6: Další záhada domu Blacků
Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřebovala.
„Jen si umyjte ruce a hned pojďte na oběd,“ přikázala jim paní Weasleyová, když se očistili od popelu. „Mám už oběd hotový, jen ho ohřeju, do pěti minut je na stole.“
„Řeknete mi zatím něco o Martenových?“ otočil se Harry na své přátele. „Hermiono?“
„Říkala jsem, že toho moc nevím, jen to, co jsem si přečetla v...“
„Takže toho ví víc, než my dva,“ poznamenala Ginny polohlasně.
„Tentokrát opravdu ne,“ bránila se Hermiona. „Vím jen, že asi před třista lety založili manželé Edward a Edith Martenovi irskou kouzelnickou školu, které se říká Čtyřlístek, protože má v erbu dvě propletená E, jedno M, kunu a právě čtyřlístek. Je to velice malá škola na západě Jižního Irska. Velmi konzervativní. I v dnešní době je rozdělená na dvě koleje – dívčí a chlapeckou. Ani hodiny nemají společné. Proto tam ani nechodí všechny kouzelnické irské děti, jen sotva polovina, ostatní jsou v Bradavicích. Martenovi měli tři děti, dvě z nich odešly do Anglie, syn se později vrátil domů, ale jeho potomci žijí v Anglii dodnes, jak jsme se o tom dnes přesvědčili. Jo, a ještě si pamatuju, že jméno Martenů bylo na tom seznamu zvěromágů, který jsem našla ve třeťáku.“
„Zvěromágové jsou snad všichni z jejich rodu, ale ostatní budou asi zaregistrovaní na ministerstvu v Irsku,“ usoudila Ginny.
„Víc toho nevíš?“ ptal se Ron. Hermiona zavrtěla hlavou. „Tak to jsou to opravdu jen základy, ale ani já si zrovna tenhle příběh moc nepamatuju, je děsně složitej. Co ty?“ otočil se na sestru.
„Celkem ano, ale nerada bych něco vynechala. Bylo by lepší říct tátovi, aby přinesl z Doupěte Legendy.“
„Viděl jsem ho vlastně jen ten první večer,“ uvědomil si Harry. „On je v Doupěti?“
„Částečně. Občas je tady, sem tam zaskočí do Doupěte a simuluje obydlenost. Mamka z toho šílí.“ Z tónu, který Ginny použila, bylo poznat, že sdílí obavy své matky.
„Poslední dobou je ale nejvíc na ministerstvu, často tam i přespává, mají fůru práce, byl totiž povýšen, úplně jsem vám to zapomněl říct,“ vychrlil ze sebe Ron. „Je to v podstatě stejná práce, ale nedělá prohlídky kvůli mudlovským očarovaným výrobkům, ale hledá v domech zatčených nebezpečné a zakázané předměty. Obzvlášť si smlsnul na Malfoy Manor. Z věcí, který tam našli, by se slušně vybavil černokněžnický obchod.“
Jejich diskuzi přerušil oběd. Po obědě strávili hodnou chvíli psaním nákupních seznamů, protože jim paní Weasleyová slíbila, že se pro ně někdo zastaví a k večeru jim přinese objednané věci. Harry se na chvíli vypařil do pátého patra, aby se po chvíli vrátil s jednoduše střiženými šaty Ginnyny velikosti v temně rudé barvě. Našel také černý společenský hábit pro sebe. Od čtvrťáku dost vyrostl a ten starý mu byl sotva pod kolena. Pak je Hermiona donutila věnovat se domácím úkolům, takže Harry konečně dopsal ten esej z Kouzelných formulí, který jediný neměl hotový a Ron naopak dokončil první z úkolů. Harry tuto skutečnost odhadl na Ronovu naději, že mu Hermiona dá něco opsat, ale ta zarytě trvala na tom, že jim úkoly pouze zkontroluje. Proto byl Ron jediný, kdo neprotestoval, když je paní Weasleyová zavolala na další pomoc při úklidu. Páté patro bylo hotové (i když jen hodnoceno dle schopností nezletilých kouzelníků bez možnosti používání hůlky), a tak se přesunuli o patro níž (všech pět, protože je paní Weasleyová kategoricky odmítla nechat bez dozoru).
Ve čtvrtém patře byly dvoje dveře a prázdný rám obrazu. Levé dveře byly z černého dřeva a byly na nich stříbrné runy.
„Ta první runa znamená vymezení oblasti, ta druhá vize a ta třetí spánek,“ přečetla Hermiona první řádek.
„Oblast vizí spánku? To jako zjistíme, kdy budeme spát?“ Tentokrát po Ronovi nevrhla útrpný pohled jen Hermiona a Ginny, ale i paní Weasleyová a Harry.
„Ještě žes nešel na Runy,“ zamumlala si pro sebe Hermiona a vylovila z kapsy obyčejný mudlovský papír a tužku.
„Znamená to Místnost spánku,“ vysvětlila Ronovi jeho sestra a dívala se Hermioně přes rameno. Ta po chvíli soustředěného psaní a hojného škrtání podala papír ostatním:
Snová místnost
Máš-li silnou duši, smím ti mnohé dát,
ale jen když se nebudeš bránit.
Máš-li slabou duši, nemůžu tě zničit,
ale jen když se budeš bránit.
Když ti něco dám, nepochopíš to hned.
Když tě zničím, nepochopí tě hned ostatní.
Když tě nezničím ani ti nic nedám,
pak ostatní nepochopíš ty.
Všichni se po sobě podívali. „Moc se mi to nelíbí,“ vyslovila Ginny myšlenku všech. „A vůbec nechápu, co to znamená. Raději bych tam nelezla.“
„Je to trochu zvláštní,“ souhlasila s ní její matka. „Ale byl tady Pošuk a zrovna ten by tady nenechal nic nebezpečného.“
„Tak nejdřív ty dveře otevřeme a podíváme se tam. Jestli to bude divný, můžem uklízet vedle a poslat sem Moodyho ještě jednou,“ navrhl Ron.
Nikdo nic nenamítal. Snová místnost byla malá, obložená černým dřevem přerušovaným jen třemi notně zaprášenými okny, kterými dovnitř pronikalo právě tolik světla, aby pokoj tonul v příšeří. Naproti dveřím byl velký krb, před ním do půlkruhu rozestavěných pět křesel a pod každým křeslem kobereček s nerozeznatelným vzorem.
„Tak fajn,“ řekl Ron pomalu. „Otázka zní: Jsme psychicky silní?“
„Otázka zní: Není bezpečnější způsob, jak to zjistit?“ poznamenala Ginny pochmurně.
