Jdi na obsah Jdi na menu
 


4: Území teror inkognita

13. 3. 2008

Nemá smysl rozčilovat se nad tím, co nemůžeme změnit. Nemá smysl rozčilovat se nad tím, co můžeme změnit.---Patricie Holečková

„Tak jdeme?“ přehlédla Tonksová skupinu skládající se z Harryho, Hermiony a čtyř nejmladších Weasleyových. Všichni přikývli. Bylo krátce po snídani, při které Harry jedl mlčky a snažil se vybavit si, co se mu v noci zdálo tak děsivého, že nejen Rona, ale i sebe probudil svým křikem. Každopádně se to odchodem od Dusleyových zhoršilo. Mohl za to dům a znovu oživené vzpomínkami na Siriuse, Harry to dobře věděl. Teď byl vděčný za zdlouhavé a namáhavé uklízení. Alespoň přišel na jiné myšlenky i když zněly třeba: Proč to svinstvo nejde dolů.

Dnes měli na programu vrchní patro druhé části domu. To, do kterého ústila ona chodba. Předešlý večer se tady krátce stavil Moody a prošel toto i jedno nižší podlaží s čidly černé a vražedné ochranné magie. Našel pár věcí, které ihned zlikvidoval. K uklízecí četě se přesto raději přidala Tonksová. Remus nebyl k nalezení, prý záležitost Řádu.

Hned za chodbou bylo odpočívadlo, na němž stály tři obrovské zaprášené vázy se suchými květinami. Z odpočívadla vedly troje dveře do podkrovních místností, podobných té Klofanově, jenom naprosto přeplněných nejrůznějším harampádím.

 

Ron tiše zasténal. „Tak tohle bude fakt lahůdka. To budem uklízet kolik dní!“

 

„Ale no tak, klídek, brácho,“ řekl George a se zájmem si prohlížel prastarý malířský stojan z třešňového dřeva zdobený vyřezávanými lebkami. „Myslím, že tu najdeme lecos užitečnýho. Vypadá to, že sem odkládali všechno, co se jim už jinam nehodilo. Ani nevíš, co všechno tady může být.“

 

„A to mě právě děsí,“ poznamenal Ron ponuře.

 

„Začneme tím levým skladištěm,“ přerušila je Tonksová, která očividně z nadcházející práce rovněž nebyla zrovna u vytržení. „Prostě všechno vynosíme tady na to odpočívadlo a teprve pak to projdeme a vyčistíme.“ Kouzlem posunula vázy ke zdi.

 

„A dejte bacha, ať to nedáváte hned na okraj schodiště,“ dodal Fred.

 

Pustili se do práce. Zjistili, že to ani zdaleka není tak hrozné, jak to vypadalo. Fred, George a Tonks vše nadlehčovali kouzly a tak měli brzy místnost vyklizenou. Kromě malířského stojanu tu bylo pět truhel, prázdné obrazové rámy, stojan ověšený klobouky proti nimž vypadal Moudrý klobouk jako výstřelek pařížské módní extravagance, do přehozu zabalené křeslo a cosi, co se značnými obtížemi identifikovali jako stojací zrcadlo obřích rozměrů. Bylo čímsi zapatlané tak hrozně, že nejen nešly rozpoznat plastiky na rámu, ale měli problém určit, která strana je líc. Místnost sama měla na jedné straně zešikmenou střechu, v ní okno zapatlané stejně hrozně jako zrcadlo, navíc leštěnou podlahu ze světlého dřeva a neporušenou béžovou malbu, což zprvu všichni svorně považovali za iluzi, dokud Tonksová nevyzkoušela několik kouzel. Poté je informovala, že to je jen velmi povedené trvanlivé kouzlo, které zachovalo dřevo a omítku ve stejném stavu jako před lety. Ginny navrhla, aby místnost prozatím nechali prázdnou, protože, jak poznamenala, je to nejhezčí místnost v baráku, alespoň co viděla. Pokud vyčistí to okno, určitě by šla využít líp než jako skladiště. Návrh byl jednomyslně přijat, takže se dali do vyklízení prostředního skladišťátka, jen museli vynesené věci začít dávat i do spojovací chodby.

Tato místnost, jenž byla nejmenší z těch tří, měla podobné, stejně zašpiněné okénko, tři bedny bez vík plné rozbitého skla, asi deset kouzlem k sobě svázaných a vesměs polámaných košťat, obrovitou bednu, co málem neprošla dveřmi, vycpanou ovci, skříň a podivné koše ve kterých s úžasem poznali předchůdce famfrpálových branek. Stav místnosti byl pravým opakem té vedlejší – dřevo bylo natolik shnilé, že se na něj odvážili až po podpěrném kouzlu Tonksové a na šedé stěně byl obrovský flek podezřele připomínající krev. Z těch, co mohli kouzlit, nešel nikomu odstranit, tak se dohodli, že ho přenechají paní Weasleyové a vyklidí zatím i poslední pokoj.

Tady většinu místnosti zabírala skříň, kterou vzhledem k jejím rozměrům určitě skládali na místě, protože dveřmi neměla šanci projít. Dále byl v místnosti pevně srolovaný koberec, zdobená soví klec, nezbytné okénko a o stěnu se opírala hromada moly prožraných kožešin, kdysi zřejmě předložek před krby. Pokoj samotný vypadal podobně jako ten, ve kterém byl ubytován Harry s Ronem.

 

„Myslela jsem, že vyklidíte nejdříve jen jeden pokoj,“ ozvalo se z chodby.

 

„My jsme chtěli, mami, ale jedné místnosti je na skladiště škoda a v druhé je na stěně flek, který jsme nedostali pryč, tak jsme chtěli počkat na tebe,“ vysvětlovala Ginny. To už k nim došla paní Weasleyová hůlkou před sebou postrkujíc obrovský tác s občerstvením.

„No dobře, tak tady máte něco k jídlu a já se na to podívám.“

 

Všichni si posedali na bedny a pustili se do obložených chlebů a čaje. Paní Weasleyová v několika vteřinách odstranila skvrnu ze zdi prostřední místnosti, pak šla se podívat do té první.

