Jdi na obsah Jdi na menu
 


25: Výlet za hranice všedních dnů

8. 8. 2012

25: Výlet za hranice všedních dnů

 

Bradavice bez přátel přišly Harrymu příliš tiché a smutné. Nakonec si řekl, že když už trávil Vánoce u Fleur, může navštívit i Whitea.

Po nesmělém zaklepání na dveře Whiteova kabinetu mu přišel otevřít rozcuchaný Leo. Vedl Harryho přes Whiteův kabinet do komnat za ním. Bylo to poprvé, co byl Harry v osobních komnatách nějakého profesora. Dokonce i s Remusem vždy mluvil pouze v kabinetu.

Whiteův byt tvořilo šest místností. Obývací pokoj s jídelním koutem, Leova ložnice, ložnice jeho otce (což byla jediná místnost, kam nenahlédli), malá knihovna, koupelna a nakonec pracovna. Kromě koupelny a pracovny byly pokoje obložené světlým dřevem, takže nebyly vidět kamenné zdi.

Pracovna byla z celého bytu bezesporu nejzajímavější. Stejně jako jinde v Bradavicích stěny tvořil kámen, ale na rozdíl od zbytku hradu, kde byly vždy vidět spáry, pracovna vypadala jako vytesaná do vnitřku světlešedého kamenného bloku. Nebyla tu žádná okna, vznášely se tu však čtyři světelné koule stejné jako ta, již měl White ve své pracovně, když dal Harrymu své vzpomínky. Podél zdí stály řady skříněk, truhliček a misek, které obsahovaly nejrůznější prášky, křídy, krystaly a další věci. Na podlaze byla modře nakreslená velká osmicípá hvězda.

„Zrovna se snažím připravit obřad pravdy,“ sděloval Harrymu Leo. „Chci to stihnout, než se vrátí táta.“

 

„Kde je?“

 

„Šel za Severusem.“

 

Harry si pomyslel, že si nikdy nezvykne na představu, že nějaký student říká profesorovi lektvarů křestním jménem. Ale když se přátelíte s otcem, asi nemůžete přehlížet jeho syna.

„Poslyš, v které koleji byl tvůj táta?“

 

„V Nebelvíru. A máma v Havraspáru.“

Ještě divnější. Jak se mohl někdo jako Snape spřátelit s nebelvírem?

„Co tvoje máma? Tátu jsi měl taky v Nebelvíru, že jo? Jeho jméno je na několika starých famfrpálových pohárech v Pamětní síni.“

 

„Máma byla taky v Nebelvíru.“

 

„A prarodiče?“ vyptával se Leo, zatímco psal jakýmsi modrým krystalem podél ramen hvězdice symboly, které Harry viděl prvně v životě.

 

„Pokud vím, z tátovy strany je to samý nebelvír. Mámini rodiče byli mudlové.“

 

„To se máš. Taky bych chtěl mít nějakou rodinou tradici, co se kolejí týče. Naše rodina je taková směska.“

 

„Alespoň ses nemusel bát, že by byl táta zklamaný, kdybys skončil jinde než v Nebelvíru. Odkud se zná tvůj otec se Snapem? Vím, že jsou zhruba stejně staří, ale nikdy bych neřekl, že se Snape přátelil s nebelvíry. On není... no... zrovna příjemná osoba.“

 

Leo na okamžik vzhlédl a usmál se. „To není. Když jsem byl malý, trochu jsem se ho bál. Neřekl bych, že se nějak moc stýkali na škole, ovšem Snapeovi jsou naši sousedi, takže se asi znali od dětství. Každopádně se spřátelili až když se oba učili u stejného mistra.“

 

„Co se u něj učili?“ Jediné, co Harryho napadalo jako společný prvek těch dvou, byla znalost černé magie.

 

„Ech, víš, že ani nevím? Táta studoval ledacos.“

 

„Slyšel jsem, že jste spolu jezdili po celém světě, než jsi musel do školy.“

 

„Jo, to je pravda. Hlavně jsme byli v těch zemích, kde se učí magie jiným stylem než v Británii. Tibet, Grónsko a tak. Dřív jsme o prázdninách jezdili do Británie, teď jezdíme ven.“ Leo si povzdechl.

 

„Chybí ti to?“

 

„Jo. Je fakt, že jsem si tady našel pár přátel a tak, ale stejně nechápu, proč táta trval na tom, že se sem musíme vrátit a já musím chodit do Bradavic.“

 

„To už máš jedno, jestli sedm let chodit do školy tady nebo v jiné zemi, ne?“

 

„Jde o to, že táta mě učil. Zpětně vidím, že to byl pořádnej dril, ale tehdy mi to přišlo normální. Každopádně mě naučil nejen číst, psát, počítat a takový ty věci, ale i hodně z magie. Dobře, uznávám, že jsem moc nečaroval, s malými dětmi se toho koneckonců moc dělat nedá, ale uměl jsem všechno, co jsem se měl teprve učit v prváku. Pokud máme oba společně volno, učí mě dodnes. Mezi náma, pořád umím víc než to, co se učíme. Přijde mi, že pro mě jsou hodiny ztráta času. Uměl bych toho mnohem víc, kdybych pořád nemusel na hodinách a v sáhodlouhých esejích opakovat to, co už umím.“

 

„Alespoň máš domov. Toho sis asi při všem tom cestování moc neužil.“

 

„No jo, ale co je to domov? Nebelvírská věž, ve které trávím většinu roku? Tyhle komnaty, kde žije táta a já tu občas přespávám? Nebo náš dům, kde jsme odjakživa trávili jen půlku prázdnin?“

 

„Nevím. Nemáš to jednoduchý. Jenže... víš... já vlastně rodinu nemám, ale myslím, že bych byl doma prostě tam, kde bych ji měl. Pokud ti nevadí, že se ptám, proč s vámi není tvoje máma?“

 

„Nevadí, nepamatuju si na ni. Umřela.“

 

„To je mi líto. Jak? Ve válce nebo...“

 

„Nevím.“

 

To Harryho zarazilo. „Jak to myslíš, že nevíš?“

 

„Proto ten obřad pravdy. Na to, aby se povedl, musí prý člověk cituji: Vésti zoufalá neutuchající touha po odpovědi, kteroužto vyjeviti bez pomoci magie takřka či naprosto možno není.. Proto mi táta nikdy neřekl, co se jí stalo. Navíc mi k němu dal jen knížku. Sám jsem se musel naučit kreslit a tak. Říkal, že to mám brát jako učení se dokázat něco vytvořit bez toho, aby mi nejdřív někdo předváděl, jak na to, a opravoval mě. Táta pokaždý jen přijde, zkontroluje ho, ale opraví mi jen ty chyby, které by to tu mohly poničit nebo někoho zranit.“

 

„Jak dlouho už se ho učíš dělat?“

 

„Od prváku.“

Harry na Lea nevěřícně zíral. Jeho otec mu odpíral pravdu o smrti jeho matky jen proto, aby ho naučil jeden obřad?

 

„Tak jak jsi na tom?“ ozvalo se z otvírajících se dveří. „Aha, máme návštěvu. Vítej v našem skromném bradavickém domově, Harry.“

 

„Dobrý den,“ pozdravil ho Harry nejistě.

 

„Nepůjdeš se mnou vedle? Leo se musí soustředit. Na konci druhého cípu máš posunutý znak, Leo. Mohl by tě během obřadu popálit.“

 

Když za nimi zaklapli dveře, Harry se na profesora nejistě obrátil. Byl si jistý, že slyšel víc, než dával najevo. White měl velice dobrý sluch, jak se již ke své smůle přesvědčilo několik studentů, kteří podlehli dojmu, že si spolu v zadních řadách mohou povídat. Profesor se pohodlně usadil v křesle a gestem ruky Harrymu nabídl druhé.

„Jak sis užil prázdniny? Ve Vílím lese by mělo být příjemné teplo i v prosinci.“

 

„Jak víte, kde jsem byl?“

 

„Řád hlídal mezipřemisťovací místo.“

 

Harry se trochu zaškaredil. „Začíná mi lézt na nervy, že pořád někdo sleduje, kde jsem.“ Zvláště když se nikdo tak dlouho nezajímal, jak žiju u Dursleyových, dodal v duchu.

