Humor je kořením života.

Harry si ani nepamatoval, jak se dostal zpět do pokoje a do postele. V ruce křečovitě svíral dřevěnou krabičku a přestože ji neotevřel, zdálo se mu, jako by se mu do kůže vpalovala rytina na medailonku. V hlavě se mu míhalo mnoho myšlenek. Přinutil se roztřesenou rukou otevřít jednu z lahviček od Snapea a vypít její obsah. Upřímně si přál, aby se mu této noci nic nezdálo, protože měl pocit, že se mu i tak brzy rozskočí hlava. Lektvar chutnal po nezralém a velmi kyselém pomeranči. Chlapci se stáhla ústa trpkostí. Stočil se pod dekou do klubíčka snažil se uklidnit. Marně. Naštěstí ho milosrdně rychle přemohl spánek.

*****

Ráno ho probudil Ron, když s ním prudce zatřásl. „No konečně, už jsem myslel, že tě neprobudím, kámo.“

Harry si protřel rukou oči. „Kolik je?“

„Deset.“

„Tolik?!“

„Mamka říkala, že tě máme nechat spát, že neví, jak dlouho se včera Snape zdržel. A taky ses dlouho pořádně nevyspal kvůli těm nočním můrám. Ale teď bys měl vstát a jít se najíst, za hodinu jdeme na Příčnou.“ Ronovy oči zářily vzrušením.

„No dobře, za chvíli jsem dole,“ zívl Harry. Když Ron odešel, posadil se a jeho pohled padl na noční stolek, kde leželo pět flakonků, z toho čtyři s průhledným oranžovým lektvarem. V jediném okamžiku z něj spadla malátná ospalost, která byla zřejmě pozůstatkem po lektvaru. Promítl se mu před očima celý předcházející večer a znovu se roztřásl při vzpomínce na nález dřevěné krabičky. Bleskově se oblékl a prohledal celou postel. Nikde nic. Vešel do koupelny, která byla přímo vedle jejich ložnice a strčil hlavu pod proud ledově studené vody. Na jednu stranu byl rád, že se dá všechno vysvětlit rozumně, to jest ospalostí a lektvarem, na druhou stranu na chvíli pocítil naději, že by byl Sirius přeci jen naživu. Kromě toho začínal pochybovat o svém zdravém rozumu. Vzpomínka na včerejšek byla tak hrozně živá, až měl Harry problém uvěřit, že se to nestalo.

*****

„Harry, zlatíčko, co jsi to proboha dělal?!“ užasla paní Weasleyová, když viděla zmáčeného Harryho. Okamžitě pozvedla hůlku a vysušila Harrymu oblečení i vlasy.

„Potřeboval jsem se probrat,“ zamumlal Harry. „Ten lektvar od Snapea byl trochu silnější.“

„Pomohl ti ale, ne?“ zajímala se Hermiona opatrně.

„To ano,“ uznal Harry a snažil se zaplašit myšlenky na dřevěnou krabičku. Koneckonců, nevěděl jistě, jestli to bylo lektvarem.

*****

V jedenáct hodin se všichni, to jest Harry, Ron, Hermiona, Ginny a paní Weasleyová, přepravili letaxovou sítí do Děravého kotle. Tam na ně čekali tři členové Řádu, z nichž Harry neznal ani jednoho. Byl to Aldo White, vysoký muž pronikavých modrých očí, světle hnědých vlasů a nesmírně charismatického obličeje, pak Rosa Benignová, mateřsky vyhlížející žena dříve tmavých, nyní už stříbrem prokvetlých vlasů a nakonec Joseph McMohr, což byl malý, nesmírně tlustý pán, který díky své pleši připomínal spíše balónek a působil dojmem, že se v příštím okamžiku vznese a zmizí kdesi ve vesmírném prostoru. Po vzájemném představení se vykročili do Příčné.

Příčná se poněkud změnila od chvíle, kdy tudy Harry procházel poprvé. Tedy – krámky zůstaly vesměs stejné, ale změnilo se chování návštěvníků. Dříve tudy procházelo mnoho rozesmátých kouzelníků, povídali si mezi sebou a děti se jim pletli pod nohy. Teď ulicí rychlými kroky procházeli kouzelníci v sice jen mírně sníženém početním stavu, zato se však drželi ve skupinkách podobných té tvořené čtyřmi členy Řádu a čtyřmi bradavickými studenty. Spolu se dorozumívali téměř šepotem, na známé kolemjdoucí většinou jen kývli či tiše pozdravili. U výloh se nezastavovali. Tedy... kromě jediné.