„Přestaňte plašit,“ zarazila je paní Weasleyová. „Znova vám říkám, že Pošuk by tady nenechal nezabezpečenou místnost, která nás může zničit. Hermiono, drahoušku, nepochybuju o tom, že ty runy znáš, ale buď není ten výklad přesný, nebo už ta místnost dávnou nemá moc jako dříve.“
„Přesto si myslím, že by tam měl jít nejdřív Harry,“ řekla Hermiona zamyšleně.
„Er?“ zmohl se jmenovaný na nepříliš inteligentní odpověď.
„Jsi psychicky silný...“
„Proč mi teda nešla ta nitrobrana?“
„Kvůli Snapeovi,“ odpověděl Ron.
„...umíš vyčarovat fyzického patrona...“
„Vy od loňska taky, vlezte si tam sami!“
„Ty ho umíš od třeťáku,“ přidala se k nim Ginny, ač jí unikl smysl poznámky o nitrobraně.
„...a dokážeš se ubránit Imperiu,“ dokončila dívka rozhodně.
„A to nezvládá ani velká část bystrozorů,“ dodal Ron.
Na to nenapadl Harryho žádný dost úderný protest. Pohlédl zoufale na paní Weasleyovou, která ale měla na tváři pobavený výraz a očividně věřila svým posledním slovům. A tak přejel své přátele velmi ošklivým pohledem a vstoupil do Snové místnosti.
„Cítíš se nějak jinak?“ vyzvídal Ron.
„Ani ne,“ odvětil Harry po pravdě.
„Fajn.“ řekl Ron a prudce zabouchl dveře. Harry se k nim vrhl a rozčarovaně zjistil, že zevnitř není klika.
„Otevřete!“ zabušil na dřevo pěstí. „Tohle není vtipný!“
Nic se nestalo. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než čekat. Naštvaně si sedl do jednoho křesla. Odmítal udělat Ronovi tu radost, že by vztekle mlátil na dveře a řval nadávky. Tenhle jeho vtípek se mu ani trochu nelíbil a nechápal, proč ho v něm ostatní podporují. Vlastně... to bylo divné. Příliš nepravděpodobné...
I když vypadal normálně, běhal mu z tohohle pokoje mráz po zádech. Hlavně musí být ve střehu, ta místnost ho může zničit. Třeba tím, že ho nepustí ven. Nesmysl, šeptal mu jakýsi hlásek. Třeba ti pomůže. Pomůže? A jak asi? ptal se Harry sám sebe. No, možná bys měl zkusit usnout, když je to SNOVÁ místnost, poradil mu hlásek.
Harry tedy zavřel oči, zabořil se víc do křesla a snažil se uklidnit.
„Jsem zde, pane.“
Mladý kouzelník vyskočil z křesla, otevřel oči a vytřeštil je na vedlejší křeslo. „Ty?! Jak?!“ Opět si sedl. „Ne, to je jen nějaký druh magie, co?“ Vedle něj seděl Sirius. Ale ne ten Sirius z posledního snu u Dursleyových, ale onen zatrpkle a neupraveně vypadající muž, který se propadl obloukem na Odboru záhad.
„Ano, pane. Toto je pouze podoba toho, jenž zde pobýval naposledy. Tedy... posledního, jenž vlastnil silnou duši,“ řekl přízračný Sirius bezbarvě.
„A kdo tu byl úplně naposledy?“ zeptal se Harry v obavě o duševní zdraví Moodyho.
„Nemohu na sebe bráti podoby zničených, ale byl to skřítek.“
Krátura, blesklo Harrymu hlavou. Jen něco na tom nesedělo. „Je jediný skřítek, který sem mohl jít, a ten není ani mrtvý, ani šílený.“ No, i když... dodal v duchu.
„Nebylo mu vzato žití, ni zdravý rozum. Žití neberu nikdy. Rozum jen není-li co vzíti jiné, a to je vskutku velice ojedinělé.“
„Oč tedy přišel?“
„Nevím. Přišel o něco, co mu chybí, by byl pochopen.“
„A Sirius? Ten muž, kterému patřila tahle podoba?“
„I silnou duši sžírati může mnoho věcí. Doufal, že dostane Dar obroušení bolesti myšlenek.“
„A dostal?“ zadoufal Harry.
„Nesmím vám to říci, pane, to může jen on. Pokud pochopil, ovšem.“
„Pokud pochopil?“
„Mé Dary jsou jako zamčená skříňka. Chcete-li jej, musíte najít klíč a mít odvahu odemknout. Jsou silné duše, jenž na klíč přijdou za několik hodin. A jsou silné duše, jimž na to nestačí celé žití.“
„Kdy tady byl?“
„Je tomu dvěstě padesát devět dní.“
Tedy listopad, počítal rychle Harry. To znamená, že měl zhruba půl roku. Ale nezdálo se, že by se nějak výrazně změnil. Možná dostal jiný dar, než který chtěl. „Můžeš prozradit dary dané mrtvým?“
„Ne, pane.“
Škoda. „Vidí tě i slabé duše?“
„Ano, pane.“
„Jak tedy poznám, jestli jsem silná nebo slabá duše?“ zatrnulo Harrymu.
„Slabé duše se při zvuku mého hlasu hroutí v natolik mocných bolestech, že jim ta bolest něco sebere.“
„A jak se dává Dar?“ zajímal se chlapec s hlasem naplněným úlevou.
„Vstřebáte jej při následujícím snění, pane.“
„Proto se to tady jmenuje Snová místnost?“
„Špatný překlad, pane.“
To Harryho opět trochu vyděsilo. „Jak je správný překlad?“
„Místnost vizí a snů. Vize jsem já. Díky snům přichází Dary.“
„Ach tak.“ Chvíle zamyšleného ticha. „Co dáš mně?“
„To vám nemohu říci, pane. Opakuji, že klíč musíte nalézti sám.“
„A jak zjistím, že už jsem ho v sobě našel? Jak odliším vlastní nápad nebo vrozenou schopnost od tvého Daru?“
„To zvíte, až bude správný čas.“
„A když beru kvůli špatným snům lektvar, neovlivní to nějak?“
„Ne, pane. Dar nepřijde skrze sen. Ve snění se vám však uvolní podvědomí. To je to, co je třeba.“
„Dobře. Mimochodem, nevíš, jak mám otevřít ty blbý dveře?“
„Otevřou se, až zmizím.“
„To bude kdy?“
„Až se začnete bránit, pane.“
„Jo, a je tu ještě něco, co bych měl vědět dřív, než to udělám? Třeba jako že když sem půjdu ještě jednou, budu brán za slabou duši, nebo tak něco?“ napadlo Harryho.