 

„Pochop je. Mnoho kouzelníků, ať už jsou v Řádu nebo ne, tě považují za velice důležitého. Věří, že to ty dokážeš porazit Voldemorta.“

 

Nebojí se říkat jeho jméno, povšiml si Harry. „Proč vlastně? Kvůli tomu, co se stalo, když mi byl rok, nebo vědí, co vlastně hlídali před ministerstvem záhad?“

 

„Správný je ten první důvod. Ale ten druhý tomu nahrává. Vědí, že šlo o věštbu, ovšem celou ji zná jenom ředitel.“

 

„Vy si to nemyslíte?“

 

„Ne. Tu věštbu jsem nikdy neslyšel. Vím však dost na to, abych věděl, že výklad věšteb je dost nespolehlivý. Například před sto padesáti lety, plus mínus, bylo řečeno, že nejstarší dceři jistého šlechtice se narodí dítě nevídané síly. Hlídali ji jako oko v hlavě, vybral si ji dokonce za ženu velmi vážený muž. A to jen proto, že měla porodit dítě silnější, než byli dosavad všichni jeho rodu. Po dlouhých letech zkoumání, kde se stala chyba, když se věštba nenaplnila, vyhledali proroka, který onu věštbu vyřkl. Pak teprve zjistili, že onen šlechtic v dobách bujarého mládí zplodil nejstarší dceru se známostí na jednu noc. Věštby jsou dohady, ne exaktní výklad. Co se týče toho druhého názoru – pokud vím, před patnácti lety jsi Voldemorta neporazil ty, ale tví rodiče. A za to, že on přežil plný zásah Avadou, se dá říci mohl ten, kdo tam té noci zemřel také.“

 

„Cože?!“ vyskočil Harry. „Kdo? O tom jsem nikdy neslyšel!“

 

„To mě neudivuje. Není to důležité. Nepotřebuješ to vědět.“

 

„Co pro mě je a není důležité, nechte laskavě na mě!“ rozhorlil se Harry. „Do nejdelší smrti nepochopím, proč mají všichni pocit, že můžou rozhodovat o věcech, které se týkají v první řadě mě!“

 

„Protože za sebou máme dlouhá léta zkušeností, Harry. Albus se zoufale snaží dopřát ti každý kousek dětství, který může. Cítí vinu za to, že jsi u Dursleyových nebyl šťastný. A tady, v samotných Bradavicích, jsi byl vystaven mnoha zkouškám, s kterými by měl co dělat leckterý dospělý zkušený kouzelník.“

 

„No právě. A vy se ke mně pořád chováte jako k dítěti. Chci vědět všechno o vraždě svých rodičů i všechno o Voldemortovi!“

 

„Bez ohledu na to, že to jsou naprosto zbytečné informace, které ti nebudou k ničemu, jen rozjitří bolest ze ztráty?“

 

„Ano.“

 

White si povzdychl. „Víš, Harry, až opravdu dospěješ, pochopíš, že vědět všechno je víc prokletí než výsada.“

 

„Opravdu? Proč v tom případě učíte Lea ten obřad pravdy?“

 

„Protože nejsou jen bezcenné informace, ale i ty opravdu důležité. A někdy se k nim člověk normální cestou prostě nedostane. Pak přicházejí na řadu metody, mezi něž patří i obřad pravdy. Ale mýlíš se Harry, jestli věříš, že Leovi jakkoli pomůže, když se dozví pravdu o smrti své matky.“

 

„Někteří lidé prostě chtějí znát pravdu.“

 

„I v tom se mýlíš. Lidé nechtějí slyšet pravdu. Chtějí slyšet něco, co si vysnili. Nebo mají jen pocit, že by se měli zeptat, ale vlastně o odpověď ani nestojí. Když Británii pohltila válka se Smrtijedy, vyčlenilo se z úřadu pořádačů několik kouzelníků, jejichž jedinou prací bylo obcházet pozůstalé a co nejšetrněji jim oznamovat smrt blízkých. Věř tomu, že se téměř všichni zeptali jak. Jak zemřel ten, koho milovali. Ale myslíš, že někdo z nich chtěl slyšet, že jejich dcera byla mnohonásobně brutálně znásilněná, za plného vědomí ji odřezali kusy masa, mučili Cruciatem i jinak, a pak jí propíchli plíce tak šikovně, že se jí tři dlouhé mučivé hodiny plnily její vlastní krví, dokud se v ní neutopila? Nebo že jejich otce ovládli Imperiem a donutili ho vykuchat a stáhnout z kůže vlastního bratra? Copak Harry, dělá se ti špatně?“ dorážel White na chlapce, který při jeho slovech značně pobledl.

„Jim se dělalo taky špatně. Protože tohle slyšet nechtěli. Chtěli slyšet, že to byla milosrdná rychlá Avada. Stejně jako můj syn chce slyšet, že Camilla, jeho matka zemřela během vteřiny, kdy se jí zlomil vaz pádem ze schodů nebo něco takového. Nechce slyšet pravdu. Nespočítám, kolikrát se ze mě snažil tuhle informaci vymámit. Rozhodl jsem se, že se to musí dozvědět z toho rituálu. Zaprvé aby se ho naučil. Zadruhé sobecky přiznávám, že i proto, abych mu to nemusel říkat já. Zatřetí, aby byl dost velký na to, aby lépe přijal pravdu. A za čtvrté, protože pak pochopí to, co se snažím vysvětlit teď tobě. Že podrobné detaily pravdy nejsou samospásnou cestou ke spokojenosti. To je jedna z nejdůležitějších věcí, jenž ho mohu naučit.“

 

Harry polkl. Příklady, které mu dával White, byly opravdu hrozné. Na druhé straně si byl celkem jistý, že na něj žádný podobný kostlivec ve skříni nečeká. Díky vzpomínce, kterou v jeho paměti oživili mozkomorové, věděl velice přesně, jak jeho rodiče zemřeli. Ale kdo byl ten třetí, díky komu Voldemort stále žil? Nějaký Smrtijed, který tam šel s ním a za pomoci černé magie udržel naživu alespoň duši svého mistra? Nebo možná spíše nějaký Voldemortův domácí skřítek, který svého pána částečně ochránil skřítčí magií, která se tolik lišila od té kouzelnické. Podle Whitea ten třetí v domě také zemřel. O jiném čarodějovi nebo čarodějce by Harrymu jistě řekli. Ale domácí skřítek... většina kouzelníků skřítky přehlížela.

 

„Stejně to chci vědět,“ řekl tiše. „Myslím, že jen čas ukáže, které informace jsou důležité. Jako to ministerstvo. Kdyby mi Brumbál tu věštbu ukázal hned, nikdy bych tam nešel.“

 

„Opravdu? A neřekl by sis spíš rovnou, než že abys nechal umučit svého kmotra, raději ho vyměníš za tu věštbu?“

 

„Mám právo to vědět!“

 

„To je vlastně pravda,“ připustil White. „Právo na určité informace je zakotveno v našich zákonech. Ne že by se ministerstvo obtěžovalo s jejich dodržováním. Ale asi bych se neměl snížit na úroveň ministerstva, že?“ Nepatrně se usmál. Byl to úsměv, při kterém Harrymu přejel mráz po zádech.

„Přiznávám se, že jsem člověk, který káže vodu a pije víno. Zajímám se o spoustu věcí. A proto... ti nabízím drobný obchod. Podrobně mi povyprávíš vše o svém druhém ročníku. A vezmeš mě do Tajemné komnaty. Na oplátku ti já dám odpovídající informace, po kterých bažíš. Možná, že jsi stejný jako já – chceš pravdu, i když je bolestivá. Jenže pro to se musíš rozhodnout ty sám, Harry. Viděl jsem hodně lidí, kterým pravda víc ublížila, než pomohla. Kteří nebyli připravení ani ochotní zničit iluze své vlastní mysli, jimž začali věřit. Jenomže nikdo nemá napsané na čele, jestli patří k těm či k oněm. A já tě neznám tak dlouho a dobře, abych si to troufl sám odhadnout.“

 

„Dobře, platí.“

 

„Jsi zbrklý. Dám ti na rozmyšlenou celý zítřek. Vím, že tě Remus vezme na jistý... výlet. Pokud si poté stále budeš jist, že znáš správné otázky a chceš k nim odpovědi, vydáme se spolu do Tajemné komnaty, a tam, mimo všechny zvědavé uši, si popovídáme. Znáš hru na otázky a odpovědi? Oblíbená pubertální zábava, ale hodí se i pro naše účely. A za to, že mě tam vezmeš, ti nakonec řeknu, jak došlo k tomu, že Voldemort přežil odraženou Avadu.

 

„A budu se vás moct ptát na cokoli?“

 

„Víceméně. Spoléhám na tvou soudnost. Neprozradím ti nic osobního ani tajnosti Řádu.“

Z vedlejší místnosti se ozvalo tlumené zavolání. White vstal.

