Musíme, protože chceme. Kdybychom nic nechtěli, nic bychom také nemuseli.

Harry si ani pořádně nepamatoval na prvních pár hodin po svém příjezdu do štábu Fénixova Řádu. Radostné setkání s Hermionou a Weasleyovými („Konečně jsi tady, Harry.“), kromě Freda a George, kteří měli dorazit až další den... opulentní večeře („Jen si přidej Harry, vypadáš ještě vyhubleji než minule.“)... odložení rozhovoru o akcích smrtijedů a Řádu na druhý den („Přes tu noc to ještě vydržíš, Harry, nemyslíš?“)... ubytování ve stejném pokoji jako loni (kde stále visel „prázdný“ obraz)...

*****

„Harry, vstávej! Harry!“ Něčí ruce s ním lomcovaly.

„Ještě pět minut,“ zakňučel chlapec.

„No tak, Harry, probuď se!“

Jmenovaný velmi neochotně otevřel oči. Hned nato je vytřeštil a prudce se posadil. „Siriusi!“ vyhrkl.

„Ano, jsem to já, ale buď zticha, ať neprobudíš Rona a honem pojď, musím ti něco ukázat, rychle!“

„Dobře,“ zamumlal Harry, vstal a procházel domem svého nervózně se ohlížejícího kmotra. „Kde ses tu vlastně vzal? Nemáš být v krajině za Obloukem?“

„Podařilo se mi uzavřít obchod, díky kterému jsem se odtamtud dostal. Za chvíli všechno pochopíš, ale teď buď zticha,“ šeptal Sirius naléhavě.

Společně sešli po schodech. U východových dveří se mladší z obou kouzelníků zarazil. „To půjdeme ven? Je my dva? Není to nebezpečné?“

„To, co ti chci ukázat je hned na náměstí.“ Sirius nečekal na Harryho odezvu, otevřel dveře a vyšel ven. Harry ho následoval.

Venku ušli sotva pár kroků, když se ozvalo několikanásobné mohutné zapráskání. Siriuse a jeho kmotřence obklopili smrtijedi. Harry sáhl do kapsy pro svou hůlku, ale s hrůzou si uvědomil, že má na sobě pyžamo. Zoufale pohlédl na svého kmotra, který k jeho překvapení sice vypadal trochu smutně, zato však vůbec ne vyděšeně nebo bojovně. Harry měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce.

„Siriusi? Co to má...“ nedopověděl.

„Promiň, Harry,“ hlesl Sirius. „To tohle je ten obchod, který jsem uzavřel. Pán zla mě dostal ven. Tohle je cena.“

„Jak jsi jen mohl! Ty! Po tom všem,“ lámal se Harrymu hlas.

„Nedokážeš si ani představit, jaké to tam bylo. I to nejhorší, co mi může můj nový pán udělat, bude jen slabým odvarem toho, co jsem zažil.“

„Ne! Tomu nevěřím! Buď jsi očarovaný, nebo mě jenom zkoušíš! Řekni ne! Řekni, že to není pravda! Řekni, že NE!!

„Harry,“ začal Sirius.

„NE! To NE! Tomu nevěřím!“

„Harry!“ křičel Sirius.

„NE, to NE, to NE, to NE!“

„Harry!“ Sirius mu dal políček. Harry zavřel oči.

„To NE!“

„Harry!“ Další políček. Harry otevřel oči a... a díval se přímo do vyděšené tváře Rona. V tom okamžiku vtrhla do pokoje Hermiona. Bylo už oblečená, stejně jako Ron, jak si Harry všiml. V závěsu za Hermionou přiběhl i Lupin.

„Co se tady děje?“ vyhrkla Hermiona.

„Jsi v pořádku, Harry?“ ptal se Lupin.

Jmenovaný roztřeseně přikývl. „Byl to jen sen. Naštěstí.“ Ostatní si vyměnili znepokojené pohledy. „Ne od Vol... (Ron vyjekl) ...chci říct od Vy-víte-koho. Tohle jsou jiné sny. O Siriovi. Mám je od konce roku. I když takovouhle noční můru jsem ještě neměl. Možná je to tím hnusným domem.“

Lupin si ho chvíli s vážným výrazem prohlížel. „Uvidíme po další noci. Obleč se a přijď dolů na snídani.“ Pak se usmál. „Už od časného rána v jídelně přešlapuje Hermiona, Ron, Ginny, Fred a George. Čeká se jen na tebe.“

