7: Porada Řádu
Polovina lidských činností je zaměřena jen na odstraňování jejich následků.---Patricie Holečková
Šest smrtijedských útoků bylo rychlých, silných a koordinovaných (jak se Harry později dozvěděl, mezi prvním a posledním útokem uběhlo pouhých pět minut). Na Grimmauldově náměstí bylo ošetřeno jen několik členů Řádu, ale vzhledem k vážnosti jejich zranění Harry soudil, že menší rány si buď léčí na místě, nebo je nechávají na později. Nejvážnější zranění měli Elfias Dóže, Emmelina Vanceová a Joseph McMohr. Byli v bezvědomí, proto je museli přemístit jejich kolegové. Elfias Dóže měl oči zakryté masivním obvazem, skrz který, i přes jeho tloušťku, prosakovala krev. Emmelina Vanceová měla přesekané krční tepny a rozpáraný hrudník. Zranění Josepha McMohra se dalo nejlépe popsat jako díra v břiše. To všechno Harry a ostatní pozorovali usazení u zábradlí v prvním patře, kam se přesunuli poté, co je paní Weasleyová vykázala z improvizované ošetřovny. Bylo to výhodné místo. Všichni členové se vždy přemisťovali do vstupní haly, kam z prvního patra dobře viděli, takže měli přehled o zraněných, ale zároveň jim vyhovovalo, že neviděli všechny nechutné podrobnosti jako barvu McMohrových střev. I tak byli bledí, zamlklí a zaražení, stejně jako všichni členové, které viděli. Podle Harryho odhadu musely útoky dopadnout špatně. Roli v tom určitě hrál i jejich dřívější začátek.
Po nějaké době se situace uklidnila. Paní Weasleyová zavolala Freda a George dovnitř. Ti po chvíli vyšli s tácy plnými jídla.
„Zjistili jsme cíl dalšího útoku,“ sdělil jim Fred, když zavřeli dveře od pracovny dvojčat. „Araseni.“ Harry na něj vrhl tázavý pohled. „Poměrně starý kouzelnický rod,“ dostalo se mu vysvětlení. "Ale ne čistokrevný, ne že by mi na tom nějak záleželo,“ zdůraznil. „Naštěstí prý všichni přežili, i když přemoct Smrtijedy jim pomohli až členové Řádu.“
„A to vám jen tak řekli?“ zatvářila se Hermiona nedůvěřivě.
„Ne. Tonksová vypadala trochu mimo a mluvila o tom i přes snahy mamky umlčet ji. Tuším, že s nima je nějak příbuzná,“ oznamoval George.
„Její teta si vzala Arasena,“ ozvala se Ginny.
„Aha,“ kývl Fred. „Každopádně jsme se dozvěděli ještě něco zajímavýho. Zítra bude porada Řádu.“
„Ty jsou přece docela často,“ zabručel Ron. „A po dnešku se dala čekat. Co je na ní tak zajímavýho?“
„Nebude tam Moody,“ řekl George slavnostně. Nastala chvíle nechápavého ticha. George podrážděně obrátil oči v sloup. „Jakmile se tam uklidilo, přesunuli porady do přijímací haly. Vybavujete si tu velkou skříň, co tam je? Je prázdná.“
„No jasně!“ vykřikl Harry. „Tam se všichni vejdeme. Schováme se tam a všechno uslyšíme. Moody je jediný, kdo by nás mohl skrz dřevo vidět!“
„Přesně tak, kámo,“ poklepal mu Fred na rameno.
„Co když budou tu skříň kontrolovat?“ namítla Hermiona k Harryho překvapení. Očekával od ní spíš celkový protest proti porušení pravidlům. Znovu si vzpomněl na Hestiina slova. Hermionu už válka změnila. Trochu.
„To by nám trochu pokazilo plány,“ připustil George. „Ale alespoň na nás nepřijdou, teda pokud všichni nosíte ty mizedla,“ chytl se za ruku v místě, kde Harry tušil křišťálový náramek.
