Přátelé jsou jako hvězdy - nevidíš je pořád, ale přesto víš, že existují.

Harry si sedl na postel a protřel si oči. Zjistil, že má tvář i polštář zmáčené slzami. Pohlédl na hodinky. Bylo sotva půl šesté. Ale nedokázal si lehnout zpátky do postele. Celou jeho mysl teď naplňoval podivný sen o Čmuchalovi. Tichounce vstal, prohledal nejdřív postel, potom i její okolí. Nikde nebyla žádná krabička, žádný svitek, prostě žádná stopa po tom, že by uplynulá noc byla něco jiného než sen. Přesto usedl ke stolu a sepsal na pergamen vše, co si zapamatoval ze Siriova vyprávění. Když položil brk, chvíli na své dílo zamyšleně zíral:

1. Kdo co smí vědět: Remus → vše
                                    Hermiona a Ron → vše kromě snu a Čmuchala
                                    Fred a Georg → medailon, Ibeos
                                    kdokoli → svitek
2. Zabít do týdne Kráturu, nebo mu dát oblečení
3. Zrcátko Remusovi
4. Kniha o magických způsobech cestování
5. Ibeos
6. medailonek = klíč → pokusit se ho otevřít, nebo si ho zapnout okolo krku
7. svitek zapečetěný znakem měsíce a vlny

Harry se zachmuřeně zadíval na pergamen. V mysli se mu objevovaly drobnosti, kterých si prve nepovšiml. Zavřel oči a opřel se. Po tváři mu stekla slza. Přál si, hrozně moc si přál, aby to byla pravda, jenže zdravý rozum mu říkal, že to není možné. Ve snu na sobě neměl pyžamo, ale kouzelnický hábit. Nemožné. Jaká magie by si dělala starosti s tím, co bude mít Harry na sobě?

Vzpomínal dál.

Viděl před sebou svého kmotra v černém plášti už napohled z velmi kvalitní a drahé látky. Hábit, který pod ním několikrát zahlédl, byl zrovna takový. A hlavně jeho tvář, jeho tvář se tak hrozně změnila! Vlasy neměl delší než po linii čelistí, byly lesklé, upravené. Jaký to rozdíl proti dlouhému účesu, jenž se dělil do pramínků vždy jaksi neuspořádaně rozevlátých okolo Siriovy hlavy. V tváři nebylo ani stopy po vyhublosti – pozůstatku po Azkabanu. Harry v ní viděl pohledného muže stejného, jako byl ten mladík skládající NKÚ ve Snapeově myslánce. I oči se změnily. Zářily. Sice byl hluboko v nich stále onen závěs, za jakým pořád ještě zůstávala část Siriova předazkabanského já, ale zářily.

Harry otřel slzu hřbetem ruky. Jak hrozně toužil po tom, aby byl sen pravdivý. Nejen proto, že v něm Sirius žil, ale i proto, že v něm byl o tolik bližší člověku, který byl nejlepším přítelem jeho rodičů. Jenomže čím dál tím víc si uvědomoval, že tento sen je jen jiná podoba téměř každonočního seriálu „Harry Potter a Siriova smrt na tisíc způsobů“. Pokusil se vzchopit. Jen jakýsi záchvěv nostalgie ho přinutil nezničit popsaný pergamen. Proto jej alespoň zahrabal na dno svého kufru. Přitom mu pod ruku přišly učebnice. Vytáhl své domácí úkoly a s hlubokým povzdechem si přitáhl esej pro profesora Kratiknota.

Lopotil se s ní mnohem déle, než čekal. Ve skutečnosti ji ani po dvou hodinách nedotáhnul do konce. S dalším hlubokým povzdechem odložil brk, zašrouboval lahvičku inkoustu, převlékl se a sešel do přízemí, kde začal potichu připravovat snídani.

