26: Godricův důl

Nutnost vypít další dávku mnoholičného lektvaru dala Harrymu i ostatním záminku, jak se vymotat z hromadného objetí.

„Jak jste vůbec zjistili, že přišel Harry?“ ptal se Ron znepokojený možností, že se nějak prozradili.

„Chápu, že jste mohli slyšet, jak Remus mluví o jeho rodičích, ale přece neodposloucháváte každou návštěvu, ne?“

„To ne, pane,“ zapištěla vysokým hláskem skřítka. „Ale cítili jsme, že na Panství vstoupil náš pán. Chtěli jsme se ukázat hned, ale zjistili jsme, že si změnil tvář magií. Nevěděli jsme, jestli před vámi smíme odhalit, kdo je. Ale tajně jsme vás sledovali. Teprve když pan Remus mluvil o rodičích mladého pána, věděli jsme, že za pánem můžeme přijít.“

Skřítka sjela pohledem z Rona na Remuse.

„Serva je vděčná panu Remusovi, že přivedl domů mladého pána.“

Harryho na její řeči zaujala jedna věc. „Moment, domácí skřítci poznají kouzelníky i pod mnoholičným lektvarem?“

Skřítka schlípla dlouhé uši. „Servě je moc líto, že musí mladého pána zklamat tak brzo. Poznáme jen své pány a ty, u nichž jsme sloužili triadu. Serva slyšela, že skřítci, kteří změnili pána, poznají i bývalé pány, ale Serva neví, jestli je to pravda, protože žádného takového skřítka nezná.“

„Co to znamená sloužit triadu?“ zajímala se Hermiona.

Skřítci tázavě pohlédli na Harryho. Když mu došlo, že čekají na povolení, přikývl. Slova se ujal Vally.

„Když domácí skřítek dospěje, třikrát jeden rok slouží někde jinde, než u svých pánů. Teprve pak se vrací k rodině a začne sloužit rodu svých pánů jako plnohodnotný skřítek.“

„A podle čeho se určuje, u koho bude sloužit?“

„Obyčejně je vybírá pán. Když tu pan Harry nebyl, připadla tato povinnost Vallymu, protože je nejstarší. Vally poslal Vesnu na rok do Flamelova domova pro staré kouzelníky, na druhý rok k Arasenům, teď je u Longbottomů. Vally doufá, že je pán s jeho výběrem spokojen.“

„Myslím, že je to v pořádku,“ odpověděl Harry zaražený tím, že jeho skřítka, kterou ještě ani neviděl, slouží Nevillovi, a ten se mu o tom ani slovem nezmínil. Na druhou stranu, Nevillovi to zřejmě vůbec nepřišlo jako něco důležitého, o čem by měl Harry vyprávět. Možná si dokonce myslel, že jeho rodinu vybral Harry.

Vally zřejmě postřehl Harryho zaraženost a špatně si ji vyložil, protože začal vysvětlovat: „je zvykem poslat skřítka první rok do nějaké instituce, kde je velký pohyb lidí, hodně práce, ale pořád stejné, a kde není žádný konkrétní pán. Vally vybral Flamelův domov, protože ho pan James podporoval. Druhý rok se skřítek pokud možno posílá k jednomu z Velkých rodů. Vally vybral Araseny, protože se s Potterovými přátelili. Třetí rok přichází na řadu některý z obyčejných starých rodů. Tady Vally dlouho váhal. Nakonec zvolil Longbottomovy. I s těmi se pan James s paní celkem přátelili. Vesnina triada skončí na jaře. Než se pan Harry natrvalo vrátí domů, už tu bude. V listopadu dospěje tady Deiner. O něm už rozhodně sám pán, kam půjde na triadu.“

„Taky by vás mohl Harry propustit,“ řekla Hermiona důrazně a dívala se přitom na Harryho.

Skřítci nejdřív zkameněli, pak se jim na tvářích objevily naprosto šokované výrazy. Tři mladší skřítci se k sobě přikrčili, jako by se mohli navzájem ochránit před tak hrozným osudem. Vypadali vyděšeně. Vally však uvážlivě postoupil o krok vpřed, přímo před Harryho.

„Smí se Vally zeptat pána, jestli je se svými skřítky nespokojen?“

„Všechno je v naprostém pořádku.“

„Vally tedy předpokládá správně, že je pán nepropustí?“

„Jen kdybyste sami chtěli,“ odpověděl Harry, který sice skřítkům jako byl Dobby svobodu přál, ale ze svých občasných návštěv bradavické kuchyně věděl o skřítcích dost na to, aby pochopil, že z většiny skřítků udělá kus oblečení nesmírně nešťastného tvora.

„Pak Vally prosí o dovolení říci něco pánově kamarádce, aniž by se za to musel potrestat.“

„Jsem proti trestání skřítků,“ prohlásil Harry upřímně zvědavý, co stařičký skřítek Hermioně poví.

„Serva a ostatní mají moc práce v domě,“ vyhrkla Serva, a když na to Harry nic neřekl, všichni tři se rychle přemístili pryč. Očividně předpokládali, že Vally řekne něco urážlivého, čemu nechtěli být svědky. Vally se na Harry po jeho prohlášení o trestech široce usmál. Úsměv mu však zmizel z tváře hned, jakmile se obrátil k Hermioně.