„Vrátíte-li se, pak jen pro radu, nebudete-li vědět, jak dál. Druhý Dar však nezískáte.“
„A nějaká rada pro teď?“
„Jistě, pane. Mám několik univerzálních rad. Řkněte číslo od prvé do osmi.“
„Třeba šest, když jdu do šestého ročníku.“
„Nejsilnější omluva je ta, jenž není vyžádaná, očekávaná, někdy ani chtěná a ne vždy je za něco, za co odpovídáte vy.“
„Hm, dík,“ zamumlal Harry a lámal si hlavu s tím, co to asi má znamenat.
„Toť má povinnost, pane.“
Harry opět zavřel oči. Bránit se, to se snadno řekne, ale jak? Jako Imperiu? Neslyším ten hlas, neslyším ten hlas, neslyším ten hlas, nikdo tu není, jsem tu sám, nikdo tu není, jsem tu sám...
Mladý kouzelník pomalu otevřel oči. Byl v místnosti sám. Vstal a šel ke dveřím. Doufal, že přízrak mluvil pravdu. Dveře se prudce otevřely a Harry měl co dělat, aby uskočil a dveře ho nepřirazily na stěnu.
„Promiň.“
„Teď se omlouváš za to, že jsi je zavřel, nebo za to, že jsi je otevřel?“ Harry pro jistotu vyšel zpět na chodbu.
„To byl přece průvan, vždyťs‘ to viděl, ne?“ nadzvedl Ron nechápavě obočí.
„Ne, tys je zabouchl.“
Všichni kromě Harryho si vyměnili pohledy. „Opravdu to byl průvan, miláčku,“ tvrdila paní Weasleyová uklidňujícím hlasem.
„Možná mi to jen tak přišlo z mýho úhlu pohledu,“ znejistěl Harry. „Ale proč jste teda neotevřeli hned, když jsem bušil na dveře?“
„Ale vždyť Ron otevřel ty dveře hned jak se zabouchly,“ řekla Hermiona opatrně.
„Bylo to nejmíň čtvrt hodiny,“ odporoval Harry.
„Třeba se ti něco zdálo, když je to Snová místnost,“ ozvala se Ginny.
„Špatný překlad. Znamená to Místnost vizí a snů,“ zopakoval Harry slova přízraku. „Měl jsem vizi,“ dodal, když viděl jejich nedůvěřivé obličeje. „Nevím, jestli jsem si to nevymyslel, nebo jestli tenhle pokoj nemá lidi jen zmást, ale mluvil jsem s něčím, co byl se asi dalo pojmenovat zhmotnělá síla tý místnosti nebo tak nějak. Což mi připomíná jednu dost důležitou věc. Moody tam nebyl.“
„Říkal, že prošel vrchní dvě patra,“ řekla Ginny nepřirozeně vysokým a slabým hláskem.
„Za posledního tři čtvrtě roku tam byl akorát Sirius a Krátura. Sirius dostal dar, nevím jaký, Kráturu to zničilo. Prý mu bylo něco vzato, asi nějaká schopnost, nevím.“
„Je to skutečně nějaký divný,“ upřela na něj Hermiona omluvný pohled. „Promiň mi, že jsem tě tam nutila jít.“
„To nic, naštěstí mám silnou duši. Ale teď bych navrhoval jít do těch druhejch dveří.“
„Asi to tak bude lepší,“ souhlasila paní Weasleyová. „Jen nedokážu pochopit, proč Pošuk v tomhle pokoji nebyl. Vždyť říkal, že tady jsou dvě místnosti. Proč by do jedný nechodil?“
„Myslím, že na tohle bych věděla odpověď, prohlásila Ginny a přešla k prázdnému rámu. „Všimla jsem si toho, už když jsme sem přišli, protože mě dost udivilo, že je tady rám, ve kterym není ani plátno,“ dodala a odklopila rám od zdi podobným způsobem, jakým otvírala Buclatá dáma průchod do nebelvírské věže. Za rámem byla obrovská místnost, ve které bylo vyrovnáno na několik set stojanů na obrazy. Přes všechny byly bílé přehozy. „Nevím, jak je to možné, ale myslím si, že Snová místnost, vlastně Místnost vizí a snů, tady nebyla, když to tu Moody prohledával.“
„U všech kouzelníků,“ zbledla paní Weasleyová. „To by znamenalo, že jsem vás vystavila nebezpečí! Ó, Kirké, a to jsem o Kingsleyovi říkala, jak byl nezodpovědný, když vás vzal do spodního patra...“
„Klid, mami,“ chlácholila ji Ginny. „Vždyť tohle jsi přece nemohla vědět.“
„Měla jsem se vyptat Pošuka, jak to tady vypadá...“
„Ne, Ginny má pravdu,“ zarazila ji Hermiona. „Nikoho z nás nenapadlo, že by se tu mohla objevit místnost navíc.“
„A třeba mi ten Dar v něčem pomůže,“ usmál se na ni Harry povzbudivě, ale hned se otočil a předstíral, že si prohlíží místnost. Už se neusmíval, poprvé za poměrně dlouhou dobu si vzpomněl na věštbu, kterou mu ukázal Brumbál na konci školního roku. „Ani jeden z nich nemůže žít, dokud druhý zůstává naživu.“ Jakoby to znova slyšel. Příliš myslel na svého kmotra, nějaká věštba mu mohla být ukradená (i když pochopitelně ne doslova, jak se o to snažili smrtijedi na ministerstvu), ale teď na něj znova dolehla tíha poznání, že...
„Harry?“ položila mu Hermiona ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jistě, jen jsem se trochu zasnil.“
Hermiona si ho starostlivě přeměřila. „Jsi si jistý? Nemá to něco společnýho s tou místností vedle?“
„Popravdě? Ne.“
„Nechceš si jít lehnout?“
„Prosím tě, Hermiono, nech ho,“ zasáhl Ron a Harry k němu vyslal vděčný pohled. „Kdyby mu něco bylo, tak to řekne, nepotřebuje, abys ho ukládala.“ Tím si vysloužil další pohled, ale tentokrát od Hermiony a ten měl do vděčného daleko.