Výloha Kratochvilných kouzelnických kejklí jako by ke zbytku ulice nepatřila. Zářila všemi barvami, ale i tak byla vyvedena velice umně a přestože tu byla široká ukázka nabízeného sortimentu, dařilo se jí nepůsobit přeplácaně. Do této výlohy nakukovali zákazníci všech věkových kategorií. Uvnitř to bylo podobné.

Krám byl rozdělen pultem na dvě části. Jedna část (skoro celá místnost) tvořila obchod samotný a za pultem byly troje průchody se závěsy, schody do patra, dvojčata, prodavačka honosící se mikádem z černých vlasů s růžovým pruhem a k Harryho překvapení i Lee Jordan.

„Co ty tu děláš?“ vyhrkl bez pozdravu.

Lee se vesele zašklebil. „Tak trochu tady pracuju.“

„Lee pracuje na půl úvazku u Grinngotů a kromě toho je štítem mezi námi a byrokracií,“ vrhl George legrační hraně vděčný pohled na Leeho. „Měli jsme sice na škole Obchodní zákony, ale, i když opomenu, že jsme ji nedokončili a neskládali zkoušky, má Lee mnohem větší cit pro drobné nuance v paragrafech. A taky nám doporučil tady Iris,“ kývnul k prodavačce.

„A kromě toho přišel na ten systém bezpečnostních bublin,“ dodal Fred. Teprve teď se Harry soustředil na nabízené zboží. Kolem každého druhu nabízeného sortimentu bylo cosi, co vypadalo jako různobarevné bubliny z mudlovských bublifuků, jen nebyly kulaté, ale tvarované tak, aby byly asi pět centimetrů nad zbožím. „I když to není vidět, jsou to dvě vrstvy na sobě,“ vysvětloval Fred. „Jedna rozlišuje zákazníky podle věku a druhá podle důvěryhodnosti.“

„A tu posuzujete jak?“ zajímalo Hermionu.

„Je to trochu obtížné,“ přiznal George. „A je to složité na vysvětlování. Prostě to postupuje od duhové, která propustí všechny, podle barevného spektra od červené přes žlutou a zelenou až k modré, za kterou jsou věci v podstatě jen vystavené a kdo je chce, musí tady zastihnout nás a my se rozhodneme, jestli mu to vyndáme.“ Pak ztišil hlas. „A některé věci jsou vzadu jen pro členy Řádu, ty nejsou vystavené vůbec, aby o nich Smrtijedi nevěděli.“

Harry jim po půl hodině strávené v obchodě musel přiznat, že to mají docela dobře promyšlené. Na vlastní oči viděl, jak se někteří zákazníci pokouší vzít zboží, ale bubliny se jen mírně prohýbaly a dovnitř je nepustily. Když si pak dotyční stěžovali Iris, mlčky ukázala na obrovskou ceduli za sebou, kde byl nápis PRODÁME VÁM JEN TO, CO DOKÁŽETE OSOBNĚ VZÍT Z POLIC. VÝJIMKY POVOLUJÍ POUZE MAJITELÉ.

Mohlo se to zdát jako drzé vůči zákazníkům, ale nebylo to tak zlé. Většina bublin v obchodě byla duhová, tedy přístupná všem a zbytek se poměrně rovnoměrně rozdělil mezi červenou, žlutou a zelenou. Modrých bublin Harry napočítal jen pět.

Volně přístupné byly například Harrymu dobře známé bezhlavé klobouky, falešné hůlky, hrnek, který udržoval teplotu nápoje v okamžiku nalití, samobalící papír, samovázací mašle, deníky na heslo či maska, která slibovala dokonalý make-up k oblečení, jenž měl zrovna člověk na sobě. Červené byly záškolácké zákusky, přenosné okno či Weasleyovské velevýbušné velerachejtle. Žlutá barva chránila jednokouzlové hůlky a přenosné bažiny a praskliny v podlaze, zelená agresivní diář, který připomínal schůzky dost drasticky, a nožostřelce (sadu nožů, s kterými se při hodu vždy trefíte těsně vedle). Za modrou bariérou Harryho nejvíce zaujaly náramky, které po nasazení na něčí ruku oznámily, kolik hůlek má dotyčný u sebe. Jediné zboží, které mělo u různých druhů všechny možné barvy byly kanadské cukrovinky – duhové kanáří piškoty, červené chapadlové želé (slibovalo na pět minut místo prstů chapadýlka) a vlasové muffiny (přestanou růst vlasy až poté, co dosáhnou dvaceti metrů, což mělo být zhruba po patnácti minutách), žlutý rybí cukr (po rozpuštění v nápoji a následném vypití pětiminutový ocas hodící se spíš k mořské panně) a nakonec modré vlkodlačí oplatky (vyzkoušejte si na deset minut, jaké je to být vlkodlakem, jen pokousání od vás nebude mít tytéž účinky).