„Nechtěla jsem se vás nijak dotknout,“ ujišťovala ho spěšně Hermiona. „Nebylo to proto, že jste něco udělali. Myslím si jen, že svoboda je pro skřítky lepší.“

„Vally si zase myslí, že by slečna měla zlomit svou hůlku a jít žít mezi mudly.“

Tentokrát to byl Ron s Hermionou, kdo se zatvářil šokovaně. Harryho skřítkova slova nejprve také zarazila, pak si ale všiml Remuse, jak otáčí hlavu a snaží se skrýt úsměv.

„Jak jí něco takového můžeš říct?!“ vykřikl Ron zhrozeně.

Skřítek se na něj klidně podíval. „Vally se slečny nechtěl nijak dotknout. Vally si myslí, že zůstat v mudlovském světě je pro mudlorozené lepší.“

Harry se lehce usmál. Už pochopil. Vally vracel Hermioně její vlastní slova. Ron se něco chystal říct, pak to však také očividně pochopil a zaklapl ústa. Hermiona pobledla.

„Omlouvám se,“ řekla potichu.

Vally přikývl. „I Vally se omlouvá.“ Pak se vší silou zakousl do své křehké bělavé ruky.

„Vždyť se přece nemusíš trestat,“ pokusil se ho opožděně Harry zastavit.

„Za to, že byl Vally hrubý na slečnu, se netrestá. Vally se trestá za to, že lhal. Vally si nemyslí, že by slečna měla zlomit svou hůlku, ani že by kouzelníci z mudlovských rodin měli raději zůstat v mudlovském světě,“ vysvětloval starý skřítek. Po ruce mu stékalo několik kapek krve. Kousnul se opravdu silně. Bylo to prvně, co Harry viděl skřítčí krev. Byla stejně červená jako lidská, ale bylo v ní něco, co Harrymu připomínalo měděné a zlaté třpytky.

„Lhaní bez příkazu pána je jeden z největších skřítčích prohřešků,“ dodal Vally.

„Proto ostatní tak rychle odešli?“ ptal se Ron. „Věděli, že budeš lhát, a nechtěli u toho být?“

„Přesně tak,“ přikývl Vally. „Snažili by se Vallyho zastavit. Většina skřítků svým pánům vůbec lhát nedokáže. Něco zamlčet, to ano, ale přímá lež je něco úplně jiného.“

„Jak to, že ty lhát můžeš?“ zajímal se Harry.

„Vally už je starý, velice starý.“ Skřítek se zasněně usmál. „Vally si pamatuje, jak se narodil váš pradědeček. Tak starý domácí skřítek, jako je Vally, už není slepě poslušný zákonům skřítčí magie. Může si je sám vykládat a hledat skulinky, zvláště když žil, tak jako Vally, ve vlídné rodině.“

Remus si zlehka odkašlal.

„Opravdu moc nerad tohle přerušuju, ale za chvíli budeme muset jít. Jsme tady už příliš dlouho na pouhé vzdání holdu mrtvým. Pokud nás někdo sledoval, jistě už mu vrtá hlavou, co tady děláme.“

Harry neochotně přikývl. Remus vylovil z kapsy kabátu tři fialové svíce ovázané stříbrnou mašličkou.

„Jen jsem si říkal, že když už jsi tu, mohl bys tu zanechat tohle, aby ostatní věděli, že jsi tu byl taky. Teď něco o zvycích kouzelníků...“

„Já vím,“ skočil mu do řeči Harry. „Cinnamon nás to učil. Svíčky za mrtvé zapalují jen blízcí příbuzní a přátelé. Ostatní nosí kytky. Svíčky hoří dva dny, ale nechávají se u hrobu šest dnů jako vzkaz pro všechny ostatní, kdo přijdou ve stejnou dobu.“

„A říkal vám o barvách svíčky?“

„Ano. Že každý starý rod má své barvy, a svíčky jsou vždy v těchto barvách.“ Sklopil oči ke svícím v Remusových rukou. „Předpokládám, že barvy rodu Potterů jsou fialová a stříbrná?“

„Ano.“

„Proč zrovna tyhle dvě?“

„Nevím, Harry. Ale až dospěješ, určitě ti to řekne některý z rodinných portrétů v domě.“

Remus podat Harrymu svíčky spolu s krabičkou mudlovských sirek. Pak znovu sáhl do kapsy a vytáhl další svíci, tentokrát bílou a bez mašličky.

„Já nejsem ze žádného starého rodu. Oba moji rodiče byli mudlorození kouzelníci. Takže mám jen obyčejnou svíci.“

Poklekl ke skleněné skříňce před sochami Harryho rodičů, postavil vedle svíci a zapálil ji. Harry ho napodobil. Už tam stála jedna svíčka, nedávno vyhořelá. Stříbrná stužka se ztrácela v malé hroudě černého vosku.

„A na co jsou ty další dvě?“ zeptal se Harry nejistě.

Remus se jemně usmál. „Přece pro tvé prarodiče a praprarodiče,“ ukázal na zbylé dva výklenky ametystové jeskyně, které Harry prozatím ignoroval.

V prostředním výklenku bylo sousoší dvou postav sedících u prostřeného stolu. Jedna znázorňovala muže s rozcuchanými vlasy, druhá ženu s brýlemi.

„To je tvůj dědeček Harriwald Potter zvaný Harry, jak už ti prozradil Alwin Arasen, a tvá babička Regolita rozená Averyová. Dlouho nemohli mít děti, proto měli tvého otce na kouzelníky poměrně pozdě.“

„Já mám za babičku Averyovou?“ opakoval zhrozeně Harry.