*****
Je krásný den, pomyslil si Harry, když, opíraje se o vycházkovou hůl, stoupal polní cestou do kopce. Slunce objímalo svět hřejivými paprsky, obloha byla bez mráčku, ptáci zpívali, všude vládl klid a mír. Došel k tepané bráně, kde ze země zvedl tři kytice červených a dvě kytice bílých květin, které tu pro něj kdosi přichystal.
To, kvůli čemu sem šel, bylo hned nalevo od brány.
James Rodrigo Leonard Potter
Báječný manžel, milující otec a nejlepší přítel
byl zavražděn Tomem Rojvolem Raddlem.
Kéž jeho památka nikdy nevybledne.
Harry položil pod nápis rudou kytici a odraz vlastního obličeje, který zahlédl na leštěném černém kameni mu na chvíli připadal jako odraz obličeje jeho otce. Pak pohlédl na vedlejší nápis.
Lilyan Catherine Potterová, rozená Evansová
Oddaná manželka, nepřekonatelná matka a jedinečná přítelkyně
byla zavražděna Tomem Rojvolem Raddlem.
Kéž její oběť není nikdy zapomenuta.
Sem položil druhou kytici. Ve zlatém nápisu se odrazila zeleň očí. Přešel k druhému hrobu.
Sirius Black
Věrný přítel, milovaný kmotr a výborný kouzelník
byl zavražděn Bellatrix Lestrangeovou, rozenou Blackovou.
Kéž dojde pokoje.
Poslední rudá kytice byla položena. Když Harry vstával, otřel se o náhrobní kámen černými vlasy. Couvl pár kroků, aby dostal oba hroby do zorného pole. Musel kvůli tomu ustoupit až mezi dva protější hroby. Slunce ho, za tu chvíli co tam stál, spálilo tak, že mu zrudly uši. Mírný vánek vytvořil neuspořádaný účes. Stále držel dvě bílé kytice. Z jakéhosi popudu je položil k hrobům, mezi nimiž stál. Pak se vrátil na cestu. Chystal se k odchodu a zrakem letmo přejel přes náhrobní kameny neznámých hrobů. Když konečně pochopil, co to vlastně čte, zastavilo se mu srdce.
Hermiona Grangerová
Jediná dcera, chytrá čarodějka a skvělá dívka
byla zavražděna Harry Jamesem Potterem.
Kéž vzpomínky na ni zůstanou v srdci navždy.
Ronald Weasley
Nejmladší syn, oblíbený přítel a výborný hráč famfrpálu
byl zavražděn Harry Jamesem Potterem.
Není mrtvý, jen spí.
Vytřeštěně se díval na náhrobní kameny a srdce se mu svíralo. Ani si nevšiml, že slunce zakryly šedé mraky, jako ostatně celou oblohu. Ptáci utichli, rozhostilo se mrtvolné ticho. Ale i v ochromení tou bolestí jeho mozek podvědomě přemýšlel a strhával Harryho pozornost k něčemu jinému. Není mrtvý, jen spí. Zvláštní věta vzhledem k těm ostatním. Jakoby to něco naznačovalo. Možná... možná ho nezabil tenkrát. když... Kdy a jak vlastně své přátele zabil? Nemohl si vzpomenout.
Možná... možná Ron žil. Možná byl ten hrob prázdný, možná jen vypadal jako mrtvý, nebo si to všichni mysleli, jako o Pettigrewovi. Pochybná, ale alespoň nějaká naděje. To by pochopitelně znamenalo, že je ten hrob prázdný... Začal vát nepříjemně vlezavý studený vítr. Až doteď zelené listy na stromech žloutly a hnědly, vítr je trhal a unášel pryč. To by pochopitelně znamenalo, že je ten hrob prázdný...
