Brzy ráno Harry potichu odešel z patronských komnat, aby mu nehrozilo, že se střetne s Alison. Sice se mu předešlý večer líbil, ale neměl sebemenší ponětí, jak se k ní teď má chovat.

První, koho potkal, byla Elvíra. Dlouho se na něj dívala se zdviženým obočím, až začal Harry přemýšlet, jestli jí nemohla něco naznačit Jessica. Dosud nevěděl, kam až sahá moc malé vědmičky. Pak se ho ale prefektka zeptala, jestli už se dneska díval do zrcadla, a že pokud nechce přijít do řečí, měl by si na ošetřovně nechat vyléčit modřiny, co má na krku. Nic dalšího říkat nemusela. Harry stáhl hlavu co nejvíc mezi ramena a urychleně vyrazil za madame Pomfreyovou. Víc než kdy jindy byl vděčný, že se ho léčitelka zbytečně nevyptává. Dokonce ani nevypadala překvapeně. Očividně nebyl jediný, kdo se na ní obrátil s podobnou, nesměle zakoktanou prosbou.

Díky této situaci vzrostla jeho touha oplatit nějak Alison její zlomyslnost. Co už o zmijozelce celkem najisto věděl, bylo to, že má ráda nad vším kontrolu. A jeho samotného vlastně kontroly zbavila. Původně chtěl Alison oplatit naprosto stejnou mincí, ale tichý hlásek mu napovídal, že to není nejlepší nápad. Kromě toho to chtělo originalitu.

Byl hrdý, že na vhodnou, poněkud zlomyslnou odplatu přišel sám, bez pomoci Hermiony či kohokoli jiného. Mělo to jen malý háček. Potřeboval zjistit heslo do zmijozelské koleje. A taky se potřeboval dostat ke vstupnímu portrétu. Z doslechu věděl, že zmijozelská hesla zůstávají velice dlouho nezměněna, zato vstup mění svou polohu. Cesta, kterou jim v druháku nevědomky ukázal Draco, mu bude k ničemu.

Možná to od něj nebylo zrovna fér, ale zatlačil na Nathaniela. Musel mu připomenout, jak je v Kvikálkově kryl před Dudleyho bandou, a také jak Sally zneužívala toho, že jsou ze stejného městečka, aby mohla tvrdit, jak dobře zná Chlapce, který přežil, přestože před jejich nástupem do Bradavic spolu mluvili jen to jedno odpoledne. Nakonec Nathaniel neochotně souhlasil.

„Ale řeknu to Sally,“ vymiňoval si. „Nic před sebou netajíme.“

„Dobře,“ souhlasil Harry. „Ale až zítra.“

Nathaniel si ho podezřívavě měřil. „Co tam vlastně chceš dělat?“

„Nic špatného,“ ujišťoval ho Harry. „Jen chci jedné osobě na posteli nechat vzkaz. Neškodný vzkaz, neboj.“

Nakonec tedy Nathaniel pomalým krokem vyrazil navštívit svou sestru. Harry mu řekl jen, že ho bude sledovat z dálky a že má jít pomalu, aby sledovacímu kouzlu „neutekl“. Pochopitelně ho ve skutečnosti sledoval skrytý pod neviditelným pláštěm, doprovázen svým věrným Kulovým bleskem, jen nestál o to, aby o plášti od Nathaniela věděla i Sally a od ní další zmijozelové.

Nathaniel ho dovedl hned za první roh chodby, kde byla učebna lektvarů.

„Herpo Prohnilý,“ řekl blonďatý nebelvír jméno, jenž Harry znal z dějin magie. Herpo byl proslulý černý mág a hadí jazyk.

Hned jakmile se obraz odklopil, Nathaniel ho zase zavřel a úprkem se rozeběhl chodbou. Harry se za ním chvíli nechápavě díval. Ušklíbl se, jakmile mu došlo, že se Nathaniel snaží setřást sledovací kouzlo pro případ, že by ho Harry ve skutečnosti sledoval dál. Musel si dát ruku před ústa, aby nebyl slyšet jeho smích.

Nechtěl riskovat podezřelé otevření obrazu, za kterým nikdo nestojí, proto čekal na chodbě na prvního studenta, který půjde dovnitř. Byl to Nathaniel, který se po pěti minutách udýchán vrátil, zopakoval heslo a spokojeně vstoupil s jistotou, že už ho Harry nemůže sledovat.

Harry se hbitě prosmýkl zavírajícím se obrazem.

Zmijozelská kolej byla téměř plná. Harryho cesta přes společenskou místnost byla pomalá a plná obezřetnosti. Nechtěl riskovat přelet. Byl si docela jistý, že zespoda je vidět. Konečně dorazil se schodům vedoucím k ložnicím. Narozdíl od nebelvírské věže nevedly nahoru, ale dolů. Trochu ho to překvapilo. Myslel, že klouzačkové opatření má zabránit, aby se kluci dostali k holkám, ne u nich zůstali napořád. Pak si ale představil, jak by asi reagoval Snape, kdyby tam nějaký provinilec uvízl. Pokud by si ho tedy předtím nepodaly samy zmijozelky.

Schodiště bylo prázdné. Rychle slétl dolů. Byl rád, že se na schodech s nikým nestřetl.

Naštěstí zrovna z jedněch dveří vycházela Pansy. Nechala otevřené dveře. Vypadalo to, že jenom něco nese do vedlejšího pokoje.

V ložnici byla Alison a Milicent. Seděly spolu na jedné posteli, skloněné nad obrovskou knihou. Tlumeně diskutovaly o jakémsi podvodném prodejci artefaktů z 18. století. Na nočním stolku u této postele byla pohyblivá fotografie zachycující Milicent s rodinou.