„To vůbec neřeš,“ uklidňoval ho Ron. „S trochou snahy dohledám nějakého příbuzného Averyho i já. „Nebo třeba Pottera, když na to přijde. Všechny čistokrevné rody jsou spřízněné.“

„Já vím,“ zamumlal Harry. „Ale asi mi nedošlo, že se to týká i mě.“ S povzdechem postavil svíčku ke skříňce, kde byly tentokrát kromě prstenů pohár ze zeleného skla a divadelní kukátko. I tady byla vyhořelá černá svíce

„Pánovi vadí, že byla jeho babička za svobodna Averyová?“ zeptal se Vally, na kterého Harry skoro zapomněl.

„Tak trochu. Její... asi synovec a jeho tři synové jsou všichni usvědčení Smrtijedi.“

Vally pokýval hlavou. „Vally ví, že je to temný rod. Ale paní Regii byla hodná. Vally ví, že si se svojí rodinou nerozuměla.“

„Tvůj dědeček říkával, že mu ji Sirius připomíná,“ dodal Remus. Když Harry kývl na znamení, že rozumí, přistrčil ho Remus k poslednímu výklenku, kde bylo hned pět soch působících dojmem, že vedou zajímavou debatu.

„V téhle generaci už nevím, kdo je z jakého rodu, ale Vally by mohl...“

„Raději to nechci vědět,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Dobrá. Ti dva napravo jsou tvoje prababička a pradědeček. Ti tři na druhé straně je sestra tvé prababičky s manželem a jejich syn. Ti všichni bohužel zemřeli při epidemii ohnivého dechu.“

Harry se zadíval do tváře syna svého vzdáleného bratrance. I on podělil potterovské rozcuchané vlasy. Byl sotva stejně starý, jako Harry teď. Spíš ještě o něco mladší. Jeho kamenná tvář byla usměvavá. Hlavu měl nakloněnou na stranu, jak se zájmem naslouchal diskuzi, která se odehrávala dávno v minulosti. Ale Harry dobře věděl, jaký byl jeho konec. Zemřel v mučivých bolestech, když ho každý nádech pomalu spaloval zevnitř. Vzal si sám jed, jako tolik jiných? Nebo mu ho snad dali jeho vlastní rodiče v bolestné snaze zkrátit jeho utrpení?

Do přítomnosti ho vrátila ruka lehce tisknoucí jeho rameno. Obrátil se k ustarané tváři svého přítele. Tentokrát to byl Ron, kdo narozdíl od ostatních pochopil, v jakých představách se ztrácí. Ron, který měl sám velkou kouzelnickou rodinu. Také mu jistě někdo zemřel na ohnivý dech. Jediná epidemie v kouzelnickém světě od patnáctého století, ale stála za to. Binns je učil, že zemřela celá čtvrtina kouzelnické populace. Byl to právě ohnivý dech, co ukončilo boje se skřety. V tváří v tvář smrtící epidemii nebyl čas na malichernosti. Přistoupilo se na spoustu požadavků skřetů, byl uzavřen mír, který trval až doteď, co byla nejdelší doba už někdy od středověku.

Harry potřásl hlavou, jako by se tím mohl zbavit nehezkých představ.

„Chci už jít,“ řekl tiše. Pak se zarazil. „Neměl bych si alespoň přečíst všechny vzkazy, co nechali lidi u těch kytek, když už jsem tady?“

„To není nutné,“ řekl Vally. „Serva každé ráno posbírá vadnoucí květiny a všechny vzkazy z nich zapíše. Až se nastěhujete, všechny si budete moct přečíst.“

„Děkuju. Tak... měj se zatím dobře, Vally. A pozdravuj i ostatní.“

„Vally doufá, že se pánovi povede dobře, a až se vrátí do svého domu, bude Vally pořád tady,“ uklonil se Vally.

Naposledy Harry pohlédl na sochy svých rodičů, pak se otočil, a následován svými přáteli vyšel ven na mrazivý vzduch.

*****

Čtveřice přátel mlčky sestupovala zpět k městečku. Remus se zřejmě ztrácel ve vzpomínkách, Hermiona si pro sebe mumlala něco o domácích skřítcích, Harry sám přemýšlel o své rodině a Ron... ten podle Harryho odhadu mlčel spíš kvůli ostatním, ale taky vypadal zamyšleně.

„Kam jdeme teď?“ zeptala se po hodné chvíli ticha Hermiona.

„Ke Godricově bráně. Každou zimu se tam dělají alegorické výstavy ledových soch. Jsou proslulé. Jezdí sem i mudlové.“ Remus si povzdechl. „Vím, že je divné jít tam po návštěvě hrobky. Původně jsem to chtěl vzít opačně, ale říkal jsem si, že kdybychom nestíhali, je lepší uspěchat ty sochy.“

„Myslím, že na to teď ani jeden z nás nemá náladu,“ mínil Ron. Ostatní mu souhlasně přizvukovali. „Tak co kdybychom šli do města a sedli si někam k horkému čaji nebo tak?“

„Skvělý nápad,“ pochválila ho Hermiona. Ron se potěšeně usmál.

„Já jsem taky pro,“ přidal se Harry.

„Jak si přeješ, je to tvůj dárek.“

V Godrikově dole se uchýlili do malé kavárničky. Harry si hřál zkřehlé prsty o hrnek ještě kouřící čokolády. Navzdory tomu, jak ho vykolejila návštěva rodinné hrobky, se teď už cítil v pohodě.

„Myslíte, že jsem opravdu stejná?“ zeptala se najednou Hermiona. Harry si nejdříve myslel, že se příliš zaobíral čokoládou a utekl mu kousek rozhovoru, ale tváře Rona i Remuse byly stejně zmatené, jako se cítil on. Hermiona si trochu poposedla.