Harry poklekl mezi hroby a pokoušel se odstrčit kámen kryjící „úložný prostor.“ Na první pohled se to zdálo být marnou snahou, neboť kamenný blok musel být nejméně třikrát těžší než Harry. Ale nad tím se mladý kouzelník ve svém zoufalství nezamýšlel a proto se ani nepodivil, když hrob poměrně snadno odkryl. Z otevřeného hrobu zavanul zatuchlý vzduch s pachem hřbitovní plesniviny. Spodní část rakve byla částečně pokrytá šedozeleným povlakem.
Ale to pořád nic neznamená, je to jen plesnivé dřevo, přesvědčoval se Harry. Přesto trochu zaváhal, než svou holí strčil do hlavové části víka rakve.
Když uviděl mrtvolu, těžce zalapal po dechu a zhroutil se stranou na chladnou zem. Tvář v rakvi byla napůl shnilá, oční důlky zely prázdnotou, na jedné tváři už se larvy prožraly kůží skrz a odhalily zuby. Kousek černého rubáše, který se také odkryl Harryho manipulací s víkem, byl obalený plesnivinou. Avšak i přes všechnu zrůdnost, kterou vryl zub času do podoby mrtvého, nebylo pochyb o jeho totožnosti. Jediná část těla, která i v tomto stádiu rozkladu zůstávala stejná, byly vlasy. Čupřina vlasů, jejichž ohnivě rudá barva doposud neztratila nic ze své sytosti.
„Ach, Rone,“ zašeptal Harry: „kéž bys jen spal.“
Na hřbitov rychle padala mlha, díky které se ještě více ochladilo. Z hrobu se začaly ozývat podivné zvuky – pár tupých úderů a zaškrábání. Harry se pomalu posadil. Vrhl do hrobu nepřítomný pohled. Víko bylo zcela na straně a mrtvola v rakvi seděla! Harrymu uvíznul vyděšený výkřik v hrdle. Začal se posouvat dozadu, dokud nenarazil na náhrobní kámen Siriova hrobu. Mezitím se mrtvý Ron postavil a neumělými pohyby se snažil dostat nahoru. Mladý kouzelník se zděšeně opíral o kámen za svými zády, dokud se i ten nezačal pohybovat! Konečně se Harry vyškrábal na nohy. Postavil se na hřbitovní cestu a zoufale se rozhlížel okolo. Co by měl asi člověk v podobné situaci dělat? Teprve teď si všiml husté mléčné mlhy, která zahalila hřbitov tak dokonale, že skrz ni viděl jen ty čtyři hroby, mezi kterými stál, a temný obrys, kterým byla pravděpodobně vstupní brána. Vlastně určitě, protože z té strany se ozývalo děsivě skřípání nenamazaných pantů. V nově otevřeném hrobě povstal mrtvý Sirius. Ale vypadal poněkud jinak než Ron. Jako by byl mrtvý jen krátce. Dalo by se říct, že u něj jediný rozdíl mezi součastnou a živou podobou spočíval ve křídově bílé barvě kůže. Siriovo svalstvo bylo v pořádku, proto se snadno vytáhl nahoru. Rychlým ohlédnutím Harry zjistil, že i Ron už to zvládl.
„Takhle pokoje nedojdu, když na tebe musím pořád dávat pozor. Vždycky se dostaneš do nějakého maléru,“ zachraplal Sirius. „Na cos myslel, když jsi ho rušil ve spánku?“ Harry jen bezhlesně otevřel ústa.
„Pojď spát. Donutím tě jít spát stejně, jako jsi ty donutil mě!“ zaskřehotal Ron.
Teprve teď Harry začal křičet.
*****
Bylo sedm hodin ráno, když nevyspale seděli nad snídaní. Harry svým křikem probudil celý dům. Ječel ještě chvíli poté, co se jim podařilo ho vzbudit, protože prvního uviděl Rona. Ten sice vypadal naprosto živě a normálně, ale jelikož měl Harry ještě v živé paměti děsivou zombii, chvíli trvalo, než mu došlo, že to byla jen hodně ošklivá noční můra.
