Harrymu se špatně spalo. Vzbudil se celý ztuhlý ještě před svítáním. Levá ruka mu připadala jako kus cizího masa, které všude překáželo. Madame Pomfreyová mu s vážným výrazem řekla, že měl veliké štěstí. Kdyby ho Smrtijed zasáhl víc vpravo, vyřadil by mu jednu plíci. Šíření kletby lékouzelnice zarazila snadno, vrátit cit do ruky mu však nedokázala. Na to prý musí nejdříve profesor Snape uvařit jeden speciální lektvar. To nebyla informace, která by Harryho příliš povzbudila, nicméně neměl na výběr.

Na ošetřovně leželo osmnáct studentů. To bylo bezesporu nejvíc za celou dobu Harryho studia. Jak se ale budili a zdravili spolutrpitele, všichni se zdáli být víceméně v pořádku. Před snídaní se z lektvarového omámení probrala i Ginny. Ruku měla zafixovanou v čemsi, co se nápadně podobalo mudlovským dlahám.

Oba brzy zjistili, že jednou rukou se obrovské kusy opečené slaniny, jež měli k snídani, jednoduše nedají nakrájet. Protože Harry měl nefunkční levou a Ginny pravou ruku, zkusili se sehrát coby siamská dvojčata. Bylo při tom spoustu smíchu, i okolo ležící studenti se bavili. Bohužel najíst se jim přitom příliš nedařilo. Teprve když dlouhý pruh slaniny přeletěl plavným obloukem místnost a skončil na lustru, slitoval se nad nimi jeden mrzimorský třeťák a slaninu jim raději nakrájel.

Harryho mátla Ginnina bezstarostnost, dokud mu nedošlo, že o možnosti trvalých následků zřejmě neví. Neměl však čas o tom příliš přemýšlet. Hned po snídani přišli bystrozorové sepsat výpovědi. Veselá atmosféra okamžitě zmizela. Nikdo včetně Harryho nevzpomínal rád na chvíle úzkosti, které zažívali v Prasinkách.

Sotva za bystrozory zaklaply dveře, přihnala se madame Pomfreyová. Byla špatně naložená, protože nemohla být přítomná u výpovědí svých pacientů. Šesti studentům dovolila odejít z ošetřovny, poté pustila dovnitř návštěvy ostatních.

U Harryho a Ginny se zastavil Ron s Hermionou, Fredem a Georgem. Poslední dva jmenovaní obklopili postele kouzly soukromí, aby mohli bez obav mluvit a zároveň je nerušili ostatní.

„Čekali jsme vás po obědě,‘“ uvítal je Harry.

„Brumbál zrušil vyučování. Do školy se hrnou davy rodičů, kteří se chtějí na vlastní oči přesvědčit, že má jejich drobeček opravdu obě nohy i ruce,“ ušklíbl se Fred.

„Výborně,“ řekl Harry svatouškovským tónem. „Alespoň nepřijdeme o hodiny.“

„Jako bychom věřili, že to zrovna tobě vadí,“ zabručela Hermiona.

„Náhodou, zrovna Whiteovy hodiny mám rád,“ bránil se Harry.

„Přestaňte!“ okřikla je Ginny. „Zajímá mě, co víte o včerejšku. Ať od Řádu nebo z novin. A taky co je s naší mamkou, že sem nepřišla mezi prvníma.“

„Mamka vzkazuje, že se tu objeví po poledni. Korigují návštěvy, aby sem nepřišli všichni naráz. Kvůli bezpečnosti a tak,“ vysvětloval George.

„Fajn, a ty noviny?“

Hermiona se posadila na kraj Harryho postele a pozvedla výtisk Denního věštce s palcovým červeným titulkem Bradavice pod útokem.

„Je to psané tím stylem, že Smrtijedi chtěli zaútočit na Bradavice, ale vzali to přes Prasinky, kde jim v postupu zabránili hrdinní bystrozoři, pořádači a obyvatelé Prasinek,“ konstatovala znechuceně.

