, když se vzpamatovali z překvapení nad chováním jindy tolik zodpovědného havraspára.

„Co se stalo?“

„Budeme mít velice, velice zajímavý červen. A vy i příští rok. Ještěže už tady nebudu,“ uchechtl se opilecky. „Už dobrých patnáct let nebylo v Bradavicích mimino. Naposledy, když jsi poprvé porazil Ty-víš-koho,“ kývl na Harryho. „Studenti bujaře oslavovali a na následky moc nemysleli.“

Všichni tři na něj vytřeštili oči. Po dlouhé chvíli ticha opět jako první promluvila Alison.

„Kdo?“

„Màire Bywyrová. Pátý ročník. Bude jí šestnáct. V únoru.“

„A ty tu piješ, protože jsi otec?“ zeptala se Sheila na totéž, co napadlo i Harryho.

„Nemám tušení, kdo je otec. Asi to neví nikdo kromě ní a jeho. Ona je taková tichá voda. Nikdo nic neví. Informovala akorát Williho jakožto primus. Ten informoval mě. Profesorům to chce říct až po Vánocích. Potom, co si promluví s rodiči.“ Gerald upil trochu z lahve a ušklíbl se.

„Má temná část přiznává, že by to ráda viděla. Jak se asi v patnácti říká rodičům, že budou babičkou a dědečkem?“

„Vždyť má dělat NKÚ,“ pípla Sheila.

„Všechno jsem si našel. Může přerušit studium, ale Bradavice odjakživa nechávaly těhotné studentky dál studovat kromě lektvarů, kde by mohly dítěti škodit ty výpary a tak. Bude omluvená z nácviků soubojů. Pokud bude chtít studovat i s dítětem, dostane vlastní pokoj a možnost přivolat domácího skřítka. NKÚ by podle mého odhadu měla dělat zhruba v době, kdy má rodit, takže to ještě může být docela veselé.“

„Má se na co těšit,“ komentovala to Alison. „Až se tohle roznese, moje kolej z toho bude mít druhé Vánoce.“

„Myslím, že si rejpnou i jiní,“ zabručel Harry při představě některých nebelvírů. „Přijde jim zábavné, že se něco takového stalo zrovna chytré přemýšlivé havraspárce. Zvláště když už ve čtvrťáku učí Snape příslušné lektvary pod „děsivou představou, že bychom se rozmnožili a poslali mu k výuce své potomky“.

„Já myslím, že to nebude tak zlé,“ odporovala Sheila mírným tónem. „Vsadím se, že spousta holek se bude moct ušišlat. Budou ještě Màire prosit, aby jim ho dala pohlídat a tak.“

Gerald se smutně podíval do své prázdné láhve. „Jenomže to dítě se narodí až v červnu. Několik měsíců předtím se tu bude producírovat s břichem. To posměváčkům neujde.“

Harry přejel pohledem tváře skleslého Geralda, zachmuřené Alison a ustarané Sheily.

„No, vím, že je to trochu šok,“ řekl nakonec. „A ta holka to rozhodně nebude mít jednoduchý. Ale měli bychom se přestat tvářit, jako by se stalo něco strašnýho. Vedle těch článků ve Věštci o únosech a mizení lidí je tohle přece skvělá zpráva. Podívejte se na Anastázii Amberovou. Tu mají teď někde ve svých spárech Smrtijedi. Co ta by dala za to, aby mohla být v Bradavicích s miminem. Až se tahle novinka začne šířit, tvařte se normálně a koukejte se udiveně na každýho, kdo bude mít nějaký připomínky. Snad to některým zavře hubu.“

„Harry má pravdu,“ přizvukovala mu Alison.

„Koneckonců, pokud vím, v kouzelnickém společenství je běžné, že mají lidi děti obyčejně krátce poté, co vyjdou ze školy,“ konstatovala dívka.

„Mít dítě v šestnácti nebo v osmnácti, v tom zas takovej rozdíl není. Nejtěžší, co ji čeká, je skloubení dítěte a školy, pokud bude chtít pokračovat ve studiu. Mám jen teoretickou představu, jak náročný je mít dítě, ale říkám si, že s kouzly to musí jít snáz. Zvlášť když jí bude pomáhat skřítek. A ty, Geralde, by ses měl pokusit zjistit, kdo je otcem.“ Trochu krvelačně se usmála.