Harry obrátil svou pozornost na zbývající dvě postele. Obě byly obklopeny drahými věcmi. Váhal. Byl rád, že Milicent měla na stolku tu fotografii. I ona byla z bohaté rodiny. V celé místnosti nebylo nic, co by nevypovídalo o luxusu, v kterém všechny tři dívky žijí. Nerozhodně si obě postele prohlížel. Řada věcí mu byla povědomá, ale nedokázal najít nic typického pro tu či onu dívku. Znervózněl. Pansy se mohla vrátit každou chvíli. To už chtěl být pryč. Zkontroloval si, že obě přítomné dívky jsou zcela zabrané knihou. Slétl až těsně nad podlahu. Nezbývalo, než nahlédnout do zavazadel dívek. Natáhl se ke kufru pod postelí. Pak se zarazil. Na černé dračí kůži byli stříbrní hadi zkroucení do písmen P. D. P. Tohle nebyl kufr Alison, ale Pansy.

Zbytek byl dílem okamžiku. Vytáhl z pytle, jenž měl uvázaný k pasu, malého uspaného hroznýše. Opět si zkontroloval, že zmijozelky nevěnují Alisonině posteli pozornost. Pak hada potichu položil na přehoz, přidal k němu malou obálku a vylétl otevřenými dveřmi na chodbu. S úlevou si otřel pot s čela. Pansy se právě vracela.

Počkal jen malou chvíli, dokud k němu nedolehlo vyjeknutí následované větou: „Alison! Tvá postel!“

Po této větě prolétl zmijozelskou kolejí co nejrychleji, jak to šlo. Nebyl si jistý, jestli Alison nespustí poplach. Opravdu si oddechl teprve ve vlastní ložnici. Pohodlně se natáhl na svou postel. Široce se usmíval do prázdna, když vzpomínal na krátký vzkaz, který nechal u hroznýše.

Vážená slečno z Norfolku,

vaše kouzla jsou skutečně slabá, ale umíte je využít. Jak vidíte, i já umím využít karet, které mi byly rozdány.

Také bych vám chtěl říct, že jste stejně slizká a jedovatá, jako tento malý dárek. Jak pro neznalého na první pohled, tak na bližší ohledání.

Ten, kdo si občas také přeje vstoupit

P. S. Obávám se, že dáreček dřív zmizí, než se probudí. Nemohl jsem vám věnovat opravdového. Myslím, že uctívání vašimi přáteli by tomu nebožátku z výchovného hlediska neprospělo.

*****

Při večeři přišla Alison k nebelvírskému stolu. Harry k ní překvapeně vzhlédl. Od „vyrovnání účtů“ už se střetu s ní nebál. Ovšem nemohl přijít na nic, co by mu chtěla říct na veřejnosti. Kdyby prozradila, že se znají lépe, než jak to vypadá, zdiskreditovala by tím spíš sebe než jeho.

„Pottere!“

„Co chceš, Perksová?“

„Vlastně nic. Jen takové malé upozornění. Když si nebudeš dávat pozor, může se stát, že se na židli, na kterou si budeš zrovna sedat, objeví had a kousne tě do... velice nepříjemného místa.“

„Ah,“ pronesl Harry nepříliš inteligentně.

„Jsem ráda, že si rozumíme.“ Alison Harrymu věnovala cosi, co Harry dešifroval jako uznalé pokývnutí. Pak se na podpatku otočila a odkráčela ke zmijozelskému stolu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se zmateně Ron.

„Nic, jen jsme si navzájem vyměnili jeden žertík,“ zamumlal Harry.

„Ach, Harryčku!“ Fred si otřel koutky očí, zatímco George předstíral, že smrká. „Rádi slyšíme, že na tebe máme dobrý vliv.“

Všichni okolo se zasmáli a vrátili se ke svým talířům. Dál už to nikdo neřešil, jen Hermiona na Harryho upírala zvídavý pohled.

*****

V sobotu ráno vyrazily na nádraží v Prasinkách kočáry tažené testrály. Harry se za nimi díval trochu smutně. Paní Weasleyová ho sice původně na Vánoční prázdniny pozvala k nim, ovšem profesorka McGonnagallová ho při soukromém rozhovoru požádala, aby odmítl. Vysvětlila mu, že jeho přítomnost ve vlaku by z expresu udělala terč, stejně jako později z Weasleyových, jakmile by se rozkřiklo, že jede k nim. Byla mu přislíbena „propustka“ na večer čtyřiadvacátého i celý následující den, ale jinak musel zůstat na hradě a být viděn.

Ve velké síni byl opět jen jeden velký stůl. Hrad byl téměř vyprázdněn. Stejně jako v třetím ročníku, když se kouzelnická veřejnost bála Siriuse, i teď si vystrašení lidé přáli mít své děti doma, pod svým dozorem. Harry je na jedné straně chápal, na druhé straně mu to nepřišlo logické. Starobylý hrad opředený prastarými mocnými ochrannými kouzly se mu zdál nedobytný. Navíc podle toho, co slyšel, učitelé v Bradavicích vesměs patřili k nejmocnějším kouzelníkům v Británii. Škola byla bezpečnější než většina zbytku světa.

Zůstalo pouhých dvanáct studentů včetně Harryho. Z Nebelvíru kromě něj neodjel jen Leo White, ten se mu však při snídani zmínil, že se na prázdniny stěhuje do komnat svého otce, takže bude ve věži úplně sám. Informaci doplnil nabídkou, že kdykoli by se Harry ve věži cítil sám a chtěl společnost, může přijít. Harrymu přišla trochu divná představa, že by svůj volný čas trávil v osobních komnatách svého profesora. Přesto nabídku neodmítl. Mimo čtyřiadvaceti hodin měl následující dva týdny strávit osamocený v nebelvírské věži. Možná přijde den, kdy nabídku využije.

Z ostatních, co zůstávali, Harry blíže znal jen Sheilu. Ale spolu s ní zůstávala přes Vánoce parta dalších pěti mrzimorských čtvrťáků, takže pochyboval, že bude chtít jeho společnost.

Harry si slíbil, že dny do Štědrého večera stráví užitečně, tedy vypracováváním úloh, kterých jim profesoři přes prázdniny naložili požehnaně. I přestože ho při práci nikdo nevyrušoval a měl na ni spoustu volného času, skončil teprve večer den před svým odjezdem.