„No jo, včera jste říkali, že nám řeknete něco o aktivitách Řádu i druhé strany,“ uvědomil si Harry. „Za pět minut jsem dole.“

*****

Harry polkl poslední sousto míchaných vajec a otočil se na Lupina. „Můžeme začít?“

Lupin se usmál. „Jistě, Harry. Ale na začátek mám malý návrh. Co kdybyste mi vy všichni začali říkat Remusi?“ Chvíle užaslého ticha. „Připadám si hrozně starý, když mi říkáte Lupine. A váš profesor už asi nikdy nebudu.“

„Já jsem pro. Beztak ti už tak občas v duchu říkám,“ přiznal se s úsměvem Harry. „Kromě toho, kdyby žili moji rodiče, sotva bych ti říkal Lupine,“ dodal. Jak se ukázalo, nikdo z přítomných neměl námitek.

„Ptej se mě na co chceš a já ti na něco možná i odpovím,“ vybídl Remus Harryho.

„Téhle výsady si važ. My dva jsme dospělí, vyšlí ze školy, vyděláváme víc než mnozí z Řádu, ale jakmile se na něco zeptáme, slyšíme jen: Nejste členy Řádu. Cokoli vám řekneme, vás může přivést do nebezpečí,“ napodobil Fred hlas své matky.

„Ale do Řádu nás pochopitelně vzít nechtějí,“ řekl trpitelsky George.

„Jo, a mamka dokonce chce po Brumbálovi, aby nás vzal zpátky do školy,“ postěžoval si Fred. „Sice nám to už k ničemu nebude, ale ona na tom prostě trvá.“

„To stačí,“ zarazil je Remus. „Na své rodiče si stěžujte později. Do Řádu byste mohli jít, kdybyste byli plnoletí, což jste, a kdybyste vyšli školu, což jste jaksi nevyšli, protože nemáte ukončený sedmý ročník. Proto bych očekával, že se do Bradavic budete chtít vrátit. A co se týče Harryho, Brumbál uznal, že musí mít základní přehled, protože kdyby určité věci věděl dřív, nikdy by nešel na ministerstvo. Vy ostatní jste tady jen proto, že by jste se to od Harryho stejně dozvěděli, ať si Molly myslí cokoliv, takže nemá cenu cosi Harrymu šeptat pod rouškou tajnosti.“

Po tomto prohlášení se rozhostilo ticho.

„Takže,“ zahájil Harry: „začneme od začátku. Přes prázdniny jsem neodebíral Denního věštce, ale předpokládám, že už všichni věří, že se vrátil. Co se děje na ministerstvu?“

„Popletal je sice stále předseda, ale moc dlouho se tam už neudrží. Po každém novém útoku se lidé čím dál tím víc dovolávají jeho odstoupení. Říkají, že kdyby upozornil veřejnost dřív, mohli se lépe připravit na obranu. V tomhle pravdu nemají, kdyby se jeho znovuzrození oficiálně oznámilo dříve, začaly by dříve i ty útoky. Ale na druhou stranu se tam snad dostane místo něj někdo lepší.“

„Kolik bylo útoků?“ zeptal se Harry tiše.

„Jen pár, ale zato hodně silných. Téměř vyhladili pokrevní linii McStayerů. Unikl jen jeden mladý pár, který byl v tu dobu utajeně v zahraničí. To naštěstí smrtijedi nevědí, protože jejich sídlo srovnali se zemí a netuší, že uvnitř nebyli všichni. Nikdo jiný takové štěstí neměl. Kromě Spareových.“

„Proto mamka nechtěla zůstat v Doupěti. Říkala, že když jsme tady vydrželi jedny prázdniny, přežijem tu i další,“ vmísila se do rozhovoru Ginny. „Všichni, na které zaútočili, totiž byli krvezrádci.“

„Ale nejsme tu od začátku prázdnin, jen sotva dva týdny,“ doplnil Ron. „A tady Hermiona přijela třicátého, stejným způsobem jako ty, akorát až po večeři.“

„A jak unikli Spareovi?“

„No,“ zaváhal Náměsíčník: „všechny útoky ohlásil Voldemort... (všichni Weasleovi sebou škubli) ...až když odcházeli na akci samotnou. Ale před tímhle útokem přinesl nějaký smrtijed Voldemortovi... (další škubnutí) ...nějakou zprávu a ta malá chvíle stačila...“

„Snape,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby.