Když už černovlasý kouzelník nemohl vydržet pohledy ostatních, oznámil, že jde nakrmit Klofana a s úlevou zmizel. Na cestě po schodech ho ještě dostihlo volání paní Weasleyové, ať pak jde do třetího patra, že budou uklízet průchod.
*****
Průchod v třetím patře se skrýval za zašlým korálkovým závěsem, na němž po několika čistících kouzlech paní Weasleyové rozeznali motiv čínského draka. Za závěsem byla tma, ale z hlouby chodby zářilo slabé narůžovělé světlo.
„Lumos,“ zamumlala paní Weasleyová a zvedla svou hůlku nad hlavu, aby všichni viděli, kam šlapou. I přes špatné osvětlení se jim šlo dobře, chodba byla zaprášená (na rozdíl od vrchní chodby plné zeleného slizu), ale jinak prázdná. Po pár metrech došli na místo, které svítilo. Celé. Na zdech, podlaze i stropě byla jen jakási zlatorůžově fosforeskující houba. A uprostřed chodby rostl malý zlatorůžový keřík, taktéž matně svítící. Působil dost kýčovitě.
„Co to je?“ zeptal se Ron s odporem v hlase.
„Vypadá to jako místo na tajné romantické schůzky. To by se Lockhartovi líbilo,“ zahihňala se Ginny a zamrkala na Harryho.
„Řekla bych, že vysvětlení je trochu prozaičtější,“ řekla Hermiona a dávala kusy houby do skleněné lahvičky, kterou vytáhla neznámo odkud. „Asi tady kdysi někdo vylil nápoj lásky a neuklidil to. Ale krásně to voní,“ přičichla k lahvičce. „Co myslíš?“ na rozdíl od Ginny zamrkala na Rona.
„Myslím, že bysme odsud měli vypadnou,“ odpověděl Ron. „Dřív, než to začne působit na všechny. Jen by mě zajímalo, co s tím budeme dělat. Teda jako jak to budeme uklízet.“
„Na tebe to nepůsobí, viď,“ zamyslel se Harry. „Na mě taky ne.“
„Ale ještě může,“ zavrkala Ginny a přitulila se k němu.
„Ginny!“ vykřikl Ron pohoršeně a očividně se chystal dodat ještě něco, na co ale zapomněl ve chvíli, kdy se k němu přitulila Hermiona.
„Myslím, že je to nějaký jednopohlavní lektvar, jestli něco takovýho existuje,“ odtáhl se Harry od Ginnyny ruky, která mu cuchala vlasy. „Hermiono, jsou nějaké nápoje lásky, které účinkují jen na jedno pohlaví?“
„Teď neruš,“ sykla na něj dívka a přistrkovala Ronovi lahvičku s houbou pod nos. „Čichni si taky, miláčku.“
„Měli bychom vypadnout dřív, než se to ještě zhorší,“ vyhrkl Harry, když se ohlédl po paní Weasleyové a zjistil, že si pomocí hůlky upravila hábit do velmi odvážné kreace hodící se spíše na módní přehlídku a teď si dopřává kouzelnou manikúru.
„Jasně.“ Ron sledoval Harryho pohled.
„To ne, Ronánku, vždyť tady je to tak romantické,“ zavrněla Hermiona a pokusila se Rona políbit. Ten se pokusil uhnout, ale uklouzl na houbách a spadnul na zem.
„Není ti nic?“ vrhl se k němu Harry. „Nemáš třeba něco s nohou?“ zdůraznil.
„Asi něco s kotníkem,“ zasténal Ron, ale potajmu na Harryho mrkl.
Hermioně vytryskly z očí nefalšované slzy lítosti. „Prosím tě, promiň mi to, já nechtěla, ach Rone, odpusť mi, nebo si něco udělám,“ kvílela.
„Nějak to tady vyřešte,“ mávla paní Weasleyová blazeovaně rukou. „Já se půjdu upravit a pak vyrazím za vaším otcem.“ Důstojně se obrátila k odchodu.