Ten večer se mu zdál další podivný sen. Byl to velice krátký, působil neškodně. Harry by si s ním zřejmě nelámal hlavu, kdyby se nevzbudil s týmž podivným pocitem v žaludku, jako když ve snu viděl Akasku nebo se vzbudil s rozsvícenou hůlkou.

Ve čtvrtém patře Bradavic viselo velké zrcadlo. Vypadalo docela obyčejně, jen byl odraz v něm z nějakého Harrymu nepochopitelného důvodu černobílý. Ve svém snu stál právě před tímto zrcadlem. V jedné ruce držel hůlku, pod druhou měl kluběnku, oblíbeného mazlíčka kouzelnických dětí.

„Resero via,“ řekl snový Harry.

Cosi tiše klaplo. Zrcadlo se odklopilo ode zdi. Harry vklouzl do otevřeného průchodu. Zrcadlo za madlo na zadní straně přitáhl k sobě, zpátky na pozici, v jaké bylo původně. Opět se ozvalo tiché klapnutí. Chodba zůstala tichá a prázdná.

*****

„Ahoj Hagride.“

Poloobrova tvář se rozzářila. „Ahoj Harry. Chceš vidět, co budem probírat v hodinách po prázdninách?“

Mladý kouzelník tiše polkl. „Jasně,“ souhlasil s předstíraným nadšením. Když bude vědět, čemu budou studenti nuceni čelit, může se připravit.

Hagrid ho vedl k ohradě u lesa. Stály v něm tři obrovské bedny z masivních fošen. Byly větší než Hagrid.

„Právě mi je doručili,“ informoval ho Hagrid. „Nemůžu se dočkat, až ty krasavce uvidím na vlastní oči.“ Vykročil k ohradě.

„Počkej, Hagride,“ zarazil ho Harry. S obavou se díval na obří bedny, z nichž se jedna právě celá otřásala, zřejmě jak se zvíře uvnitř snažilo dostat ven.

„Můžou být nebezpeční?“

„Jasně že jo,“ přikývl Hagrid šťastně. „Jako každý zvíře, který se naštve.“

„No, řekl bych, že nový prostředí může být pro zvíře trochu... stresující. A ať je v nich cokoli, je to větší než ty, takže můžou něco udělat i tobě. Byl bys pro, abych ty bedny raději otevřel odsud? Kouzlem?“

„Klidně,“ pokrčil Hagrid rameny. „Mně je jedno, jak se dostanou ven, hlavně už je chci pustit. Maj‘ za sebou dlouho cestu.“

„Wingardium leviosa colectiv závory,“ mávl hůlkou Harry. Závory na všech třech bednách se vznesly do vzduchu a poslušně se položili na strop beden.

Vrata od třesoucí se bedny se rozlétla okamžitě. Zvíře z ní vyrazilo jediným, nejméně čtyřmetrovým skokem. Jeho dva druhové pomalu vyšli. Vypadali obezřetně.

Harry zamrkal. V ohradě stály tři... no, těžko říct, co vlastně. Harry by řekl krávy. Nebo možná buvoli. Nebo bizoni? Těžko říct, komu se podobali víc. Každopádně to byl nějaký druh tura. Velikého, opravdu velikého tura. Tura s dlouhou srstí. Tura s dlouhou zlatou srstí. Ve slabém zimním slunci lehce jiskřila.

„Co to je?“ vydechl mladý kouzelník ohromeně.

„Todle sou obrouni,“ odvětil Hagrid slavnostně.

„No jo, vlastně. Už si vzpomínám, jsou v Obludáriu i Kouzelných zvířatech. Ale musím teda říct, že ten obrázek v Obludáriu není zrovna nejpřesnější.“

„To jo. Sou to krasavci co?“ Hagrid na obrouny zamilovaně hleděl. „Ten největší je býk,“ ukázal na zvíře, které mělo rohy ohnuté do stejného tvaru, jaký má buvol. Až na to, že tyhle rohy byly víc než yard* dlouhé a na konci rozvětvené do trojzubce. „Tamty dvě sou krávy.“ Samice byla asi o dvě stopy* menší, než samec. I rohy měly o třetinu menší, a hlavně nerozvětvené. I tak byly rozhodně impozantní. Harry odhadl výšku v kohoutku drobnější ze samic na dva a půl yardu*. Hlavu měli ale nasazenou níž než krávy, které Harry vídal v ohradách zemědělských usedlostí. Kohoutek byl vlastně nejvyšším místem jejich těla, ale přitom hlava nebyla zase tak nízko, jako u bizona nebo zubra. Dlouzí byli přibližně pět yardů.*

Zvířata byla opravdu nádherná, to musel Harry uznat. Nejen zlatou srstí, ale i vyrovnanou stavbou těla a obrovskýma tmavýma očima s dvojí řadou dlouhých černých řas. Když se na něj větší samice dívala, jako by hodnotila ohrožení z jeho strany, Harrymu připadalo, že se mu dívá až do žaludku. V porovnání s oblíbenými Hagridovými mazlíčky byli úchvatní. Dokonce, pokud si Harry dobře pamatoval, nebyli agresivní ani jedovatí. Přesto to nebyla zvířátka doporučovaná k dětem. V klasifikaci nebezpečnosti z Kouzelných zvířat obrouni na pětibodové stupnici dostali čtyřku.

*yard = cca 91 cm

  stopa = cca 30 cm

„Eh... Hagride? Co přesně chceš, abychom s nima o hodinách dělali?“

„Nad tím ještě moc nepřemýšlel,“ připustil Hagrid. „Nějak se spřátelili, krmili je a tak. Pochopitelně jen přes ohradu. K nim bych děcka nerad pouštěl, co kdyby těm krasavcům něco udělali? Doufám, že se na jaře krávy otelí.“

Harry spolkl poznámku o tom, že pochybuje, že by něco udělali studenti obrounům, spíš naopak.

„Měli bychom je pojmenovat, chovatelé jim ména nedali, protože jakmile si zvyknou na méno, těžko se mění majitel. Měla bychom jim dát nějaká... zlatá nebo zářivá ména, co ty na to?“

Harry si tajně povzdechl a pustil se s Hagridem do debaty o vhodných jménech. Nakonec společnými silami vybrali Auric pro samce, Venuše pro větší a Nefertiti pro menší samici.