„Nevím, jak vy, ale já jsem neviděla jediného obyvatele Prasinek kromě madam Rosmerty, pozvedat proti nim hůlku. Nehledě na to, že byli jedinou skupinou Smrtijedů, kteří neútočili na školu. Šli po studentech, ale zároveň je nechtějí zabít ani vážněji ublížit. To bylo očividné.“

„Moment,“ zarazil ji Harry. „Jediná skupina? To sem přišli nějací další? Jak to, že jsme o tom neslyšeli? Všichni mluvili jen o Prasinkách.“

„To nebylo tady,“ povzdechla si Hermiona. Otočila dvě strany a ukázala další obří titulek Evropské školy pod útokem.

„Mimo Bradavic napadli všechny evropské školy s podobným vzdělávacím systémem. Absolventi všech těch škol byli za první války mezi Smrtijedy.“

„A co je s nimi?“ naléhala Ginny.

Harry se krátce rozhlédl po ošetřovně. Přes kouzla soukromí nemohl slyšet cizí hovory, ale podle výrazů na jejich tvářích odhadl, že všichni diskutují o tomtéž.

„Pokud se alespoň v tomhle dá Věštci věřit, Krásnohůlky se poměrně snadno ubránily. Irský Čtyřlístek byl oproti tomu srovnán se zemí.“

„Jako přes negativ bylo úplně zničené mudlovské křídlo Krále Petra na Cyperském vzdělávacím ústavu, zatímco kouzelnické křídlo Krále Jana se ubránilo,“ konstatovala Hermiona pečlivě neutrálním hlasem.

„Co Kruval?“ zeptal se Harry na jedinou další kouzelnickou školu, o které věděl.

„Jó, kámo, tady je to zajímavější,“ ušklíbl se George. „Podle všeho se moc nebránili... jak se to říká? Ach ano, předat školu do rukou Smrtijedů. Netřeba dodávat, že nemálo z dotyčných Smrtijedů ještě v Kruvalu studuje.“

Harry se natáhl po novinách. Společně s Ginny se nad nimi sklonili. Rovnou několik stran Věštce bylo věnováno výčtu různých evropských škol a popisu, jak dopadly. Čtyřlístek na tom byl daleko nejhůř. Ovšem Kruval mu směle konkuroval. Ostatní školy se více nebo méně ubránily. S jejich okolím to bylo horší, například s Hermionou zmíněnou mudlovskou částí školy na Kypru, která byla naštěstí o víkendu prázdná. Vzato kolem a kolem Harry očekával mnohonásobně vyšší počet obětí. Takřka osmdesát mrtvých studentů a učitelů ze Čtyřlístku sice rozhodně nebylo nízké číslo, ale u ostatních škol počet obětí nepřesáhl desítku.

„Je to divné,“ zamyslel se Harry. „Co můžou mít z tolika víceméně neúspěšných útoků? Nebylo by pro ně lepší zaútočit na dvě tři školy, zato s takovou silou, aby měli vůbec šanci prolomit obranu? Nebo že by to špatně odhadli? Co myslíte?“

„Už jsme o tom mluvili u snídaně. Podle nás chtěli hlavně vyvolat strach a chaos,“ pokýval hlavou Ron. „Určitě se k nim dá hodně lidí z obav, aby smrtijedské řádění neodnesly jejich rodiny. Ale nepřidají se k někomu, kdo jim povraždil děti, sourozence nebo děti přátel.“

„Taky mě to napadlo,“ připustil Harry. „Ale chvíli předtím, než to začalo, jsem viděl Notta, jak se bezstarostně cpe čokoládou. A támhle na té posteli leží Crabbe. Jak to, že nebyly varovány děti Smrtijedů?“

„Nevím. Možná na jejich rodiny nechtěli nechat padnout podezření. Navíc ti útočníci nepoužívali temné kletby. Ani ostatní kouzla nepatřila mezi nejnebezpečnější. Nejtěžší zranění máte vy, co jste na ošetřovně. Podle toho, co jsem slyšel, jen vy dva a Derek ze čtvrťáku jste se jim postavili. Všichni ostatní si svá zranění přivodili sami panickým útěkem a tím, že se přimotali mezi Smrtijedy a bystrozory.“