 

„Musím říct, že mě dost překvapuje, že je tady tak zachovaná místnost, když si vzpomenu na všechny ostatní.“

 

„Myslím, že tam nějakou dobu bydlel někdo, kdo neměl rád domácí skřítky,“ ozvala se Hermiona. Ron obrátil oči v sloup. Hermiona po něm sekla pohledem a pokračovala. „Proč by tam jinak čaroval to kouzlo na udržení původního stavu? Je dost složité. Proč by ho jinak používal někdo, kdo má k dispozici skřítka?“

 

„Třeba prostě jen neměl rád, když ho skřítkové rušili při práci,“ zamyslel se Harry.

 

„Proč myslíš?“

 

„Protože tam byl malířský stojan a prázdné rámy. Vsadím se, že v jedné z těch beden budou plátna. Určitě tam bydlel nějaký malíř a když se zažral do své práce, vadilo mu, když ho skřítkové vyrušovali.“ Všichni připustili, že to zní docela pravděpodobně. „A teď,“ navázal Harry: „co uděláme s těma věcma?“

 

„Ale to přeci záleží na tobě, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová laskavě.

 

„Na mně?!“

 

„Přece jsi všechno zdědil, Harry,“ vysvětlovala Hermiona. „Dříve o tom rozhodoval Sirius, teď je to na tobě.“

 

Čaj Harrymu zhořkl v ústech. „Neuvědomil jsem si to.“ Na všechny padla stísněnost.

 

„Je to takhle, Harry,“ řekla paní Weasleyová a pokládala prázdné šálky na tác. „Místnost se vyčistí, projdou se všechny věci, vrátí se tam to, co chceš, aby tam bylo. Všechno ostatní se snese do vstupní haly. Něco se vyhodí, něco se odnese na prodej, co se nevyhodí ani neprodá, ale momentálně to není kam dát, se dá do sklepa a udělá se soupis toho, co tam je. Myslím, že Sirius pokaždé prošel uklizený pokoj a sepsal i věci, které zůstaly. Problém je v tom, že všechny seznamy bral k sobě, ale já nevím, kde měl pokoj, asi je začarovaný. Stejně tak nemůžu najít spodní chodbu, vím, že tam je jen protože o tom mluvil.“ Vzala tác a odešla.

 

„Ty, Georgi, vyčisti tenhle pokoj,“ rozdělovala úkoly Tonksová: „Ty, Frede, zkus něco udělat s tím zrcadlem a já opravím podlahu toho prostředního. Vy ostatní proberte tyhle věci.“

 

Tady se nedalo celkem nic moc namítat. K hromadě na vyhození byly okamžitě přesunuty všechny skleněné střepy hned poté, co se ujistili, že mezi nimi není nic cenného. Za nimi byla bez zaváhaní přistrčena vycpaná ovce. Po štítivém probrání předložek našli dvě použitelné (kůži tygra a ledního medvěda, která byla zřejmě kouzlem bíle přibarvená), zbytek opět na vyhození. Klobouky se rozpadaly i po tom nejlehčím dotyku, jen stojan se rozhodli dole vyměnit s tím z trollí nohy. To už se k nim připojil i George a vyhodil košťata kromě stařičké Duběnky.

 

„Myslíte, že by o ty koše měl zájem nějaký sběratel nebo famfrpálové muzeum?“ zeptal se Harry, když přejížděl prsty po proutí.

 

„Určitě,“ potvrdil mu Ron. „A o to koště taky. Teda pokud si ho nechceš nechat, ale má jen sběratelskou hodnotu, na létání už fakt není.“

 

Harry tedy utvořil novou hromadu „na prodej.“ To už se k nim připojila i Tonksová a Fred, ten s nepořízenou.

 

„Necháme na mamce i to zrcadlo,“ ohlásil jednoduše. „Chtěl jsem se podívat do tý velký skříně, jestli třeba vevnitř nejsou nějaký další bedny nebo tak, ale nepodařilo se mi ji otevřít ani po alohomora.“

 

„K tomu budeš asi potřebovat tohle,“ poznamenala Hermiona a sundala z háčku na stěně kruh s klíči, jehož si nikdo jiný nevšiml.

 

Po chvíli už se dveře skříně s táhlým skřípotem otevřely. Vevnitř bylo několik oddělení. Harry přistoupil k tyči, na které viselo několik šatů. Vypadalo to, že je skříň ochránila před zubem času. Zkusmo jedny vyndal. Taneční šaty udělané z plíšků při sebemenším pohybu měnicích barvu do všech odstínů modré. Dívky zalapaly po dechu. Byly skutečně nádherné, to museli uznat i kluci, ač šatům vůbec nerozuměli.

 

„Hermiono?“ Harry se snažil porovnat šaty s její postavou. „Myslíš, že by ti byly?“

 

Hermiona pomalu přikývla. „Všiml sis, že si s sebou máme přivézt společenský hábit a maškarní kostým?“

 

Harry ztuhl. „Ne.“

 

Hermiona se jen zašklebila. „Potom si ty šaty zkusím, ale trvám na tom, že ti je zaplatím.“

 

„To není nutný.“

 

„Je.“

 

Harry se jí upřeně zahleděl do očí. „A nevíš, co bych s nima asi tak jinak dělal?“

 

„Přestaňte se hádat, vyřešíte to, až si je Hermiona zkusí, teď musíme probrat ty ostatní“ přerušila je Tonksová.

 

„Myslíte, že tam budou podobné?“ ptala se Ginny. Přitom se neúspěšně pokusila zatajit dychtivost v hlase.

 

„Jestli budou tvé velikosti, máš je mít,“ přislíbil jí Harry a obrátil se zpět ke skříni. Ukázalo se, že je plná nádherných šatů i hábitů, nejen dámských, ale také pánských.

 

„Asi jsi měl pravdu s tím malířem,“ zamyslela se Hermiona. „Tohle byla určitě šatna.“

 

„Jak to se sebou souvisí?“ sebral Ron Harrymu z úst nechápavou otázku.

 

„Myslím, že se tady vždycky převlíkli do toho, v čem byli malováni, ale to na normální nošení nebylo. Nepoznáváš tohle?“ strčila mu před nos tmavozelené šaty.

 

„Tý jo, ty má přece na sobě ta baba dole na obraze,“ vyhrkl Fred.