Po oné půlhodině, kterou i se svými přáteli strávil prohlížením zboží, si uvědomil, že do obchodu najednou přišlo tolik lidí, že tu přestává být k hnutí. S námahou se protlačil k pultu.

„Co se to děje?“ zeptal se trochu nervózně Leeho, protože dvojčata nikde neviděl.

„Bude se představovat nové zboží. Vždycky, když vymyslí něco nového, dají do výlohy a do Věštce upozornění,“ odpověděla za Leeho Iris.

„Lidi už si zvykli přicházet, i když nevědí, o co jde“ doplnil Lee. Docela rádi se v týhle napjatý atmosféře odreagujou.“

O chvíli později se zpoza jednoho závěsu vynořila dvojčata a vzorově a s názornými ukázkami představili potencionálním zákazníkům Přískřipky Poslušný psíček. Prodávali se v sadě po čtyřech. Fred na každý roh desek knihy přiskřípl jeden. Pak knihu vzal a pustil ji ve vzduchu kousek od sebe. Zůstala ve vzduchu. A když si pak dal Fred kolečko okolo krámu, kniha ho všude následovala na přibližně stejné úrovni, jen se vyhýbala regálům a lidem. George něco podobného ukázal s jedník přískřipkem na brku a třech na kalamáři. Oba sklidili uznalý potlesk a vzápětí museli čelit nenadálému náporu koupěchtivých. Harry se k nim chtěl přidat, ale odkudsi se vynořící Aldo White ho chytil za paži.

„Každý máte zamluvených dvacet sad,“ zakřičel, aby ho v tom rámusu Harry uslyšel a odtáhl ho za závěs, zpoza kterého předtím vyšla dvojčata. Teprve teď si Harry všiml, že všechny závěsy i schody do patra na sobě také mají bubliny, jen nenápadnější. Tam, kam White Harryho odtáhl byla světloulince fialová a ostatní tři byly šedé, jak si Harry všiml. Za závěsem byl hluk minimální, očividně byl magicky odstíněn. Byl tu malý stolek, k jedné zdi přiražená pohovka a pár židlí, zřejmě přičarovaných, na kterých sedělo ostatních šest členů „výpravy.“ Na okrajích byly regály se, jak Harry pochopil, zbožím pro členy Řádu.

V obchodě bylo příliš lidí, bylo nebezpečné se tam pokusit protlačit, tak zůstali ve skladu ještě asi půl hodiny, dokud dovnitř nevešel Fred.

„Prodali jsme všechno, co jsme měli připravený, kdo těch vašich, pochopitelně, a ještě to nebylo dost. Dokonce máme zapsáno před třista objednávek,“ hlásil s úsměvem od ucha k uchu. „A většina těch lidí už vypadla, můžete v klidu jít.“

„Ale já si tady chci nejdřív ještě něco koupit,“ protestovala Hermiona.

„Měli byste si  nejdřív koupit všechno ostatní jako knížky, hábity a tak a teprve co vám zbyde utratit tady,“ zasáhla paní Weasleyová.

Fred, přestože ho očividně Herminina slova potěšila, vypadal se slovy své matky srozuměn. „Ani se sem nemusíte vracet. Večer stačí říct a přineseme vám, co budete chtít.“

„Společně půjdeme jen pro to, u čeho chcete bezpodmínečně být,“ zakončila paní Weasleyová hlasem, který nepřipouštěl žádné debaty.

Ginny si chtěla vybrat sovu jako dárek za prefektský odznak. Hermiona chtěla hlavně do knihkupectví. Ron kupodivu taky – byla vydaná kniha o historii Kudleyských kanonýrů. Jen Harry necítil žádnou zvláštní nákupní horečku, i když v knihkupectví zalitoval, že se nevyrábějí mluvící učebnice.

(„Lehnul bych si na postel. Učebnice by mi sama něco vykládala...“ zasnil se.

„...A usnul bys,“ dodala Hermiona nikoli nepravdivě.)