„Profesor Snape, Harry. A dřív než na něj začneš nadávat, uvědom si, že Spareovi měli opravdu štěstí. Severus ani nestihl poslat celou zprávu. Naštěstí si to Moody dal dohromady a Spareovi byli přestěhováni na místo chráněné Fidelovým zaklínadlem, stejně jako předtím mladí McStayerovi. Je to jeden ostrůvek s několika domy, tajemství leží celkem na třech kouzelnících, aby to bylo skutečně bezpečné místo, když už tam přesouváme zachráněné.“ Tónem hlasu dal Remus jasně najevo, že tuto kapitolu považuje za uzavřenou. Harry se podřídil.

„Co je s Umbridgeovou?“ vzpomněl si na další nenáviděnou členku profesorského sboru.

„Je v Azkabanu,“ řekl Fred.

„COŽE?!“ vyhrkli všichni kromě George a Remuse.

„Několik dní po tom, co opustila Bradavice, se v Děravém kotli hrozně opila.“ Ve Fredově hlase byla znát spokojenost. „Pustila si pusu na špacír. Podrobně všechno povyprávěla celý hospodě. O těch sadistickejch trestech, o tom, že ti lila do čaje veritasérum a dokonce i o tom, že na tebe poslala do Kvikálkova ty mozkomory. Prostě na sebe práskla úplně všechno. Teprve když usnula pod stolem, oznámil to Tom ministerstvu. Soud proběhl okamžitě. Dostala deset let.“

„Tolik?“ podivil se Ron. „Myslel jsem, že byla s Popletalem jedna ruka.“

„To byla, ale ten zmetek doufal, že díky tomu rozsudku si nakloní veřejnost. K jeho značnému rozčarování bylo odhlasováno utajení celého případu. Všem svědkům z hospody bylo důrazně doporučeno o tom nikde nemluvit,“ vysvětloval Fred ochotně.

„Jak jste se k tomu teda dostali vy?“

„Jednoduše, Hermiono. Byly jsme zrovna v Kotli, když si to tam ta baba přihastrošila. Ale řekl bych, že tady pro Remuse to taky nebyla žádná novinka,“ vrhl George významný pohled na jmenovaného.

„Řád,“ řekl Remus prostě.

„A co Percy, už s vámi mluví? Po tom všem? Taky přece tý babizně věřil.“

Všichni z místnosti si vyměnili zachmuřené pohledy. „Nemluví,“ odpověděl George krátce. „Nedokáže tátovi odpustit, že mu řekl, co si o něm myslí a asi taky že měl ve všem pravdu. Odjel jako zástupce anglických kouzelníků do Austrálie.“

Harry vycítil, že je opět třeba otočit list. „Kdo je Leojika?“

„Kdo?“ nakrčil Remus nechápavě čelo. Harry jim stručně popsal vzhled i návštěvu přízračné ženy. „Nemůžu ti pomoct, Harry, neznám ji. Ale je to... zvláštní... Řekla ti, že její pravnuk je členem Řádu... Navíc je divné, že by mě a Tonksové nic neřekli, když jsme pro tebe šli... Prostě... zvláštní. Zeptám se na to Brumbála.“

„Můžeš nám říct alespoň něco o akcích Řádu? Rozrůstá se vůbec?“

„Pochopitelně, že se rozrůstá, sice pomalu, ale rozrůstá. O akcích ti můžu říct jen tolik, že skončilo hlídkování přede dveřmi do oboru záhad,“ pousmál se smutně Remus. „I když něco málo bych vám možná...“

„URČITĚ!“ vyhrkli všichni unisono.

„Dobrá zpráva je, že obři se nakonec rozhodli být nestranní. Prozatím. Je to dost křehké rozhodnutí, bude trvat, dokud budou mít stejného náčelníka. Nikdo si je nezajistí napořád. Obři se řídí podle rozhodnutí svého kmenového vůdce. Mohou stát ráno na jiné straně než večer. Špatná zpráva je, že mozkomoři už definitivně patří k Voldemortovi,“ oznamoval Náměsíčník a nevšímal si dalšího trhnutí ve Weasleyovských řadách. „Umbridgeová se s nimi sotva setkala. Naštěstí odešli jen oni. Chci říct – neosvobodili žádné vězně.“

„Víc bys nemohl...?“ ptala se Hermiona.