 

„Přesně tak.“

 

„Tuhle skříň bych zatím nechal být,“ ozval se George. „To ať projdou holky až budou mít čas. Vypadá to všechno zachovale, asi se nebude vyhazovat nic.“ Dívkám se sice moc nechtělo, ale byly kluky přehlasovány, a tak se s povzdechem přesunuly k věcem na odpočívadle. Jediné doposud neprozkoumané věci byly bedny v prvního pokoje. Znovu se potvrdila Harryho myšlenka – byla tam trochu zpuchřelá čistá plátna, hromada již nepoužitelných potřeb na malování a desky s náčrtky, na něž se však bohužel kdysi zřejmě dostala voda, takže na nich stěží šlo něco rozeznat. Poslední bednu neotevřeli.

Uklízení jim šlo od ruky mnohem rychleji, než čekali. Bylo sotva k poledni, když Fred, George a Tonks snášeli pomocí hůlek vyřazené harampádí do spodního patra. Ginny chtěla po Hermioně cosi vysvětlit z přeměňování, hladovec Ron šel zjistit, co bude s obědem, Harry se vymluvil na návštěvu Klofana.

 

Brumbál měl pravdu, hypogryf se velmi změnil. Paní Weasleyová už předtím Harrymu potvrdila, že se u něj střídají záchvaty zuřivosti, při kterých se div neproklove do vedlejší místnosti, s chvílemi, kdy jen leží u stěny a zírá před sebe. Kromě toho byla místnost značně zdemolována Klofanovým zobákem. Bylo to trochu zvláštní, ale dokud tu byl Sirius, nepůsobil Klofan nevyřáděným dojmem. Harryho kmotr se mu očividně věnoval mnohem více, než si ostatní mysleli.

Ukázalo se, že nyní se jedná o ten druhý případ. Když hypogryf uviděl svého novopečeného majitele, značně ožil, bohužel však po několika minutách upadl zpět do letargie. Chlapci se v něm nepodařil probudit zájem o cokoli, proto po chvíli s hlubokým povzdechem odešel. Vrátil se zpět ke skříni.

Všechny šaty v ní byly skutečně krásné. Harry se jimi probíral a vzpomenuv si na svůj slib, hledal nějaké, které by mohly padnout Ginny.

 

„Jednou, jen jednou, můžu tvá být...“

Harry se prudce otočil, rukou vytrhl z kapsy hůlku. Za ním nikdo nestál. Zpěv, který se k němu nesl, přicházel zezdola druhé části domu. Byl dívčí, ale zněl trochu podivně. A klavír, jenž tiše doprovázel pomalá smutná slova tklivou melodií, taky nezněl přirozeně.

 

„...Jednou, jen jednou pak můžeš jen snít...“

Harry opatrně vykročil dolů po schodišti. Vrzalo, ale naštěstí nebylo prohnilé a působilo bezpečně. Koneckonců, Moody po něm taky sešel do nižšího patra, takže by mělo unést i Harryho.

 

„...Však zapomenout, to nedokážeš...“

 

Čtvrté patro. Zpěv však zněl nejspíš z druhého. Harry zaváhal. Tam to Moody neprozkoumal. Možná by měl přeci jen zavolat ostatní. Ale do té doby by zpěv mohl utichnout. Pokračoval tedy co nejopatrněji dále.

 

„...tím jedním kývnutím se mi zavážeš...“

Třetí patro.

 

„...Zapomenout, to nedokážeš...“

Zpěv vycházel zpoza nejbližších zavřených dveří. Harry opatrně stiskl kliku a otevřel.

 

„...jedním kývnutím se mi zavážeš.“

Byl v knihovně. Kolem chlapce se táhly řady regálů se zaprášenými hřbety knih. Místnost byla mnohem větší, než by měla být, zřejmě byla upravená silnějšími variantami kouzel, která používali na ministerská auta. Všude bylo světlo vycházející odnikud, stejně jako na chodbě, uvědomil si Harry. Hned na zaprášeném stolku za dveřmi ležela otevřená kniha. To z ní se linul ten tajemný zpěv.

 

„Catherina dozpívala a zmlkla. Její oči se dívaly do dálky, jakoby do minulosti.“ „Proč? Proč takhle bloudíš?“ „Dick k ní přistoupil.“

 

Harry zaklapl knihu. Předčítání ustalo. Na deskách byl vyražen nápis Nezapomenutelná čarodějka. Očividně to byl nějaký kouzelnický román, který se sám předčítal s autentickými hlasy a zvuky. Šel za mluvící knihou! Harry vynadal sám sobě. Voldemortovi by očividně nedalo mnoho práce zase ho někam vylákat, když se vydal na průzkum nebezpečným domem a jeho jedinou motivací k takovému neuváženému činu byl hlas kouzelné knihy. Odešel z knihovny, Nezapomenutelnou čarodějku pod paží, tiše vystoupal po schodech zpět dříve, než si někdo mohl všimnout jeho nepřítomnosti. Sotva se trochu vydýchal, zavolal ho Ron na oběd. Téměř bezmyšlenkovitě zamkl skříň a klíče strčil do kapsy.

 

*****

 

„Jak jsi to mohl udělat! Uvědomuješ si, jak to bylo nebezpečné?! Mohlo se ti něco stát a my bychom vůbec nevěděli, kde jsi!“

 

Bylo krátce po obědě, Harry, Ron a Hermiona zůstali v jídelně sami. O původu Hermionina křiku jasně vypovídala kniha ležící na stole.

 

„Měl přece hůlku,“ namítl chabě Ron.

 

„Hůlku! On měl hůlku! A ty si myslíš, že by mu byla proti Voldemortovi něco platná?“

 

„Už se před ním párkrát zachránil!“

 

„Ale za jakou cenu?!“ Dívka se chytla za pusu. Po chvíli provinilého tichu se podívala na Harryho. Ať ji vytočil sebevíc, tohle přeci jenom nechtěla. „Promiň,“ řekla přiškrceným hláskem. „Já... Harry!“ vykřikla zoufalým hlasem a vyběhla za utíkajícím kamarádem.

 

Ale Harry nechtěl, aby ho dohonila, nestál o omlouvu. Vlastně ji ani z ničeho neobviňoval. Její poslední větu málem vyřkl současně s ní. Přesto ho rozhodila, chtěl být na chvíli sám. Schoval se za okraj závěsu přes obraz Siriovy matky a pozoroval, jak Hermiona vybíhá po schodech nahoru následovaná Ronem, který se však dost coural, očividně měl v plánu přijít až po přehlídce omluv a odpuštění. Když Ron přešel, Harry se trochu přitiskl ke stěně, aby obešel závěs nenápadnějším způsobem, protože se mu zdálo, že si toho prvního ukrytí paní Blacková všimla. Vykřikl zděšením, když propadl zdí na druhou stranu.