*****

Po lehkém obědě se Harry odletaxoval krbem profesorky McGonnagallové na Grimmauldovo náměstí.

Nemotorně vypadl z krbu přímo do náruče usmívajícího se Billa. Charlie, stojící vedle svého bratra, nesl kufr, který Harry poslal krbem před sebou. Ačkoli Harry sám nejlépe věděl, jak těžký kufr je, Charlie ho nesl bez zjevné námahy.

„Kde jsou všichni?“ ptal se zvědavě Harry, když z něj Bill oprášil popel. Dům, ve kterém měla být celá Weasleova rodina včetně Freda a George, působil podivně tiše, prázdně.

„Už na tebe čekají,“ usmál se na něj Charlie podobným způsobem, jako se obvykle usmívala dvojčata. „My jsme jen předvoj, doprovod na cestu.“

„Troufám si říct, že to pro tebe bude opravdu pořádné vánoční překvapení,“ dodal Bill. Vyčaroval černou pásku a podal ji Harrymu. Ten si ji bez řečí zavázal přes oči. Billovi i Charliemu bez výhrad důvěřoval. A na Grimmauldovo náměstí se Smrtijedi nemohli dostat ani s mnoholičným lektvarem.

„Místo, kam jdeme, není připojené na letax,“ informoval ho Billův hlas. „Musíme se přemístit s jedním mezipřemístěním. Je to daleko.“

Mladý kouzelník cítil, jak ho Bil objal. Způsob, jakým ho starší muž pevně tiskl k sobě, mu přišel až zbytečně důvěrný, ale neprotestoval.

Vzápětí se Harry stal úzkým zlatým paprskem. Letěl temnotou k zářícímu bodu v dáli. Jakmile dorazili k bodu, byl zase Harrym. Zoufale lapal po dechu. Nohy měl roztřesené. Teď už byl rád, že to Bill tak pevně drží. Objetí bylo to jediné, co mu bránilo upadnout. Chvíli tam jen tak stáli, dokud se Harryho dech nezklidnil.

„Dobrý?“ zeptal se Bill.

„Jo,“ pípl Harry.

Zase byl zlatým paprskem letícím temnotou. Když se stal opět Harrym, bylo mu hůře než prve. Charlie s Billem ho posadili na kufr. Trpělivě počkali, až se jeho tělo uklidní po šoku z přenášení. Potom ho Bill vedl. Všude okolo bylo ticho, jen pod nohama jim křupal sníh.

Sníh brzy zmizel. Vystřídala ho měkká půda. Harry by přísahal, že cítí vůni jarního lesa. Zdálo se mu, že kolem slyší tichounký smích a nelidské švitoření.

Čas od času ho Bill upozornil na větev visící nízko přes cestu, pod kterou je třeba se sehnout. Z toho Harry usuzoval, že tato lesní cesta nepatří mezi nejpoužívanější.

Lesem šli docela dlouho. Nakonec ale došli k nějakému domu. Vystoupali po několika schodech, zaskřípěly dveře.

I teď byl kolem slyšet tichý smích a šuškání. Tentokrát to však byly lidské zvuky.

„Evanesco,“ ozval se hlas Charlieho. Černá páska zmizela.

Harry musel připustit, že je opravdu překvapený. Místnost byla plná lidí. Bouřlivě ho vítali všichni zbývající Weasleyovi (pochopitelně tu nebyl Percy), Remus, Hermiona, kupodivu také Hermionini rodiče, Larissa, Fleur, její rodiče i malá Gabriela. Než se stačil na cokoli zeptat, Fleur se na něj zářivě usmála.

„Vítej ve Frrancii, Harrry.“

*****

Dům rodiny Delacourových byl velice přírodní. Na první pohled to byl spíš srub z celých útlých kmenů stromů. Jeden roh domu tvořil živý strom s masivním kmenem. Při pohledu z jednoho z četných oken Harry zjistil, že jsou uprostřed lesa tvořeného jak podobnými velikány, tak malými útlými stromky, z nichž byl postaven dům. V domě nebyl neustálý stín jen díky tomu, že byla kolem jakási uměle vytvořená louka.

Kdyby to byla mudlovská stavba, Harry by očekával, že vařit se bude na ohni, svítit petrolejkami a koupat ve vodě nachytané za posledního deště. Kouzelníci pochopitelně mohli i v lůně přírody žít ve stejném komfortu, jaký nabízel střed města.

Les byl očividně také kouzelný. Zaprvé Harry poznával jen několik málo druhů rostlin, zadruhé podnebí odpovídalo pozdnímu jaru. Občas zahlédl mezi stromy nezřetelnou postavu. Nebyl si však jistý, jestli se mu to jen nezdá.

„Prrovedu tě,“ nabídla mu Fleur. „Támhle za těmi dveřřmi je koupelna. Přřes prrázdniny čistě pánská, aby se zamezilo nepřříjemnostem. Pojď za mnou, ukážu ti lektvarrovou kuchyni.“

Harry si v duchu povzdechl, ale poslušně se nechal z obýváku odtáhnout pryč. Místnost, kterou mu Fleur ukázala, lemovaly řady polic s ingrediencemi. Uprostřed stál pracovní pult s řadou kotlíků.

„Eh, máte to tu hezky zařízeno,“ řekl rozpačitě. Nevěděl, co od něj Fleur očekává. Ta se však jen ušklíbla.

„Vím, že lektvarry tě moc nezajímají. Ale chtěla jsem ti řříct, abys Gabrriele neprrozrrazoval, jak je to s vánočními dárrky. Ona pořřád ještě věřří, že dárrky nosí Anjou.“

„Anjou?“

„U vás nosí dárrky Merrlin, u nás Anjou.“ Harry byl rád, že Cinnamon na poslední hodině před Vánoci mluvil o tradičních kouzelnických vánočních zvycích. Příliš se nelišily od mudlovských, jen Otec Vánoc byl nahrazen Merlinem.