„Ne.“

„Teď mě tak napadá,“ přimhouřila dívka podezřívavě oči. „Kde je Krátura? Jsem tu pět dní a ještě jsem ho ani nezahlídla.“

„Je zavřený v jednom pokoji. Přes dveře je páska s nápisem Krátura. Nepřehlédneš to. Musím tě důrazně varovat, aby ses k němu nepokoušela dostat. Jídlo i pití tam má a ven ho pustit nemůžem, protože už není vázán k Siriovi mlčenlivostí o věcech Řádu a zároveň, dokud neskončí dědické řízení, nemá nového pána, který by mu zakázal žvanit.“

„Ale skřítkové mají přece spoustu svých vlastních kouzel...“ ozval se Harry.

„Neboj, to víme.“

„A kdo vlastně zdědí Siriovy věci?“  přemýšlela Ginny nahlas.

„To nevím,“ pokrčil Remus rameny. „To zařizuje Brumbál. I když... osobní tip bych měl,“ upřel oči na Harryho. Ten si vzpomněl na svůj sen na lesní pasece a pod Hermioniným rentgenovým pohledem se nervózně ošil. Ale dobře věděl, jak její pozornost obrátit jiným směrem.

„Nevíte někdo, kdy nám mají přijít výsledky NKÚ?“ zeptal se všeobecně. Jeho záměr vyšel beze zbytku.

„NKÚ!“ vyhrkla Hermiona. „Jak jsem se jen mohla zapomenout zeptat! Nevíš, Remusi, kdy...?“

„Mohu ti odrecitovat akorát oficiální zprávu –  první týden v srpnu. Je čtvrtého.“

„To je divný, loni to chodilo podle příjmení,“ oznámil Fred.

„Jo, nám to přišlo poslední den,“ doplnil George.

„Takže nám to bude chodit postupně?“ zasténal Ron. „To je snad naschvál, ne? Abych měl větší agónii. Nejdřív přijdou dokonalé známky Hermioně, pak velmi slušné známky Harrymu a až pak ty moje.“

„Proto je to divný, Ronánku,“ vysvětloval jízlivě Fred. „Grangerové by to mělo přijít prvního nebo druhého.“

„Tak agónie se bát nemusíš,“ uklidňoval ho Remus. „A na tebe nikdo nezapomněl, Hermiono. Vždyť přece víte, že sovy létají kvůli Fidelovu zaklínadlu za Brumbálem, tedy pokud odesílatel nezná adresu. Určitě vám to předá hromadně.“

„Kvůli vám se dozvím svoje výsledky později.“ Hermiona se na ně zlobně dívala, jako by byli oba osobně zodpovědní za své příjmení. Po chvíli se začala dvojčata smát, brzy se k nim přidala Ginny, pak Remus, Ron, Harry, nakonec i sama Hermiona. Byla to hrozná úleva, pořádně se zasmát nějaké blbosti. Všem jako by se krví rozléval lektvar blaženosti. A také, jak si Harry později uvědomil, to byl jeho první opravdový smích od ministerstva. Remus na tom byl podle jeho odhadu stejně. Sirius byl konec konců jeho nejbližší přítel, jeden z Pobertů.

Harry počkal, dokud smích neopadl. „Je ještě něco, co bych měl vědět?“

„Ode mne už nic," prohlásil Remus rezolutně. Přesto se z něj ostatní pokusilli ještě něco vytáhnout, ale vlkodlak byl neoblomný vůči všem prosbám. Tak alespoň ještě Ron Harryho spiklenecky informoval, že Bill chodí s Fleur Delacourovou, což, jak poznamenal, se dalo čekat od chvíle, kdy jí začal dívat lekce englištiny. Rozhovor se stočil ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím.

Fred Harrymu vysvětlil, že většinu spodní části obchodu zaujímá krám a další značný prostor pak sklad zboží. Původně sice s Georgem bydleli v bytě v patře, ale ten teď pronajímají prodavačce, kterou přijali, protože se chtějí hlavně věnovat vymýšlení nových legrácek, i když stále v krámu prodávají a někdy tam i přespávají. Vývojovou laboratoř,  jak to Fred nazval, přesunuli nejprve do Doupěte a později do štábu Fénixova řádu, za což pomáhají s úklidem. K tomu George zachmuřeně podotkl, že největší problémy dělá při prodeji dodržování bezpečnostních stupňů. Po sérii nechápavých pohledů je seznámili s dvojným prodejním žebříčkem – podle věku a podle důvěryhodnosti.

„Však to pochopíte, až to uvidíte,“ zakončil svou řeč George, když dovnitř vešla paní Weasleyová.