*****
Z obrazárny odešli po pár minutách. Sundali z několika obrazů přehozy a velmi rychle zjistili, že na obrazech jsou bez výjimky tvrdě spící členové klanu Blacků. Z velké části byli velice mladí, někteří vlastně spíš děti, a na několika obrazech byly dokonce namalovány tytéž osoby, jen s rozdílným věkem. Všichni se shodli na tom, že do obrazárny se asi postupně přesunovaly obrazy těch, kteří měli novější portrét a jejich mladší malované já bylo uspáno kouzlem. Harry se rozhodl nechat obrazárnu tak, jak je. Koneckonců tu místnost nepotřeboval. Uklízet tam vlastně ani nebylo co a nechtělo se mu vyhazovat všechny ty obrazy, přestože ho jeho vnitřní hlásek přesvědčoval, že Sirius by to udělal. A vlastně ani sám mladý kouzelník nevěděl, proč se rozhodl právě takhle, ale neměl moc času nad tím přemýšlet, protože jim zbýval ještě poslední pokoj.
Svým způsobem byl velmi zvláštní. Ani tento pokoj nezažil radikální uklízecí manévry jako první část domu a páté patro druhé části. Stačilo ho jen klasicky uklidit jako každý strašlivě dlouho nepoužívaný pokoj a vyhodit minimum věcí. Po vyleštění oken strávili všichni hodnou chvíli s nosy přilepenými na skle. Odsud bylo jasně vidět, že ona příšerná zahrada, kde byli předešlý den, má ještě dvě části z výšky jasně ohraničené a všechny tři části jsou obehnány domem, takže zahrada byla v jakémsi nádvoří. Ale ostatní tři strany domu byly pouze přízemní. Harry využil zaujetí ostatních a vzal si z pokoje jednu věc. Ne, že by nemohl, ale nechtěl, aby věděli, že si myslí, že ji potřebuje.
/fotoalbum/harry-potter-a-stribrna-pani/6_-dalsi-zahada-domu-blacku/22
Další překvapení je čekalo v jídelně. Poměrně nemilé, i když jsou horší věci než umaštěný učitel lektvarů stojící u stolu, na kterém bylo určitě přes sto flakónků. Paní Weasleyová si ztěžka povzdychla, když je viděla. Přistoupila ke Snapeovi a chvíli s ním mluvila, ale natolik tiše, že téma hovoru nikdo ze čtyř přítomných studentů neslyšel, protože zůstali stát u dveří. Harry upíral oči na lahvičky a snažil se rozpoznat lektvary.
„Pottere, pojďte sem,“ přerušil jeho zamyšlení Snape. Harry ho poslechl. „Jak účinkuje ten lektvar, který jsem vám včera večer dal?“ pronesl tónem, jako by mu dal jed a znechutilo ho pomyšlení, že neúčinkoval tak rychle, jak měl.
„No, celkem dobře, jen jsem se ráno nemohl probrat.“
Po Snapeově tváři přelétl nespokojený stín. „Zdálo se vám něco?“
„Myslím, že vůbec nic.“
Snapeovi se zatvářil ještě nespokojeněji. „Cítíte větší melancholii, znepokojenost nebo zlost než obvykle? A co paranoiu? Vy tři!“ vyštěkl ke dveřím a všichni jmenovaní sebou trhli. „Připadá vám nezvykle lítostivý, agresivní, paranoidní, nebo prostě jiný než předtím?“ Všichni čtyři zavrtěli hlavami. „Dobře, Pottere. Ten lektvar si můžete vzít ještě dnes večer, ale zítra už ne, rozumíte?! Ani další večery.“
„No, dobře. Pane,“ dodal, když správně rozluštil Snapeův pohled. „Ale proč, vždyť účinkoval, nic se mi nezdálo,“ odvážil se.
„No právě, Pottere,“ zavrčel Snape. „Neměl jste žádný sen a to je špatně. Normálně bych vás nechal dobrat tu dávku pěti lektvarů, ale to by jste v kombinaci se zítřkem nezvládl.“ Snape kývl na paní Weasleyovou a přemístil se pryč.
„Hermiono? Ty víš, proč je špatný, že jsem neměl žádný sen?“
„Ve snech se vyrovnáváme s různými událostmi. Nemusí se ti zdát přímo o nich. Klidně můžeš jít ve snu po mořské pláži a vyrovnat se tak se špatnou známkou. To proto se říká: „Ráno moudřejší večera.“ Přes noc si vše srovnáš a uklidníš se, i když o problému nepřemýšlíš. I mudlové vědí, že sny jsou důležité. Vědci zjistili, že pokud několik nocí za sebou nesníš, jsi agresivní nebo třeba plačtivý. Časem by z toho člověk třeba zabil a nebo pravděpodobně zešílel. Nebo obojí. Ten lektvar asi tvé sny blokuje. Všechny. Za sebe ti radím, aby jsi Snapea poslechl. Což mi připomíná... Paní Weasleyová, co se bude dít zítra?“
Paní Weasleyová si ztěžka sedla. „Chtěla jsem vám to říct až ráno, abyste klidně spali. Ale teď už je to jedno. Jen počkáme, až přijdou Fred a George, nechci to opakovat dvakrát. Zatím mi pomozte přendat ty lektvary do poliček,“ kývla k prázdné prosklené skříni u zdi, u které stála, když Harry mluvil se Snapem. Teprve teď si všimli, že na každou poličku připevnila cedulky s názvy lektvarů. „A ty, Rone, vezmi brk a zapisuj je, nevím, kolik jich je.“ Všichni ji poslechli.
Harry dorovnal lektvary Puto reddo a šel se na Ronův seznam podívat.
Dokrvovací lektvar---------------------------------------20
Kůžitvorný balzám----------------------------------------10
Okohoj-------------------------------------------------------5
Bezbolestný spánek--------------------------------------10
Bolest tišící lektvar---------------------------------------10
Uklidňovací lektvar---------------------------------------5
Cutisový protijed------------------------------------------10
Puto reddo---------------------------------------------------5
Pročišťovací lektvar--------------------------------------15
Urovnávač smyslů-----------------------------------------5
Okamžitý odstraňovač obtížných oděrek------------10
Lektvar proti nevolnosti---------------------------------5
Kostirost-----------------------------------------------------5
Lektvar udržení stavu------------------------------------5
CELKEM________________________________120
„Chystá se nějaký boj, že?“ zeptal se chmurně.
„Ano, chystá. Ale neplašte se, ani zdaleka se nepočítá, že tohle všechno bude zítra potřeba. Měl by to být spíš rozsáhlý než tvrdý boj. Ale včera se řešilo, že členové tyto lektvary doma nemívají a můžou nastat situace, kdy je nebezpečné jít ke svatému Mungovi. No zkrátka se rozhodlo, že by tady mělo alespoň něco málo být. Kromě Okohoje a Dokrvovacího lektvaru nic nepodléhá času a i ten Dokrvovacího účinkuje měsíc.“
„Něco málo?“ opakoval Ron s pohledem na zaplněnou skříň.