Snídaně proběhla v živém rozhovoru Dursleyových, kteří tohle léto Harryho v podstatě ignorovali. Výhružky několika členů Řádu je poděsily natolik, že i Dudley měl nařízeno Harryho přehlížet, což mu šlo víc než dobře. Teta Petunie dokonce ztratila odvahu Harryho komandovat nebo mu zadávat domácí práce. Příprav snídaní se ujal jenom proto, že ho beztak budily sny o Siriovi.

Po snídani se Harry vrátil do svého pokoje. Nikam nechodil, neměl na to náladu, a kromě toho nyní hodlal dbát na doporučení Řádu. „Kdybych je tak byl poslouchal dřív,“ pomyslel si bolestně. „Vždyť se to vůbec nemuselo stát.“ Sedl si k oknu a netečně se díval ven, dokud mu neklesla hlava.

Nevěděl, co se mu zdálo, bylo to něco o mluvící želatině a jablečném koláči... nebo že by o jablečné želatině a mluvícím koláči...? Každopádně ale věděl, CO ho probudilo. Záchvěv magie. Harry si protřel oči, vytáhl hůlku, potichu otevřel dveře, šel ke schodišti a...

„Dobré poledne, pane Pottere.“

Harryho ten tichý hlas k smrti vyděsil. Otočil se jako na obrtlíku, chystal se vyřknout zaklínadlo, ale na poslední chvíli se zarazil. Za ním stál, tedy spíše vznášel se, duch poměrně mladé ženy. I na ducha byla přehnaně bledá a do tváře jí spadaly dlouhé černé vlasy. Vypadala jako něco mezi příslušnicí rodiny Addamsovým a Malfoyů.

„Dovnitř, rychle,“ sykl tiše Harry. Mávl rukou ke dveřím svého pokoje. Zjevení pozvedlo obočí, ale poslechlo. Harry vešel za ní. Pečlivě zavřel dveře, chvíli poslouchal, jestli neuslyší kroky na schodech, teprve poté se otočil k návštěvnici.

„Je nutné být tady?“ zeptala se přízračná žena a kriticky se dívala na nepořádek kolem sebe.

„To tedy je,“ oznámil jí Harry rezolutně. „Strýc s tetou by se zbláznili, kdyby vás tu viděli. Raději ani nemluvte moc nahlas. A kdo vůbec jste?“

„Jmenuji se Leojika.“

„Neobvyklé jméno.“

„To je sice pravda, ale já tu nejsem proto, abych s vámi diskutovala o jménech. Můj pravnuk mne požádal, abych vás navštívila a zjistila, je-li vše, jak má být.“

„Kdo je váš pravnuk?“ zeptal se Harry podezřívavě.

„To vás nemusí zajímat, pane Pottere,“ odpověděla žena studeně. „Snad vám postačí vědět, že je členem Řádu. Zaslechl, že vaše dopisy přátelům nevyznívají příliš radostně. Rozhodl se zjistit, jste-li skutečně v pořádku. Obával se, zda vás třeba někdo nenutí ty dopisy psát, nebo tak něco. Ale vidím, že je vše tak, jak má být.“

„A nějaký vzkaz pro mě nemáte? Třeba kdy se odtud dostanu?“

Poprvé za celou dobu se Leojika usmála: „Můžete si chystat kufr, pane Pottere. S největší pravděpodobností dnes nebo zítra večer. Chtějí vás přenést přenášedlem. Jsem tady, abych zjistila, je-li nutné, aby sem šla polovina Řádu.“

Teď už se usmíval i Harry. Poprvé za řadu dnů. Konečně vypadne z tohohle příšerného místa! „Díky.“

To Leojiku zjevně rozesmálo. „Mně neděkujte, to spíš panu Lupinovi a paní Weasleyové. Řekla bych, že se o to zasloužili nejvíc. No, a já raději půjdu, pane Pottere, abyste si mohl v klidu zabalit.“ Vyplula ven otevřeným oknem. Těsně za ním se zastavila. „Harry?“ oslovila chlapce. Její hlas byl jiný než předtím. Byla v něm jakási bolest a nenávist zároveň.