„Sice se mu ten obřad nepovede, ale i nepodařený průběh vypadá docela hezky, jestli se chceš podívat.“

 

Když si Leo stoupl doprostřed hvězdice, White starší s Harrym se uchýlili do ochranného kruhu v rohu místnosti. Leo se soustředěnou tváří začal zaříkávat. Z čar, jež tvořily hvězdu, začaly vyskakovat malé tmavomodré plamínky. Postupně z každého znaku nakresleného podél ramen hvězdy začaly vyskakovat stejné plamínky a vytvářet linie vedoucí k Leovi. Jediný rozdíl byl v tom, že tyhle byly příjemného bleděmodrého odstínu. Opravdu to byl nezvyklý zážitek. Harry si uvědomil, že cítí něco jako... opačný vítr, jako by něco lehce vysálo vzduch směrem od něj k Leovi pokaždé, když se z nějakého znaku vynořily nové plamínky. Nad obrazcem se telelil vzduch.

Na slova pronášená Leem se začínala tvořit ozvěna. Plamínky doběhly až k Leovi, pak... kaskádově všechny zhasly.

Leo se otráveně ušklíbl na kamennou podlahu, na níž nezůstalo ani stopy po čarách nakreslených modrým krystalem.

„Netvař se tak,“ okomentoval to jeho otec. „Lepšíš se. Na začátku roku jsi dokázal oživit jen hvězdu a načít abecedu. Teď jde abeceda až k tobě a hlas se ti začíná pomalu vracet.“

 

„No jo, vždyť já vím. Nezasloužil by si Nebelvír pár bodů?“

 

„Jistě. Hned jakmile tenhle rituál začnu vyučovat,“ ušklíbl se White. Leo mu oplatil úsměvem. Poté se obrátil k Harrymu.

 

„Tak co? Nechceš ji něco zahrát?“

 

„Ehm... a co třeba?“ zeptal se nejistě Harry, kterému ještě na sítnicích hořely otisky plamínků. Měl celou hlavu té podívané. Netušil, co si můžou Whiteovi představovat pod pojmem obyčejná hra.

 

„Šachy? Tchoříčky? Labyrint?“

 

Nakonec Harry s Leem hrál téměř tři hodiny lehce morbidní kouzelnickou deskovou hru Lupiče a mordýře, zatímco Leův otec se vzdálil za svými blíže nespecifikovanými povinnostmi.

 

*****

 

Podle toho, že White věděl o výletu, který Harrymu k Vánocům naplánoval Remus, Harry předpokládal, že je opět bude hlídat Řád.

Když však následující ráno vypadl z krbu na Grimmauldově náměstí, kam opět odcestoval přes kabinet profesorky McGonnagallové, čekali na něj jen Remus, Ron a Hermiona. Když se dostatečně uvítali, všiml si Harry, že jsou všichni oblečení do kouzelnických hábitů, ale k tomu mají dlouhé mudlovské zimníky a boty. Podivná směsice mu připomněla oblečení, které na sobě měla v jeho vizi Anastázie Amberová. Jenže u jeho přátel to navíc vypadalo, že jim oblečení moc nesedí. Harry už se chtěl zeptat na důvod, když mu Remus podal hromádku podobného oblečení a poslal ho do vedlejšího pokoje se převléknout.

Když byl převlečen, postupně všichni odcestovali letaxem. Harry už od Vánoc přemýšlel, kam ho Remus vezme. Nejpravděpodobnější se mu jevil Ostrov Bílého racka. Na Grimmauldově náměstí ostrov zavrhl. To by na něj určitě čekala i kapitánka Lara. Navíc oblečení všech bylo určeno do zimy, ne do magického věčného léta na ostrově. Během převlékání Harry přemýšlel nad jinými variantami. Ta pravá ho ale ani nenapadla. Cílová stanice zněla: Dům Arasenů ve Walesu, spodní krb.

 

Krb Arasenů ústil v kuchyni větší, než měli Dursleyovi obývák. Činilo se zde deset skřítků. Jen se příchozím krátce poklonili a beze slova dál pokračovali ve své práci. Měli na sobě stejnokroj připomínající béžovou noční košili. Na hrudi byl černý erb se stříbrnou flétnou zkříženou s rovněž stříbrným mečem.

Sotva se nebelvírská trojka stačila rozkoukat, objevil se ve dveřích neznámý čaroděj, zřejmě pán domu. Skřítci se opět poklonili, mnohem hlouběji, než předtím Harrymu a ostatním. Div že hlavami neotřeli podlahu. Hermiona je sledovala nesouhlasným pohledem. Ulevilo se mu, když nic neřekla.

Čaroděj byl středně vysoké sportovní postavy. Černé vlasy měl staženy na zátylku. Na skráních se objevilo několik prvních šedin. Oči jak černé trnky na svět hleděly s moudrostí člověka, jenž už toho viděl hodně. Tvář měl bledou, ale ne tím neopáleným způsobem, jako White nebo Snape. Vypadal spíš, jako by mu byla zima. Úzké rty měl téměř fialové. Přitom v kuchyni bylo vedro. Ovšem první, co na něm Harryho zaujalo, bylo jeho oblečení. Měl na sobě černý upnutý kabátec dlouhý až na zem. Od pasu dolů se lehce rozevíral. Harry pod ním spatřil černé kalhoty, což byl kus oděvu, o němž si doposud myslel, že stojí mimo všechny zvyklosti čarodějů. Na srdci měl stejně jako skřítci drobný erb. Ovšem nejvýraznější na něm byly dva opasky s mečem, dýkou a řadou malých kožených kapsiček.

 

„Vítejte v našem waleském sídle. Jsem Alwin Arasen, hlava rodu Arasenů. Kéž po dlouhou dobu nepotřebujete našich služeb,“ řekl muž hlasem mnohem příjemnějším, než by mu Harry přisuzoval podle jeho zevnějšku.

 

„Buďte pozdraven, pane z rodu Arasenů,“ věnoval mu lehkou úklonu Remus s nečekanou obřadností. „Nechť se vám služba daří. Jsme poctěni vaším pohostinstvím. Toto je Hermiona Grangerová, Ronald Weasley a Harry Potter.“

 

„Slečno Grangerová,“ stiskl Alwin ruku první jmenované. „Rád vás poznávám. Pokud vím, jste z mudlovské rodiny, že? Pak tedy nikoho z vašich příbuzných neznám. Vaše je zelená láhev,“ ukázal na stůl, kde na okraji stály tři mudlovské cyklistické lahve.

 

„Buďte pozdraven. Hodně jsem toho o vás a vaší rodině četla.“

 

„To je milé, ale upozorňuji vás, že nejméně polovina z toho jsou výmysly a dohady lidí, kteří naši službu nechápou.“ Hermiona se zakabonila. K rozladění ze skřítků se přidalo rozladění z pohanění jejích milovaných knih.

„Pane Weasley, vaši rodinu pochopitelně znám. Doprovázel jsem několik vašich příbuzných, naposledy Fabiána a Gideona Prewettovy. Vaše láhev je ta bílá.“

 

„Mám vás pozdravovat od matky,“ zamumlal Ron.

 

Poslední na řadě byl Harry. Stisk Alwinovy ruky byl pevný a naprosto ledový. Na jizvu se Harrymu sotva podíval, díky čemuž byl Harrymu okamžitě sympatický.

„I vaši rodinu znám, pane Pottere. Nejenže jsem doprovázel vaše rodiče i prarodiče, ale byl jsem přítelem rodiny. S vaším dědečkem, Harrym starším, jsem chodil do Bradavic. Tedy, co to povídám. Váš dědeček se pochopitelně jmenoval Harriwald, ale asi nevíte, že, jak jsem vám právě prozradil, mu všichni říkali Harry. Vaše je modrá láhev.“

Harrymu se na okamžik stáhlo hrdlo, když Alwin zmínil jeho dědečka. Pocítil mírné provinění, že se vždy zajímal víceméně jen o své rodiče a později o jejich nejlepší přátele, zatímco se ani nepokusil si zjistit nic o svých dalších příbuzných. Neznal ani jména svých prarodičů z tátovi strany, nevěděl, po kom má jméno.

Vlastně toho moc nevěděl ani o svých mudlovských příbuzných. Teta Petunie o nich mluvila velice málo, jen když například zmiňovala před návštěvou, že recept na ten koláč, co jedí, se v jejich rodině předává už několik generací. Teta Petunie se od své rodiny zcela odstřihla. Všude po domě byly fotografie jí, Vernona a Dudleyho. Dalo se mezi nimi najít pár podobizen Vernonovy sestry Marge, jejich společné foto z dětství s jejich rodiči i jakási vzdálená sestřenice. Všichni to ale byli příbuzní pouze strýce Vernona.