Paní Weasleyová jim řekla, že ačkoliv jsou již uklizeny všechny pokoje kolem hlavního schodiště, dům je bohužel mnohem větší, než vypadá. (To o uklizení byla pravda. Všude byly v lustrech nové svíčky, přes obraz paní Blackové byl nový, velmi těžký závěs, ve vstupní hale byl navíc huňatý koberec na zmenšení hluku při padání stojanu a podobně. Všude visely nové, barevné a veselé obrazy přírodních scenérií, nábytek byl přelakován, dokonce i schody byly kouzlem vráceny do neošlapaného stavu.) Jistě si prý již všimli, že ze tří podlaží (dům byl pětipatrový) vedou nenápadné chodby k dalšímu schodišti v další části domu (Harry si všiml jen dvou – ze stejného patra, kde měli pokoj a z pátého patra, hned vedle místnosti s Klofanem.).

Až do oběda si tedy krátili čas tím, že uklízeli nejvrchnější chodbu. Do další části domu jim paní Weasleyová doporučila nechodit, dokud se to tam neprověří. Nikdo neměl námitek, neboť chodba pokrytá zeleným slizem jim na ukázku docela stačila. Kouzla se k Fredovu a Georgovu zklamání ukázala být neúčinná (dokud nebyl sliz v kýblu, pak stačilo Evanesco), takže se museli smířit s nabíráním slizu na lopatku a házením do kýble. Chvíli poté, co paní Weasleyová odešla, George se spikleneckým úsměvem jeden kýbl slizu kamsi odnesl.

Této práci unikla jenom Ginny, pomáhající s přípravou oběda, a Remus, sepisující hlášení pro Řád.

*****

„Tak kde je zas ten Remus,“ rozčilovala se paní Weasleyová nad plným talířem u prázdného místa, když už všichni ostatní dojídali.

„Kdo tu bere mé jméno nadarmo?“ vešel s úsměvem Remus do dveří.

„My o vlku...“ zamumlal Fred.

Remusův úsměv se na chvíli o něco rozšířil. „Běž do svého pokoje,“ otočil se k Harrymu. „Někdo tě tam čeká.“

Ten někdo byl Brumbál. „Rád tě zase vidím, Harry,“ vítal ho. „Doufám, že se na mě už nezlobíš. Alespoň ne tolik.“

Jmenovaný poněkud zrozpačitěl, když si vzpomněl, jak v záchvatu vzteku ničil Brumbálovy věci.

„To je v pořádku, Harry,“ všiml si starý kouzelník rozpaků mladého kouzelníka. „Já vím dobře, jak ti bylo. Když vezmeš v úvahu můj věk, uvědomíš si, že už jsem byl na mnoha pohřbech. Ale o tom s tebou teď mluvit nechci. Říkal ti někdy Sirius něco o své závěti?“

V Harrym hrklo. „Ne.“

„Abych to zkrátil, jeho závěť je velmi jasná. Všechno odkazuje tobě. Ty hlavní věci tady vyjmenoval,“ pozvednul Brumbál pergamen. „Svůj trezor...“ podal Harrymu drobný zlatý klíček, podobný tomu, který už měl: „...dům, všechny věci v něm, Kráturu a i Klofana. Co se toho týče, měl bych drobný návrh.“

„Poslouchám.“

„Remus ti už řekl o tom ostrůvku, že?“ Harry přikývl. „Spareovi by se o něj určitě rádi postarali. Tady je pořád zavřený, po Siriově smrti skleslý, tam by ožil. Když tak o tom přemýšlím, je zvláštní, že dokud žil Sirius, Klofan nikdy nevypadal, že by trpěl nedostatkem pohybu, ale to je teď vedlejší. Souhlasíš s mým návrhem?“

„A víte určitě, že by se o něj postarali?“

„Určitě. Sami mají samici hypogryfa, proto mě to napadlo. Měl by i společnost svého druhu.“

Harry se krátce zamyslel. „Souhlasím,“ řekl nakonec. „Ale chtěl bych, aby tu ještě pár dní zůstal.“

„To není problém. Dáme ho k Spareovým až po tvém odjezdu do Bradavic. A o prázdninách ho klidně budeš moct navštívit. Dále, Sirius nikdy nebyl zbaven tvého poručnictví, přestože žiješ u Dursleyů. Tvým poručníkem jmenoval Remuse, v případě jeho smrti Tonksovou.“

„Proto se Remus tak usmíval, když přišel na oběd,“ zamumlal Harry spíš sám pro sebe. „To je vše?“ pozvedl oči k Bradavickému řediteli, který na něj pátravě hleděl přes skla svých typických půlměsícových brýlí.