„Co je vám?“ zeptal se mladý kouzelník.

„Nedovol mu to, Harry. V minulé válce jsem toho viděla příliš mnoho. Příliš mnoho smrti a bolesti. Nedovol mu, aby pokryl zem další temnotou.“

A najednou byla pryč.

„Věřte mi, že udělám všechno, co bude v mých silách,“ řekl Harry do prázdna... a vlastně víc k sobě než k okolí. „Ale proč zrovna já?“ zeptal se směrem ke stěně. „Proč se toho zrovna ode mně tolik čeká? Co když všechny strašlivě zklamu. Jako Siriuse...“ Hlas se mu zlomil. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Pak začal balit. Svou práci přerušil pouze přestávkou na oběd.

Okolo třetí hodiny odpolední byl hotov. Nechal venku onen nedopsaný esej z Kouzelných formulí, ale nedokázal se na něj soustředit. Nakonec se rozhodl, že se půjde projít. Sice byl od začátku prázdnin zavřený dobrovolně, teď však pocítil touhu protáhnout si trochu tělo. Jak jen mu chyběl famfrpál!

Bezcílně se toulal ulicemi. Škola, do které Harry dřív chodil, měla novou bílou omítku. Jinak zůstalo všechno, jak bylo, jen trochu starší. Dětské hřiště, malé obchůdky i kdysi dávno vyhořelý, napůl zřícený dům na okraji Kvikálkova. Většina jeho zdí zarostla travinami a břečťanem. Od první třídy do dětí učitelé hučeli, že je tam nebezpečno, ať se domu vyhýbají. Přesto se tam Harry několikrát ukryl před Dudleyho partou. Připadalo mu to tak strašně dávno a zároveň jako včera. Zastavil se pod vzrostlým stromem, vzdáleným asi deset metrů od zhroucené zdi, kde se pohroužil do nepříliš šťastných vzpomínek.

Ze zamyšlení ho vytrhly vyděšené dětské hlásky a tvrdý chlapecký smích. Zpoza rohu vyběhl asi desetiletý klučík následovaný stejně starou dívenkou. Nabrali směr ke zbořenině. Přestože Harrymu vadil strom ve výhledu, věděl, před čím utíkají. Dudley a jeho čtyři kumpáni. Zaťal pěsti. Dobře věděl, co ti parchanti dokážou. Sám by si s nimi nezačínal, ale nehodlal se dívat na to, jak zmlátí dvě děti. Postoupil několik kroků dopředu. Koutkem oka zahlédl, jak ti dva mizí za polorozpadlou zídkou. Teď k domu doběhla i dost udýchaná Dudleyho parta. Zastavili se sotva dva metry od Harryho. Dudley nápadně zblednul, ale toho si všiml jen Harry.

„Kde jsou ti mrňousové?!“ vyštěkl na Harryho Piers.

„Jací mrňousové?“ zeptal se Harry nevinně.

„Ty dobře víš koho máme na mysli,“ zapojil se do rozhovoru Malcolm. „Museli tě minout!“ dodal výhružně.

„Co jim chcete?“

„Urazili nás! A za to je stihne spravedlivý trest. Koukej vyklopit kde jsou, nebo to odneseš za ně,“ postoupil blíž k Harrymu Gordon.

„Já jsem žádný děti neviděl,“ trval mladý kouzelník na svém. „Zdřímnul jsem si tady pod stromem.“

„Jak chceš!“ zařval na něj Gordon polopříčetně. Jeho pěst vyletěla k Harryho bradě. Ten s pomocí svých famfrpálem zdokonalených reflexů hbitě uskočil stranou a sahal po hůlce. Nebyla ale třeba. Ani ten skok stranou nebyl nutný. Gordonovu paži svírala ruka mnohem silnější, než byl on. Všichni překvapeně pohlédli na Dudleyho.