„Podle legendy byla Anjou čarrodějka, kterrá se narrodila do nejbohatší, nejváženější rrodiny Frrancie. Od malička byla vychovávána v přřepychu za zdmi rrodinného paláce. Myslela si, že všichni se mají tak dobřře jako ona. Ale jednou ze zvědavosti utekla za zeď. Byla zděšená bídou, kterrou viděla. Od té doby jednou do rroka, přři oslavách zimního slunovrratu, rrozdávala dárrky. I když umřřela, její touha pomáhat zůstala tak silná, že se na Vánoce vrrací do světa živých obdarrovat všechny děti a lidi srrdce stejně dobrrého, jako měla ona.“

„To je hezká pohádka,“ povzdychl si Harry. „Škoda, že už od dětství nevěřím na bytosti nosící dárky.“

Fleur se k němu naklonila a spiklenecky ztišila hlas. „V Krrásnohůlkách občas někdo vyprrávěl, že se jim doma pod strromečkem objevil dárrek, o kterrém se všichni dušovali, že od nich není. Takže kdo ví? Třřeba Anjou oprravdu existuje.“

Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Vypadala naprosto vážně. Opět se narovnala a pokračovala v ukazování domu. V přízemí byla kromě obrovského obýváku, koupelny a lektvarové kuchyně už jenom normální kuchyně spojená s jídelnou a terasa. V patře byla druhá koupelna (vyhrazená ženám), ložnice manželů Delacourových, pracovna paní Delacourové, kde se na vyčarovaných postelích zabydleli Hermionini rodiče, sklad starých věcí, kam se vešla postel pro Remuse, knihovna, kterou obsadila Hermiona, pokoj pro hosty vyhrazen manželům Weasleyovým s Ginny, pokoj Gabriely, u které spala i Larissa a nakonec pokoj samotné Fleur, k níž se nastěhoval Bill. Na úzké terase vedoucí kolem celého patra rostly různobarevné květiny.

Charlie, Ron, dvojčata a nyní i Harry měli spát na vyčarovaných postelích v obýváku.

„Poslyš, Fleur,“ ozval se Harry s otázkou, nad kterou si lámal hlavu prakticky od chvíle, kdy dorazil. „Neuraž se, ale proč tu vlastně jsme? Vím, že spolu s Billem chodíte, ale co tady dělám já a ostatní? Nečekal jsem, že strávím Vánoce u své profesorky.“

„Prrosímtě, Harrry, mimo Brradavice mě neberr jako svou prrofesorrku. Stejně mám to místo jen na rrok. Plánujeme se s Billem zasnoubit a v létě se vzít. Skorro celý čerrven a čerrvenec strrávil se mnou tady ve Frrancii. Jezdili jsme po návštěvách. Chtěla jsem vědět, jak padne do oka mým přříbuzným a přřátelům. Původně naše rrodina měla jet na Vánoce k Weasleyům, ale Anglie teď není nejbezpečnější, tak jsme se dohodli, že přřijede jeho rrodina sem. V té době už bylo domluvené, že k Weasleyovým přřijedou i Grrangerrovi, prrotože chtěli vidět trrochu víc ze světa, v němž většinu rroku žije jejich dcerra. Takže jsme je rrovnou pozvali taky. Od začátku se pochopitelně počítalo i s tebou, Molly tě má moc rráda. Larrissa, s tou jsem se hodně spřřátelila na Ostrrově. Věděla jsem, že by jinak strrávila Vánoce sama. A Rremuse zase nechtěla nechat samotného Molly. Takže najednou je tu osmnáct lidí, což je třřikrát víc, než tu bylo od doby, co dům stojí.“

„Kde to vlastně jsme?“

„Budeš se divit, ale celá tahle prrovincie Frrancie se jmenuje Anjou. Dokonce i mudlové ji tak nazývají. Jejich rrod byl oprravdu známý. Tohle je Vílí les. Je to jedno z nejbezpečnějších míst Frrancie. Je skrrytý zrraku mudlů. Dá se odsud přřemisťovat ven, ale ne dovnitřř. Totéž platí pro přřenášedla. Kdyby se sem kdokoli nepovolaný snažil dostat, víly v lesích ho omámí zpěvem a odvedou pryč.“

„Vaše příbuzné?“

„Některré. Žijí tu oba druhy víl. V angličtině existuje jedno slovo pro víly, ale ve frrancouzštině se odlišují. Jeden drruh jsou ty malé vílečky, kterré žijí i u vás. Ty párr centimetrrů vysoké, co kladou vejce zespoda na listy. My jim řříkáme sylphide. Drruhé víly, mé přříbuzné, u vás nežijí. Ale Bill řříkal, že jste je viděli na mistrrovství světa ve famfrrpálu. Těm řříkáme fée.“

„Žije tady ještě něco?“

„Jistěže. Většinou jsou mírrumilovná stvořření, kterrá využívají vílí ochrranu. Není tu žádný větší prredátorr. Jsou tu jednorrožci, měsíčníci, divoké kočky a podobně. Prrý jsou tu i zlatonosky, ale já osobně jsem nikdy žádnou neviděla. Krromě nás tu žijí ještě dvě lidské rrodiny. Obě jsou přříbuzné s vílami.“

„Tohle je vážně úžasný dům.“

„Vážně?“ Fleur vypadala, že o jeho slovech pochybuje. „I když jsi právě přijel z Bradavic?“

Harry pochopil, co tím chce říct. „Vím, že tobě to tak nepřipadá, když jsi tu vyrostla, ale většina lidí něco tak krásné vidí málokdy. Umím si představit, jak tě ohromil zámek v Krásnohůlkách. Viděl jsem ho na fotce v novinách, když ho napadli. Já jsem z nudného předměstí malého anglického mudlovského městečka. Taky jsem na chvíli ztratil řeč, když jsem viděl poprvé školu.“

Fleur mu věnovala zářivý úsměv.