„Kdyby se z toho chtěl vykroutit, moc ráda mu osobně vysvětlím, jaké má povinnosti vůči vlastnímu dítěti.“

Tím byla kapitola dítě uzavřená, patronská porada taky. Nikomu se nechtělo probírat klasické studentské problémy. Najednou všechno vypadalo tak nějak... nedůležitě. Harry dlouho nemohl usnout. Bylo zvláštní si takhle najednou uvědomit, že dívka téměř o rok mladší než on je dostatečně stará na to, aby měla dítě. Harryho zatím sotva napadlo, že jednou bude mít děti.

Další den dokázal Màire vypudit z mysli až do večera, kdy s ostatními nebelvírskými mířil ke vstupu do havraspárské věže, který byl nedaleko knihovny.

Havraspárská společenská místnost se dost podobala nebelvírské, jen působila více stroze. Všude po místnosti stály čtecí stojany na knihy, většinou zabrané učícími se studenty. Oproti nebelvírské věži, kde rudá a zlatá pulzovala životem, na křeslech potažených chladnými modrostříbrnými látkami seděli děti tiše a klidně. Nikde nebyly dvojice hašteřící se nad kartami ani hloučky bouřlivě se smějící nad tchoříčky a další vášnivé výjevy, které Harry znal z nebelvírské věže. Skupina slavící sedmnácté narozeniny Padmy a Parvati byla zdaleka nejhlučnější v místnosti.

Nad krbem visel výjev z karnevalového průvodu v Benátkách, za jehož vznik podle malé cedulky pod obrazem mohl absolvent Havraspáru. Tady zřejmě získala na ples inspiraci Cho s ostatními.

Zábava se hladce rozběhla. Dean sklidil obrovský úspěch se svým představením mudlovských „kouzel“. Harry se s talířem plným dobrot usadil kousek stranou slavící skupinky. Na křesle vedle něj seděl Gerald. Opět s máslovým ležákem v ruce, i když tentokrát vypadal střízlivý. Jako jeden z mála nesledoval Deana, který právě vytahoval havraspárským prvňákům bonbóny z nosu a uší. Místo toho se díval na dívku osamoceně se učící u krbu.

„To je Màire?“ odhadl Harry potichu.

„Jo,“ odvětil krátce druhý patron.

Harry si ji pečlivě prohlédl. Bylo na ní cosi sympatického, důvěryhodného, přitom však moc krásy nepobrala. Z tváře jí vystupovalo několik velkých pih, nad úzkými rty trůnil nos jako skoba. Zaujatě cosi studovala v obrovské knize. Tichá voda, tak ji předchozího večera nazval Gerald. To sedělo. Màire nevypadala jako holka, kterou si člověk představí, když se mluví o patnáctce, která otěhotněla a dost možná ani nezná otce.

„Neřekl bys to do ní, co?“ promluvil opět Gerald. „Pár kluků o ní mělo zájem, každý dostal košem. Pokud vím, nikdy s nikým nešla ani na obyčejné rande. A teď tohle.“

„To o ní je vážně takový zájem?“ zeptal se Harry trochu pochybovačně s pohledem upřeným na její nos.

„Nemusí být královna ročníku, aby ji lidi měli rádi. Je hodně vyspělá, rozumná, zároveň chápavá a empatická. Není málo těch, co za ní chodí se svými problémy.“ Geraldův hlas zněl hořce.

„Chtěl jsem, aby byla mojí nástupkyní. Ale to jí teď nemůžu hodit na krk.“

„Určitě najdeš někoho jiného vhodného.“

„O to nejde. Měla to být ona.“ Gerald dopil máslový ležák a láhev nechal zmizet rychlým Evanesco. „Měla to být ona,“ zopakoval tiše spíše pro sebe. Pokývl na pozdrav nebelvírskému patronovi a odešel směrem, kterým Harry tušil havraspárské ložnice.

Harry se vrátil zpátky ke svým slavícím spolužákům.

„Viděla jsem, žes mluvil s Geraldem,“ řekla mu Hermiona, zatímco mu nabízela Bertíkovy fazolky. „Zjišťoval jsi ještě něco o chránění kouzelnických šperků? Nebo...“ zazubila se: „...jste spíš mluvili o holkách?“

„Proč si myslíš, že jsme mluvili o holkách?“ zeptal se Harry s obavami, jestli nebyli slyšet.