„Ale tohle nejsou zrovna základní lektvary,“ ozvala se Hermiona. „Zatím jsme se učili jen čtyři z nich. Takový Lektvar udržení stavu patří mezi nejobtížnější lektvary vůbec! A názvy Cutisový protijed a Puto reddo jsem v životě neslyšela.“
„Asi máš pravdu, zlatíčko“ souhlasila s ní opatrně paní Weasleyová. „Mně lektvary nikdy nešly, pořádně se v nich nevyznám.“ Nervózně se ošila. „O tom Cutisovém protijedu ale nikde nemluvte, ano? Ten je pro potřeby Řádu a nikdo nepovolaný by o něm neměl vědět.“
*****
Ron, Hermiona a Ginny odešli opět psát úkoly, tentokrát do dívčího pokoje, aby nerušili Harryho. Ten se ještě chvíli zdržel dole. Rozhodl se něco zkusit.
„Paní Weasleyová? Nenašly se tady nějaké knihy?“
„Podívej se do tý skříně vedle gobelínu, něco tam je. Ale nečekej žádnou knihovnu, je to jen to, co se posbíralo po pokojích.“
Paní Weasleyová říkala pravdu. Knihy jako Genealogie kouzelnických rodů už byly vyhozené a ve skříni bylo jen pár jiných knížek. Prastarý Atlas nejznámějších kouzelnických rostlin, studie o původu sfing, kouzelnické dědické právo (Harryho u téhle knihy zamrazilo, protože tou se určitě řídil Sirius, když psal svou závěť), několik vytržených stránek z jakési knihy, kde Harry zahlídl jméno Martenovi a pět knížek o zvěromágství. Listy a knížky o změromágovství si Harry odnesl do pokoje.
Irský vzdělávací ústav pro magicky nadané děti, zvaný Čtyřlístek
MartenoviHistorie: Roku 1674 založili manželé Edward a Edith Martenovi v hrabství Mayo v Jižním Irsku Irský vzdělávací ústav pro magicky nadané děti. Tato Škola má v erbu dvě propletená E, mezi nimi v dolním indexu propletené M, nalevo od M čtyřlístek, napravo kunu. Téměř všichni Martenové jsou zvěromágové a mění se v kuny.
Tato škola byla již v době svého založení velmi konzervativní a do dnešní doby se vcelku nic v tomto ohledu nezměnilo. Je rozdělena na dvě části – dívčí a chlapeckou. Martenovi měli tři děti, Edith a o šest let mladší dvojčata Edwarda a Esther. Edward a Esther na sobě byli velmi závislí a těžce nesli své rozdělení při nástupu do školy. Proto ve svých čtrnácti letech utekli do Manchesteru ke vzdálené příbuzné. Dostudovali v Bradavicích v koleji Mrzimor.
Edward Marten se oženil hned po vychození školy a měl pět dětí. Esther Martenové zemřel snoubenec a ona jej následovala den poté. Edward Marten se po její smrti vrátil do Irska. Jeho manželka ho i s dětmi opustila a odjela zpět do Anglie. Jejich potomci stále v Anglii žijí.
V době návratu Edwarda Martena už jeho rodiče nežili, školu vedla jeho sestra Edith. Edward se k ní připojil a společně pozvedli školu na poměrně vysokou úroveň. Od té doby dodržují Martenovi podmínku ze závěti prvního Edwarda a Edith, takže ve škole jsou vždy dva ředitelé s těmito jmény.
Harry stránky zklamaně odložil. V podstatě všechno tohle už řekla Hermiona. A na dalších stránkách už nic zajímavého nebylo, jen hodnocení školy jako takové, jejího okolí, jídla, nabídky studijních předmětů a tak. Trochu se nudil, a tak si začal pročítat knihy o zvěromázích.
Vyrušil ho až nezaměnitelný děsivý jekot paní Blackové. Harry se zvedl a šel se podívat, co se děje. Ve vstupní hale George s viditelnou námahou zatahoval těžký závěs a Fred kouzlem zasazoval hlavní dveře.
„Co se stalo?“ ptal se Harry a koutkem oka zahlédl, jak Ginny, Ron a Hermiona scházejí po schodech.
„Ále,“ mávl Fred rukou. „Nakoupili jsme vám a přemístili jsme se sem, jenže jsem při přemisťování zapomněl na tu spoustu věcí a přemístil jsem se hned vedle dveří, takže je ty balíčky vyrazily a to probudilo tu ježibabu.“
„Máte všechno?“ zajímala se Hermiona.
„Jistě. A navíc nám dali v Krucáncích a Kaňourech zdarma jednu knížku, Významní kouzelníci 20.století (i ti méně známí), když jsme tam toho nakupovali tolik.“
Do vstupní haly nahlédla paní Weasleyová. „To jsem ráda, že jste tady všichni a nemusím vás shánět. Večeře je hotová.“
*****
„Na zítřejší večer naplánoval Vy-víte-kdo dost rozsáhlou akci,“ začala paní Weasleyová, když ostatní převyprávěli Fredovi a Georgovi návštěvu Snapea s lektvary. „Bude to dohromady šest útoků.“
„Šest?!“ vydechla Ginny zděšeně. I ostatní to dost vyvedlo z míry.
„Bohužel. Brumbál má za to, že většina těch útoků je matoucí, ale neznáme pravý cíl. Víme jen tři místa útoků. Z toho jeden je určitě čistě matoucí.“ Paní Weasleyová se zhluboka nadechla. „Zaútočí na Doupě.“
„Cože? To snad ne! Víte to určitě? Jak dlouho to víš?“ Všichni začali mluvit jeden přes druhého. Paní Weasleyová počkala, až se uklidní.
„Chtěla jsem se tomuto vyhnout a tak jsem požádala Severuse, aby se netajil s tím, že v Doupěti ve skutečnosti nejsme. Bohužel se Vy-víte-kdo rozhodl zvýšit Severusovu důvěryhodnost v našich očích tím, že na Doupě zaútočí pár méně silných smrtijedů a on dostal za úkol nás informovat, ať si odneseme cennější věci, abysme mu byli vděční. Což taky mimochodem hned zítra ráno skutečně uděláme, váš otec už tam je a balí. Doufám, Harry, že ti nebude vadit, když tady někde složíme pár věcí,“ dodala.
„Myslím, že v tadytom domě už je toho tolik, že pár vašich věcí zas nehraje takový rozdíl,“ odvětil Harry trochu šokovaně. V Doupěti byl jen párkrát, ale měl ho rád, bylo to to nejpřátelštější a nejdomáctější prostředí, jaké znal.
„Co ty ostatní?“ zeptala se Ginny tiše.