 

*****

 

Dopadl do kamenné chodby, která se od ostatních místností domu odlišovala jen tím, že na jejím konci byla francouzská okna, kterým vnikalo dovnitř tolik světla, že držáky na pochodně z tepaného kovu na stěnách skutečně byly určeny spíše pro okrasu. Po levé straně nebyly žádné dveře, po pravé jedny jediné. Prudce vstal a otočil se. Za ním nebyla žádná zeď, jen průchod do první části domu. Stál těsně za linií, kde končil koberec vstupní haly a začínaly tmavé kameny utajované chodby. Viděl, jak Ron následovaný Hermionou sbíhá dolů po schodech.

 

„Harry?!“ slyšel volání svého kamaráda.

 

„Tady jsem,“ odpověděl.

 

„Myslíš, že se mu něco stalo?“ ptala se nervózně Hermiona.

 

„Jak to mám vědět? Ale je to divný, sem by se přeci nikdo neměl dostat...“

 

„Tady jsem,“ opakoval Harry zvýšeným hlasem.

 

„...ale třeba jenom šel do jídelny,“ řekl Ron.

 

„Rone, byli jsme jen o patro výš, viděli bychom ho, jak vchází do dveří. Kromě toho bych řekla, že to bylo z druhé strany,“ ukázala Hermiona neomylně správný směr. „Musel se schovat za závěs,“ dodala.

 

„K tý ježibabě?“ zapochyboval Ron.

 

Harryho pohled sklouzl ke stěně, kde byla železná závora se zámkem a začalo mu svítat. Stejný systém byl i na nástupišti Devět a tři čtvrtě. „Tady jsem,“ vkročil na koberec. Musel se usmát výrazům svých kamarádů. „Našel jsem třetí průchod.“

 

„Harry,“ vzpamatovala se konečně Hermiona. „Chtěla jsem se ti omluvit za...“

 

„Odpuštěno,“ přerušil ji unaveně Harry. „Alespoň jsem našel poslední průchod. Je docela čistý, žádný sliz jako nehoře nebo tak. Vlastně... vypadá, že byl donedávna používán,“ uvědomil si. „Myslím, že tam někde bude Siriova ložnice,“ odvrátil zrak.

 

„Co se týče těch tvých snů...“ začala Hermiona.

 

„Mám je skoro každou noc. Ale možná si je třeba prostě nepamatuju, jako ten dnešní.“

 

„No právě. Vyběhla jsem až do vašeho pokoje, kde jsem narazila na Remuse. Řekl mi, žes‘ tam vůbec nebyl, tak jsem běžela zpátky. Zavolal za mnou, že tě mám poslat za ním, prý našel způsob, jak ti ty sny ulehčit.“

 

*****

 

„Já si uvědomuju, že ho nemáš rád, ale máš snad lepší nápad?“ Remus na Harryho upřel své klidné hnědé oči.

 

„Nejde o to, že ho nemám rád, ale o to, že mu nedůvěřuju. Nevěřím, že je na naší straně.“ Harry začal přecházet po pokoji. „Vlastně ani nevěřím, že je na straně Voldemorta,“ dodal víceméně pro sebe. „Spíš mi přijde, že dělá, co je nejlepší pro něj. Možná je to ještě horší, protože takhle nikdo nemůže odhadnout, co udělá.“

 

Remus zavrtěl hlavou. „Ujišťuju tě, že Severus je Řádu loajální. A za Siriuse nemůže. Hned jakmile jsi mu předal ten šifrovaný vzkaz, šel zjistit, jestli je Sirius tady.“

 

„Jo, já vím, říkal mi to Brumbál.“

 

Profesor Brumbál, Harry. A možná by tě zajímalo, že se Severusem dosti otřáslo, když se dozvěděl, co se stalo na ministerstvu.“

 

„Skutečně?“ upřímně se podivil Harry. „Já bych řekl, že si to docela přál.“

 

„Nikdy jsi neslyšel fráze typu Jednou tě zabiju nebo Přál bych si, abys zemřel? Jen málokdo něco takového řekne a myslí to doslova. A co vím, tak zrovna tohle Severus Siriovi neříkal.“

 

„Myslel bych si, že budeš bránit spíše Tichošlápka,“ zamumlal Harry.

 

Remus se velmi smutně usmál. „V tvé přítomnosti? To přeci není nutné. A nebráním Severuse ve vztahu k Siriovi, jen se ti snažím vysvětlit, že je důvěryhodný. Znovu se tě ptám: Máš snad nějaký lepší nápad? Těm tvým snům nemůžeš čelit neustále.“

 

„Neexistuje nějaké kouzlo? Nebo nepomohla by myslánka?

 

„Kouzlo by se dalo použít tak na jednu dvě noci. A myslánka... nemáme náhodou opačný cíl, než aby sis to zafixoval dopodrobna?“

 

„Třeba to odmítne,“ zadoufal Harry.

 

„Už s tím souhlasil. Dnes po večeři bude porada Řádu, potom tě někdo zavolá do jídelny, Severus se tam zdrží.“

 

*****

 

Alohomora.“ Zámek tiše klapnul. Kingsley vzal za kliku a otevřel dveře dokořán. Za nimi bylo úzké schodiště. „Očividně je i sklep rozdělený na dvě části. Ten stavitel musel být šílenec.“

 

„Nebo génius,“ poznamenala Hermiona.

 

„Nebo,“ souhlasil Kingsley a zavřel dveře. „Tam vás přeci jen raději nebudu tahat, to by se Pošuk s Molly pohádali, kdo z nich mě přetrhne.“

 

Vykročili dál spodní průchozí chodbou k francouzským oknům. „To je krása,“ zašeptala Ginny. „Vidíte to taky?“ Stáli na křižovatce tvaru písmene T. Za nimi příchozí chodba, po obou stranách dlouhé chodby se spoustou dveří a před nimi, oddělená starobyle vypadajícími francouzskými okny... zahrada. Ale nádherná zahrada, plná zeleně, cestiček z bílého kamene, krásných soch a fontán.