„No, Gerald se pořád díval po té u krbu takovým teskným pohledem, jakoby ho odmítla.“

„Myslíš?“ Harry se znovu zadíval na Màire. Tak tohle bylo za tou Geraldovou hořkostí? Ne to, že ve svém věku čekala dítě, ale že dala před Geraldem přednost jinému?

„O tom nic nevím, Hermiono. Jen jsme spolu prohodili pár společenských vět.“

*****

Čas ubíhal jako voda. Bradavických studentů se zmocnilo nové vzrušení – blížily se Vánoce. Bylo to znát i na poslední předvánoční návštěvě Prasinek, kdy výjimečně víc studentů chodilo po obchodech místo vysedávání u Tří košťat. Harry tento rok věnoval výběru dárku hodně času. Plánoval obdarovat i ty, s kterými si dosud dárky nevyměňoval. Sedmnáctiletý kouzelnický dárek se používal k vyjádření vzájemných vztahů. Možná podobnou funkci zastanou i dárky vánoční. Třeba krásná psací souprava pro Susan, jíž chtěl vyjádřit vděk za důvěru, kterou k němu měla, když jí vyprávěl o Siriovi.

Harry dokončil všechny své vánoční nákupy a plánoval jít ke Třem košťatům na teplý máslový ležák, kde se měl setkat s Ronem a Hermionou. Později si nedokázal vybavit, jak to vlastně celé začalo. Věděl jen, že najednou ptačí krmítko, okolo kterého zrovna šel, vybuchlo po zásahu oranžovým paprskem. Několik ostrých dřevěných třísek mu poškrábalo paže, kterými si na poslední chvíli zakryl obličej. V minutě byla celá ulice plná ječících dětí, panicky pobíhajících sem a tam. Harry se přikrčil za kamenný podstavec, na kterém doposavad stálo krmítko, aby mohl v klidu obhlédnout, co se děje.

Hlavní ulici Prasinek z obou stran uzavřely řady černých postav s maskami. Pomalu postupovali vpřed. Metali před sebou spoustu rozličných kouzel, kterým se ostatní zoufale snažili vyhnout. Žádné z kouzel, které Harry rozpoznal, však nebylo opravdu nebezpečné. Při tom pohledu mu spíš než zprávy o sadistických útocích vyvstal na mysli mudlovský dokument, v němž honáci dobytka nadháněli stádo.

Z hlavní ulice vedly tři uzounké vedlejší uličky, obyčejně používané jen těmi, k jejichž domům vedli. Občas do nich některý z vyděšených studentů zaběhl. Bylo jich však málo. Harry v uličkách neviděl žádné Smrtijedy. Nechápal, proč jimi prostě všichni neutečou. Zdálo se však, že většina dětí si prostě nedokázala uličky, jež nikdy nepoužili, spojit s kýženým útěkem do bezpečí. Místo toho se snažili nacpat do krámků, kam už se od pohledu nevešli. Jen málo studentů, většinou z vyšších ročníků, dokázalo v houfu zpanikařených kamarádů zachovat klid. Ti se teď tiskli ke stěnám uličky podobně jako Harry k podstavci a hodnotili situaci. Nemálo z nich patřilo k Brumbálově armádě, například Ginny, Belinda nebo Denis s Colinem.

Blížící se Smrtijedi nutili děti ustupovat na stále menší prostor. Útočná kouzla si v davu snadno našla cíle. Ve sněhu zůstávaly ležet drobné postavičky, jež Voldemortovi přisluhovači nevšímavě překračovali.

Harry se vztyčil, aby přilákal pozornost těch studentů stojících po stranách ulice poblíž něj. Křičet by bylo zhola zbytečné. Pak ukázal hůlkou na bližší řadu Smrtijedů a krátce se rozhlédl po ostatních. Když viděl, jak zdvihají hůlky v odpověď, na nic dalšího nečekal a vrhl se vstříc černým postavám.

„Mdloby na tebe!“ S uspokojením si všiml, jak Smrtijed, který se v překvapení z neočekávaného odporu nezmohl na pořádnou obranu, sesunul k zemi.