„Pusť mi tu ruku!“

„Jeho ne,“ zavrtěl Dudley hlavou. Na tváři měl podivný výraz. Harry si uvědomil, že Dudleymu se nechce postavit se své vlastní partě, ale strach z Harryho magie byl silnější.

Dudleyho kumpáni si vyměnili nechápavé pohledy. Pod vlivem zcela neočekávané situace zmizela jejich krvelačnost stejně rychle jako sníh v parném létě. Teď se snažili vyrovnat se s podivným chováním svého vůdce.

„Dude, tohle je přece ten tvůj praštěnej bratranec! Mlátili sme ho celou základku...“ ozval se váhavý hlas Pierse.

„Kohokoli... ale ...jeho... ne,“ vypravil ze sebe Dudley těžce. Rychlý pohled na Harryho mu situaci moc neulehčil. Viděl, že má ruku za zády a dobře věděl, co v ní svírá.

„Ty ho bráníš?“ žasl Malcolm. Na chvíli vypadal ještě tupější než Crabbe nebo Goyle.

„Jeho ne!“ opakoval Dudley se sklopenýma očima.

„Cejtíš se zdravej?“ Piers se díval na Dudleyho jako by čekal, že se mu každou chvíli objeví na kůži nějaká děsivá vyrážka.

„Hele, vazoune, to je nějakej tvůj fór, co?“ pokusil se zasmát Gordon, ale moc mu to nešlo. „Nebo si nám ňák změknul?“ Dudley se mu vzdorně zadíval do očí.

„Zmlátím kohokoli, ale on je výjimka.“

Piers se očividně chystal něco říct, jenže jeho slova zanikla v praskotu a dětském zaječení ze zbořeniny. Pak se rozhostilo až strašidelné ticho. Dudleyho parta rázem zapomněla na Harryho i na Dudleyho chování. Zato všichni pochopili, kde se ukrývala jejich kořist.

„To my ne!“ vyjeknul Gordon vyděšeně.

„Rychle pryč, než to na nás někdo hodí!“ navrhl Piers a aniž počkal na odpověď, rozeběhl se pryč. Jeho druhové ho bez zaváhání následovali.

Harry opatrně zamířil k domu. Hned, jak obešel první zídku, viděl, co se stalo. Několik posledních shnilých trámů, dříve tvořících podlahu prvního patra, už neudrželo svou vlastní váhu. Rozlomily se a spadly dolů, přímo na toho malého chlapce. Tedy... ne tak úplně. Chlapec stál na udusané hlíně vedle probořené podlahy, dívenka (zcela očividně jeho sestra – dvojče), stála pár metrů od něj. Oba upírali široce rozevřenéoči na trám, který se chlapci vznášel asi metr nad hlavou. Zjevně nebyli schopni slova ani pohybu. I Harrymu pár vteřin trvalo, než se pohnul. Došel k chlapci a jediným rychlým pohybem ho vytáhl zpod levitujícího kusu dřeva. Jakmile tak učinil, trám dopadl s dutou ránou na zem.

„Který z vás dvou to byl?“ zeptal se Harry. Teprve teď dívenka propukla v pláč.

„P... prosím, neříkej to nikomu,“ vzlykala. „My n... nechceme, aby nás zkoumali! Dřív p... prý zavírali takové jako jsme my i do c... cirkusu.“

„Uklidni se, já to nikomu neřeknu.“ Harry nevěděl, jak ji utišit.

„S... slibuješ?“

„Slibuju,“ odvětil Harry pevně. „Akorát mi řekni, byla jsi to ty, nebo tvůj bratr?“

„Asi oba,“ hlesl chlapec tiše. „My ...oba... umíme divné věci. Už od mala. Máma a táta nás vždycky varovali, ať to skrýváme. Ale teď nám asi nezbývá, než ti věřit. Sice všichni říkají, že jsi nebezpečný chuligán, ale já si myslím, že to tak úplně není. Kryl jsi nás přece před tou partou. Jsi Harry Potter, ne? Já jsem Nathaniel Lake a tohle je Sally.“

„Kolik vám je?“ zeptal se Harry zamyšleně.