 

Teprve po chvíli našel Ron řeč. „Kdybys mi, Harry, před deseti minutama řekl, co tady bude, tak bych si myslel, že si ze mě děláš srandu.“

 

„Já o tom nevěděl,“ odvětil Harry. "Byl jsem jen v chodbě a slunce se opíralo do skla, na druhou stranu jsem vůbec neviděl.“ Přeletěl pohledem prosklenou stěnu. „Škoda, že tu nikde nejsou dveře.“

 

„Určitě na ně časem narazíme, ale teď bysme se měli rozhodnout, jestli půjdeme doleva nebo doprava,“ ozvala se v Kingsleym praktická stránka.

 

/fotoalbum/harry-potter-a-stribrna-pani/4_-uzemi-teror-inkognita/21

 

„Doleva jsou to jen jedny dveře,“ poznamenala Hermiona.

 

Harry, Ron ani Ginny k tomu neměli námitky, bohužel se však ukázalo, že jsou tyto i následující dvoje dveře zamčeny kouzlem, které nedokázal Kingsley zlomit. Jako útěchu našli naproti druhým dveřím vchod do zahrady. Bylo v ní příjemné teplo, Harry to odhadl na kouzelnický skleník, ale to nebylo to, co je tolik zaráželo. Šlo o to, že zahrada byla pečlivě udržovaná a ani jednoho z nich nenapadalo, kdo se o ní staral.

Po chvíli procházení a prohlížení jejich příjemný pocit z tohoto místa poněkud ochladl. Zjistili totiž, že sochy znázorňují členy rodiny Blacků, a to, co měli za kamenný altánek uprostřed, je ve skutečnosti hrobka. Ještě nepříjemnější bylo zjištění, že se občas mezi rostlinami něco mihne a kromě toho měli neodbytný pocit, že je něco pozoruje. Jako vrchol nemohli najít cestu nazpět, ať šli po jaké chtěli cestičce, vždy skončili uprostřed u hrobky. Jediný orientační bod bylo schodiště, které jim bohužel nebylo moc platné, protože bylo na opačné straně hřbitovní zahrady. Po krátké ostré diskuzi se k němu rozhodli jít a jen doufali, aby to je hlavní schodiště a oni budou moct projít do horních pater a dostat se do hlavní části domu. Kupodivu to navrhla Hermiona. Bylo na ní vidět, že je na hranici mezi sebeovládáním a panikařením. Druhý návrh byl jít čistě jedním směrem a pak se podél francouzských oken dostat zpět ke vchodu, ale to zamítli velmi rychle, protože mezi místní flórou zahlédli pár nebezpečných rostlin, ďáblovým osidlem počínaje a jedovatými kaktusy konče. Přemístit se Kingsley rovněž razantně odmítal, protože je nechtěl nechat v zahradě samotné.

K jejich značné úlevě nebyl problém dostat se ke schodišti, takže už za pár minut stoupali nahoru. Ve třetím patře se Kingsley zarazil, když uviděl stopy v prachu. Harry opět zahanbeně vyprávěl své malé osobní dobrodružství a bez okolků přiznal, že si za to nadával už tehdy, ale až teď, po ukázce toho bludiště dole, mu dochází, jakému nebezpečí se vystavil. Hermiona, které už otrnulo, se chtěla do knihovny podívat, ovšem Ginny se postavila proti s připomínkou Raddleova deníku. Kingsley musel Hermioně slíbit, že večer požádá Moodyho, aby prošel celý dům. Kromě toho už byli všichni notně utahaní z nuceně dlouhé procházky.

 

*****

 

„Kingsley říkal,  že prý jste měli zajímavé odpoledne,“ poznamenal Fred u večeře.

 

„I tak se to dá říct, zvlášť když se někdo ulil,“ šlehla po něm Ginny pohledem.

 

„My jsme byli na Příčný, musíme zařídit, aby obchod dobře šlapal i když budem sem tam v Bradavicích,“ informoval je George a rezignovaně si povzdechnul.

 

„Ber to z tý lepší stránky, brácho. Budeme mít sice míň času na obchod v Příčný, ale můžem mít v Bradavicích něco jako dočasnou pobočku. A kromě toho – ty nejlepší věci nás napadly během vyučování,“ poukázal Fred na možné výhody, ale nevypadal zrovna nadšeně.

 

„Což je ale pravděpodobně jen díky tomu, že jsme trávili většinu dne na vyučování, ne že by tam bylo nějaké úchvatné myslitelské prostředí,“ konstatoval George. Hermiona si odkašlala. „Až na některé výjimky,“ navázal George plynně.

 

„Takže vám teď nebudeme tolik pomáhat,“ řekl Fred směrem ke své matce. „Ale tu zahradu bych rád viděl.“

 

„Vchod zezdola Alastor zapečetil a po schodech nechoďte, patra ještě nejsou prohlídnutá.“

 

Fred si nechal její oznámení projít hlavou. „Ale to se tam nedostaneme,“ uvědomil si.

 

„Přesně tak,“ řekla paní Weasleyová možná ostřeji než sama chtěla. „A tihle čtyři tam vůbec neměli chodit. Od Kingsleyho to bylo nezodpovědné.“

 

„Nemohl vědět, co tam je. A byl to můj nápad, říkal jsem si, že tam musel mít Sirius ložnici, takže je to donedávna používané a tudíž bezpečné,“ namítl Harry.

 

„Ale není,“ utnula paní Weasleyová rázně hovor. „A jezte rychleji, začínají přicházet členové Řádu na poradu. Ne, nejste zváni,“ vysvětlila si správně jejich pohledy. Pak jí tvář trochu změkla a očima sjela na Freda a George. „Pokud se najdou nějací ochotní členové s trochou volného času, půjdeme zítra do Příčné nakoupit do školy a podívat se konečně na ten váš zázrak.“

 

*****

 

„Nó,“ protáhnul Harry: „musím říct, že mi tady to dost připomíná Snapeův kabinet.“ Jeho věta byla určena několika policím s rozličnými sklenicemi, které byly naplněné už napohled slizkými hmotami a v několika bylo dokonce cosi naloženo. On, Hermiona a čtyři mladší Weasleyovi totiž právě byli ve Vývojové laboratoři dvojčat.

 

„Když jsem se vracel pro zákusky, tak jsem ho zahlídl,“ ušklíbl se George. „Vypadal ještě umaštěněji než obvykle. A kromě toho mu asi nikdo neřekl, že prázdninové sluníčko má sloužit spíše k tomu, aby člověk získal zdravou barvu, ne naopak.“ Všichni se zasmáli, kromě Harryho.