„No, mluvím o těch skřítcích,“ ztlumila hlas. „Celou cestu sem jsem přemýšlela o tom, co mi řekl Vally. Vždyť to opravdu znělo jako totéž, když jsem jim nabízela svobodu.“

„Vy jste se snažila propustit něčí skřítky?“ ozval se vedle nich dětský hlásek. U vedlejšího stolu se houpala na židli asi sedmiletá holčička s obrovskou modrou mašlí ve vlasech.

„Penno,“ cizí hovory se neposlouchají,“ pokárala ji vedle sedící žena, zřejmě její matka.

„Já je neposlouchala, já je prostě slyšela,“ ohradilo se dítě dotčeně.

„Když už něco slyšíme, ale není to určeno pro naše uši, alespoň se nezapojujeme do rozhovoru.“

„Ale já jsem chtěla vědět, o co jde! Jak jinak jsem to měla zjistit, než že jsem se zeptala?“

„Omlouvám se,“ obrátila se žena k Hermioně a ostatním. „Tento měsíc ji zajímají domácí skřítci.“

„Nám to nevadí...“ mávla rukou Hermiona: „...jen...“ rozpačitě pohlédla na rodinu u třetího stolu.“

„Nebojte se,“ pochopila žena její obavy. „Znám je, to jsou místní. Jejich děti jsou kouzelníci.“

„Tak jak to bylo s těmi skřítky?“ ptala se Penna nedočkavě.

„Ano, chtěla jsem nechat propustit něčí skřítky,“ odpověděla Hermiona dřív, než matka stihla svou dceru opět pokárat.

„Teď už se jí nezbavíte,“ suše ji upozornila žena. „Naše Penna je hrozně zvědavá a drzá.“

„Proč jste je chtěla propustit?“

„Protože jsem si myslela, že by jim bylo líp svobodným. Mohli by si dělat, co by chtěli, a nemuseli by nikomu posluhovat, ani se trestat. Ale jeden skřítek mi vysvětlil, že je to pro ně stejné, jako chtít po kouzelníkovi, aby si zlomil hůlku a šel žít do mudlovského světa.“

„Mně by se taky líbilo nemuset nikoho poslouchat,“ řekla Penna zahloubaně a vrhla ošklivý pohled na matku. „Ale bez magie bych žít nechtěla. V restauraci U lva mají několik obrazů. Vůbec se nehýbají. Mudlovský svět je hrozně divný. Vůbec se skřítkům nedivím, že nechtějí žít bez magie.“

„To bylo jen přirovnání, Penno. Skřítkům by jejich magie pochopitelně zůstala, jen by neměli pána, ale je to prostě jejich způsob života, který nechtějí měnit.“

Penna na ni vykulila oči. „Vy o skřítcích nic nevíte, že jo?“

„Penno, nebuď hrubá,“ pokárala ji matka, zatímco Harry s Ronem se dusili utajovaným smíchem. Tohle Hermioně dlouho nikdo neřekl.

„Něco ano, ale já žádného domácího skřítka nemám a v knihách se toho najde hrozně málo.“

„Já jednoho mám,“ pochlubila se holčička.

„Ten není tvůj,“ opravila ji matka. „Jen se o tebe stará. Tobě bych ho dala, leda bych chtěla toho chudáka umořit.“

Penna na ni vrhla další ošklivý pohled, pak se důležitě obrátila zpět k Hermioně.

„Skřítek bez pána nemůže kouzlit.“

„Víš to určitě?“ zapochybovala Hermiona. Dobby byl propuštěný, avšak o magii nepřišel.

Dívenka bez váhání přikývla. „Jednou jsem se ptala naší skřítky, jestli můžou skřítci taky přijít o magii jako kouzelníci. Řekla mi, že když je pán propustí, mají nějaký čas na nalezení nového. Pokud to nestihnou, už nikdy nebudou moct kouzlit. Proč toho o skřítcích moc nevíte? Vy jste od mudlů?“

Pennina matka se Hermioně začala omlouvat, ale ta opět jen mávla rukou. V Penně nebyla žádná zlomyslnost ani povýšenost, jen čistá dětská zvědavost.

„Nedávno jsem se přistěhovala z Ameriky,“ vysvětlovala Penně. Ani na chvilku nezapomněla, v jakém těle právě je. „Nevím o žádném Američanovi, který by měl skřítka.“

„To je divný,“ uvažovala Penna nahlas. „Jak bez nich můžou zvládat třeba nemocnice nebo školy?“

„To stačí, Penno. Už jsi toho napovídala ažaž. Půjdeme tátovi naproti.“

Holčička se zaradovala a začala se navlékat do tlustého zeleného kabátku.

„Děkuju a omlouvám se za ni,“ usmála se matka na Hermionu. „Doufám, že se naučí, kdy mlčet, dřív, než půjde do školy. Nashledanou. Pozdrav, Penno!“

„Nashledanou,“ zazněl naposledy Pennin hlásek, než obě odešly. V tu samou chvíli se začala zvedat i druhá rodina. Hermiona mlčky vyčkala, dokud neodejdou i oni.

„Jestli zjistím, že někdo z vás věděl, že propuštěný skřítek přijde o magii, a neřekl mi to, tak mu udělám něco velmi, velmi ošklivého.“

„Myslím, že tohle vědí jen majitelé skřítků, a ještě ne všichni,“ soudil Ron.