Necítil se v Příčné nejlíp. Došlo mu, že ve skutečnosti nemusí být nikdo z nich u ničeho, snad kromě Kratochvilných kouzelnických kejklí. Pochopil, že se je jen ostatní snaží rozptýlit. A sebe možná taky. Harry stále více vnímal tísnivou náladu vládnoucí mezi kouzelnickou populací. Hermiona na tom byla podobně, zato Ron zřejmě vůbec nic nezaregistroval a živě se o čemsi dohadoval se svou matkou. Ginny si zase povídala s Rosou Benignovou a Josephem McMohrem a Hermiona jejich rozhovor pozorně poslouchala a sem tam něco dodala, aby se tísnivého pocitu zbavila. Harry se vůbec nesnažil zachytit nitě jejich hovorů. Byly mu srdečně ukradené a hlavně mu přišly jako prázdné tlachání. Aldo White taky mlčel. Vlastně ho Harry neslyšel nic říct kromě té jedné věty v obchodě. V Děravém kotli jim ho představila paní Weasleyová a on jim jen kývl na pozdrav. Neustále se díval do všech stínů,výloh a dveří. Každého kolemjdoucího přejel rengenovým pohledem. Kromě toho měl rozevlátý plášť, takže mu nebylo vidět nic jiného než hlava a Harryho napadlo, že celou dobu svírá v ruce hůlku. Pokud byl dobrý v boji, musel být pro Řád velkým přínosem.

Po nákupech se vrátili do Kouzelnických kejklí, měli v plánu vrátit se letaxem a v Děravém kotli nemohli dost dobře vyslovit adresu Řádu. Kromě několika školáků s rodiči byl nyní obchod prázdný, až na drobnou stařičkou čarodějku, která položila na pult jakousi bednu.

„Tohle patřilo mýmu synovi,“ říkala právě Georgi třaslavým hlasem. „Vymýšlel pořád podobný hračičky jako ty, co prodáváte. Ale to víte, pak se oženil, našel si jiný koníčky a tohle mi po něm zůstalo. Teď už to má, chudák, pár let za sebou a vnoučata po něm nejsou, nezajímá je to,“ povzdychla si. „A když jsem viděla váš obchod, řekla jsem si, že jsou to sice hrozně starý věci, ale možná byste mezi nima našli něco, co by se mohlo líbit i dneska.“

George hodil pohledem po bedně. „Co za to chcete?“

„Nic,“ zavrtěla stará paní hlavou. „Snad jen...“ zaváhala.

„Ano?“ naklonil se k ní George.

„Kdybyste z toho začali něco prodávat, mohli by jste to pojmenovat po synovi?“ zeptala se nesměle.

„Proč ne?“ usmál se George. „A tady máte ještě dejme tomu dva galeony, jako cestovný. A jak se váš syn jmenoval?“

„Gabriel Marten.“

Harry si všiml překvapeného výrazu na Georgově tváři. Když se rozhlédl kolem, všiml si, že z těch, kdo slyšeli stařenčina slova, nemá, kromě několika dětí, podobný výraz jen on a White. A Hermiona jen nakrčila čelo. Starou paní očividně jejich výrazy potěšily. „Uděláte to tedy?“

„J... jistě,“ zakoktal se George.

Stařičká čarodějka se usmála a přemístila se pryč. George o krok couvl a posadil se na židli. „Martenová,“ řekl nevěřícně. „U nás v odchodě.“

„A jsi jí dal dva galeony za snahu,“ připomněl mu pobaveně Fred, ale jeho obvyklý veselý úšklebek vypadal strojeně.

Harry si odkašlal. „Kdo byl Gabriel Marten?“ Benignová se na něj nevěřícně podívala. „Vyrůstal jsem mezi mudly,“ bránil se Harry. „Ty je znáš, Hermiono?“

„O Martenových jsem něco málo četla. Ale nic z nedávné historie.“

„Povíme vám to později,“ přerušila je paní Weasleyová.

George se konečně vzpamatoval. „Vyjděte nahoru, krb je hned za schodištěm. A Harry?“ podával mu krabici. „Vezmeš nám to s sebou, viď?“

Harry převzal věci Gabriela Martena, všichni podle Georgových pokynů vystoupili ke krbu. Tam se dozvěděli, že Rosa, Aldo a Joseph s nimi na ústředí nepůjdou.

„Pane White?“ obrátila se k němu Ginny s otázkou, ke které se očividně dlouho odhodlávala, tázaný v ní budil respekt. „V naší třídě je Leo White, není to nějaký váš příbuzný?“

„Syn.“

„Je vám hodně podobný.“

„Hm.“

Harry se v duchu usmál a vkročil do krbu. Aldo White očividně nepatřil mezi nejhovornější společníky.