„Jak jsem říkala, známe jen dva další cíly. Kdo to je, to vám neřeknu. Poblíž budou hlídkovat dvě skupiny členů Řádu. Nemůžeme je varovat, protože co kdyby se Vy-víte-kdo rozhodl zjistit, jestli Severus není ve skutečnosti na naší straně? V okamžiku útoku dostanou napadené do bezpečí. Další členové Řádu budou různě hlídkovat u domů těch, u kterých očekáváme útok. Já a Rosa Benignová, to je ta, co s námi byla dnes v Příčné, budeme tady a starat se o případné zraněné. Rosa je léčitelka. A to je všechno, co vám můžu říct.“ Paní Weasleyová vstala a přešla ke skříni s lektvary. „Ale mezi námi, připravte se ta špatné zprávy. Členové Řádu snad dopadnou dobře, ale ty tři rodiny, o kterých nevíme...“
...Dopadnou jako moje rodina a nikdo nemůže nic udělat, pomyslel si Harry zoufale. „A nedalo by se vyhlásit nějaké varování, aby si lidi dávali pozor?“
„To nepomůže. Jak bychom odůvodnili, že zrovna teď předpokládáme nějaké nebezpečí? A o moc lepší by to beztak nebylo. Lidi mají strach, sami nikam nechodí, zabezpečují své domy nejrůznějšími kouzly, ale to proti silnému útoku smrtijedů beztak dlouho neobstojí. Maximálně je kouzla upozorní na příchod cizích kouzelníků a tím jim dají možnost uprchnout, ale kdo ta kouzla ovládá, už je na svůj domov dal a kdo ne, ten to stejně neudělá. Ministerstvo sice zřídilo krizovou kancelář, kam můžou lidi posílat třeba i anonymní dopisy, bojí-li se pomsty, ale ta je zavalená stovkami hysterických dopisů. Kdyby se podle nich řídili, je stav akutního nebezpečí každý den.“
„Zkráceně řečeno, nedá se dělat nic,“ shrnul to George. Jeho matka přikývla. „Tak v tom případě navrhuju, abych se tady s Fredem přemístil do Doupěte. Pomůžeme tátovi. V kolik tam ráno půjdete vy?“
„V devět. To bude určitě bezpečné. Vrátíme se po obědě. Ale ty, Harry, tam nepůjdeš,“ řekla paní Weasleyová důrazně. „Co kdyby nás sledovali a rozhodli se zaútočit dřív?“ Harrymu se to moc nelíbilo, chtěl se rozloučit s tím domem, který už asi nikdy neuvidí, ale chápal riziko a nechtěl svou tvrdohlavostí ohrozit ostatní stejně jako v červnu, a tak přikývl.
„Zůstanu tu taky,“ pohlédla na něj Hermiona a Harrymu neunikl Ronův žárlivý pohled.
*****
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Fred chmurně o pět minut později v pokoji Harryho a Rona.
„Že je to strašný, co chceš slyšet?“ odpověděla Hermiona otázkou. „Když pomyslím na to, že tam venku je pět rodin, které netuší, že se jim zítra večer celý život obrátí naruby, teda pokud ještě nějaký život budou mít, chce se mi křičet.“
„Asi tak,“ kývla hlavou Ginny. „Víte, i přes to, že mě Vy-víte-kdo málem zabil v Tajemný komnatě, i přes to, co se stalo taťkovi, i přes to, co se stalo Siriovi, i přes to všechno jsem si nikdy nepřipouštěla, jak je nebezpečí velký a že nikdo z nás neví, co bude zítra. Došlo mi to teprve když mamka řekla, že náš domov zničí smrtijedi.“
„Já jsem se radši ani neptal, kde bude zítra taťka,“ zabručel Ron.
„Tak na to je lepší ani nemyslet,“ řekl George a vstal z Ronovy postele. „Pojď, brácho, půjdem. Zatím se mějte.“ Oba se s hlasitým prásknutím přemístili.
Dívky odešly do svého pokoje a Harry s Ronem seděli na postelích a mlčky se dívali střídavě na sebe a do podlahy. Když už to Harry nemohl vydržet, vypil další odporně kyselý Snapeův lektvar a opět velice rychle usnul.
*****
Když se druhý den ráno probudil, byl už Ron pryč. Harry se oblékl a sešel do jídelny, kde seděla Hermiona a nepřítomně jedla ovesnou kaši.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Harry koženě.
„Dobrý,“ odpověděla Hermiona automaticky. „Nemáš nějaký nápad, co budeme dělat, než se vrátí? Nebo se tu zatím zblázním. Jen sedět a čekal je děsný.“
Harry pokrčil rameny a naložil si talíř míchaných vajec se šunkou. „Nic mě nenapadá. No, můžeme si prohlídnout ty koupený věci,“ dodal, když mu pohled padl na balíčky, které tady včera dvojčata položila a všichni na ně pak s úspěchem zapomněli.
„Tak jo,“ souhlasila dívka bez výraznějšího zájmu.
„Co třeba ta knížka, kterou dostali?“ napadlo Harryho.
„Četla jsem ji, ale před několika lety a tohle je aktualizované a rozšířené vydání, jsou tam i méně významní kouzelníci,“ trochu ožila Hermiona. Po chvíli hledání ji našla. „Zvláště na jednu aktualizaci jsem zvědavá,“ mumlala a rychle obracela stránky. „Tak čti,“ podala nakonec svému kamarádovi otevřenou knihu. „Mají toho nejmíň o polovinu víc, než před čtyřmi lety.“
Harry se překvapeně díval na heslo napsané na stránkách, které našla Hermiona. Znělo totiž Potter, Harry. Po chvíli však přeci jen začal číst.
Harry James Potter
*31.7.1980, Godricův důl, Herefordshire, AnglieRodiče: James Rodrigo Leonard Potter a Lilyan Catherine Potterová, rozená Evansová
Harry Potter, zvaný také „Chlapec, který zůstal naživu,“ zastavil na podzim roku 1981 všemi obávaného černokněžníka Vy-víte-koho. Tentýž den, chvíli před výše zmíněnou událostí, zavraždil Vy-víte-kdo jeho rodiče kletbou, která se nepromíjí.
Chlapec byl svěřen do péče mudlovské sestry Lilyan Potterové (Petunie Ann Dursleyová, rozená Evansová) a jejímu manželovi (Vernon Coleman Dursley), u nichž stále žije. Většinu roku ale pochopitelně tráví studiem, a to ve Škole čar a kouzel v Bradavicích v koleji Nebelvír, ve které studovali i oba jeho rodiče.