„Já spíš nechápu jinou věc,‘“ přemýšlela nahlas Ginny. „Na všechny školy útočili přímo. Jen místo Bradavic napadli Prasinky. Proč?“

„Ty-víš-kdo má k Bradavicím infantilní vztah?“ nabídl jí možné vysvětlení Fred. „Studoval tu.“

„Hádám, že buď chce z Bradavic udělat své sídlo nebo čistokrevnou školu černé magie,“ mínil George. „Ale úplně zničit ne. Pořád je to z jedné čtvrtiny odkaz Salazara Zmijozela.“

„Jak už řekl Ron, chtěl vyvolat strach a chaos,“ zapojila se Hermiona. „Nepotřeboval útočit na Bradavice. Prasinky bohatě stačily. A výsledek? Školní rada měla dneska ráno mimořádné zasedání. Až do odvolání zrušili veškeré výlety do Prasinek.“

„Cože?“ zvolali Harry s Ginny zároveň.“

„Nevím, co vás na tom překvapuje. Je to logické vyústění. Jenomže se nesmíte dívat jen na sebe a ostatní studenty. Ty výlety jsou fajn, ale obejdeme se bez nich. Z druhé strany je to jiné. Snad jen kromě Prasečí hlavy jsou všechny Prasinkovské podniky více či méně závislé na Bradavických studentech. Tenhle útok jim zasadí citelnou ekonomickou ránu. Navíc budou lidé o to víc nadávat na ministerstvo, že s tím něco nedělají.“

Ginny souhlasně přikyvovala, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Nemyslím, že by Voldemorta zajímala ekonomika jedné vesnice. To spíš zkoušel různé obranné mechanismy škol nebo jak rychle dorazí bystrozoři. Přímo do Bradavic se mu asi nechtělo kvůli Brumbálovi.“

„I to je možnost,“ připustila Hermiona. „To ukáže až čas.“

*****

Na ošetřovně se dveře netrhly. Madame Pomfreyová byla značně rozladěná množstvím návštěv a halasem, který vydávaly. Sotva vyhnala z ošetřovny Harryho přátele a další studenty, vkráčela dovnitř první starostlivá matka, paní Crabbeová. Byla to vskutku impozantní žena. Ve dveřích musela sklonit hlavu, aby se neudeřila o veřeje. Po celou dobu své návštěvy vypadala jako bohyně pomsty. Podle jistých náznaků si Harry domyslel, že její hněv dopadne na hlavu Crabbea staršího, a to za jeho smrtijedství. Paní Crabbeová očividně svého syna velice milovala, a to, že kvůli Voldemortovi skončil na ošetřovně, svému muži ani Pánu zla jen tak nezapomene. Harry si vybavil Alisoninu poznámku, že Crabbe s Goylem by byli nejšťastnější, kdyby byl život jako dřív a všichni jim dali pokoj.

Postupně se na ošetřovně vystřídaly rodiče všech dětí, pochopitelně mimo rodičů Harryho a dvou dětí z mudlovských rodin, které se z pochopitelných důvodů svým rodičům o stavu věcí v kouzelnickém světě nezmínily, natož aby jim poslaly rychlou sovu o svém zranění.

Harrymu však mateřskou starostlivost nahradila paní Weasleyová.

Večer ze své péče madame Pomfreyová propustila několik dalších studentů, následující ráno pár dalších a k obědu na jeho naléhání i Harryho. Po neobyčejně odporných lektvarech od Snapea už ruku cítil, ale pořád s ní nedokázal pořádně hýbat od zápěstí dolů. Bylo mu řečeno, že to v následujících dnech bude chtít ještě několik dávek lektvaru.