„Ani já jsem o tom nikdy neslyšel,“ potvrdil Remus. „Rozhodně by to vysvětlovalo, proč mohou být skřítci jen ve starých kouzelnických rodinách. Zřejmě je potřeba určitá hladina nakumulované syrové magie, aby z ní mohli skřítci čerpat tu svou. A když to dlouho nedělají, tato schopnost zmizí.“

„Ale proč mi to neřekli už bradavičtí skřítci, když jsem se je snažila osvobodit?“ povzdychla si Hermiona.

Harrymu se náhle nečekaně vybavila Kastodianka. Její služba, pomyslel si. Slouží, protože musí. Nesmí lhát. Musí povinně odpovídat. Ale i ona si našla místo na svoji malou rebelii.

„Protože ses jich na to přímo nezeptala,“ řekl Hermioně. „Tys je chtěla osvobodit, oni ti jen pořád opakovali, že nechtějí. Což je naprostá pravda. Jen důvod ti nikdy neřekli. Možná jim to ani nepřišlo důležité. A ty ses jich nikdy neptala.“

„Mimochodem, mám pro tebe i odpověď na tvou původní otázku,“ ozval se Ron. „Ty nejsi jako oni. Opravdu jsi jim chtěla pomoct. Dělalas‘ to z nevědomosti. Smrtijedi považují mudlorozené za podřadné přes všechny důkazy. Co víc, baví se jejich neštěstím a bolestí. To bys ty nikdy neudělala.“

Usmáli se na sebe zvláštním způsobem. Harry trochu nechápavě pohlédl na Remuse. I ten se usmíval, jak se díval na ty dva. Harrymu začalo v hlavě klíčit jisté podezření. Po chvíli Ron uhnul očima. Tváře mu lehce zčervenaly.

„Mě na tom Pennině proslovu zaujala jiná věc,“ obrátil Harry rychle jeho pozornost k něčemu jinému. „Kouzelníci mohou nějak přijít o magii? O tom jsem nikdy neslyšel.“

„Ani já,“ přiznala Hermiona.

„Myslím, že tohle je další z věcí, o které vám časem bude říkat Cinnamon. Ono vám to totiž může být jedno, dokud nebudete mít děti.“

„Ron tím chce říct, že o magii můžou přijít jen malé děti,“ vysvětloval Remus. „Proto se do Bradavic nastupuje až v jedenácti, přestože by děti kouzlit zvládly už dřív. Ale teprve v tomhle věku je už s nimi magie spjatá natolik, že jim zůstane do konce života.“

„Ale jak o ni mohou přijít?“ ptala se Hermiona. „To prostě zmizí, nebo se jen přestane rozvíjet jako třeba malování a jiné talenty?“

„Zmizí úplně. Může se to stát při velkém psychickém vypětí. Třeba když je svědkem něčeho ošklivého nebo když je napadeno a bojí se o život. Ale některé děti to nemusí ovlivnit ani tak. Na bradavickém Seznamu, podle kterého se posílají dopisy, je asi pětina dětí zapsaná od narození. To jsou přibližně tři v každém ročníku. Teprve v deseti letech se připisují ostatní, když už je jasné, že magie zůstane i jim. Mnoho kouzelnických rodin dává na své děti až přehnaně úzkostlivý pozor. Třeba na koštěti pro dospělé mnoho dětí sedí prvně v Bradavicích, i když jsou z kouzelnických rodin.“

Jeho jméno mají v Bradavicích od chvíle, kdy se narodil, bleskla Harrymu hlavou Hagridova slova. Až teď plně pochopil, co to znamenalo.

V zamyšlení se zadíval skrz výlohu na zasněženou ulici. V té chvíli ztuhl.

„Remusi!“ Támhle je...é...“ vzpomněl si na obsluhu a podíval se po ní.

„To je členka Řádu, proto jsme šli sem,“ řekl Remus, který v Harryho hlase rozeznal opravdovou naléhavost.

„Ta žena, která právě vešla do obchodu naproti, je Elizabeth!“

„Jaká Elizabeth?“

„Ta Smrtijedka z mé vize. Neukazoval vám White mou vzpomínku?“

„Ukazoval, ale byla dost rozmlžená.“ Remus svraštil čelo, jak horečnatě uvažoval. „Musím jít za ní. Musím zjistit, co je zač.“

„Klidně běžte, Remusi,“ vmísila se do toho žena za pultem. „Já odsud nemůžu a než dorazí někdo jiný, bude dávno pryč. Dám vědět Arasenům, ať je tu někdo vyzvedne.“

„To je ona!“ skoro vykřikl Harry, když Elizabeth vyšla z protější prodejny. Remus si rychle navlékal kabát.

„Škoda, že musím jít, ale doufám, že se zase brzy uvidíme. Užijte si zbytek prázdnin a ať vám jde škola.“

O chvíli později už Remus kráčel směrem, kterým odešla Elizabeth.

„Jde za ní moc pozdě. Doufám, že mu neuteče,“ staral se Harry.

„Nebojte. Jeho vlkodlačí nos ho nezklame. Proto je dobrý na stopování. Vlčí smysly mu částečně zůstávají i v lidské podobě,“ uklidňovala je obsluhující členka Řádu. Mohlo jí být tak třicet, mastné vlasy měla stažené do nedbalého ohonu, což byla celkem škoda, protože to dost kazilo dojem z její jinak hezké tváře.

„Hned dám vědět Arasenům,“ dodala a zmizela v zadní místnosti. Do kavárny vešli další hosté. Trojice přátel se rychle začala bavit o něčem jiném.