 

„Také vás rád poznávám. O svých kouzelnických příbuzných skoro nic nevím, přes léto žiju u rodiny své mudlovské tety, která se stýká výhradně s mudly. Je zajímavé potkat někoho, kdo znal dědečka Pottera,“ odpověděl Harry zdvořile. Zároveň svůj odhad Alwinova věku posunul o dvacet let výš. Jestli byl spolužákem jeho dědečka, muselo mu být nejmíň kolem šedesátky. Harry měl pořád špatný odhad věku kouzelníků. Stále ho mátlo, jak pomalu kouzelníci stárnou. Většina přirozeně zemřelých se dožila na sto dvacet let. Jak Harry slyšel, těm opravdu starým bylo až sto padesát. Ve skutečnosti ale bylo starých kouzelníků velice málo. Posledních několik generací smetla válka s Voldemortem, ty před nimi s Grindewaldem, ještě starší generace prořídly při epidemii ohnivého dechu a ti před nimi zažili poslední povstání skřetů.

 

„Vskutku? Pokud budete mít chvilku času, rád vám o nich něco málo povyprávím. Případně napíšu, pokud byste si to přál.“

 

„To bych rád...“

 

„Nerad vás přerušuju,“ ozval se Remus. „Ale musíme jít. Nemáme zase tolik času. Harry se do Bradavic musí vrátit k večeři. Asi byste si měli spíš napsat.“

 

Alwin s Remusem zdvořile souhlasil. Pak několika větami vysvětlili Harrymu, že láhve obsahují mnoholičný lektvar na čtyři hodiny. To proto na sobě měli špatně padnoucí oblečení – patřilo lidem, jejichž podobu na sebe kvůli svému bezpečí vezmou. Jen si musí každých padesát minut loknout.

Harry zadržel dech a napil se. Hustý bahnovitý lektvar mu jen s obtížemi sklouzl do hrdla. Zdálo se mu, že z nějakého důvodu chutná líp, než si pamatoval. Buď to byla lepší receptura, nebo ho zocelily další čtyři roky, během nichž vypil na ošetřovně spoustu odporných lektvarů.

Tělo se mu různě napínalo a ohýbalo. Když proces skončil, na chvíli zůstal v předklonu, rukama se opíral o kolena a ztěžka oddechoval. Během toho si uvědomil, že přes své brýle vidí stejně jako předtím. I jeho nová podoba měla špatné oči. Pomalu se narovnal. Připadal si stejný, jen o kousek vyšší. Když se protáhnul, usoudil, že jeho nové tělo nepatří zrovna sportovci. Pohlédl na své přátele. Hermiona se proměnila do Larissy. Místo Rona proti němu stál vysoký mladík s jemným obličejem, velikýma ušima a krátkými černými vlasy. Když mu Remus podat zrcátko, zjistil, že on sám má stále černé, ale kudrnaté vlasy, černé oči a kulatou bradu. „Svůj“ věk odhadl na třiadvacet let.

 

„Pamatuj si, že se jmenuješ Darren Criss,“ řekl mu Remus. Harry si to jméno několikrát zopakoval. „A ty...“ obrátil se Remus k Ronovi: „...jsi teď Joe Walker. Larissu znáte. Joe a Darren v těhle končinách prakticky nejsou známí, takže se můžete chovat přirozeně. Larissa se tu od léta čas od času objevuje, ale myslím, že ji Hermiona zvládne zahrát.“

 

Alwin je mlčky odvedl z kuchyně po točitém schodišti o patro výš, kde schody ústily do široké chodby, jenž se na jednom konci rozšiřovala do haly, na druhé straně končila dvoukřídlou branou z masivního dřeva pobytého železem. V hale Harry zahlédl cosi, co mu připadalo jako recepce. Mladá blondýnka ve stejném oděvu jako Alwin právě mluvila se starou ženou, která si neustále otírala oči kapesníkem. Za nimi byl krb stejně veliký jako ty na ministerstvu nebo na Příčné ulici. Byly to veřejné krby, které zvládaly přesun více osob najednou. Právě když se Harry díval, oheň v krbu zeleně zazářil. Nepříliš důstojně z něj vypadl mladý pár. Alwin Remusovi a ostatním krátce pokynul, pak se vydal k nově příchozím.

Remus své společníky mlčky odvedl bránou ven. Od domu vedla široká příjezdová cesta končící další branou. Tentokrát to bylo umělecké kovářské dílo využívající zvláště motiv píšťaly a meče. Skrz bránu Harry viděl obyčejnou mudlovskou asfaltku.

Všude kolem bylo nejméně půl metru sněhu. V této chvíli naštěstí nesněžilo. Přátelé se vydali k bráně. Cestou minuli domácího skřítka, oděného ve stejné béžové košili jakou měli ti v kuchyni. Nadnášecím kouzlem odstraňoval sníh z příjezdové cesty.

Asfaltová silnice byla naštěstí protažená pluhem. Jakmile na ni Harry vstoupil, zjistil, že dům Arasenů se nachází nahoře na boční straně údolí.

Remus se na ně usmál: „Vítejte v Godricově dole.“

 

V Harrym se vzedmula bouře pocitů. Godricův důl. Místo, kde se narodil. Místo, kde rok, který si bohužel nepamatoval, prožil ve skutečné milující rodině. Místo, kde byli zavražděni jeho rodiče.

Slyšel jakýsi mužský hlas, jak mluví. Teprve po chvíli si uvědomil, že ta slova vycházejí z jeho úst.

„Vždycky jsem si myslel, že Godricův důl je město.“

 

„Také, že je. Tamhle, na dně údolí, vidíš? Ale i celé tohle údolí se jmenuje Godricův důl.“ V lůně údolí skutečně bylo městečko. Všude na svazích okolo byly malé, zasněžené farmy.

 

„To je úžasné,“ vydechla Hermiona. „Doufala jsem, že se sem někdy podívám.“

 

„Ani já jsem tady nikdy nebyl,“ podotkl Ron.

 

„Svého času byl Godricův důl čistě kouzelnickou destinací,“ přepnula Hermiona do poučovacího módu. „Ale nikde jsem se nedočetla, proč se to změnilo.“

 

„Neměli bychom být oblečeni jen v mudlovském?“ zeptal se trochu nervózně Ron. „Ty hábity jsou pod kabáty vidět. Nebude to mudlům divné?“

 

„Nebude,“ odpověděl Remus klidně, zatímco šli po mírně se svažující silnici směrem k městečku. „Je sice pravda, že tu nežijí jen kouzelníci, ale všichni o našem světě vědí. Žije tu spousta lidí spojených s kouzelnickým světem. Rodiny, kde jsou motáci už třetí generace, ale stále se stýkají s kouzelnickými příbuznými. Mudlovské páry, které se sem přestěhovali, když se ze všech jejich dětí vyklubali kouzelníci, lidičkové, co tu stráví rok dva, aby se jim lépe přecházelo do čistě mudlovského světa. To ho odlišuje od Prasinek, které jsou limitovány například tím, že se do nich dá dopravit pouze magicky. Jediný mudla, který se tam kdy sám dostal, byl polomrtvý z téměř desetidenního bloudění. Oproti tomu Godricův důl oficiálně patří do mudlovského světa. Je to dost odlehlé místo, málokdy sem zabloudí někdo zvenčí. A nic netušící mudlové, kteří si vyhlídnou zdejší, kraj, aby se tu usadili, jsou rychle odrazeni nepříjemnými starousedlíky a hlavně tím, že jim nikdo nic neprodá ani nepronajme. Žije zde řada nejstarších a nejváženějších kouzelnických rodů. Ti žijí většinou na svazích. Mimo město jim patří všechny pozemky. Pochopitelně ani tady by se nemělo kouzlit na veřejnosti, jinak je to podobné, jako v Prasinkách.“

 

„To asi nebudou farmy, že?“ přemítala Hermiona. „Staré rody mají určitě sídla jako Araseni nebo Blackové.“

 

„Ano. Jejich pravou podobu uvidíš, až když se dostaneš za vstupní bránu. Pak už pravou podobu vidíš vždy. Ale nezvaní hosté se tam nedostanou, takže pro zraky mudlů je to jen jedna ze zapadlých waleských zemědělských městeček.“

 

Harry se ohlédl. Čtyřpodlažní sídlo Arasenů se za nimi stále tyčilo v celé své velikosti i se svou dominantou, což byla pravděpodobně astronomická věž na vrchu s prosklenou kupolí. Znamenalo to, že všechny ty malé farmičky byly ve skutečnosti podobné div ne zámky? A jedno sídlo... snad dokonce patří jeho rodině? Je to možné? Vždycky všichni říkali „dům Potterových“. To znamená, že asi jeho rodině patřil jeden z domků dole ve městě.

„Proč jsme vlastně tady, Remusi?“ zeptal se pomalu. „Chceš... Ty mi chceš ukázat...“ Dál nemohl mluvit.