Ginny chtěla také odejít, té to však léčitelka nedovolila. Ruku už měla srostlou, avšak velice ztuhlou. Ovšem vzhledem k tomu, že na rozdíl od Harryho to byla její hůlková ruka, nemohla chodit na hodiny, neboť nemohla psát, kouzlit a na chodbách se ani bránit případným „klukovinám“, jak to nazvala madame Pomfreyová. Ginny však pobyt na ošetřovně tolik nevadil. Zaprvé tu zdaleka nestrávila tolik času jako Harry, zadruhé ji rozptylovalo několik sovami přinesených kytic se vzkazy, při jejichž čtení se tiše chichotala.

Harry jednu ze sov poznal. Byla to „erární“ bradavická sova, po kterých posílali dopisy ti, kteří vlastní sovy neměli. Nebo ti, kteří chtěli utajit odesílatele.

Patroni večer probírali útok ze všech stran. Víceméně se však neobjevilo nic, na co by už předtím nepřišel Harry s přáteli. Jediná novinka, kterou se dozvěděl, byla, že z šesti Smrtijedů, které se bystrozorům podařilo chytit, ani jeden nestudoval v Bradavicích, ale na jiné evropské škole. S jinde chycenými Smrtijedy to bylo zrovna tak. Voldemort poslal útočníky na místa, ke kterým neměli žádné vazby.

Po poradě Harry jako vždy odešel do svého patronského pokoje. Netrvalo dlouho a ozvalo se zaťukání.

„Dále.“

Dveře se nehlučně otevřely. Harry kouzlem rozsvítil svíčku na stole.

„Co ruka?“ zeptala se Alison a posadila se na okraj Harryho postele.

„Podle madame Pomfreyové bude v pořádku.“

„To ráda slyším. Nebylo by dobré, kdyby zachránce kouzelnického světa zůstal napůl ochrnutý.“

„Naštěstí to není hůlková ruka.“

‚Alison mu věnovala pohrdavý úšklebek. „Jasně. Takže stačí vyřadit druhou ruku a vivat Smrtijedi.“

„Chováš se, jako bych to bral na lehkou váhu, což nedělám. Jen se nenervuju něčím, co už stejně neovlivním.“

„To měla být zmijozelská příprava půdy, pro to, co ti chci navrhnout. Není to jen o tobě, ale i o té malé Weasleyové. Slyšela jsem, že měla taky něco s rukou, navíc hůlkovou.“

„Jo, ještě teď ji má ztuhlou. Není jasné, jestli bude ještě hrát famfrpál.“

„Čert vem famfrpál. Kolik dětí má sen, že bude hrát famfrpál, fotbal nebo se stane třeba primabalerínou. Jeden ze snů, který může vyjít, ale většině prostě nevyjde a ve výsledku to ani nevadí.“

„Takže o čem jsi chtěla mluvit?“

„Kouzelníci mají jeden strašlivý handicap. Používají jen hůlkovou ruku a druhou mají, co se týče kouzel, spíš jenom na ozdobu. Řekni té své Brumbálově armádě, ať si zkusí pár kouzel druhou rukou a uvidíš sám.“

„Ty to umíš?“

„Umím. I když ne svou zásluhou. Ovládám obě ruce zhruba stejně už od dětství.“

„Dobře. Můžem to zkusit.“

Oba se nakrátko odmlčeli. Alison hleděla z okna do tmy. Harry studoval sličnou dívčinu tvář osvětlenou jen mihotavým světlem svíčky.

„Jak to bylo s tebou při tom útoku?“

„Milicent nás kryla a odtáhla mě do Prasečí hlavy. Vzhledem k návštěvníkům, kteří tam seděli, mi to nepřišlo o moc bezpečnější.“ Na okamžik zaváhala.