„Jednadvacátého srpna nám bude jedenáct,“ zněla odpověď.

„Už víte, kam půjdete na školu?“

„Asi do jedné internátní na jih od Londýna,“ vmísila se Sally do rozhovoru. Po pláči nebylo v jejím hlase už ani památky, jen začervenalé oči připomínaly nedávnou scénu.

„Asi?“

„Ona si máma ještě není jistá, kam nás pošle,“ vysvětloval Nathaniel. „Na téhle škole dohodla s tátou, on tam totiž taky chodil, ale ten od nás na konci minulého léta odešel, tak si teď není jistá, jestli je ta škola dobrá.“

Harry vycítil, že se dotkl rodinného dramatu, tak rychle obrátil list a ještě nějakou dobu si s oběma povídal o normálních věcech. Potom, co se začalo stmívat, rozloučil se slovy: „Tak se mějte a snad se ještě uvidíme... třeba v září,“ což doprovodil spikleneckým mrknutím.

Když vešel do domu číslo čtyři v Zobí ulici, naskytla se mu zajímavá podívaná. Otevřenými dveřmi viděl krb, před kterým se krčil Vernon Dursley (tedy do té míry, jak jen se může krčit někdo, kdo nemá velký poměr mezi svou výškou a šířkou). Petunie se (mnohem zdařileji) krčila za svým manželem. Před nimi stála světlovlasá žena ve světle modrém hábitu. Hůlku měla sice sklopenou, ale manželé Dursleyovi se i tak na nic jiného nedívali.

„Takže vy nevíte, kde je?“ říkala právě konverzačním tónem čarodějka.

„Ten kluk si dělá, co chce. Jak máme vědět, co dělá teď?“ odpověděl Vernon Dursley a v hlase se mu mísila nenávist se strachem.

„Nahoře není, ale kufr má sbalený,“ ohlašoval muž, který vešel do obýváku druhými dveřmi. Ten hlas Harry poznal, ale pro jistotu si připravil hůlku.

„Já jsem tady, profesore,“ vkročil do místnosti.

„Harry,“ vykřikl Lupin a vykročil k němu. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ odpověděl Harry. „Zatím,“ dodal. „Chci říct... dokažte, že jste to skutečně vy.“

„Myslím, že ti to dokážu lépe já,“ prohlásila žena a otočila se.

„Tonks!“ poznal ji Harry konečně. Jmenovaná se jenom pousmála, zavřela oči a přebarvila své vlasy na barvu svého hábitu. Harry spokojeně kývl.

„No, myslím, že my dva půjdeme nahoru a počkáme na tebe,“ prohlásil Lupin. „Jistě se budeš chtít se svými příbuznými rozloučit.“

Sotva odešli, otočil se Harry na svou tetu a strýce, kteří na něj vrhali zlostné pohledy.

„Co tady dělají?!“ zasyčel strýc Vernon na Harryho.

„Omlouvám se. Nemůžu za to. Ale teď... slyšeli jste,“ rozhodil Harry rukama: „musím jít. Tak ahoj napřesrok.“

A dříve, než se jeho opatrovníci mohli vzpamatovat, vyběhl nahoru. Tam už čekal Lupin držící kufr (do kterého stihl přibalit Harryho nedokončený esej) a Tonksová držící pohrabáč, což bylo přenášedlo, jak si Harry ihned uvědomil.

„Tak na co čekáš?“ řekla přátelsky. „Popadni tu klec se sovou a mizíme. Teda...“ zašklebila se: „...pokud tady nechceš zůstat.“

Přenášedlo s nimi poněkud necitelně mrštilo do vstupní haly na Grimmauldově náměstí 12. Teprve tady si Harry uvědomil, jak rušný den zažil. Tak rušný, že si od Leoječiny návštěvy nevzpomněl na Siriuse.