„Mdloby na tebe!“

„Pouta na tebe!“

„Pouta na tebe!“

„Expelliarmus!“

„Major onychos!“

„Telum!“

Harry se sám pro sebe usmál, když v záplavě zaklínadel, která chrlili studenti za jeho zády, uslyšel kouzlo na zrychlený růst nehtů, které naučil Brumbálovu armádu. Úsměv mu ale dlouho nevydržel. Smrtijedi se rychle přizpůsobili nečekaným protivníkům. Odrazili útok, začali metat silnější kouzla a metali je rychleji. Bylo to dost, aby přinutili studenty stáhnout se do defenzívy, ale málo na to, aby je přiměli k ústupu.

Harry do boje nedával vše. Posuzoval možnosti. Po jeho boku stálo jedenáct dalších studentů, proti nim osm Smrtijedů. Přitom jednoho z nich zraněná ruka značně omezovala v kouzlení. Ani nemuseli používat černou magii. I tak měli studenti co dělat, aby se jim vyrovnali. Každou chvíli se navíc mohl probrat omráčený Smrtijed a přidat se ke svým kolegům.

Harry horečnatě přemýšlel. Porazit je neměli šanci. Kdyby teď všichni zaútočili, měli slušnou šanci probojovat se ven. Jenomže Harry nehodlal utéct a nechat dav vyděšených dětí svému osudu. Žádná alternativa ho nenapadala, avšak čas na rozhodování se krátil. Podle všeho druhá řada Smrtijedů stále postupovala.

V jedné chvíli halas ulice zesílil. Harrymu se zdálo, že slyší i další hlasy křičet zaklínadla. Pak spatřil něco, co mu stáhlo žaludek. Devátého Smrtijeda, který nastoupil zpět na své místo v řadě.

To už bylo příliš. Improvizovaná obranná linie dvanácti se prolomila. Harry slyšel Ginnin bolestný křik, když se jí hůlková ruka na několika místech zkroutila v nepřirozených úhlech. Chvíli poté byl omráčen Sean Weaving. Harryho samotného zasáhlo jakési kouzlo do levého ramene. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí. Nechtěl dát najevo, jak moc byl zasažen. Rameno ho hodně bolelo, paradoxně horší bylo, že od ramene dál levou ruku vůbec necítil.

Bradavičtí studenti ustupovali. Jediné, na co se soustředili, byla štítová kouzla. Seana nechali ležet. Koneckonců, zneškodněných studentů si Smrtijedi nevšímali. Levandule svůj štít spustila a pod ochranou ostatních táhla plačící a dezorientovanou Ginny pryč.

Hluk za zády bojujících studentů náhle prudce zesílil. Harry riskoval rychlé ohlédnutí. S druhou řadou Smrtijedů právě bojovala skupina dospělých kouzelníků.

Musíme ještě chvíli vydržet, říkal si Harry v duchu a snažil se ignorovat bolest vystřelující ke klíční kosti, zatímco přestával cítit i rameno.

Ještě chvíli vydržet. Jenom chvíli...

Ale cítil, že on už dlouho nevydrží. A ostatní na tom taky nebyli nejlépe.

„Támhle jsou!“ slyšel za sebou známý hlas. V příštím okamžiku vedle něj stanula Hermiona s napřaženou hůlkou.

„Retener citerior scutum!“

Za štíty studentů se objevila světelná síť, která podepřela štíty. Harry cítil, jak od něj přebírá část břemena. Náhle potřeboval na udržení svého štítu mnohem méně energie. V závěsu za Hermionou dorazila Parvati, Neville, Seamus, Dean a kupodivu opět i Levandule. Všichni čtyři rychle vyčarovali vlastní štíty. Zdálo se, že síly bojujících skupin se opět vyrovnaly.

„Neútočte,“ říkala důrazně Hermiona. „Jen držte štíty. Nechejte to na nich.“

Na kom to má nechat se Harry zeptat nestihl. Chvíli po Hermioniných slovech Smrtijedi očividně znervózněli. Chvíli se očividně domlouvali, přestože slova Harry neslyšel, poté se dali na zrychlený ústup. Kolem bradavických studentů jako stín prolétla skupina bystrozorů a pustili se za utíkajícími Smrtijedy.