 

„Ano. Doufal jsem, že to bude příjemné překvapení,“ pohlédl na něj trochu starostlivě Remus. „Ale nemá to být jen... vzpomínkový výlet. Když jsem se stal tvým poručníkem, dostaly se mi do rukou všechny papíry patřící k tvému dědictví. Tehdy mi došlo, že tys je nikdy neviděl. I přestože jsi bydlel u Dursleyových, podle zákonů magie měl ke všemu přístup jen Sirius. A ten dvanáct let trčel v Azkabanu, pak se toulal všude možně a až poslední rok svého života strávil na štábu, kde byly uloženy všechny písemnosti. Ale nevypadalo to, že je vůbec otevřel. Vlastně to moc nemělo smysl, když byl na útěku. Stejně se nemohl nikde objevit, nic zkontrolovat. Abych to zkrátil – ty nemáš ani tušení, co všechno vlastně patří tvé rodině. Chci ti z toho alespoň něco ukázat. Podle pár poznámek, co jsi měl, mi došlo, že za své jediné dědictví považuješ svůj trezor a dům rozbořený po Voldemortově zásahu, nemám pravdu?“

 

„No... ano.“

 

„Jenomže Potterovi jsou velice starý a bohatý rod.“

Harry se znovu ohlédl po sídle Arasenů.

„Máte podobné sídlo,“ potvrdil mu Remus sledujíc jeho pohled. Harry se jako ve snách obrátil a pokračoval v cestě. Že by mu skutečně patřil nějaký opravdický obyvatelný dům, kam by se mohl přestěhovat hned, jakmile dospěje?

„Každé sídlo je pochopitelně naprosto odlišné,“ vysvětloval Remus cestou Harrymu a Hermioně. „Vždy vypovídá něco o rodu, kterému patří. Tedy pokud mluvím o tom hlavním sídle, ti bohatí mívají i jiné nemovitosti. Blackovým patřil čistě městský dům, absolutně nepřístupný mudlům. I pro kouzelníky je zvenčí prakticky skrytý. Z toho vidíte, že byli odjakživa velice uzavření vůči okolí. Dokonce si i zvolili místo daleko od jiných kouzelníků. Zároveň jsou velice blízko ministerstvu. Jsou s Ollivanderovými jediným významným rodem, jenž má hlavní sídlo v Londýně. Araseni mají víc pevnost než dům. Kdybychom šli po cestě na druhou stranu, zjistili byste, že hned vedle jejich domu je hřbitov pro všechny obyvatele Godricova dolu, kteří nemají vlastní hrobku.“

 

„Co jsou tedy zač?“ zeptal se Harry.

 

„Nekromanti.“

 

„COŽE?!“ Všechno ostatní v Harryho mysli bylo pro tuto chvíli potlačeno. Harrymu se vybavila dlouhá řada béčkových hororů, které si s oblibou pouštěl strýc Vernon.

 

„Kouzelníci chápou nekromanta jinak než mudlové,“ vysvětlovala rychle Hermiona. „Nekromant je kouzelník, který umí udržet v mezích upíry, ničit neživé a podobně. Nekromancie je prostě druh působení magie stejně jako přeměňování nebo formule. Araseni jsou zároveň... jak to říct... pohřební službou pro kouzelníky.“

 

„Hermiona má pravdu. Omlouvám se, že jsem tě vyděsil slovem nekromanti. Netušil jsem, že pro mudly to znamená něco jiného.“

 

„A že jsou pohřební službou... znamená... znamená, že... když říkal, jak doprovázel mé příbuzné, měl na mysli pohřby?“ dostal ze sebe Harry.

 

„Ano,“ přikývl Ron. „Platí velmi přísný zákon, podle nějž se do dvou dnů po smrti musí kouzelník předat Arasenům, aby tělo připravili k pohřbu a zastavili případné oživování. Jsou všeobecně považováni za nejmocnější britský rod. I když se to asi říká také proto, že je to velká rodina, takže když se spojí...“

 

Remusův hlas byl tichý, vážný. „Lidé jim nerozumí, nevidí do nich, ani do jejich služby.“

 

„Tím myslíš jejich práci, že?“ ptala se Hermiona. „Proč se o tom mluví jako o službě a ne zaměstnání?“

 

„Prostě zvyk, nejspíš. Oni nepotřebují pracovat, jsou velice bohatí. Své povolání považují za službu veřejnosti, kterou dělají, protože to cítí jako dědičnou povinnost. Nevstupují do politiky, přestože by je volilo mnoho lidí. Za oplátku vyžadují určitou úctu. Předně proto, že jsou si dobře vědomi své nenahraditelnosti.“

 

„Ale to je jen protože jsou tak tajnůstkářští,“ přela se Hermiona. „Alespoň tak jsem o tom četla. Kdyby byli ochotní vzít do učení i jiné kouzelníky než jen členy rodiny...“

 

„To není možné. Alwina znám dlouhá léta, od doby, co jsem začal navštěvovat Potterovy. Vím od něj pár zajímavých věcí. Zaprvé že nekromancie je vrozené, až na výjimky dědičné nadání. Stejně jako třeba hadí jazyk nebo metamorfagie. Vyskytlo se pár případů, kdy potkali někoho cizího, kdo byl nadaný, ale toho mohli jen přesvědčit, aby se přiženil nebo přivdal do rodiny a tím posílil dědičnou linii. Na Araseny své děti cvičí od útlých let, ještě dříve, než jdou do Bradavic.“

 

„Řekl jsi posílit dědičnou linii,“ opakoval Harry. „To znamená, že všichni se nenarodí jako nekromanti?“

 

„Ne. Asi jedna třetina dětí nemá nadání. Přitom se jim už nejmíň čtyři staletí nenarodil moták. Jakoby byla nekromancie tak silná forma magie, že dítě nekromanta nikdy nemůže být nekouzelník. Z toho důvodu jsou velmi... přitažliví pro čistokrevné rody, přestože Araseni na čistokrevnost nedbají. Berou si i mudlorozené.“

 

„Takže ano mudlorozené, ale ne mudly,“ mračila se Hermiona. „A posedlost po čisté krvi vyměnili za posedlost po cizích nadaných.“

 

„Svým způsobem tím pomáhají ředit krev i v jinak zapřisáhle čistokrevných rodinách. Když si Arasen vezme někoho, kdo přijme jeho příjmení, znamená to, že si vzal nadaného. To je signál pro ostatní rody. Jak jsem říkal, nekromant nemůže mít motáka. Proto jsou i jinak čistokrevné rody, v nichž magie skomírá, ochotny spříznit se s mudlorozenými sourozenci nového Arasena. Považují za menší zlo přivést na svět ne úplně čistokrevné dítě, než porodit motáka a riskovat, že skončí celá jejich kouzelnická linie. Araseni jsou tak vážení, že ani spojení se s mudlorozeným v očích ostatních rodin dotyčnou čistokrevnou rodinu nijak nesníží.“

 

„Což je jen další pokrytectví. Místo aby se úplně normálně ženili a vdávali s mudlorozenými, vezmou si jen příbuzného nejváženějšího rodu.“

 

„Promiň, Hermiono, ale zrovna Araseny z ničeho neviním,“ ozval se Ron. „Co kdyby nekromantské umění postupně vymizelo? Co bychom bez nich dělali? Umíš si představit, že se z jednoho konce Británie na druhý potácejí hordy živých mrtvých a není nikdo, kdo by je zastavil? Bez pomoci nekromanta je hrozně těžké neživého zničit. Bill jednou s několika dalšími odeklínači na jednoho nečekaně narazili. Měli s ním plné ruce práce, a to víš, jací jsou odeklínači machři! Co taky dělat s chodící mrtvolou? Oslepit je? Přesekat vazy? Chodí a vidí díky magii, takže taková kouzla jim vůbec nevadí. Zapálit je? Maso nepotřebují a kosti jen tak neshoří. Odseknout ruku? Ani si toho nevšimne, ruka se vedle něj bude dál plazit sama. Ani Avada na ně neplatí, vždyť už jsou mrtví. Musíš je prostě rozpustit. Čtyři elitní odeklínači se s ním párali dvě hodiny. Nekromant by si s ním poradil během pěti minut.“

 

„Ale na tom je právě vidět, že nekromant není potřeba,“ hádala se dívka. „Když teď už Bill a ostatní vědí, jak na ně, zvládli by to mnohem rychleji. Skupinka bystrozorů by to taky zvládla. Jak často se asi nějaký nemrtvý objeví?“

 

„Pravdu má Ron. Ti odeklínači věděli, co dělat, učí se to v obraně sedmého ročníku. Ale i tak jim to trvalo tak dlouho. Rozpustit tělo není nic jednoduchého ani rychlého. Ve skutečnosti se nemrtví objevují častěji, než by sis myslela, Hermiono. Ne mezi kouzelníky jako takovými. Všichni mrtví se předají Arasenům, kteří před pohřbem učiní nějaká opatření, aby k jejich oživení nemohlo dojít. Ale mají i jiné úkoly, než připravovat těla k pohřbu. Prý čím mocnější čaroděj, tím je menší šance, že z něj bude neživý. Bohužel zrovna ti, kteří se nejčastěji proměňují, se k Arasenům vůbec však nedostanou, neboť nejsou spojeni s kouzelnickým světem.“

 

„Lidičkové?“ hádal Harry, který jinak necítil potřebu se do rozhorlené debaty zapojovat.