„Víš, opravdu jsem se bála,“ přiznala potichu. „Nemyslím v té špeluňce, ale Smrtijedů. Kdybych se uměla přemisťovat, nezůstanu tam ani minutu.“

„Nad bojem jsi neuvažovala?“

„Já? Kdepak. Moje ochota bojovat sahá k pomoci blízkým přátelům i sobě k bezpečnému útěku. Jestli se chce někdo nechat zabít, je to jeho věc. Mně se život líbí, děkuji za optání.“

„Zbabělá zmijozelko.“

„Sebevražedný nebelvíre.“ Alison cukly koutky. „Co by asi na tohle řekl Gerald a Sheila?“

„Gerald asi něco ve smyslu, že je třeba zhodnotit pravděpodobnost výhry, remízy i prohry a podle toho se rozhodnout. Sheila... nevím. Mrzimoři nejsou tak jednoznační. Ale očekával bych, že řekne svůj názor, ale počká, jaký názor převládne mezi ostatními mrzimory a podle toho se zařídí.“

Zmijozelka na Harryho zamyšleně zírala.

„Možná jsem právě přišla na to, proč jsou nebelvíři a zmijozelové pořád na ostří nože.“

„No, to jsem tedy zvědav. Předpokládám, že to nemá nic společného s čistokrevností.“

„Nebelvíři se zmijozely a havraspáři s mrzimory jsou protiklady. Havraspáři se řídí hlavou. Když to přeženu, jejich životní cesta je chladná kalkulace. Než jdou do boje, porovnají své schopnosti s odhadnutými schopnostmi protivníka, přidají počty bojujících na obou stranách, pravděpodobnost příchodu posil nebo naopak nečekaný zásah do zad. Hodnoty prudce mění zainteresovanost přátel, rodinných příslušníků a podobně.

Mrzimoři jsou také ovládáni hlavou. Ovšem oni se řídí hlavně disciplínou, smyslem pro čest a věrností vůči svým přátelům i nevinným přihlížejícím. Jako stvoření založená na rozumu se spolu ty dvě skupiny snadno dohodnou.

Oproti tomu s nebelvíry a zmijozely cloumají vášně. Jenom bohužel opačným směrem. Tím, že jsou ve hře emoce, se spolu obě skupiny jako celek jen těžko dohodnou. Prostě se pořádně nechápou. Zmijozelové se líp dohodnou s mrzimory a havraspáry, přestože jim zazlívají, že i oni mají odlišné stanovisko. A nebelvíři, ti s nimi mají naopak vazby o něco lepší, protože je vnímají spojence, kteří chápou více vás než nás. I když rozumové koleje jsou mezi sebou na tom líp než s vámi. To jsou bradavické vztahy v kostce. Co na to říkáš?“

„Zní to logicky. Ačkoli...“ Harry se uličnicky usmál, napůl se posadil, rukou sčesal Alisoniny rozpuštěné vlasy za ucho a obnažil jemný bílý krk.

„...Neříkala jsi, že s námi cloumají vášně?“

„Myslela jsem jiné vášně,“ zamumlala Alison, ale naklonila hlavu tak, aby Harryho prstům umožnila lepší přístup k citlivé kůži na krku.

„Kromě toho, tvá teorie má jednu vadu.“

„Jakou?“

„My si docela dobře rozumíme.“

„Mluvila jsem o chování davů, nikoli jednotlivců. A pak, mně nabízel Moudrý klobouk Nebelvír. Nikomu to neříkej.“

„Vážně? Mně zase Zmijozel. Taky to nikomu neříkej.“

Pohled, který mu Alison věnovala, naznačoval, že si myslí, že to řekl jen kvůli tomu, co mu právě prozradila. Asi bylo přeci jen těžké představit si, jak zrovna Chlapec, který přežil, patří do Zmijozelu. Lehce se k němu naklonila. Jejich rty se o sebe otřely. Nejdříve se políbili jen zlehka, pak o něco intenzivněji.

„Dej si pozor, nebelvíre. Mohl bys udělat něco velice nelogického.“ Odtáhla se. „Raději ti popřeju dobrou noc.“

Ale Harry ji nechtěl nechat jít. Toužil po společnosti, v níž by zapomněl na všechny starosti týkající se Voldemorta i jeho přívrženců. Chytil Alison pravou rukou a strhl ji na postel vedle sebe. Při pohledu na jeho útlou, nevysokou postavu mu málokdo hádal sílu, kterou získal při pravidelných trénincích famfrpálu a poslední době i na hodinách bojů.