„Vidím, že máš něco na srdci. Jen mluv!“

„Kdo je Leojika, pane?“

Brumbál se zachmuřil. „Mluvíš o Leojice Glormyové? Duchovi?“

„Asi ano, není to příliš obvyklé jméno, nemyslíte? A duchů zas tolik není.“

„Poslal ji za tebou a ona s tebou mluvila?“

„Mluvila se mnou, ale kdo ji poslal, to nevím. Říkala, že její pravnuk. Pane? Stalo se něco?“

„Snad ne, Harry, ale musím hned odejít něco zařídit. Tedy pokud už nic nepotřebuješ.“

„Ani ne.“

Brumbál mu podal dva svazky dopisů. „Tohle jsou vaše výsledky NKÚ a dopisy z Bradavic. Sice byste je měli dostat o něco později, ale trochu jsem věci popohnal. Mimochodem,“ zastavil se ve dveřích: „oprav mě, jestli se mýlím, ale nevypadal jsi moc překvapeně, když jsem ti říkal, že jsi všechno zdědil.“

„Remus nám říkal, že si myslí, že to tak bude.“

„Ach tak. Pozdravuj ostatní.“

„Budu. Nashledanou.“

Brumbál vyšel z pokoje a přemístil se pryč. Harry si natáhl hábit (předtím byl kvůli uklízení oblečen po mudlovsku), zastrčil dopisy do kapes a sešel dolů.

„Zdravíme vás uctivě, pane domu,“ vítal ho s předstíranou podlézavostí George.

„A doufáme, že nás, ubohé dlužníky vaší šlechetnosti, nevyhodíte na mráz,“ přidal se Fred. Za jeho zády Ron vyprskl smíchy. Remus jim očividně všechny novinky ještě za tepla vypověděl.

„No, já nevím,“ předstíral Harry zamyšlenost. Po tom smíchu jako by prorazil nějakou bariéru, která mu od ministerstva bránila být veselý. „Když uvážím, že venku je i v noci dvacet stupňů, ztrácí vaše prosba na údernosti...“ to už se smáli všichni, včetně paní Weasleyové.

„Proč ses vlastně převlékl do hábitu?“ zajímala se Hermiona. „Vždyť přece víš, že ještě budeme uklízet to svinstvo tam nahoře v chodbě.“

„Protože, má drahá dočasná podnájemnice, je to velmi užitečný oděv. Je důstojný pro pana domácího, působí slavnostně, tedy rozhodně slavnostněji než džíny a hlavně...“ zaculil se: „...hlavně má velmi praktické a hlavně velké kapsy.“ S těmito slovy vytáhl na světlo světa tři dopisy.

„HARRY!“ vykřikla Hermiona a vyrvala mu dopisy. Dva položila na stůl, z třetího chvějícími se  prsty vytáhla pergamen a rozložila ho. „Mám všech deset NKÚ,“ oznámila po chvíli a klesla na nejbližší židli. Harry ji téměř nevnímal. Četl svůj vlastní dopis.

Vážený pane Pottere,
s radostí Vám oznamuje, že právě držíte výsledky Náležité kouzelnické úrovně (NKÚ), zkoušky hodnocené nezávislými členy komise, kterou jste skládal před čtyřiceti dny.
Známkovaní Náležité kouzelnické úrovně
Dostačující známky: Vynikající (V)
                                   Nad očekávání (N)
                                   Přijatelné (P)
Nedostačující známky: Mizerné (M)
                                       Hrozné (H)
                                       Troll (T)
Předmět                                  Vaše známka
Astronomie                                    M (P)
Bylinkářství                                    N
Dějiny čar a kouzel                       M
Jasnovidectví                                 H
Kouzelné formule                           N
Lektvary                                         V
Obrana proti černé magii               V
Péče o kouzelné tvory                    V
Přeměňování                                   N
Gratulujeme vám k Vašim výsledkům a přejeme hodně zdaru v budoucím studiu. 

„To není možné,“ nevěřil Harry svým očím.

„Co není možné,“ vytrhl mu George dopis a rychle ho přelétl očima. „Gratuluju, máš víc NKÚ než my oba dohromady.“ Pak se zarazil. „Co znamená tohle? To tam Ron nemá.“

„Co?“ chtěl vědět Ron. Byl ještě bledý, ale oči mu svítily. Asi dopadl dobře.