Konečně mohli spustit štíty. Padma s Parvati se rychle šly podívat na ležícího Seana.

„Kde je Ginny?“ zeptal se Harry Levandule.

„Potkali jsme Parvati a ostatní, jak sem jdou na pomoc. Ron si převzal Ginny a já se přidala k ostatním.“

Harry se podíval do ulice, kde největší panika už stihla opadnout. Studenty organizovalo několik dospělých. Teprve teď si Harry všiml, že to všechno jsou buď bystrozoři, nebo pořádači, tedy členové Útvaru pro prosazování kouzelnických zákonů. Zajímavé bylo, že Harry neviděl ani jednoho obyvatele Prasinek.

Jeden z pořádačů zamířil k nim.

„Je někdo z vás zraněný?“

„Já mám něco s rukou,“ odpověděl Harry. Pořádač na okamžik sklouzl očima k jeho jizvě, ale nic neřekl. Místo toho se obrátil na ostatní.

„Někdo další?“ podíval se zvláště na Seana, kterému Padma právě pomáhala vstát.

„Já jsem v pořádku,“ odpověděl havraspár. Ostatní mu přizvukovali.

„Dobře tedy. Pane Pottere, běžte prosím ke Třem košťatům, odletaxují vás na bradavickou ošetřovnu. Vás ostatní požádám, abyste šli do vyhřívaných stanů, které ministerstvo nechalo vztyčit na náměstí, a počkali, dokud s vámi někdo nesepíše svědeckou výpověď.“

„Co máš s rukou?“ vyptávala se Harryho Hermiona, zatímco celá skupinka pomalu zamířila na náměstí.

„Nevím. Zasáhla mě nějaká kletba. Snad si s tím madame Pomfreyová poradí. Díky, že jste přišli. Bylo to právě včas.“

„Dělali jsme si s Ronem starosti, jestli to není útok zaměřený na tvůj únos. Takže když jsme se zbavili Smrtijedů u Tří košťat...“

„Počkej, oni byli ještě někde jinde?“

„Bohužel ano. Podle všeho byly napadené celé Prasinky. Z toho, co jsem slyšela říkat bystrozory, přišlo několik skupin ze všech stran a další se přemístili přímo doprostřed Prasinek. Byli sice v malých skupinkách, ovšem podle mých výpočtů jich tu muselo být na začátku nejmíň sto padesát. Prasinkovští okamžitě zavolali bystrozory, ale i tak chvíli trvalo, než se k nám dostali. Brali to prý od severu, aby měli jistotu, že Smrtijedi neproklouznou ke škole. Oni musí postupovat uličku po uličce, aby Prasinky vyčistili, ale nám řekl jeden čtvrťák, který odsud utekl postranní uličkou, kde jsi a co děláš. Neville, Seamus a Dean to slyšeli. Taky chtěli pomoct. Byl tam trochu zmatek, takže nebyl takový problém bystrozorům proklouznout a jít ti na pomoc. No a pak jsme cestou potkali Parvati, která hledala Padmu. Zbytek znáš.“

Stmívající se oblohu ozářily nejméně pět metrů vysoké plameny, které vyšlehly na jedné straně Prasinek. Zmizely však stejně rychle, jako se objevily.

„Tam se ještě bojuje,“ podotkla chmurně Levandule. „Myslíte, že... že někoho ze studentů... zabili?“

„Těžko říct,“ odpověděl Harry. „Ale podle toho, co jsem viděl já, si myslím, že nechtěli zabíjet. Nevím, co bylo cílem tohodle útoku, ale kdyby chtěli zabíjet, vypadalo by to podle mého názoru úplně jinak. Nejhorší kletba, kterou jsem viděl, byla kostidrtící. Žádné nepromíjené, dokonce ani sekací.“

U ožehlých dveří hospody U Tří košťat se Harry oddělil od ostatních.

Vevnitř bylo poloprázdno. U několika stolů seděli pořádači a pod tišícími kouzli vyslýchali obyvatele Prasinek.

„Byl jste zraněný?“ zeptal se Harryho malý mužík s dlouhými licousy.