Harry dostal nápad. „Ginny, lásko, udělalo by mi hroznou radost, kdybys společně s Hermionou podepřela Rona a pomohla mu sejít dolů. Udělala bys to pro mě, zlatíčko?“
„Jistě. Pro tebe cokoli, broučínku.“
Broučínku? opakoval si Harry v duchu nevěřícně. Jen silou vůle zahnal výraz, který se mu dral na tvář.
Hermiona přestala vzlykat. „Vím, jak ti pomoct,“ vykřikla vítězoslavně a vytáhla hůlku.
„Hermiono, ne!“ zaječeli Harry s Ronem unisono. „Budeš z toho mít problémy!“
„Pro tebe mi není líto žádné oběti,“ ujistila Hermiona Rona vznešeně.
Harry se okamžitě otočil na Ginny. „Miláčku, nepoužívej hůlku, dokud se nevrátím, ano?“ Vrhl významný pohled na Rona a rychle běžel pryč. Cestou k němu dolehl Ronův hlas taktéž mámící na Hermioně slib nekouzlení.
Cestou po schodech předehnal paní Weasleyovou, v jejíž chůzi byl jistý prvek běžný spíše v pohybu komtes.
Zastavil se až před krbem, kde naštěstí stále hořel oheň (i když už trochu skomíral) a natáhl se pro krabičku s letaxem. Jeho plán sice nepatřil mezi nejbezpečnější, ale neviděl jinou možnost. Na ústředí klidně nemusel nikdo přijít v následujících osmi hodinách a kdo ví, čeho by zatím byly ty tři schopny.
„Příčná ulice, Kratochvilné kouzelnické kejkle,“ ohlásil zeleným plamenům. Následovalo známé zahučení letaxu. O chvíli později ho krb nešetrně vyhodil na stejném místě, jakého před dvěma dny cestoval opačným směrem. Nezdržoval se oprašováním oblečení a pokud možno nenápadně nahlížel ze schodů dolů.
„Frede? Georgi?“ zavolal přiškrceným hlasem, když se mu v zorném poli objevily dvě rusé hlavy. Hlavy se prudce ohlédly. Majitel jedné hlavy se otočil k Iris a cosi jí říkal, druhý se bez prodlení vydal k Harrymu, jenž po cestě krbem nebyl sto určit jeho totožnost.
„Harry! Co tady děláš?!“ odtáhl ho trochu stranou, aby na něj nebylo z obchodu vidět.
To už nahoru došel i ten druhý. „Stalo se něco?“
„Nic životu nebezpečného,“ uklidňoval je Harry. „Jen jsou holky a vaše mamka pod vlivem nápoje lásky a my nevíme, co s nima máme dělat.“
Dvojčata už se na nic neptala, jen přistoupila k Harrymu, pevně ho mezi sebou stiskla a vzápětí si Harry připadal, jako by se propadl do nicoty vesmíru, kde mu někdo tiskl na obličej mlžný polštář, kvůli kterému se nemohl nadechnout, když tu najednou stál na roztřesených nohách v hale domu na Grimmauldově náměstí a připadal si, jako by mu něco přeházelo pečlivě srovnané vnitřnosti.
„Dobrý, Harry?“ zkoumavě mu hleděl George do očí.
„Takhle se cítíte vždycky, když se přemisťujete?“ dostal ze sebe Harry s obtížemi.
Dvojčata se vesele zašklebila. „Když se přemisťuješ sám, není to tak špatný,“ vysvětloval mu Fred. „Ale bejt přemístěn někým jiným moc příjemný není, až se to budete učit, pochopíš proč. Teď nám řekni, kde jsou ostatní a co se vlastně stalo?“
„Vaše mamka se šla upravit, že se pak prý vypraví za vaším tátou, a holky s Ronem by měli být vedle. Nebo mu ještě pomáhají ze schodů, předstíral, že má něco s kotníkem,“ dodal, když uslyšel cosi shora. „Uklízeli jsme průchod v třetím patře, roste tam nějaká houba, o který Hermiona říkala, dřív než to na ní začalo taky působit, že tam asi někdo kdysi rozlil lektvar lásky. Ta houba ňák přejala jeho účinky, nebo co. Ale fungovalo to jen na ně, na mě ani Rona ne.“
To už se na poslední část schodů doploužil Ron z jedné strany podpírán Hermionou, z druhé strany Ginny, která, jakmile uviděla „svého miláčka,“ pustila Rona, seběhla ze schodů, přičemž křičela jakousi litanii, v které Harry rozeznal jenom Harry, má jediná lásko a vrhla se svému vyvolenému okolo krku natolik razantně, že bylo štěstí, že za ním stál Fred, jinak by ho srazila na zem. I tak Harrymu vyrazila dech. Začala ho zuřivě líbat.