Harry Potter ve škole hraje již od prvního ročníku za svou kolej famfrpál na postu chytače. Ve školním roce 1994/1995 reprezentoval Bradavice spolu s Cedricem Brettem Diggorym v Poháru tří kouzelníků proti Kruvalu a Krásnohůlkám. Oba dva společně vyhráli.
V červnu roku 1995 byl Harry Potter svědkem vraždy Cedrica Diggoryho neznámým smrtijedem a následným znovuzrozením Vy-víte-koho. Naštěstí se mu podařilo uniknout a informovat kouzelnické společenství o návratu výše zmíněného čaroděje. Všechny kouzelníky se mu však podařilo přesvědčit až o rok později, když byl Vy-víte-kdo v doprovodu svých smrtijedů spatřen přímo na ministerstvu kouzel.
Vzhledem k dlouhému odmítání přijetí zprávy o návratu Vy-víte-koho ze strany ministerstva se v nynější době upírají naděje kouzelníků spíše směrem k Chlapci, který přežil, než k vládě. Krátkodobě je to poněkud pochybná naděje, neboť Harry Potter je stále jen nezletilý kouzelník, i když bezpochyby velice nadaný. Ovšem v dlouhodobějším hledisku je tato naděje celkem reálná, zvláště půjde-li Harry Potter ve stopách svého otce – bystrozora.
„Tak to je jedna z nejpravdivějších věcí, které o tobě byly za poslední dobu zapsány,“ usoudila Hermiona.
„Hm,“ díval se Harry stále do knihy.
„Harry? Co se děje?“
„Ale nic. Já jen...“ povzdychl si. „Většinu toho, co je tady o mých rodičích, jsem nevěděl. A přitom jsou to úplný základy! Nevěděl jsem, v kterym hrabství leží Godricův důl, nevěděl jsem, že jsem se narodil přímo tam a ne třeba u Munga, nevěděl jsem, že maminčino jméno nebylo oficiálně zapsáno zdrobnělinou, ale původním tvarem. Každý o ní vždycky mluvil jen jako o Lily... Že jsem v životě neslyšel jejich další jména snad ani nemusím říkat. A ani jsem se nenamáhal se na to někdy zeptat! Dokonce ani na to, čím byli. Tátu teď už vím. Ale o mámě jen vím, že nebyla hráčkou famfrpálu ani bystrozorkou.“ Mladý kouzelník složil hlavu do dlaní a snažil se zadržet slzy, které se mu hrnuly do očí. Cítil, jak mu Hermiona položila ruku kolem ramen.
„To přece není tvoje vina. Vsadím se, že ani takový Ron neví, kde leží Godricův důl. A to nepoznal jiný svět než ten kouzelnický. A jestli chceš vědět, čím byla Lilyan Catherine Potterová, rozená Evansová, není nic snazšího, než se zeptat paní Weasleyové.“
*****
V půl druhé odpoledne (oběd měli pochopitelně Harry s Hermionou starostlivě nachystaný od paní Weasleyové), vypadli postupně z krbu v přijímacím salonu čtyři nejmladší Weasleyovi nesoucí spoustu kufrů a o chvíli později se k nim přemístili jejich rodiče s několika rozložitými balíky. Harry i Hermiona u toho shodou okolností byli, protože krátce před tím sešli dolů, neboť se začínali o své přátele strachovat. Významní kouzelníci leželi úmyslně zapomenutí na dně Harryho kufru a Hermiona slíbila, že o tom drobném incidentu nikomu neřekne. Dopoledne pak dívka strávila ponořená do nových učebnic a Harry ji z nudy napodobil.
„Tak co?“ zeptal se Harry všeobecně. Všichni Weasleyovi se smutně usmáli.
„Zrušili jsme pár kouzel a nechali všechno volně přístupné,“ odpověděl pan Weasley. „Snad to nechají být, když zjistí, že tam nikdo není.“
„Nevím, jestli se tam ještě budu cítit bezpečně, dokud tady bude hrozba Vy-víte-koho,“ povzdychla si paní Weasleyová.
„Tady jste trvale vítáni,“ ujistil ji Harry.
„To je od tebe milé, ale nevím, jestli můžeme...“
„Pochopitelně, že můžete,“ přerušil ji Harry. Beztak nevím, co s tím domem budu dělat. A to je ještě třikrát větší, než jsem si myslel. A dokud je strážcem tajemství Brumbál, je to snad ještě bezpečnější místo, než Bradavice.“
„Tak dobře.“ Paní Weasleyová se otočila ke své rodině. „Ve čtvrtém patře je několik skoro prázdných pokojů, pojďte to tam dát.“
Fred s Georgem zasténali a zamumlali několik nadávek na téma schody. Hermiona stanula v čele průvodu ve funkci otvírač dveří a Harry šel na konci a posbíral pár věcí, které Weasleyovým upadly. Ve čtvrtém patře byl na konci chodby dveře s páskou a zářícím nápisem KRÁTURA. (Harry nevěděl, kde přesně Krátura je, protože se ho ani nesnažil najít.)
„Harry, nechtěl bys ho už pustit?“ ozvala se Hermiona s očima upřenýma na pásku.
„Ne!“ Hermiona se chystala něco říct, ale když viděla Harryho obličej, zavřela pusu a poněkud naštvaně odešla.
„Toho si nevšímej,“ poznamenal Ron. „Ještě nevzdala ten spožús.“
„Mám chuť jí ho věnovat,“ zabručel Harry.
„Nemysli na to,“ protáhl Fred. „Raději mi řekni, jestli jste nenašli včera při úklidu něco zajímavýho?“
„Ale jo, pojďte se podívat.“
„Ale ne do tý Místnosti vizí a snů,“ zpozorněla paní Weasleyová.
„Bez obav.“
*****
„Tenhle dům mě pořád něčím překvapuje,“ prohlásil George. „Ale snad poprvé je to bezesporu příjemné překvapení. Harry, Rone, Ginny, přísahejte, že to tady bylo, že jste to na nás nenastražili.“
„Nechápu, že to tady Blackovi strpěli,“ prohlížel si místnost Fred. „Komnata v Nebelvírských barvách?! Co to ksakru znamená? To tady přece nemá co dělat!“
Stáli v onom pokoji mezi obrazárnou a Místností vizí a snů. Byl velký asi jako studentská ložnice v Bradavicích. Byla tu obrovitá manželská postel ze zlata s nebesy, čalouněním a lůžkovinami z tmavě červeného sametu. Ve stejné barvě byly i tapety a huňatý koberec s vysokým vlasem. Jediné, co nebylo červené, byly čtyři obrovské vázy z bílého zlaceného porcelánu, v každém rohu pokoje jedna, (ve kterých byly před úklidem suché zaprášené květiny) a starožitný dřevěný psací stůl (ovšem židle u něj už vypadala podobně jako postel).