 

„Co je?“ všimla si toho Ginny.

 

„Ále,“ mávnul Harry rukou a vypověděl jim o programu, který ho čeká po schůzi Řádu.

 

„Třeba to nebude tak zlé, jak si myslíš“ reagovala na to Hermiona.

 

„Tím jako myslíš, že mi dá skutečně něco na sny a ne jed?“ zeptal se Harry ironicky.

 

„Remus ti přece říkal...“

 

„On si to pamatuje, Hermiono,“ vložil se do hovoru Fred. „Ale já osobně si nedovedu představit Snapea, jak lituje Siriuse. A kromě toho jsme ho potkali v hale hned první týden prázdnin a choval se naprosto normálně.“

 

„Čímž chce říct, že projevil své upřímné přání, aby neměl nikdo z Nebelvíru z lektvarů NKÚ výbornou,“ doplnila Ginny.

 

„Nemůžeme mluvit o něčem jiném?“ zaúpěl tiše Harry. „Je mi už tak dost zle z představy, že s ním budu muset mluvit o samotě, nehledě na to, že chci v lektvarech pokračovat.“

 

„Ještě chvilinku to vydrž a dej si tohle,“ předložil před něj George s gestem varietního kouzelníka misku s kousky černé lékořice svinuté do šnečího (nebo hadího) tvaru. „Neboj, už je to vyzkoušené, naprosto bezpečné a účinky mizí po pěti minutách,“ dodal s úšklebkem, když viděl Harryho nedůvěřivý výraz.

 

Lékořice se Harrymu ve vteřině rozplynula na jazyku. Zůstala po ní jen typická lehká příchuť. Cítil, jak ho cosi zatahalo za vlasy, které následovně ztěžkly. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně a přejel pohledem své rozesmáté přátele. Fred beze slova otevřel dveře skříně, kde bylo zevnitř zavěšeno zrcadlo. „Er...“ To bylo jediné, co ze sebe Harry dokázal vypravit, když zíral na svůj odraz. Koutky úst se mu pozvolna roztahovaly. Vlasy se mu protáhly na dvojnásobnou délku a ztěžkle mu visely kolem obličeje. Dodalo mu to tak snapeovský vzhled, až Harryho na zlomek vteřiny napadlo, jestli nejsou příbuzní, což byla pochopitelně myšlenka, která okamžitě zmizela beze stopy.

 

„Tak co tomu říkáš?“ ptal se nedočkavě Fred. „Síla, co?“

 

„Musím říct,“ vypravil ze sebe Harry: „že jestli to nepřejde, tak si s ním půjdu promluvit jen v turbanu. Umíte si představit, co by dělal, kdyby mě takhle viděl?“

 

„Neboj se,“ klidnil ho George. „Tyhle by už mohly jít do prodeje, ale chystáme je jako sadu cukrátek přivolávající určitý rys podoby každého z bradavických učitelů. Nechcete?“ nabídl ostatním tři další misky. Hermiona dostala jedlý pergamen, Ron tvrdý světlý bonbón a Ginny drobnou marcipánovou žábu. O vteřinu později měla Hermiona ulízané šedivé vlasy stažené do drdolu, Ron slušivý dlouhý plnovous a vlasy a Ginny vypoulené oči a dozadu stažené vlasy nahoře s velkou sametovou mašlí.

 

„Musím říct, že přeci jenom vypadám raději jako Snape, než jako Umbridgeová,“ ozval se Harry, když se dosyta nasmáli. „Je to sice hajzl, ale jsem na něj ochoten uznat alespoň jednu dobrou věc, a tou je, že u něj člověk nepíše školní tresty vlastní krví.“

 

„Ale tyhle žáby by tam vlastně neměly být, protože už není bradavickou profesorkou. A naštěstí nehrozí, že by se na tenhle post vrátila,“ řekla Hermiona způsobem, kterým víc než kdy předtím připomínala profesorku McGonagallovou.

 

„No, původně jsme jen hledali způsob, jak ji rozzuřit, ale tak, aby nám nemohla nic udělat oplátkou,“ vysvětloval George. „Ale jak jsme rozjížděli krám, neměli jsme moc času vymýšlet nové věci, jen jsme vytvářeli zásoby už vyzkoušeného a pořád jsme byli na Příčné. Nebýt toho, že jsme dva, tak jsme se ani pořádně nevyspali a i tak byl začátek namáhavější, než jsme si mysleli, že bude. Takže jsme se k tomu dostali až ke konci školního roku.“

 

„A sotva jsme to úspěšně dokončili a chystali se jí poslat zásilku grátis,“ navázal plynně Fred: „byla unesena kentaury a potom zmalomyslněla a pak odešla ze školy a my byli tak otřesení tím, co se stalo na ministerstvu, že se nám jí to nechtělo posílat, no, a krátce poté ji odvezli do Azkabanu, ale to už víte.“

 

„Do výroby toho marcipánu jsme vložili tolik námahy a času,“ převzal slovo opět George: „že se nám nechtělo je prodávat lidem, kteří nepochopí pointu, ale ani je vyhodit. Tak jsme zkusili vyrobit cukrátko, které by člověka připodobnilo ke Snapeovi, kterýho jsme taky nikdy zrovna nemilovali. A zjistili jsme, že jakmile jednou známe recept na základní hmotu, zbývá jen najít pár komponentů, kterýma připodobníme cukrovinky k úplně odlišným lidem. Pak nás napadlo, že se nemusíme omezit jen na ty, který nesnášíme a začali jsme s tou sadou Dobří profesoři z Bradavic. Ještě máme cukrová pera, která vás zmenší na Kratiknotovu výšku, ty vám taky dají plnovous, i když ne tak impozantní jako Brumbálovy milované citrónové bonbóny, a griliášové hrudky...“

 

„Hagrid,“ hádala Hermiona.

 

„Přesně tak,“ potvrdil George.

 

„Teď děláme něco na Trelawneyovou,“ poznamenal Fred.

 

V tu chvíli cosi zašustělo. Harry cítil, jak se mu vlasy odlehčily a na ramena a do klína mu spadlo trochu šedivého prášku.

 

„Prostě to sklep na podlahu,“ řekl mu k tomu George. „Tohle už v sobě žádnou magii nemá.“

 

„A co máte ještě nového?“ ptala se Ginny dychtivě.