„Dobřře. K prrohlídce je to asi tak všechno. Můžeš se podívat do lesa, ale zůstaň na dohled od domu. Na koštěti nelétej, i když víly umí létat, většinou se pohybují kousek nad zemí. Ve vzduchu nemusíš být v bezpečí. Až nebude Gabrriela poblíž, dej dárrky do spodní koupelny. Víly je během večeřře – u nás se naděluje po štědrrovečerrní večeři – dají pod strromeček, aby to vypadalo, že je tam dala Anjou.“

„Jak se vůbec domluvím s tvými rodiči a sestrou? Francouzsky umím jen bonjour mademoiselle.“

„Frred a Georrge jim dali přřekladače. Prrý jejich hlasy zní trrochu divně, ale dá se to.“

*****

Jak Harry brzy zjistil, překladače fungovaly jako nekvalitní dabing – normální hlasitostí slyšel angličtinu, avšak za ní byla slyšet i tichá francouzština. Kromě toho byl překlad hlasem dvojčat. Chvíli mu trvalo, než si na to zvykl.

Po prozkoumání domu šel s Ronem, Hermionou, Ginny, Charliem a Gabrielou zdobit vánoční stromek, což byla živá jedlička rostoucí kousek od verandy. Byl to zřejmě jediný jehličnatý strom v lese. Ozdoby na stromku byly stejně přírodní jako dům Delacourových. Jediné, co bylo i na stromcích v Bradavicích, byly útlé bílé svíce. Místo baněk věšeli na strom malá žlutá a červená jablíčka. Řetězy byly tvořeny jeřabinami navlečenými na niti. Vrcholek zdobila zářící zlatá hvězda. Dojem doplňovala jiskřící zlatá a stříbrná vlákna, kterými pokryli stromek na závěr místo mudlovského stříbra.

„To jsou vílí vlasy?“ zeptala se Hermiona. Harry užasle zamrkal.

„Ano,“ kývla Gabriela, zatímco potichu zaznělo „oui“. „Vlasy babičky a dědečka. Živým vílám vlasy nepadají.“ Harrymu po těch slovech naskočila husí kůže.

„Cože?!“ vyjekla Ginny. „To je morbidní.“

Gabrielina tvářička se nakrabatila. „Co je špatného na tom, že si na Vánoce připomínáme jejich památku?“

„Nic,“ řekl rychle Charlie. „Ginny to jenom překvapilo, to je všechno.“

Gabriela se přestala mračit. „Dobře. Už chybí jen obrázky. Dojdu pro ně.“

Když odběhla, Ginny se obrátila na Charlieho. „Co to mělo znamenat? Mě to jen nepřekvapilo, fakt mi to přijde pěkně morbidní. Odkdy na vánoční stromeček patří vlasy mrtvol?“

„Je to jejich zvyk,“ řekl Charlie nezvykle přísně. „A ty ho budeš respektovat, protože jsme tu hosty. Dobře víš, že rumunská dračí rezervace je mezinárodní. Za těch pár let, co jsem tam byl, jsem viděl věci, kterým bys nevěřila. Zvláště na Vánoce, kdy se každý snažil připomenout si rodný domov. Není od tebe hezké, že to znevažuješ.“

„Stejně je to morbidní,“ huhlala tiše Ginny, ale zmlkla, jakmile se Gabriela vrátila. Nesla hromádku zlatých rámečků s fotografiemi. Byli na nich všichni, kdo tady trávili Vánoce.

„A tohle je na co?“ zeptal se Ron se zájmem.

„Přece aby Anjou věděla, pro koho sem má dát dárky.“

„No jo, jasně,“ souhlasil Ron a naklonil se k Harrymu, aby tiše šeptl: „Stejně to bylo prima, když jsem ještě věřil na Merlina. Ale moc dlouho mi to nevydrželo. To víš, s dvojčaty pod jednou střechou...“ Ron výmluvně pokrčil rameny.

„Pořád jsi měl štěstí,“ sdělil mu Harry stejně tiše. „Já nevěřil na nic. Dudleyho dárky div nezakrývaly stromek, zatímco já... vždyť víš.“

*****

Několik dalších hodin si všichni krátili hraním nejrůznějších kouzelnických her.

Když se setmělo, nastal čas večeře. V obývacím pokoji byl veškerý nábytek odsunut stranou, aby se uprostřed udělal prostor pro velký stůl. Byl pokryl obyčejným bílým plátnem, na němž stály hořící svícny, vázy ze zimními růžemi a cesmínové věnce. Každá židle byla ozdobena jmelím.

První předkrm, poslaný kolem stolu v obrovské míse, představovala husí játra.

„Vem si jen trochu,“ zasyčela na něj Hermiona koutkem úst, když viděla, jak hladově zalovil v míse. „Bude se podávat několik chodů, tak se nenajez už u prvního.“

Harry se lítostivě podíval na mísu, ale poslechl ji. Ukázalo se, že dobře udělal. Skvělá husí játra rozplývající se na jazyku následovala polévka z mořských plodů, kterou sice mladý kouzelník jedl bez nadšení, ale nebyla zase tak špatná, jak čekal. Pak přišly na řadu v amoletách zabalené drobné křupavé smažené rybky, nad nimiž se všichni olizovali. Poté k Harrymu dorazil tác s holoubaty nadívanými kaštanovou nádivkou. Harry začínal být opravdu najedený, přitom se teprve mělo podávat hlavní jídlo – uzené kančí maso se zeleninovým salátem. Naložil si opravdu malou porcičku, přesto ji do sebe sotva nasoukal. Naštěstí už ho čekal jen obligátní kousek sýra (kterým, jak později zjistil, Delacourovi zakončovali každé jídlo). Na cestu ke stromečku dostal talířek s kusem vánočního polínka, tradičního vánočního dezertu, jenž na Vánoce jedí všichni francouzští kouzelníci i mudlové. Harry si dokonce matně vzpomínal, že je pro krásnohůlské na Vánoce připravili i bradavičtí skřítci. Polínko však ochutnal spíš ze zdvořilosti, a když si u stromku sedal na vyčarovanou deku, tajně si rozepnul horní knoflík u kalhot.