O nějakou dobu později vešel další návštěvník, přesněji řečeno návštěvnice zachumlaná v dlouhém bílém kabátě s kožešinovým lemem. Krátce promluvila s ženou za pultem. Potom šla s naprostou samozřejmostí k nebelvírskému triu. Tvář jí rámovaly takřka platinové vlasy, černé oči jako trnky Harrymu okamžitě připomněly Alwina.

„Ahoj Larisso, nazdar Darenne,“ pozdravila příjemným znělým hlasem tak, aby ji u vedlejšího stolu dobře slyšeli. „A ty budeš Brian, viď? Hodně jsem toho o tobě slyšela. Omlouvám se, že jste tu na mě museli čekat. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Půjdeme?“

Přes vodopád jejích slov se zmohli jen na pozdrav. Během chvilky byli venku, jejich neznámá známá je vedla z města a hlasitě se vyptávala Hermiony-Larissy, jak se jí líbí k Oxfordu a jak jí jdou lektvary. Hermiona se však naštěstí na toto téma s Larissou o Vánocích hodně bavila, takže prošli městem, aniž by vzbudili něčí podezření. Teprve když vyšli z města, jejich průvodkyně se zastavila. Několikrát mávla hůlkou směrem k městu. Mumlala si přitom nějaká zaklínadla, ale příliš potichu na to, aby Harry nějaké zachytil.

„Prima. Podle všeho jsme opravdu sami. Je dobře, že jste se mnou zvládli hrát tu šarádu.“

„Já tě poznávám,“ řekl najednou Ron. „Byla jsi v Bradavicích pár ročníků nad náma.“

„Přesněji řečeno tři. Jsem Rosalinda Arasenová“

„Proč nejsi oblečená stejně jako Alwin?“ zeptal se jí Harry po chvíli, co šli mlčky do pomalu stoupajícího kopce.

„Protože nejsem nekromantka. Jsem Arasenová, ale ne Arasenka.“

„Co teda děláš, když nejsi nekromantka?“

„Jsem prostě obyčejná čarodějka. Studuju dějiny magie i dějiny mudlů.“

„Nechápu, jak se někomu mohly líbit hodiny s Binnsem natolik, aby to šel studovat dál,“ prohlásil Harry. Rosalinda se zasmála.

„Vám se snad líbily hodiny s Lockhartem? Taky jsem slyšela pár historek o Umbridgeové. Stejně vás to neodradilo, ne?“

„To ne,“ uznal Harry. „Ale obrana je životně důležitá.“

„Kdybys neznal minulost, třeba by sis myslel, že se se Smrtijedy rozumě domluvíš a obranu se ani učit nepotřebuješ. Kdysi jeden moudrý muž řekl, že národ, který se nedovede poučit z vlastních chyb, si nezasluhuje přežít.“

Rosalinda byla sice vůči trojici vlídná a přátelská, ale Harry cítil, že se stále drží trochu zpátky. Možná byla „jenom“ čarodějka, ale pořád pocházela z jednoho z Velkých rodů, jak je nazval Vally. Ve společnosti to očividně bylo určité stigma. Alespoň tak Harry odhadoval z Ronova chování. Harrymu to připomínalo návštěvu jednoho známého Dursleyových. Vyprávěl jim, jak v divadle potkal prince Charlese a vůbec nevěděl, jak se má chovat. Stejně tak se teď choval Ron k Rosalindě. Přitom nikdo z Weasleyových neměl nejmenší tendence považovat za jakkoli nadřazené čistokrevné bohaté rody.

Hermiona takové zábrany neměla. Využila Rosalininých znalostí místních lidí i zvyklostí a požádala ji, zdali by se nemohli podívat za brány některých kouzelnických sídel, u kterých by však svou návštěvou nevzbudili podezření. Podle Rosalindy o vánočních svátcích nebyly návštěvy většiny rodin nápadné, neboť v tento čas chodívala velká spousta lidí vzdávat holdy mrtvým.

Nejdříve je upozornila na dům hned za krajem města, okolo kterého procházeli. Tento dům vypadal natolik mudlovsky, že jeho podoba nebyla nijak magicky upravována, což, jak už Harry pochopil, naznačovalo, že nepatří nikomu z nějakého váženého rodu. Byl to dům Kingsleyho Pastorka. Cestou se zastavili u dalších domů, které míjeli. Rosalinda vždy vyčarovala velkou kytici za všechny a položila ji u vchodu do hrobky.

Po dlouhé cestě nahoru, která přišla rozhodně Harrymu mnohem delší, než když šli dolů, se konečně vyškrábali zpět k sídlu Arasenů. Když vstoupili, vyšla jim vstříc ta plavovláska v arasenském oděvu, kterou Harry a ostatní viděli při odchodu. Představila se jako Livie z rodu Arasenů stejnými slovy, jako prve Alwin. Až na modrou barvu očí byla velice podobná Rosalindě, avšak byla stejně jako Alwin smrtelně bledá, rty měla promodralé a drobnou jemnou ruku ledově studenou.

Rosalinda potom vedla Harryho a ostatní stejnou cestou, jako předtím Alwin, jen nešli dolů do kuchyně, ale o patro výš do knihovny. „To byla moje sestra. Má dneska službu v první linii. To znamená, že dojednává pohřby s pozůstalými a přebírá hlášení, kde se objevili živí mrtví.“

„Pod první linií bych si představil spíš práci v terénu,“ podotkl Harry.