 

„Uvidíš zítra,“ odbyl ji Fred. „Přece tě nemůžeme ošidit o ten úchvatný pocit obdivu, až to uvidíš na vlastní oči. A ty máš u nás otevřený účet, kámo,“ dodal k Harrymu a když ten začal protestovat, řekl: „Hele, přinejmenším tím dlužíme zboží do půl druhýho tisíce galeonů za tu cenu Poháru tří kouzelníků plus úroky, nehledě na to, že bydlíme v tvém domě. Ledaže by sis chtěl část vybrat tím, že ti něco vytvoříme namíru podle přání. A námitky nebereme.“

 

„Mamka na tom taky trvá,“ přidal se George. „Ale neboj, nepřikázala nám to, jen souhlasila, ale přišli jsme s tím my.“

 

„A jednu speciální věc pro vás máme teď hned,“ přešel Fred k jedné skříni.

 

„Jak speciální?“ přimhouřila Hermiona podezřívavě oči.

 

„Protože základní nastavení je pravděpodobně nezměnitelné, nebo to alespoň nedokážeme změnit, takže je to využitelné jen pro členy Řádu,“ povzdychl si George.

 

Fred každému vyhrnul rukáv, aby jim mohl nasadil na předloktí nenápadný náramek z plochých průhledných plošek až na jednu červenou. „Teď všichni stiskněte ten jaspis, můžete i přes látku, a vzpomeňte si na adresu tohohle domu,“ řekl. Přejel prsty po své druhé ruce, stejně jako George. Oba zprůhledněli a zmizeli. Harry je napodobil. Obrysy místnosti včetně věcí v ní překryly obrysy jiné místnosti a jiných věcí. Jak se snažil Harry pozorovat dvě místa současně, zatočila se mu hlava. Chystal se zavřít oči, ale ve stejné chvíli spodní obrysy zmizely a Harry stál na roztřesených nohách v ložnici spiklenecky se usmívajících dvojčat. Sotva se vzpamatoval, objevil se vedle něj průhledný Ron následovaný Ginny a Hermionou.

 

„Nemůžu říct, že by zrovna tohle patřilo mezi mé oblíbené způsoby cestování,“ ozvala se v obličeji trochu zelená Ginny slabým hlasem.

 

„Já si myslím, že je to pořád lepší než cesta Záchraným autobusem,“ soudil Ron.

 

„Jak jste to udělali? Nikdy jsem nikde nečetla, že je možné vytvořit takovýto typ přenášedla. Vlastně je to asi nezákonné. Nemůžete z toho mít potíže?“ zajímalo Hermionu.

 

Fred zavrtěl hlavou. "Tohle nezaregistrují, to mi věř. A je to kouzlo vázané na osobu, myšlenku a předmět zároveň. Na takové zákony nejsou.“

 

„Protože donedávna ještě nebylo žádné spolehlivé vymyšleno,“ doplnil George s úsměvem.

 

„Počkej,“ zarazil ho Fred: „tohle přece taky není spolehlivé. Chci říct,“ obrátil se k Hermioně: „že využití kouzla samotného je bezchybné, ale potom, co jsme za myšlenku zaktivovali adresu hlavní štáb Fénixova řádu, nedokážeme ji vyměnit za jinou. Osoby se dají měnit těmi náramky, předmět je pouto mezi náramkem a tím na čem stojíte.“ Počkal až všichni sklopí oči k podlaze pod svýma nohama, kde ležely čtvercové destičky s různými symboly. „Každý z těch symbolů je vyrytý na křišťále protilehlém tomu jaspisu. A tu destičku může přemístit jen ten, kdo ji přemisťoval naposledy nebo ten, kdo má na ruce potřebný náramek. Problém je v tom, že když tu destičku vyneseš mimo dům, tak přestane fungovat. Jo, a Řád o tom ještě neví, tak jim to neříkejte, potřebujeme nejdřív ještě něco zařídit.“

 

„Vy jste géniové,“ řekl Harry pomalu. Dvojčata se zazubila a Ginny na něj vrhla pochybovačný pohled.

 

„Nechápeš, Ginny?“ zeptala se Hermiona měkce. „Tahle věc ti jednou může zachránit život. A už nebudem odkázaní na přemisťování, které navíc zatím ještě ani neumíme.“

 

Harryho v souvislosti s tím ještě něco napadlo. „Dá se tím vzít s sebou i jiná osoba?“

 

„Na to ti odpovíme během pár dnů. Zatím si je nechte a než odjedete do Bradavic, dáme vám zdokonalený model, tohle je vlastně jen výsledek prvních pokusů.“

 

*****

 

O tři hodiny později scházel rozespalý Harry do jídelny, aby se setkal se Snapem, pardon, s profesorem Snapem. U jeho postele byla teď na podlaze destička od dvojčat. Nic dalšího nového jim už neukázali a za hodinku a půl je poslali pryč s doporučením, aby šli spát a připravili se na zítřejší zážitek na Příčné. Harry a Ron se tedy přesunuli do svého pokoje, kde si povídali o všem možném dokud je nepřemohl spánek. Paní Weasleyová měla co dělat, aby Harryho probudila bez kouzla, přestože Harry nemohl spát dlouho, protože mu pohled na hodinky ukázal, že se na ně díval naposledy před deseti minutami. Nabídla se mu, že se bude pohybovat někde okolo, ale Harry s díky odmítl. Nenáviděl teď sice Snapea snad ještě víc než před rokem, ale chtěl vypadat nad věcí.

Vinou rozespalosti se mu na jednom z několika posledních schodů zvrtla noha a natáhl se na podlahu jak dlouhý, tak široký. Málem sprostě zaklel, když si uvědomil, že se rozplácl k nohám muže v černém hábitu.

 

„Vskutku impozantní příchod, pane Pottere,“ ohrnul opovržlivě ret. „Je od vás sice milé, že mi ležíte u nohou, ale lepší by bylo, kdyby jste se zdvihl a šel do jídelny.“

 

„A k čemu myslíte, že jsem se chystal?!“ odsekl Harry.