Pan Delacour kouzlem zdvihl všechny dárky zpod stromečku. Před každého se snesla hromádka pro něj určená. Harry se cítil trochu hloupě, že neobdaroval všechny, kteří tu s ním seděli, neboť nevěděl, s kým bude trávit Vánoce, ale umínil si, že jim dodatečně něco pošle.

Tohle je věcička, kterou jsme vymysleli přímo pro tebe, stálo na vzkazu u prvního Harryho dárku, jímž byla krabička béžového krému. Je to jizvokrycí balzám. Stačí, aby sis jím natřel čelo a tvá jizva na třicet minut až tři hodiny zmizí. Musíš sám vyzkoušel účinnost, každou jizvu to skrývá po jinak dlouhou dobu.

Fred & George

Kromě balzámu Harry dostal weasleyovský svetr (stejně jako všichni u stromečku), kouzelnickou břitvu (kterou už doopravdy pomalu začínal potřebovat), sadu mudlovských triček a kalhot (Harry se sám divil, proč ho nikdy nenapadalo si je pořídit místo oblečení po Dudleym), hromádku knih, několik krabic cukrovinek, talisman proti oživlým svitkům (od Luny), sadu brků na psaní a spoustu jiných věcí.

Bylo docela zábavné odhadovat, od koho je který dárek, neboť kvůli Gabriele zmizely štítky jako „Pro Harryho od Hermiony“. Vzkazy uvnitř dárků, jako byl ten od dvojčat, byly spíše výjimkou.

Po rozdání dárků dvojčata i přes značné umlčovací pokusy své matky bavila celou společnost vyprávěním veselých historek. Teprve když začali všichni zívat a zjistilo se, že Larissa ve svém křesle usnula, rozešli se uložit ke spánku.

*****

„Spíte?“ ozval se ze tmy tichý Ronův hlas.

„Ne,“ odpovědělo mu jedno ze dvojčat stejně potichu. „A ty?“ Místnost zarezonovala ozvěnou smíchu naznačující, že nespí nikdo.

„Víte, nevím, od koho jsem dostal některé dárky.“

„Záleží na tom?“ zeptal se Charlie.

„Mně třeba jo,“ řeklo druhé dvojče. „Abych věděl, komu mám dát příští rok hezký dárek a komu něco výbušnýho.“ Znovu se všichni zasmáli.

„Myslíte, že ty hrací skříňky jsou od Delacourových?“

„Určitě. My dva jsme to sledovali. Nedostali je jen oni, že jo, Frede?“

„Pak jsem dostal pravopisný brk. Nejdřív jsem si myslel, že je od Hermiony, ale ta mi dala jednu knihu.“

„Podle toho, co říkala Fleur o tvém pravopisu, bych to viděl na ni, brácho.“

„A nevíte, kdo mi poslal tu dýku?“ přidal se Harry se svým dárkem, u kterého si nebyl jistý, jestli nejde o výhružku.

„To jsou skřetí dýky, od Billa,“ vysvětlil Charlie.

„A pak ještě...“ pokračoval opět Ron: „...jsem dostal slídivé kukátko. U toho vážně nevím, protože pokud mi Fleur dala to pero, pak už vím dárky ode všech. To kukátko přebývá.“

„Třeba nějaká ctitelka,“ nadhodil Fred.

„Myslíš?“ Harry skoro slyšel, jak nad tím Ron nadšeně uvažuje.

„Nebo ctitele,“ rýpl si George.

„Nebo se ti někdo chce zavděčit,“ ozval se Charlie. „Já jsem jednou dostal dárek od kluka, který věděl, že po prázdninách budeme vybírat nového střelce, a chtěl, abych se za něj přimluvil.“

„Snad nás to nebude čekat taky.“

„Myslíš na Ginny? Pomfreyová se má vyjádřit až se vrátí z prázdnin, ne?“

„Byl jsem u toho, když jí to říkala,“ řekl potichu Harry. „Já... no... myslím, že jsem strávil na ošetřovně o dost víc času než všichni ostatní, Pomfreyovou dost znám. A přišlo mi... přišlo mi, že jí spíš nechtěla kazit vánoční prázdniny.“

„Tohle Ginny zničí,“ povzdechl si Fred.

„Počkejte s trudomyslností, dokud se nevrátíme do Bradavic. Myslím, že mudlové mají nějaké přísloví jakože se nemáš svlíkat, dokud nestojíš na břehu řeky,“ informoval je George.

„Nestahuj si kalhoty, když brod je ještě daleko,“ zamumlal napůl spící Harry.

„Jo, to bude ono.“

Georgova slova byla to poslední, co Harry vnímal, než usnul.

*****

„Nad čím bádáš?“

Hermiona zvedla oči k Harrymu. Seděla na zápraží, na kolenou rozloženou mudlovskou knihu, ale místo čtení zadumaně pozorovala Gabrielu, která si před domem hrála se svými dárky.

„Snažila jsem se zjistit něco o Stříbrné paní a o tom... druhém světě. Co to tady smrdí?“

„Ehm... promiň, to budu asi já. Weasleyovská vylepšená směs do tchoříčků.“

„No nazdar, až se tohle dostane do prodeje, nebude ve společenské místnosti dýchatelno.“

Harry obešel Hermionu, aby od ní stál po větru.

„Tak co jsi zjistila?“

„Napadá mě několik spojitostí, ale nemám jak si je ověřit.“

Harry se pokusil podívat na svět jejíma očima. Zahleděl se na hrající si Gabrielu.

„Snad nechceš říct, že Stříbrná paní je Anjou?“

„Ne, to ne. Ty legendy se absolutně neshodují. Spíš jsem si říkala, jestli to není další postavička z jiného světa.

„Takže té teorii o jiných světech opravdu věříš?“

„Těžko říct. Ano, zní to jen jako pohádka, já vím. Na druhou stranu mi Gabriela připomněla malou mudlovskou holčičku, kterou jsem bývala já. Z pohádek jsem rychle vyrostla jako z příběhů pro malé děti, které nemají s realitou nic společného. Jenže do těch pohádek jsem zahrnula i draky, jednorožce nebo létání na košťatech. Nás dva vychovali mudlové. Víme, co to je, když pohádky ožijí. Můžeme tedy s čistým svědomím vyloučit existenci Anjou a Stříbrné paní?“

Podala mu knihu. Na jedné straně byl text, na druhé kresba ženy, která stála na vodě a podávala muži na břehu meč.