Bál se, jak Alison zareaguje, ale věrný své nebelvírské odvaze se to rozhodl riskovat. Připravil se v duchu na všechno od prostého vynadání přes facku až po malou ošklivou kletbu. Ale Alison nevypadala na nic z toho. Na rtech měla nerozluštitelný úsměv, když se dívala nad sebe na Harryho tvář.

„Copak, Harry, zahazuješ ctnost zlatých lvů? Chceš dát za pravdu Moudrému klobouku a zachovat se jako zmijozel?“

„Co udělá v podobné situaci pravý zmijozel?“

„Vytěží ze situace, co se dá.“

Harryho opouštěla odvaha a nahrazovala ji nejistota. Alisonin úsměv mu dával znát, že se dívka baví a ani v nejmenších se na něj nezlobí. Jenomže zároveň nevěděl, co dělat. Svůj čin nijak dopředu nepromýšlel. Impulzem mu byla prostá touha po její společnosti. Co teď, co má dělat dál? Jemu by plně stačilo, kdyby se k sobě trochu tulili a povídali si, jak už to dělali dřív. Ale Alison vypadala, že na něco čeká. Na jednu stranu ji nechtěl zklamat, nebo dokonce urazit, což se snadno mohlo stát, kdyby se najednou stáhnul.

„A co všechno se dá z této konkrétní situace vytěžit?“ zeptal se nejistě.

„To ještě sama nevím.“ Alison by se svým úsměvem mohla soutěžit s Monou Lisou.

No, to jsi mi tedy pomohla, pomyslel si Harry.

„Víš, jakou jsi právě udělal chybu?“ zeptala se ho nečekaně Alison.

„Eh... příliš váhám?“

„To taky. Ale zapomínáš, že jednu ruku nemáš zrovna moc funkční a ta hůlková je zrovna zaneprázdněná.“ Alisoniny prsty se v opožděné odezvě pevně ovinuly kolem jeho vlastních. Na hruď mu náhle mířila dlouhá tenká hůlka.

„Diffindo.“

Harry se napjal v očekávání bolesti hned, jakmile uslyšel řezací kletbu. Ale bolest nepřišla. kouzlo s chirurgickou přesností rozřízlo Harryho pyžamo. Zmateně se díval na dívku pod sebou, která se během jedné vteřiny téměř změnila na nepřítele.

Zmijozelce se zablýsklo v očích. „Snad to nebylo leknutí a strach, co jsem viděla. Má magická síla je bídná, ale jsem velice přesná. To kouzlo by ti ublížilo, jen kdybych chtěla. Nebo si snad myslíš, že bys zasloužil trest za svou opovážlivost? Laso na tebe!“

Jediné slabé lanko se omotalo kolem Harryho pravého zápěstí a přitáhlo mu ruku ke sloupku postele, kde ho přivázalo. Tím ho Alison převrátila z jeho vratké polohy na záda. Pro změnu se tyčila ona nad ním.

„Co to děláš?!“ vypravil ze sebe Harry. Jediná věc, díky níž se nebál, byl Alisonin kradmý úsměv, ale ani tak se necítil zrovna nejpříjemněji.

„Laso na tebe!“ zopakovala dívka kouzlo s druhou rukou. „Učím tě. Dávám ti jednu důležitou lekci do života.“ Přiblížila svá ústa k Harryho uchu.

„Nikdy se nepouštěj se zmijozely do hry o nadvládu. Nikdo v ní není lepší, než my.“

Odtáhla se. Další kouzlo mu šátkem zakrylo oči. Další dvě mu přivázaly nohy. Harry si začal dělat opravdu starosti. Tohle rozhodně neočekával.