„No, Harry má u astronomie známku M a v závorce P.“

„To mám taky,“ řekla Hermiona. „Až na to, že mám N, v závorce V.“

„O tom mi Artur říkal,“ poznamenala paní Weasleyová. „Ten zkoušející, co tam byl s vámi, napsal do záznamu o tom mumraji dole, když chtěli zatknout Hagrida. Podle něj to hodně ovlivnilo vaši pozornost, takže každému, kdo tam byl, přičetli několik bodů. U tebe a u Harryho to na rozdíl od Rona ovlivnilo známku,“ zakončila vyčerpávající výpověď.

„Ehm,“ odkašlal si Harry bezděky napodobující Umbridgeovou. „Já jsem nemluvil o astronomii, ale o lektvarech. Mám V, ale dobře vím, že to není možné, tak dobrý jsem prostě nebyl.“

Všichni na chvíli ztichli. Pak se ozval Ron. „Já nechápu, na co si stěžuješ, Harry. Já mám z lektvarů M. Copak nejsi rád? Chceš přece být bystrozorem, ne? A na to lektvary potřebuješ.“

„To jo, ale já vím naprosto přesně nejméně o pěti chybách, které jsem udělal. Na V to nebylo.“

„To jsem si myslela o starodávných runách taky. Ale nakonec z nich mám V,“ namítla Hermiona.

Harry to vzal, přestože mu cosi našeptávalo, že je za tím Brumbálův vliv. „Trochu jsem věci popohnal...“ Těžko říct, jestli mohl svým vlivem zapůsobit na členy komise tak, aby zapsali lepší známky, než měli. Umínil si, že se ho na to někdy zeptá. Ale Ron má pravdu. Může studovat na bystrozora. Raději nebude nic moc řešit, jen se na to zeptá.

„Mimochodem, jaké máte známky?“ Přečetl jim svoje.

„Z obrany proti černý magii mám N, tam jsem zazmatkovala v praktické ukázce a z astronomie mám to N, v závorce V. Je to sice škoda, ale nechci v astronomii pokračovat, takže je to nakonec jedno,“ dodala trochu zklamaně Hermiona.

„Beztak jsi zaručeně nejlepší z ročníku, jako vždycky,“ utěšoval ji Ron. „To já mám z lektvarů emko, jak už jsem říkal, stejně jako z jasnovidectví, což se dalo čekat, z přeměňování a dějin čar a kouzel mám P a nad očekávání mám z astronomie, bylinkářství, kouzelných formulí, obraně proti černé magii a péče o kouzelné tvory. Ale za tu obranu vděčím jen tobě, kámo.“

„A my jsme na tom podobně,“ přihřál si rychle svou vlastní polívčičku Fred. „OVCE z obrany proti černé magii můžeme skládat z fleku a nic jiného už od školy nepotřebujeme.“

„Ale potřebujete,“ uzemnila ho paní Weasleyová. „Harry vás učil jen kouzla, která sám uměl, to znamená kouzla do pátého ročníku...“

„S tím bych tak docela nesouhlasil, Molly,“ vmísil se do debaty Remus. „Patronus nezvládnou ani mnozí už vyšlí frekventanti.“

„Ano, ale to je výjimka. Ostatní kouzla jsou nižší kategorie. A kromě toho si pořád stěžujete, že vás nechceme přijmout do Řádu. Tak dokažte, že o to stojíte!“

„No jo, mami, ale přece nepůjdeme do nižšího ročníku. Kromě toho máme tři čtvrtiny sedmáku za sebou, jenom bychom tam plýtvali svým talentem.“

„Třeba byste nemuseli opakovat celý rok.“

„Jo, to určitě,“ ušklíbl se George. „Víš ty co? Jestli nám nějakou takovou alternativu Brumbál nabídne bez jakéhokoliv tvého přičinění, nebo kohokoli jiného,“ pohlédl na Remuse: „slibuju, že se do školy vrátíme.“

Paní Weasleyová chvíli přemýšlela. „Tak dobře.“

„Abych nezapomněl,“ ozval se Harry. „Brumbál mi dal ještě tohle.“ Vytáhl druhý svazek dopisů a podal ho Hermioně.

„Dopisy ze školy,“ zjistila. Hodila Harrymu a Ronovi ty jejich. „A jsou tu i pro vás dva,“ pravila nezvykle škodolibě směrem k dvojčatům. George si od ní sebevědomě převzal dopisy. Místností se rozlehlo tiché šustění pergamenu.