 

Snape pozvedl obočí. „Prozatím jste neuděl jediný pohyb, který by vám pomohl vstát.“ Harry zrudnul a konečně se vrátil do vertikální polohy. „Nicméně pokud vám ta poloha vyhovovala, nemám nic proti tomu, aby jste se natáhl před krb.“ S těmito slovy se otočil k otevřeným dveřím do jídelny. Harry ho následoval a vše v něm vřelo. Podle Lupina byl otřesený. Pch! Spíš s otřesnými způsoby. „A pro příště,“ navázal Snape: „když si na vás někdo udělá čas, ho nenechte tak dlouho čekat.“

 

„Usnul jsem,“ zahuhlal Harry. „A kromě toho, čekal jste snad, že stepuju za dveřma a čekám na konec porady?“

 

„Nebuďte drzý, Pottere,“ řekl varovným hlasem Snape. „Z nás dvou jste to VY, kdo potřebuje pomoc a JÁ ten, kdo vám ji může poskytnout. Nehledě na to, že i mimo školu jsem váš profesor, nezapomínejte.“ Harry se přinutil mlčet. „Takže jak dlouho máte ty sny?“ zeptal se Snape.

 

„No, v podstatě od ministerstva. Pane.“

 

„O tom, co se tam dělo?“ Harry zavrtěl hlavou, protože se mu stáhlo hrdlo. „O vašem kmotrovi, předpokládám.“

 

„Ano, pane.“

 

„Stále ten samý?“

 

„Ne. Spíš je každý úplně jiný. Ale všechny si nepamatuju.“

 

Zdálo se, že to Snapea zaujalo. „Jak tedy víte, že se vám zdá o něm.“

 

„Nevím, pane. Předpokládám.“ Snape čekal. „No... totiž... třeba.... dneska se mi zdál sen, který si nepamatuju, ale... křičel jsem. Probudilo mě to. Rona taky.“ Harry si upřeně prohlížel nohu od stolu a připadal si ponížený.

 

„Zůstaňte tady, Pottere.“

 

Harry zdvihl oči hned jakmile uslyšel prásknutí označující přemístění. Byl rád, že se ho už Snape na nic nevyptával, přišlo mu nepatřičné s ním mluvit o něčem takovém. Posadil se ke stolu a tupě zíral na desku.

 

*****

 

Krásný dům z bílého kamene. Ve vstupní hale se hemžilo docela hodně lidí. Harry sešel po schodech a vmísil se do veselého reje. Sotva se prodral doprostřed, zůstal šokovaně stát. Sotva čtyři metry od něj stála krásná žena s temně ryšavými vlasy oblečena v bílých šatech. a vedle ní přijímal rozzářený muž s velmi nepoddajnými černými vlasy gratulaci od veselého elegantního mladíka.

 

*****

 

Další hlasité prásknutí Harryho probudilo. Dezorientovaně se na židli narovnal. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že si ho upřeně prohlíží jeho učitel lektvarů a co hůř, po tvářích mu stékají slzy. S rozpaky si je otřel a vzdorně se podíval na Snapea.

 

„Co se vám zdálo?“ Zvláštní, jak může být tak nevinná otázka nepříjemná, zvláště je-li vyřčena posměšně.

 

„O svatbě mých rodičů,“ odpověděl Harry. Měl chuť vyskočit a zarýt nehty do té nezdravě bílé tváře.

 

Pocítil k učiteli nenadálý vděk, když to dál nekomentoval a podal mu pět malých lahviček se světle oranžovým průhledným lektvarem. „Před spaním jen jednu a nezvyšujte to ani když to nebude účinkovat, nebo se předávkujete. Za pět dní dejte po někom vědět, jestli to účinkuje. Dotazy?“

 

„Jak dlouho to budu muset brát?“ odvážil se Harry.

 

„Přinejmenším dokud se nevrátíte do Bradavic.“

 

„Děkuji, pane,“ přinutil se říct Harry.

 

„Poděkujte tomu svému milovanému vlkodlakovi.“ S těmito slovy vyšel Snape do vstupní haly. Harry neměl důvod zůstával v jídelně, proto ho následoval. Snape vzal z věšáku plášť a přehodil si ho přes ramena. Harry zamířil po schodech nahoru.

 

„Stůjte, Pottere.“ Harry se opatrně otočil. „Předpokládám, že tohle je vaše,“ kývnul Snape směrem k jakési věci, která ležela pod schody. Harry se vrátil a zdvihnul to. Jen nejasně si uvědomil tiché zabouchnutí vstupních dveří, protože se zapotácel a měl co dělat, aby znovu neupadl. V rukou držel krásně vyřezávanou krabičku z černého dřeva.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(Drticool, 2. 8. 2013 1:29)

Konečně opravdu zajímava kapitolka.

Hezké :-)

(Mája, 26. 8. 2011 13:38)

Tak jsem se u tebe konečně také začetla. Tato kapitola se mi moc líbila, proto je první, na kterou reaguji. Dům na Grimmauldově nám. jsi pojala velmi zajímavě, tvá představa se mi moc líbí, včetně té hrobky. K Blackovým to prostě sedí. Dvojčata jsou skvělá. Vidím, že se opravdu vyžíváš v jejich vynálezech. Tvá fantazie je osvěžující :-)
Jdu pokračovat, jsem moc zvědavá, jak se Harry popere s tím medailonkem...

Hu!

(Elza, 15. 8. 2011 21:38)

To bylo dobré! Moc dobré. Skvělá kapitola.

Čierny humor?

(Sekko, 14. 6. 2011 22:42)

No neviem či preferuješ čierny humor alebo čo ale z peknej záhrady urobiť hřbitov (cintorín), ďalej ma zaujalo koľko tajných chodôb má tento dom až som sa v tom celkom stratil a ani som nepochopil kde v dome sa to vlastne objavili po tom čo mali tie náramky. A samozrejme som rád že je tu konečne niečo z toho snu...ešte len teraz to podľa mňa bude zaujímave. Takže dnes už idem spinkať hoci neviem či zaspím ale hneď zajtra ako prídem z práce sa dám do čítania ďalšej kapitolky... ;o)

Re: Čierny humor?

(Luna, 15. 6. 2011 9:53)

No, říkala jsem si, že Blackovi byla rodina o oktávu jinde než normální lidé, tak proč nemít rodinou hrobku uprostřed domu? Navíc podle mé představy mají čistokrevné rody hrobky poblíž svých domů, Blackovi si museli tradice trochu přizpůsobit, když chtěli žít uprostřed Londýna.

Jinak ty náramky je teleportovaly do ložnice dvojčat, ale Harry svou destičku přenesl do své a Ronovy ložnice, takže kdyby se teleportoval, tak skončí ve své ložnici.