„Král Artuš a Jezerní paní?“ zeptal se Harry váhavě.

„Přesně tak.“

„Ty myslíš...“

„Odpovídá to všemu, co jsem o ní četla z kouzelnických zdrojů. Musím říct, že od chvíle, kdy mi došlo, že tutéž osobu znají i mudlové, celá ta legenda mi připadá o dost věrohodnější.“

„Proč?“

„Protože bez ohledu na utajování kouzel, se kterým se začalo ještě před stavbou Bradavic, si mudlové dodnes předávají znalosti o kouzlech a kouzelných bytostech. Což je až neuvěřitelné, když si uvědomíš, přes kolik generací už ty příběhy přešly, a pořád jsou alespoň v pohádkách známé. Kromě toho začínám mít podezření, že v dětství i značná část z těch, kteří vyrostou v mudly, vnímají kouzelnický svět.“

„To si nemyslím.“

„Opravdu? Neznal jsi jako malý nikoho ze školky, kdo by neměl imaginárního kamaráda? Nikoho, kdo se bál chodit na půdu, protože se tam skrýval bubák?“

„No, bylo pár takových, ale nikdo...“

„Nikdo z nich nechodí do Bradavic, že ne?“

„Může to být někdo z lidiček,“ vmísil se do debaty Charlie, který stát ve dveřích a zřejmě už nějakou chvíli poslouchal.

„Lidiček?“ podivila se Hermiona. „To je nějaká skupina kouzelníků, kteří odmítají hromadné vzdělávání?“

„Ne. To jsou lidé s malou kouzelnickou mocí. Takoví, kteří by studium v Bradavicích nikdy nezvládli, ale zároveň nejsou na úrovni mudlů ani motáků.“

„Nikdy jsem o nich neslyšela.“

„To mě neudivuje. Mezi kouzelníky se nepokládá zrovna za slušné o tom mluvit. Od spolužáků, kteří se nás na to pak chodili ptát, vím, že to Cinnamon zmiňuje až na samém konci sedmého ročníku. Ale jestli se chystáš vytvářet nějakou teorii o mudlech vnímajících kouzelnický svět, měla bys o nich vědět.“

„Znamená to teda, že nechodí do Bradavic, i když by se nějaké kouzlo naučit mohli, a žijí jako mudlové?“ ujasňoval si Harry.

„Jak kdo. Pokud jsou z mudlovských rodin, pak ano. Nikdo se neobtěžuje s tím, aby vyhledával mudlorozené lidičky a vysvětloval jim, co jsou zač. Vyrostou jako normální mudlové. Ale bývají citlivější vůči magii. Kterýkoli mudla, který kdy tvrdil, že viděl ducha, je buď blázen, nebo lidička. Normální mudlové ani motáci duchy nevidí.“

„V bradavické knihovně jsem nenarazila na jedinou knihu, která by zmiňovala lidičky.“

„Popravdě řečeno ani nevím, jestli nějaká existuje. Říkal jsem přece, že to není považováno za slušné téma. A hlouběji to zajímá málokterého kouzelníka“

„A co se děje s těmi, kteří se narodí normálním kouzelníkům?“ vrátil se Harry k tématu, který ho zajímal.

„Podle zvyklostí rodiny. Ale většinou se k těm, co mají opravdu jen jiskřičku magie, přistupuje jako k motákům. Ti, co jsou slabí, ale pár nějakých těch kouzel přeci jenom zvládnou, můžou navštěvovat některou ze škol určenou pro lidičky. Nikdy nebudou moct dělat normální kouzelnické zaměstnání, protože na to prostě nemají, ale naučí se nějaká ta základní kouzla na úklid, vaření a tak. Velká část výuky se věnuje životu mezi mudly. Lidičkové mezi ně často odcházejí, protože mezi kouzelníky si většinou připadají méněcenní. Na začátku dodržují kontakty s kouzelnickým světem, ale pokud jejich děti nepatří mezi nadané, většinou se odstřihnou úplně. Je dost možné, že kouzelníci z mudlovských rodin ve skutečnosti pochází z rodových linií lidiček. Jeden kamarád dělal pár let na ministerstvu, kde upravoval lidem paměť. Setkával se s lidičkami mezi svědky až neskutečně často, protože viděli věci, které mudlové nevnímali, ale zároveň se magicky nemohli nijak zapojit.“

„Kde mají školy?“

„Tuším, že jedna je přímo v Londýně, jinak nevím. Ale něco vám řeknu. Víte o Čtyřlístku? Té irské kouzelnické školičce, kterou Smrtijedi srovnali se zemí? Byla pro ty, kteří byli o mnoho silnější než lidičkové, ale neměli na Bradavice a jiné klasické školy. Oproti ostatním kouzelnickým školám, které existují, byl Čtyřlístek novinka stojící sotva sto let. Hodně kouzelníků s jejím otevřením nesouhlasilo. Zdálo se jim, že se stírají hranice mezi lidičkami a kouzelníky.“

„Tak proto ho Voldemort nechal zničit,“ pochopil Harry. „Stojí jen o kouzelníky jako takové. A pokud se o lidičkách říká, že to oni můžou za to, že se mezi mudly rodí magicky nadané děti...“

Z domu se ozvalo volání k večeři. Harry se nešťastně ušklíbl.

„Poslední jídlo před návratem do školy.“

Hermiona mu mlčky stiskla ruku. Pak se všichni tři obrátili a šli pokračovat v jednom ze zvyků francouzkých Vánoc – hostině.

Poznámka: Vím, že Fleur v kánonu mluví hůř, ale já jsem toho názoru, že v Anglii už víceméně dva a půl roku žije, tedy se její angličtina za tu dobu výrazně zlepšila. Proto jí nechávám jen francouzské ráčkování a „řáčkování“. Ostatní členové její rodiny jsou překládáni vynálezem Freda a George, u nich tedy podobné věci neřeším.