 

„Přesně tak. Mudlorození s tak malou mocí, že nikdy nestudovali kouzla, ale zároveň s tou potřebnou špetkou magie, aby zlovolná magie mohla po smrti ovládnout jejich mrtvá těla. Araseni tráví třetinu života tím, že připravují těla k pohřbu, a třetinu cestováním po Británii za nemrtvými.“

 

„Myslím, že už je nám to všech jasné, viď, Hermiono? Tak co kdybychom se přestali bavit o tak depresivních tématech?“ Dost na tom, že jdu do domu, kde mi Voldemort zabil rodiče, dodal Harry v duchu.

 

„Já jsem pro,“ souhlasil okamžitě Ron. „Hlavně za chvíli přijdeme do města, takže bychom se měli bavit o něčem neutrálním a oslovovat se Larisso, Joe a Darenne.“

 

„To je pravda,“ kývl Remus. „Zkuste si užívat, kde jste. Ta „farma“, okolo které jsme právě prošli, je ve skutečnosti sídlo Bulstrodeových. Teď jdeme kolem domu Longbottomových.“

 

„Nemůžeme se tam podívat?“ rozdychtil se Ron.

 

„Rozhodně ne. Navštivte v létě Nevilla.“

 

„Teď je doma přece taky...“

 

„Já vím, JOE.“

 

„A jo. Zapomněl jsem.“

 

„Ta ruina naproti nim patřívala Lestrangeovým. Když celý rod skončil v Azkabanu, jejich majetek propadl ministerstvu. V aukci ho koupila Augusta Longbottomová a se svými příbuznými ho vypálila do základů.“

 

„Kdo sousedí s naším... mým domem?“ zajímal se Harry s pohledem na několik pobořených zdí, jediný pozůstatek kdysi zřejmě velikého a pyšného domu Lestrangeů.

 

„Asi nebudeš moc nadšený. Máš pět sousedů. Na straně ke městu Snapeovi...“

 

„To snad ne!“ vykřikl Ron.

 

„...Tedy spíše jen Severuse, neboť nikdo jiný z jeho rodiny už nežije,“ nenechal se přerušit Remus. „James se se Severusem stihli naprosto znepřátelit pár let předtím, než vůbec přišli do Bradavic. Popravdě řečeno mezi Potterovými a Snapeovými panuje řevnivost už tři generace. Nikdy jsem se nedozvěděl proč. Mám takové podezření, že to nevěděl ani James, ani Severus. Hned vedle nich je dům Whiteových. Opět to není zrovna obydlené místo. Jak už jsem vám říkal, Leo je jediným Aldovým příbuzným.“

 

„Zlaté Doupě,“ zabručel Ron. „Nejbližší sousedi jsou od nás dvě míle a všichni jsou to mudlové.“

 

„Po Whiteových následují Pantoflíčkovi.“

 

„Sympatické jméno,“ nejistě ohodnotil Harry. „Co jsou zač?“

 

„Pantoflíčkovi vlastní Britskou magibotanickou zahradu. Lásku k rostlinám sdílí celá rodina. Nevillova matka je rozená Pantoflíčková. Na straně od města mají pozemky Ollivanderovi, ale mají hlavní sídlo v Londýně na Příčné. Mezi Ollivanderovými a Snapem... no... Tam bydlí Malfoyovi.“

 

„Malfoyovi?!“ vykřikli trojhlasně.

 

„Bohužel ano.“

 

„Můj otec byl přece bystrozor! Jak mohl bydlet vedle Smrtijeda a nic neudělat?“

 

„Co měl dělat? Vloupat se do Malfoy Manor a zavraždit každého, koho potká? Tehdy bylo známých málo Smrtijedů, zvláště z vysoko postavených rodin. Většina se odhalila až při procesech po Voldemortově pádu. A z těch se z toho ještě nemalá část vymotala díky právníkům a tvrzením, že byli pod Imperiem nebo že jim vyhrožovali.“

 

„Malfoye staršího před nedávnem pustili z Azkabanu, ne?“ zeptala se Hermiona se zjevným znechucením v hlase. „Nehrozí nám nebezpečí? Co když mu dojde i přes ten lektvar, že ta trojice s tebou jsme my?“

 

„Podle toho, co jsem slyšel, se vrátil dost pocuchaný. Byl tam půl roku, to zamává s každý. Zvláště s lidmi zvyklými na nejvyšší standart a úctu od ostatních. A i kdyby, Malfoy není hloupý. Nikdy by nikoho nenapadl ve městě, kde žije.“

 

Dál šli mlčky. Trvalo jen pár minut, než minuli ceduli s nápisem Godricův důl. Všechno tu vypadalo tak mudlovsky, až bylo k neuvěření, že procházejí jedním z kouzelníky nejobydlenějším městem. Lidí bylo venku jen málo. Většina si doma užívala vánoční pohodu. Jedna žena, kterou potkali, popřála Remusovi hezké svátky a na jeho společníky se přátelsky usmála. Jiná přes ulici zavolala na Larissu a zamávala jí, než nasedla do auta. Naštěstí si s nimi nikdo nechtěl popovídat. Přestože Larissu už poměrně dobře znali, nemohla ji Hermiona napodobit tak, jak by chtěla, když o jejích přátelích nic nevěděla.

Silnice, po které přišli, byla jediná asfaltka, která vedla do města. Všechny ostatní cesty z města byly v létě podle Remuse pouhé prašné cesty, nyní zasypané sněhem s pouhými úzkými vyšlapanými cestičkami, výjimečně projeté koly podle Harryho odhadu spíš kočárů než aut. Když vyšli z města, právě po jedné takové prošlapané stezce namáhavě stoupali vzhůru.

 

„Žádný mudla se bez doprovodu nedostane za bránu kouzelnického sídla,“ vysvětloval jim Remus, když se zastavili vydýchat. „Každý kouzelník tam ale může volně vstoupit. Nechráněná je celá cesta od brány až do rodinné hrobky, aby mohl kdokoli přijít vzdát úctu mrtvým. Zbytek panství bývá chráněn nejrůznějšími ochrannými kouzly podobně jako Ústředí. Manipulovat s nimi může jen právoplatný vlastník. Máme štěstí, že Sirius dal Albusovi volnou ruku, co se jejich nastavování týče, jinak bychom tam nemohli přivádět nové členy, dokud by Harry nedospěl. Do té doby by bylo vše zablokované. Poručníci nemají magické právo jakkoli nakládat s majetkem svých svěřenců. To je důvod, proč ani my nebudeme moci vstoupit do sídla. To se Harrymu podaří, až mu bude sedmnáct.“

 

„Jak to tedy... promiň, Harry... jak to dostali ven? A těla jeho rodičů?“ zarazila se Hermiona.

 

„Vím, že s tím nesouhlasíš, ale ke každému velkému sídlu patří domácí skřítci. Patří mezi dědictví. To oni aktivují ochranná kouzla, dokud si majetek nepřijde převzít právoplatný dědic. Do té doby v poklidu žijí v sídle a udržují ho v pořádku. Krátura byl výjimka. Než jeho paní zemřela, nechala dům naprosto zpustnout, takže necítil nutkání uklízet ho ani po její smrti.“

 

U brány zůstali všichni stát. Svorně pohlédli na Harryho. Cítili, že to on by měl vstoupit první.

Harry ztuhlými prsty otevřel západku na bráně z hrubých prken. Na druhé straně viděl jen malé stavení, jenž se téměř ztrácelo pod sněhem. Jakmile vstoupil, vzduch všude kolem se rozmlžil. Kolem Harryho vířilo tisíce barevných bodů. Když víření zmizelo, čekala na Harryho docela odlišná scenérie.

Otevřená brána, v níž stál, byla umělecky kovaná stejně jako brána Arasenů. Jedinou odlišností byly motivy – Arasenskou flétnu a meč vystřídal luk a oko. Pozemek byl mnohem větší, než se zdálo z cesty. V té sněhové planině ani Harry nedokázal najít hranice. Věděl jen, že malá chatrč vysoko na úbočí patřící Ollivanderům je teď nejméně třikrát dál, než předtím. Pomalu mu docházelo, že to nevelké údolí, kterým procházeli a které viděli stejně jako mudlové, je ve skutečnosti ohromné.