„Ano. Nějaká kletba mě zasáhla do ruky.“

„V tom případě si tady vezměte hrst letaxu a v krbu řekněte: „Škola čar a kouzel v Bradavicích, ošetřovna.“

Harry mu poděkoval a zařídil se podle jeho pokynů. Krb ho vyhodil v malém pokojíku vedle ošetřovny. Jakmile se trochu zorientoval, zjistil, že na něj míří hůlkami tři bystrozoři. Jeden z nich byl Kingsley. Za nimi stála profesorka McGonnagallová.

„Pane Pottere, čí teorii jste si vybral, když jste psal svůj poslední esej na přeměňování o libovolné teorii přeměny kovů?“

„Teorii profesora Waye.“

„V pořádku,“ kývla profesorka. Bystrozorové sklonili hůlky. „Můžete jít na ošetřovnu, pane Pottere.“

Takhle plnou ošetřovnu Harry ještě neviděl. Všude posedávali studenti a čekali, až na ně přijde řada. Podle všeho madame Pomfreyová ošetřovala jako první vážnější případy.

„Ahoj,“ předstoupila před Harryho Elvíra. „Kvůli tomu návalu nás pár pokročilých, co chodíme na základy léčitelství, pomáhá madame Pomfreyové dělat výběr. Co ti je?“

„Zasáhla mě do ruky nějaká kletba,“ odpověděl Harry ten den už poněkolikáté. „Ruku od ramene dolů necítím, pod klíční kostí mě hodně bolelo, ale jakmile jsem přestal kouzlit, většina té bolesti odezněla.“

„Zatáhni si závěsy okolo nějakého volného lůžka a svleč se do půli pasu. Řeknu to madame Pomfreyové. Za chvíli za tebou přijde.“

Teprve když šel Harry ošetřovnou k zadním lůžkům, s úlevou si všiml, že většina studentů je zraněná jen lehce. Ti seděli poblíž dveří na vyčarovaných židlích nebo posedávali na předních postelích. Jen několik postelí bylo obsazených již ošetřenými studenti, ani jeden z nich však nevypadal na vážný případ. Okolo několika dalších postelí byly zatažené závěsy a mezi nimi chodila madame Pomfreyová.

Harry právě začal zatahovat závěsy, když se ty vedle naopak otevřely. Na lůžku ležela poklidně spící Ginny.

„Ahoj,“ pozdravil ho chmurně Ron a pomohl mu se zatahováním závěsů, protože Harrymu to jednou rukou moc nešlo. „Co ti je?“

„To máš kliku, že jsi dneska snad předposlední, kdo se mě na to ptá. Zasáhla mě nějaká kletba do ruky, teď ji necítím. Jak je na tom Ginny?“

„Blbě. Tu ruku jí madame Pomfreyová srovnala, ale nechce to srůst. Tak do ní nalila kostirost, ten snad zabere. Ale ten nefunguje tak dobře, jako srůstové kouzlo.“

„To jako že jí to může srůst špatně?“

„Jo.“

„To by znamenalo, že může mít problémy s kouzlením?“

„Tak hrozný by to být nemělo, ale možná...“ zaváhal Ron: „...možná nebude moct hrát famfrpál. Minimálně ne na profesionální úrovni. Vím, že o tom snila.“

Harry se cítil, jako by ho někdo praštil po hlavě.

„Je to moje vina,“ zamumlal. „To mě napadlo jít proti těm Smrtijedům. Oni se ke mně jen přidali. Jestli kvůli tomu Ginny nebude moct hrát famfrpál... Rone, já jsem takovej vůl.“

„Klid,“ chlácholil ho Ron, ač mu očividně taky nebylo do zpěvu. „Podle toho, co jsem tady slyšel, to tam vypadalo docela ošklivě. Smrtijedi z obou stran. Brr, nechci si to ani představovat. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybyste tam taky jen pobíhali jako hejno vyděšenejch kuřat.“

V té chvíli vešla madame Pomfreyová.

„Vy! Už jsem vám řekla, že máte jít ven.“

„Promiňte, už jdu. Hodně štěstí, kámo. Dneska už sem návštěvy asi nepustěj, ale jestli tady zůstanete, hned zítra o obědovce se na vás s Hermionou přijdem podívat.“

„Ahoj,“ mávl na něj Harry a otočil se k madame Pomfreyové, aby jí zopakoval, co se mu stalo.