„Alison, pusť mě, to už není legrace!“

„Kdepak, Harry. Teď teprve to začíná být legrace. Varovala jsem tě. Řekla jsem, že odejdu dřív, než uděláš něco nelogického. Ale tys mě nenechal. Tys to začal. Tak mě to teď musíš nechat dokončit. Nic jiného ti nezbývá. Pustím tě, až já budu chtít.“ V tichém hlase zazníval samolibý podtón.

„A co když začnu volat o pomoc? Nebojíš se, že se ti to bude dost špatně vysvětlovat?“

„Posluž si. Já už jsem dávno zjistila, že patronské komnaty jsou odhlučněné. A toho, že bys potom žaloval, se nebojím. Zavání to totiž pěknou ostudou, nemyslíš? Nemusíš odpovídat hned. Máš před sebou několik hodin, během kterých si to můžeš promýšlet.“

Harry ucítil na tváři lechtání vlasů. Vzápětí ho Alison překvapivě jemně políbila. Opět přiblížila ústa k jeho uchu.

„Myslíš si, že ti ublížím?“ Její hlas byl jiný než před chvílí. Vážný. Nebyla v něm hravost ani samolibost. „Jestli mě teď požádáš, abych tě pustila, tak to udělám. Takže otázka zní: Bojíš se?“

Harry několikrát otevřel ústa, ale nic neřekl. Sám si nebyl jistý. Ve skutečnosti nevěřil, že by mu Alison něco udělala. Ale nezamlouvala se mu ta bezmocnost, kterou cítil, když tu tak ležel jenom v rozseknutém pyžamu, připoutaný k posteli. Jedna jeho část ho halasně přemlouvala, aby kývl, druhá mu to stejně důrazně rozmlouvala.

„Dneska jsme už o tom hodně mluvili,“ řekl nakonec roztřeseným hlasem. „Já jsem nebelvír. My se nebojíme.“

„Výborně. A já jsem zmijozelka. My využíváme situace, jak to jenom jde.“

Harry cítil jemné polibky postupující od jeho ucha ke klíční kosti. Po Alisoniných rtech mu na kůži zůstávala rozpálená místa. Jemnost se však z jejích dotyků postupně vytrácela a nahradila ji vášeň a drsnost, která kupodivu nebyla nepříjemná. Například si Harry nikdy nespojoval kousání s příjemnými pocity, takže ho šokovala vlna potěšení, jež se mu prohnala tělem, když mu kůži na krku stiskly zmijozelčiny zuby.

Její ruce mu bloudily po obnaženém hrudníku, nehty ho škrábaly. Harry se nezmohl na nic jiného než na lapání po dechu a sténání. Alison mu v prvních chvílích přišla jako rozdivočená kočka. Teprve po chvíli jejího drsného laskání si uvědomil, že se drží za jistými hranicemi. Přes své tvrzení nevyužívala situace úplně. Dotýkala se ho jen na hrudníku, břiše a na hlavě. Před mírnou brutalitu svého činění mu ve skutečnosti opravdu neubližovala a za vášnivými doteky Harry pořád cítil její sebeovládání.

Pak se náhle stáhla. Postel se mírně zhoupla, jak vstala.

„Podruhé dobrou noc, ty bláznivý nebelvíre.“

„Počkej,“ vykřikl Harry, když si uvědomil, že odchází. „Přece mě tu nenecháš přivázaného?!“

Jedinou odpovědí mu byl zlomyslný smích přetržený v půli zaklapnutím dveří.

Harry ležel ve tmě proklínající tužby svého těla a přemýšlející, co bude dělat. Vtom cítil, jak provaz na jeho levačce povolil. Postupně ho následovaly i ostatní a po chvíli i šátek přes oči. Vzpomněl si na Alisoninu zmínku o tom, jak slabá jsou její kouzla. A slabá kouzla příliš dlouho nevydrží. Přesto se jí muset chtě nechtě obdivovat za to, kterak dobře odhadla, kdy se spoutání zruší. Povedlo se jí to, to musel uznat. Svým způsobem si vzniklou situaci opravdu užila.

Po návštěvě koupelny Harry začal plánovat, jak jí tenhle večer nějak originálně vrátit.