Avšak to nejúžasnější, co viděl, bylo samotné sídlo. Slyšel zakřupání sněhu, jak se vedle něj postavil Remus.

„Tohle je Panství Potterů, Harry. Tvoje Panství.“

 

Dům se Harrymu zalíbil na první pohled. Nebyl tak veliký jako dům Arasenů, ale to mu vůbec nevadilo, spíš naopak. Působil mnohem útulnějším dojmem. Hlavní podlaží bylo víceméně přízemní, patro nad ním bylo z větší části tvořené podkrovím. Na boku se k domu tulila věž jen o patro vyšší než zbytek domu. Přesto rozhodně nebyl malý. Dům Dursleyových by se do něj vešel nejmíň třikrát.

Harry by nejraději zamířil rovnou dovnitř. V hloubi svého srdce cítil, že tohle je jeho domov. V Kvikálkově byl vždy jen sotva trpěným hostem. Bradavice miloval, ale byla to škola, naplněná stovkami studentů. Přesto se tam vždycky cítil jako doma. Jenže teď, když se díval na dům, kde by nebýt smrti svých rodičů žil, bolestně si uvědomovat, že Bradavice nikdy nemohou být toto. Opravdický domov.

Skrz bránu přes zasněženou zahradu pokračovala vyšlapaná cesta.

„Vypadá to, že sem někdo docela často chodí,“ podotkl Ron.

 

„Lidé nikdy nezapomněli,“ řekl Remus. Také se díval směrem k domu, ale ne na něj. Díval se kamsi jinam, do svých vzpomínek.

„Vzniklo tady skoro poutní místo. Dříve sem chodívali položit květiny vždy o výročí. Od té doby, co Voldemort znovu povstal, sem chodívají neustále. Hledají naději, sílu k boji. Připomínají si, že zlo, které bylo jednou poraženo, se dá porazit znovu. Dokud lidé neztratí odvahu s ním bojovat, postavit se mu stejně, jako to udělali Jamie s Lily, do té doby má svět, jak ho známe, velice slušnou šanci zůstat zachován.“

 

Harryho zahřála myšlenka na to, jak lidé ctí jeho mrtvé rodiče. Na druhé straně cítil lítost, že on jim ještě u hrobu nepostál. A také provinění za to, že se o to ani nikdy nezajímal.Třeba o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem, když byl u Weasleyů. Proč je nepožádal, aby ho sem doprovodili? Určitě by mu to neodmítli. Dokonce ještě ani pořádně nehrozilo nebezpečí od Voldemorta a Smrtijedů.

Prostě ho to nikdy nenapadlo, to byla správná odpověď. Dursleyovi neměli ve zvyku chodit na hřbitov. Podle strýce Vernona to nemělo smysl, když byli stejně mrtví. A teta Petunie nikdy neprojevila touhu jít na hřbitov za svými mrtvými blízkými.

Vyšlapaná cestička je vedla až k jeskyni ve skále stranou od domu. Harrymu bylo jasné, že je to hrobka. Tohle tedy rozhodně nebylo to, co čekal. Kdykoli si v duchu představoval hrobku , byla to malá stavba buď z bílého, nebo černého leštěného kamene.

Před vstupem do jeskyně byla skála takřka obložena květinami chráněnými kouzly před nepřízní počasí. Ke každé byl připevněn kousek pergamenu. Hermiona se k nim sklonila.

„Říkám si, jaký museli mít vaši rodiče strach, když věděli, že se blíží smrt. A stejně neustoupili před zlem ani o krok. Snažím se být stejně silná jako oni. Marion.

Hodně štěstí, chlapče. Edward Smith.“

 

„Harry, nikdy jsme se nesetkali, ale pamatujte, že ve svém boji nejste sám. Když zavelíte, já i spousta dalších lidí za vámi půjdeme. M. A.“ četl Ron další vzkaz.

Harrymu ty vzkazy hodně připomínali reakce, které mu před rokem zasílali čtenáři Jinotaje. Jen tu chyběly ty negativní. Bylo příjemné vědět, kolik kouzelníku je na straně dobra. Na druhé straně cítil jejich naději, že to on je zachrání. Ti lidé sem přišli a postáli u jeho rodičů. Harrymu jejich naděje připadala zavazující.

Jakmile vstoupili dovnitř, vzplály na stěnách pochodně. Harry užasl. Bylo to naprosto důstojné místo pro poslední odpočinek. Vnitřek jeskyně byla jedna velká ametystová drúza. Plameny pochodní se odrážely od krystalů v neuvěřitelně nádherných odstínech fialové. Drúza tvořila tři malé výklenky a vypadalo to, že na konci jeskyně jsou schody vedoucí do podzemí pravděpodobně k ostatkům dříve pohřbených Potterů.

Remus mlčky Harrymu ukázal na výklenek vpravo.

„To jsou tví rodiče,“ napůl zašeptal, jako by se bál narušit posvátnost toho místa. Harry nejistě postoupil vpřed. Ve výklenku byly dvě sochy vytesané z mléčně bílého kamene. Jeho otec sedící na křesle, jeho matka na otcově klíně. On ji objímal kolem pasu, ona měla jednu ruku kolem jeho krku. Oba se usmívali a dívali se na návštěvníky. Harry klesl na kolena. Díval se do nehybných tváří před sebou. Cítil se zmatený. Tohle nebylo to, na co se připravoval. Sklopil oči. Kousek před sochami, přímo před Harrym, byl malý podstavec s křišťálovou skříňkou. Na jedné sametové podušce tam spočíval svázaný pramen rusých vlasů a zlatý prsten, na druhé dvojče prstenu a kulaté brýle. Harry stěží potlačil vzlyk, který se mu dral do hrdla.

 

„Pane Harry?“ Harry se ohlédl pomalu, jako ve snách. Jeho přátelé rychle sahali po hůlkách. Ve vchodu do jeskyně stáli čtyři domácí skřítci. Měli na sobě tlustá pletená ponča ze zářivě žluté vlny s velkým fialovým okem na hrudi. Jeden ze skřítků nebyl tak velký jako ostatní, zřejmě byl ještě velice mladý. Další byl naopak již shrbený věkem, kůži měl bělavou, jakoby ho překryly pavučiny.

„Pane Harry,“ opakoval starý skřítek skřípavým hláskem, když se kulhavým krokem pomalu blížil k Harrymu. Jeho oči veliké jako tenisáky se leskly slzami.

„Vally se bál, že už se nesetká se synem dobrého pana Jamese a jeho milé paní. Že se naplní jeho čas dřív, než dospějete a vrátíte se domů.“ Skřítek stanul před klečícím Harrym. Takhle byli oba stejně vysocí.

„Vally je moc rád, že se mýlil,“ dodal skřítek. Natáhl ruku k Harrymu, aby se lehce dotkl jeho tváře. Tvář měl plnou nevěřícného úžasu a štěstí. Pak se z ničeho nic pověsil Harrymu kolem krku a vzlykal s tváří zabořenou do jeho kabátu. Jako by to byl signál pro ostatní skřítky, najednou Harryho objímala čtyři drobná tělíčka. Malé ruce mu přejížděly po těle, jako by se ujišťovaly, že je v jednom kuse.

Když se Harry trochu vzpamatoval, v mírných obavách zvedl oči k Hermioně. Ale ta se jen usmívala, oči se jí podezřele třpytily. Tito skřítci mohli být majetkem Potterů, ale se svými pány měli očividně hezký vztah. Harrymu se z toho vědomí nesmírně ulevilo. Když slyšel o tom, že má nějaké skřítky, bál se, jestli se k nim jeho otec nechoval stejně jako ke Snapeovi v jeho vzpomínce, stejně jako... jako Malfoy.

Najednou ho přemohly pocity. Klečel tam na podlaze u sousoší svých rodičů, objímal Vallyho a plakal stejně jako on. Cítil, jak mu Hermiona s tichou podporou omotala jednu ruku kolem jeho pasu, druhou kolem Vallyho a hlavu s tváří Larrisy si položila na Harryho rameno. Ron je svými dlouhými pažemi objal všechny dohromady, zatímco Remus poodešel zdánlivě zkontrolovat vchod do jeskyně, zda-li se neblíží někdo další, ve skutečnosti jim však chtěl dát trochu soukromí.