Rosalinda se zasmála. „Pro Araseny je tohle ta nejzábavnější povinnost z těch tří. Za nejhorší práci se považuje jednání s pozůstalými. Najdeš málo věcí náročnějších na psychiku. Pořádání pohřbů a příprava těl je někde mezi. Nudná činnost, ale nenáročná.“

S prásknutím se objevil skřítek nesoucí konvici horkého čaje a talíř masových bochánků. Položil je na stolek a místo toho převzal od Rosalindy její kabát. Pod ním měla jen lehké červené šaty. Nejen v kuchyni, ale i tady bylo nezvyklé teplo. Harry už začínal chápat, že Arasenům zřejmě jejich schopnosti ubírají tělesné teplo. Růžolící se Rosalinda se lišila na první pohled.

„Čekají vás za takřka hodinu a půl, tak tady zatím počkejte. Jestli se Remus včas nevrátí, vezmu vás zpátky já. Ten mnoholičný lektvar už pít nemusíte. Kdybyste se nudili, naše knihovna je vám k dispozici.“ Věnovala jim poslední úsměv, pak za ní tiše zaklaply dveře.

Podle Harryho očekávání se Hermiona okamžitě vrhla k policím s knihami. Stálo je to s Ronem trochu práce přesvědčit ji, aby se s nimi nejdřív posadila k jídlu. Naštěstí její argumenty umlčel její vlastní kručící žaludek. Než dojedli, účinek mnoholičného lektvaru vyprchal. Pak začali společně zkoumat knihy. Knihovna byla poměrně malá, tvořila ji jen jediná místnost. Podle Hermionina odhadu se ale v domě musela nacházet ještě nějaká jiná, neboť zde byly pouze staré spisy o historii. Možná to byla Rosalindina soukromá knihovna, v tak velkém domě to bylo možné.

Nakonec se Hermiona usadila u tlustého svazku Dochované podrobnosti o zakladatelích Bradavic, Ron u knihy Historie a vývoj kouzelnického i mudlovského šachu a Harry sám si listoval knihou o pro mudly nezakreslitelných oblastech.

Byli v knihovně už takřka hodinu, když vešel Alwin. Přinesl Harrymu ohmatanou útlou knihu Průvodce kouzelnickými hostinci, IV. díl: Británie.

Harry knížku s poděkováním přijal, ale nechápal, proč mu ji Alwin přinesl.

„Podívejte se na poslední stranu,“ vybídl ho nekromant.

Pod běžnými údaji, jako je místo a rok vydání, byla jednoduchá douška: Procestoval, zhodnotil a sepsal Harriwald Potter. Harry překvapeně zíral na knížku ve svých rukách.

„Říkal jste, že o svých kouzelnických předcích moc nevíte. Tak jsem chtěl, abyste věděl něco o Harrym, kterého jsem znal já. Tuhle knížku a i nějaký další díl nebo dva vlastní většina britských kouzelnických domácností. Jen většinou ani neví, kdo je napsal, protože v té době nebylo úplně obvyklé, aby jediný dědic bohatého váženého rodu psal něco podobného. Proto jeho jméno není na deskách, jen tady, na konci, kam se většina lidí nikdy pořádně nepodívá.“

„Taky ji máme,“ zamumlal Ron. „A ještě o Francii, Irsku a Holandsku. Taky jsem nevěděl, kdo to napsal.“

„Ano, i když se od Harryho smrti neaktualizovaly, drží se dodnes, protože většina podniků pořád existuje. Od chvíle, co je začal psát, byly velice oblíbené.“ Alwin se posadil ke stolku a nalil si čaj. „Víte, váš dědeček patřil k nejlepším studentům ročníku. Kdyby ho studium trochu víc zajímalo, mohl být nejlepší. Ale i tak prošel s vynikajícími výsledky. Mohl se stát čímkoli. Bystrozorem, odeklínačem, mistrem nějakého oboru magie... Pochopitelně se mohl věnovat jen správě rodinného majetku, pracovat vůbec nemusel. Ale on měl jinou životní vášeň. Jídlo. Už v Bradavicích trávil víc času v kuchyni než v knihovně. Domácí skřítkové ho milovali. V pozdějších letech už ani nechodil na večeře do Velké síně, ale rovnou do kuchyně. Často jsem tam šel s ním. Těch cizokrajných jídel, co jsem snědl jen za sedmý ročník, jsem neměl za posledních deset let.“

„Takže když vyšel školu, začal jezdit po světě a psát o jídle?“ ujasnil si Ron. Vypadalo to, že se mu podobná myšlenka dost zamlouvá.

„Ano. Jeho rodiče tím rozhodně nebyli nadšení. Jak jsem říkal, pro někoho jako on se to tehdy prostě nehodilo. Dali mu podmínku, že aby si mohl dělat, co se mu zachce, musí se nejdříve oženit, a to se slušnou čarodějnou z vážené kouzelnické rodiny. V očích společnosti by nevypadalo dobře, kdyby zůstal starým mládencem toulajícím se po světě. Ale nenechte se mýlit, vaši praprarodiče nebyli žádní přísní staromilští fanatici. Nechali mu volnou ruku při výběru manželky, přestože v těch dobách bylo časté, že svým dětem partnery vybírali rodiče. Kdyby to udělali i oni, myslím, že by byl jeho život úplně jiný a zdaleka ne tak šťastný.“

„Takže on si Regolitu Averyovou vybral sám?“

„Ano. Chodila do Nebelvíru o ročník níž. Byla to... trochu Amazonka, jestli si smím dovolit říct něco takového o vaší prababičce. Váš otec jako by vzhledem z oka vypadl Harrymu, až na ty brýle, ale povahou, povahou byl celá Regii. Harriwald byl velice klidný muž. Bylo jen málo věcí, jež by ho vyvedly z míry. Regii byla jako kapka rtuti. Pokud vím, plánovali ji provdat za někoho úplně jiného, ale vzepřela se své rodině, což bylo něco neslýchaného. S ohledem na to se svatbou s Harrym souhlasili překvapivě rychle. Myslím, že se jim dost ulevilo, že si přeci jen vezme čistokrevného kouzelníka z vážené rodiny, tak chtěli, aby se vzali dřív, než si to nedejmerlin rozmyslí.“ Alwinův klukovský uličnický úsměv vypadal trochu neobvykle na stárnoucí vážné tváři.