„Síla co?“ prohodil Ron. „Jediný, co tomu chybí, je zlatě vyšitý lev na dece.“
„Přestěhuješ se sem, Harry?“ zajímal se George.
„Přemýšlel jsem o tom,“ přiznal Harry. „Ale je to možná až příliš agresivně vyhlížející pokoj. A hlavně je dost stranou. Čtvrtý patro, druhá část domu... Nehledě na to, že se musí projít přes pátý patro na druhý schodiště.“
„No jo, to je fakt,“ povzdychl si George. „Co je vedle?“
„Tam nemáme chodit, ještě tam nebyl Moody a na dveřích byl varovný nápis,“ oznamovala Ginny. „A zrovna v tomhle baráku, kde je na každým kroku něco nebezpečnýho, bych nebrala varování na lehkou váhu.“
„To říkáš teď,“ řekl Harry, který stál za ní, tak tiše, aby to slyšela jen ona.
„A na druhý straně je místnost s obrazy, chcete-li se seznámit s dalšími členy Blackovic rodiny,“ nenechala se Ginny vyrušit.
„Godric mě ochraňuj,“ otřásl se Fred.
„Bohatě mi stačí ta baba dole,“ přidal se George. „Půjdeme raději dělat na dalších Přískřipcích Poslušný psíček.“
„Proč nejdete do krámu?“ podivil se Ron.
„Trochu jsi ztratil přehled o čase, co?“ ušklíbl se George. „Je neděle.“
*****
Jedli odpolední svačinu, když se ozvalo hlasité PRÁSK! ze vstupní haly a do jídelny vtrhl Bill Weasley. Ztěžka oddychoval, měl potrhaný zelený plášť a přes obličej hluboký šrám. Na několika místech hábitu prosakovaly tmavé skvrny. Krev.
„Bille, miláčku, co se ti stalo?“ spustila zděšeně paní Weasleyová. „Měl bys být s Fleur ve Francii. Nebo tam se ti to stalo?“
Bill konečně popadl dech. „Vrátili jsme se dřív. Přemístili jsme se do Doupěte. Napadli nás smrtijedi. Přemohli jsme je a spoutali. Fleur je hlídá. Nechoďte tam, je tam kouzlo,“ vychrlil ze sebe Bill.
Paní Weasleyová se zapotácela, když to slyšela. Ale rychle se vzchopila. „Arthure! ARTHURE!“
Její manžel se objevil ve dveřích. „Copak? Bille?! Co se...“
„Později,“ zarazila ho paní Weasleyová. „Teď hned dej vědět Brumbálovi, že útoky začaly dřív! Že už útočí! Ale do Doupěte ať nechodí, až budou mít chvíli ať přijdou sem.“ Pan Weasley na ni chvíli zíral, ale pak se vzpamatoval a přemístil se pryč. „A ty se posaď, potřebuješ ošetřit,“ vyzvala Billa. „A řekni nám, co se vlastně stalo.“
„Jak říkám, vrátili jsme se dřív,“ začal vyprávět Bill, zatímco jeho matka vytáhla z kapsy stejný desinfekční lektvar, jaký používala madam Pomfreyová a kapala mu ho do ran. „Doupě je vyklizené, kromě nábytku tam snad nezůstalo nic. Pak jsem zjistil, že skoro všechna ochranná kouzla jsou pryč. Vyšel jsem na zahradu a najednou se tam začali přemisťovat smrtijedi. Nejdřív se přede mě přemístili tři. Jednoho jsem omráčil a se zbylými bojoval, když se dva přemístili i za mě. Vypadalo to docela bledě, ale Fleur slyšela zvuky boje a když zjistila, co se děje, vyšla ven a začala zpívat nějakou vílí píseň nebo co. Všichni čtyři ztuhli a dívali se jen na ni. Naštěstí jsme spolu dost dlouho, takže to na mě neúčinkovalo. Vzal jsem jim hůlky a omráčil je. Pak jsme je spoutali a zavřeli do sklepa. Fleur to chtěla hlásit na ministerstvu, ale já jsem jí řekl, že mám lepší nápad, ale že musím na místo, kam se ona nedostane. Fleur vyčarovala informační kouzlo na narušení prostoru na dvacet metrů od domu, napojila ho i na mě a domluvili jsme se, že kdyby ucítila narušení, nebude si hrát na hrdinku, ale přemístí se na jedno místo u Lamanšského průlivu, které jsme použili na mezipřemístění a počká tam na mě.“
„Měli jste velké štěstí, hlavně ty,“ pousmála se paní Weasleyová a léčila mu rány poklepáním hůlky. „Byly to jen škrábance, i když vypadaly hrozivě.“
„Bude hůř,“ řekla pomalu Hestie Jonesová, která společně s Rosou neslyšně stanula v průběhu Billova vyprávění ve dveřích. „Je zpátky už druhým rokem, má sílu a spoustu smrtijedů. Je to vidět. Rozhodl se v krátké době několikrát silně projevit. Je to šest týdnů.“
„Co je šest týdnů? Co se stalo před šesti týdny?“ nechápal Ron.
Sirius, blesklo Harrymu hlavou.
Hestie však přemýšlela v širším kontextu. „Začala válka."
Komentáře
Přehled komentářů
Fleur a vílí píseň je skvělý nápad. Začíná se přiostřovat, jdu honem číst dál...
Brrr...
(Elza, 15. 8. 2011 22:27)...ten Blackovic dům je vážně děsivý. Poutavý a děsivý. Nezapomněl nějak Harry na Síriovy pokyny? Neměl se už zbavit Krátury? Achich ouvej...
Válka? Hmm...
(Sekko, 16. 6. 2011 22:17)No páčilo sa mi tu takmer všetko len to bolo trošku nezáživné ale napravila si to s tou miestnosťou víz a darov.... samozrejme to premiesťovanie som nejak nepochopil veď do domu sa premiestňovať nedalo samozrejme ak si to nejak neprispôsobila svojmu príbehu...Taktiež si to trošku zaplietla s tými lekvármi na spánok pre Harryho takže som zvedavý čo sa mu bude snívať a stále sa dej s tým snom so Siriusom nepohol...Samozrejme idem čítať ďalej. :oP
=o)
(Angel, 4. 3. 2010 15:31)Hezka povidka...mas dobrou fantazii......tak ja jdu cist dal......=o)
Hezké :-)
(Mája, 26. 8. 2011 14:56)