Harry vyplakával všechen smutek po rodičích smíchaný s hořkosladkou návštěvou místa jejich posledního odpočinku a svého domova, na nějž si nepamatoval. Vždycky věděl, že jeho život s rodiči by byl úplně jiný než vyrůstání u Dursleyových. Věděl to ještě předtím, než mu Hagrid předal dopis z Bradavic. Ale rozumově něco chápat, neznamenalo umět si to představit. Když teď ale viděl štěstí skřítků ze setkání, cítil, že stejně vřelé by bylo jejich přivítání každý návrat domů na prázdniny. A uvítání od jeho rodičů by bylo ještě láskyplnější. Tváří v tvář tomuto prozření se náhle cítil stejně, jako by o svou rodinu přišel právě teď. O všechna pohlazení a objetí, o všechnu tu lásku, kterou měl dostávat plnou měrou posledních patnáct let, kdyby nebyl osud tak krutý.

 

* Drúza je shluk krystalů vytvářejících uvnitř volný prostor. Ve fotogalerii je malá ukázka.

 

Poznámka: Vím, že některým čtenářům vadí, když Harry zdědí podobné sídlo, ale já to považuji za mnohem pravděpodobnější, než že by Potterovi žili v obyčejném mudlovském domečku. Pořád se říká, jak jsou Potterové starý čistokrevný rod (dokud si James nevzal Lily). Trezor také vypovídá něco o jejich životní úrovni, a pak bác ho – obyčejný domek?

 

 

Náhledy fotografií ze složky 25: Výlet za hranice všedních dnů

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

po roce vánoce

(sisi, 28. 5. 2016 19:46)

zaprvé jsem chtěla moc poděkovat za tuto krásnou povídku. Líbí se mi, že tu Hermiona pročítá legendy, pohádky a báje. Že si rozšiřují obzory o další vědomosti, mají nové předměty a překvapivě dobrý přístup učitelů.
V této kapitole je úžasně dojemná scéna, nejen přímo v drúze. Už jenom, to jak přichází do čarovné vesničky, městečka. jak patetický pocit plný zvláštního smutku to je, když Harry přichází domů.

Re

(vita, 22. 9. 2012 16:30)

super kapitola jsem zvědav na pokračování

další díl !

(Yendazaky, 4. 9. 2012 23:02)

díky za další díl, zase sem se vrátil a vidim další díl k počtení . )
popisky místa kde magicky nadané rodiny žijí jsou skvělé!

:)

(Odetta, 18. 8. 2012 14:19)

Naše nejdražší Luno, přeji ti všechno nejlepší, hodně dlouhých kapitol, úspěšných povídek a spokojených čtenářů.. A v neposlední řadě kapku toho zdraví ;)

Re: :)

(Luna, 18. 8. 2012 15:52)

Děkuju moc za přání :-) Povzbuzení se vždycky hodí.

Koment

(Narf, 16. 8. 2012 12:38)

No zakonitosti su tu fakt pekne premyslene. Mne sa paci myslienka ze by Harry zdedil pekne sidlo. A ten koniec s tymi milimi skriatkami bol najlepsi. Snad sa dockam aj dalsej kapitolky :D

:-)

(angley, 14. 8. 2012 21:53)

Úžasná kapitola, píšeš čím dál tím líp. Moc se mi líbí ta popisnost a akční scény mi nevadí, při čtení je spíš přeskakuji. Nápad se síldem Potterů je pěkný a realističtější. Tušíš přibližně kolik kapitol by měla tahle povídka mít?

XD

(ElisWolf, 13. 8. 2012 21:57)

No tohle bylo velmi krásné čekání na kapitolu. Máš moc hezky promyšlené věci a jak doufám tak povídka bude hodně dlouhá jen je škoda že to přidávání kapitol trvá docela dlouho.

:)

(grinch, 13. 8. 2012 9:48)

Co napsat? Skvělá odpočinková kapitola, s řadou zajímavostí :)

Úžasné

(Káťa, 9. 8. 2012 15:42)

No, lidičky. Řekněte mi, dá se tomuhle dílu něco vyčítat? Rozhodně ne. Tvá představa rodinných sídel je skvělá. Skutečně je divný rozdíl mezi trezorem a mini rodinným domkem, když měl být rod Potterů tak vážený. A velmi se mi líbí tvoji Araseni. Jak je možné, že nikdy nikoho (kromě tebe) nenapadla potřeba "pohřebáků"?

(Radek, 8. 8. 2012 15:38)

V příručce pro začínající spisovatele jsem se dočetl, že se má v příběhu udržovat napětí, aby čtenáři neutekli. Jak pravdivé! Jsem napjat, co se dalšího děje týče.
Ohledně (ne)dostatku komentářů... To je, řekl bych, tím, že nikdo o těchto stránkách neví. I já jsem to tu našel spíše nedopatřením než úmyslem.
V předchozích kapitolách byla autorkou vyjádřena touha opravovat pravopisné chyby. Osobně jsem zaznamenal chybu ve slově „Adavou” místo „Avadou” v posledním řádku dlouhého odstavce, asi ve čtvrtině kapitoly. Také jsem někde u konce našel špatný infinitiv, ale nepamatuji se, kde přesně.
Popisnost mi ve fanfiction nevadí. V tomto ohledu je právě tato povídka originální. Díky popisnosti se mi to zdá i reálnější.

Re:

(Luna, 8. 8. 2012 21:25)

Nikdo o nich neví? Slyšíte to všichni, že? Tak hezky rozšiřujte ;-)

Tu příručku bych si docela ráda přečetla. Já akorát kdysi četla jakýsi socialistiský škvár, který tvrdil, že je důležité, aby ve jménech ženy bylo hodně samohlásek a aby hlavní hrdinka měla oči mandlového tvaru.

Re: Re:

(Radek, 9. 8. 2012 10:57)

Ta kniha se jmenovala Tvůrčí psaní. Bylo tam toho teda hodně o tom, jak psát do časopisů, různé recenze, apod. Pár stránek se nicméně zabývalo tím, jak vytvořit dobrý příběh. V případě tohoto díla by to ale asi bylo nošení dříví do lesa :) .
Pokud jde o ty komentáře, tak by nejvíce pomohlo, a tím jsem přesvědčen, přeložení celého díla do angličtiny a uveřejnění do známých archivů, např. fanfiction.net. Pak by si to mohla přečíst většina lidí na světě a nejen obyvatelé naší pidizemičky.

Re:

(Odetta, 8. 8. 2012 21:41)

Podíl na chybách mám spíš já, jako nezodpovědná beta. Mrzí mě to, dost.. :/ Jenže ten Word podtrhává všechny cizí slova, tak to nějak splyne.. :D Příště si dám větší pozor, slibuju :))

Díky

(Mája, 9. 8. 2012 9:59)

Zajímavá kapitola. Tvá představa Godrikova dolu a kouzelnických sousedů Potterových se tedy naprosto liší od mé vlastní představy, ale rozhodně je zajímavá. Nekromanty máš také hezky promyšlené (a taky úplně jinak než já) :-D Co se týká Harryho dědictví, tak s tebou naprosto souhlasím.
Budu moc ráda, když u mě na stránkách upozorníš na novou kapitolu, alespoň mi neunikne, jako jindy :-D Běžně kontroluji jen tak jednou týdně, jestli něco nepřibylo...
A ještě jedna technická: Jak vysvětluješ dědičnost nekromancie tak zmiňuješ METAMORFOMAGII.... Tonksová je metamorfomág... (http://cs.wikipedia.org/wiki/Metamorfom%C3%A1g)

...

(Arwenka, 9. 8. 2012 9:21)

Moc pěkně píšeš, jsem ráda za pokračování. Obdivuji tvou délku kapitol i návaznost. Vím, jak je to těžké, protože i já sama píši. Souhlasím s tebou, že je blbost, aby rod Potterů bydlel někdě v chatičce. Těším se už teď na další kapitolku...

toto je povinný nadpis komentáře ;-), úplně zbytečný ;-)

(Jirka, 9. 8. 2012 3:44)

Souhlasím s tebou úplně, co se Harryho sídla týče. Tvůj pohled na věc dává docela smysl. Jen mi z toho tak nějak víc vyniká, jak se vlastně o Harryho celý ty roky nikdo doopravdy pořádně nestaral.
Jinak příběh je výbornej, jestli se ti zdá komentů málo, zkus nějak šířit odkazy na svou stránku. Myslím ale že je normální, že takovej blog jako tohle nemá prostě nějak obrovskou návštěvnost. A kdo hledá pěknbý čtení, ten si tě najde.
Píšeš moc pěkně, díky :-).

:-)

(Lachim, 8. 8. 2012 20:55)

Nádhera. Vůbec nevadí, když něco přidáš jednou za čas, obzvlášť, když to je takhle povedené. Přečtení každé nové kapitoly ve mně vyvolává je jedinou myšlenku. Kam se na tebe hrabu!

Re: :-)

(Luna, 8. 8. 2012 21:23)

Díky za chválu, celá se červenám =)