„Co dělala moje babička?“

„Nic. Cestovala se svým mužem po světě. Vaši praprarodiče zřejmě doufali, že Harryho mladá žena udrží doma. To se ale velice mýlili. Regii byla jen ráda, že se dostala z dosahu své rodiny. Do pěkných podniků s Harrym chodila ráda a o těch levných špeluňkách říkávala, že s ní alespoň Harry na oplátku musí do divadla. Milovala divadlo. Popravdě řečeno se brali z rozumu, přesto byli jedním z nejsouznějících párů, jaké jsem znal. Myslím, že časem se opravdu měli velice rádi, snad se i milovali.“

„Jak umřeli?“ zeptal se potichu Harry. Alwinův úsměv rázem nahradil smutek.

„Byli v jednom oficiálně mudlovském podniku, který měl zadní salónek pro členy klubu, ve skutečnosti pro kouzelníky. Zrovna když odcházeli, nějaký pomatený mudla začal střílet do lidí. Střely mudlovských zbraní sice zastaví štíty snadno, ale oni byli... jednoduše je to zaskočilo. Nečekali žádné nebezpečí. Byli mrtví dřív, než stačili vytáhnout hůlky. Ironie osudu, řekl bych. Zemřeli v mudlovském světě v době, kdy byl za nebezpečnější kvůli Voldemortovi považován ten kouzelnický.“

Alwin smutně zíral na svůj čaj.

„Vypravit je na cestu byla jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy udělal. Ale... nemohl jsem to přenechat nikomu jinému. Tohle jsem Harrymu dlužil. Vlastně oběma. Za všechno. Araseni mají jen velice málokdy přátele mezi běžnými kouzelníky. Harry mě už jako chlapec přijal se vším všudy. Chodil jsem do Mrzimoru. Skoro všichni Araseni jsou mrzimoři. Nemohu říci špatné slovo proti žádnému ze svých spolužáků. Vždy se ke mě chovali s úctou, zároveň s laskavostí mrzimorům vlastní. Jenže mezi úctou a přátelstvím je velký rozdíl. Dokonce jsem šel vašemu otci za kmotra.“

„Jak to nesl můj otec?“ přinutil se zeptat Harry.

„Celkem dobře. Vaše matka a Sirius Black byli tou nejlepší oporou, jakou si mohl přát. Jen hodně litoval, že se vaši prarodiče nedočkali vašeho narození. Je fascinující, jak se ve vašem rodu dědí podoba,“ dodal náhle Alwin nesouvisle. Váš pradědeček byl můj strýc. Neměl nadání, takže přijal jméno vaší prababičky. Ale proč to říkám – ona měla tutéž podobu, jen v ženské verzi, dá se říct. Fascinující.“

„Takže jste můj... vzdálený strýc?“

„Vlastně ano.“ Alwin se na Harryho laskavě usmál. „Odnesli vás k nim hned tu noc poté, co jste osiřel. Druhý den jsem za vaší tetou přišel kvůli dojednání pohřbu. Přestože je mudla, bylo to její právo. Musím přiznat, že na mě neudělala nejlepší dojem. Doufám, že spolu vycházíte dobře, někteří lidé prostě přehnaně reagují na ztrátu nejbližších, ale tehdy jsem v jednu chvíli chtěl požádat o vaše svěření do své péče. Pak jsem si to pochopitelně rozmyslel. Bylo lepší to nechat na nejbližších příbuzných, přestože jsem o nich měl pochyby. Jenže kdyby se rozhodlo, že máte zůstat v kouzelnickém světě, zaručeně by vznesli svůj nárok Averyovi. Velice by se jim hodilo dostat se k Chlapci, který přežil. Jejich... sympatie ke smrtijedství myslím znáte. Podle kouzelnického práva by vás jako vaši nejbližší kouzelničtí příbuzní dostali. Tak jsem vás raději nechal v péči vaší mudlovské tety.“

Tato informace Harryho vyvedla z míry víc než sdělení, jak zemřeli jeho prarodiče. Jejich smrt byla smutná, ale bylo to něco dávno minulé, co se Harryho netýkalo. Ale představa, že mohl být vychováván v rodině Arasenů jako Alwinův vnuk, to bylo něco docela jiného. Další hezká možnost jeho života, která bohužel nevyšla.

„Jo, Dusleyovi jsou pořád lepší než Averyovi,“ souhlasil zasmušile.

Ozvalo se krátké ostré zaťukaní. Nečekaje na vyzvání vstoupila Rosalinda následovaná Remusem. O chvíli později se všichni kuchyňským krbem odletaxovali na Grimmauldovo náměstí. Harry se převlékl zpět do svého oblečení a absolvoval další nepříjemnou cestu letaxem do kabinetu profesorky McGonagallové.

Na večeři přišel, jako by se nic nestalo. Jako by jen strávil další den v nebelvírské věži.