Jak Harry zjistil, obsahoval nezvykle tlustý dopis tři části. Klasické vypsání učebnic, informace o tom, na jaký předmět je potřeba jaká úroveň NKÚ spojené s upozorněním, že pro ověření dosažených výsledků si má každý student s sebou vzít dopis z ministerstva a ještě něco...

Vážený pane Pottere,

s radostí vám oznamuji, že jste byl vybrán do funkce patron koleje. Podrobnosti vám budou sděleny v Bradavicích ředitelem/ředitelkou vaší koleje.

                                                                                                                   Minerva McGonagallová,

                                                              zástupkyně ředitele

To vypadalo velmi zajímavě. Ze zamyšlení ho vytrhl Fredův hlas. „Georgi, já tě asi zabiju.“

„Co se stalo?“ zajímala se Ginny.

„Georgi, ty blbče!“ Fred jen sténal a neodpovídal. Všichni z místnosti se na sebe střídavě dívali, jen George a Fred leželi tváří na stole.

Jakmile Harrymu došel důvod jejich zoufalství, začal se tiše smát. Viděl, že Hermiona je na tom stejně. Dvojčata si sama naběhla. Postupně pochopili i ostatní. Brumbál jim totiž poslal pozvánky k dostudování za takových podmínek, které po Georgově slibu nemohli odmítnout. Musí jen být na určitém počtu hodin, během svého pobytu dodržovat školní pravidla (alespoň v té míře, jak dodržovali pravidla v sedmi předchozích letech) a na konci roku budou s ostatními skládat OVCE. Jinak si mohou dělat, co chtějí, dokonce ani nemusí být v Bradavicích.

Harry od živě se bavící společnosti odtáhl Hermionu. „Poslyš,“ zeptal se tlumeně: „co je zač patron koleje? Nikdy předtím jsem o tom neslyšel.“

„Každé dva roky se z šestého ročníku vybírá jeden patron. Za každou kolej jeden. Většinou je to někdo, komu prefekti a vlastně i ostatní důvěřují a ke komu mají úctu. V sedmáku se z něj může stát primus. Kdo to je, to vědí jenom ti, co mají prefekturu a potom pochopitelně profesoři. Jak ses to dozvěděl ty, Harry?“ Pak jí oči zazářily poznáním. „Harry!“ vykřikla na celou místnost. „Ty jsi nový patron koleje?“

Všichni ztichli a obrátili se jejich směrem. „Dík, Hermiono,“ zavrčel Harry.

„Takže ty jsi opravdu patron koleje?“ ptal se Remus. Harry přikývl. „To byl i James. Pak se stal primusem.“ Harry se div nebouchl do čela. Brumbál mu přeci o jeho rodičích říkal, že Svého času byli primus a primuska. Harryho nikdy nenapadlo, jak je to možné, když věděl, že prefektský odznak dostal Remus.

/clanky/proc-je-harry-patron-koleje

„Co je zač patron koleje?“ položila Ginny Hermioně stejnou otázku jako před chvílí Harry. Hermiona zopakovala svou odpověď, soudíc, že teď už je utajování zbytečné.

„Ale nesmíte to nikomu říct. Nemáte to vědět,“ zakončila důrazně a vrhla varovný pohled nejen na Ginny, ale hlavně na Freda a George.

„To už jsme pochopili, Hermiono.“ V Georgově hlase bylo stále patrné zklamaní. „Akorát mi vysvětli, na co ta funkce je, když o ní nikdo neví.“

„To sami nevíme, myslím, že mu to vysvětlí McGonagallová na začátku roku. Každopádně nám, jako prefektům, loni řekla, že za patronem máme jít, kdyby třeba došlo k útoku na Bradavice, nebo kdyby se něco stalo s Buclatou dámou a studenti se nemohli dostat ven z koleje.“

„Kromě toho,“ připojil se Ron: „ti teď Malfoy může vlézt na záda. Chci říct, že prefekti z ostatních kolejí sice neznají patrony ostatních, ale i když ti bude chtít odečítat body, počítadlo ho nebude poslouchat.“

„A kdo byl patron loni?“ chtěla vědět Ginny.

„Nesnaž se,“ odbyl ji Ron. „Ani o tom se nemá mluvit.“

„Mně můžeš,“ zamávala Ginny svým dopisem. Na tváři se jí roztáhl široký úsměv. „Jsem prefektka,“ oznámila šťastně.

Ronovo Tak se zeptej McGonagallky zaniklo v pochvalném výkřiku paní Weasleyové.

O půl hodiny později se pokračovalo v drhnutí horní chodby.