George ji s námahou odtáhl. „Až doteď jsem si myslel, že se zbytečně strachuješ, ale tohle je fakt síla.“
Fred vytáhl hůlku. „Promiň, Ginny. Petrificus totalus.“
Harry konečně popadl dech. „Předtím se chovala mírněji, ne tak vlezle. Asi se časem zesilují účinky.“
To už k nim dokulhal i Ron s Hermionou. „Pomozte mu, prosím. Má něco s kotníkem,“ kvílela Hermiona plačtivě. Fred nasadil ušlechtilý výraz, zamával hůlkou a zamumlal několik nepřesvědčivých, pravděpodobně vymyšlených slov. Hermioně to tak nepřišlo, houba ji zbavila kritičnosti. „Díky!“ vrhla se Fredovi vděčně okolo krku. Tím se jí podařilo to, co předtím Ginny ne. Díky dominovému efektu na zemi skončila nejen ona a Fred, ale i Harry a George se ztuhlou Ginny.
„Věčnost je sice hezká věc, Hermiono,“ ozval se Fred přidušeně ze spodu hromady: „ale pro příště bych dal přednost díkům projeveným písemně.“
„Nebo vhodně zvolenému dárku.“ George vstal jako první. „Bohužel jsi nám nebezpečná. Petrificus totalus.“
„Myslím, že bychom měli...“ začal Ron, ale byl přerušen hlasitým PRÁSK! Před obraz paní Blackové se přemístil pan Weasley držící svou ženu v šatech s vysokým rozparkem a hlubokým výstřihem, které by vypadaly skutečně úchvatně, kdyby nebyly narychlo vytvořeny z obyčejného hábitu. Její účes se dal označit za dílo hodící se na kadeřnickou soutěž. Byla znehybněná, očividně nebyli Fred a George jediní, koho napadlo použít kouzlo úplného spoutání.
„FREDE! GEORGI!“ hulákal pan Weasley. „CO JSTE TU U MERLINOVY BRADY ZASE PROVÁDĚLI?! VY TESTUJETE SVOJE VÝROBKY NA SVÉ MATCE?!“
„Tohle jsme nebyli my, tati,“ bránil se Fred a snažil se dostat z valné hromady.
„Říká pravdu,“ podpořil ho Ron.
Pan Weasley se trochu uklidnil. „Tak co se tady stalo?“
„No, v třetím patře roste v průchodu cosi, co má na holky...“ (rychlý pohled na paní Weasleyovou) „...a ženy stejný vliv jako nápoj lásky,“ vysvětloval Harry.
„To zní zajímavě,“ ozvalo se od otevřených vstupních dveří. Stál tam Remus. Vypadal dost vyčerpaně. Harry si uvědomil, že byl úplněk.
„Remusi, jdeš právě včas.“ Panu Weasleyovi se očividně ulevilo.
Remus se unaveně usmál. „Dám to do pořádku.“
Pan Weasley se na něj vděčně podíval. „Musím se vrátit do práce. Molly se tam přemístila, když jsem byl sám, ale čím déle jsem pryč, tím je to nápadnější. Navíc potřebuju ještě něco zařídit pro Řád.“
„Klidně běž, Arthure.“
Pan Weasley opatrně položil svou ženu na měkký koberec, děkovně kývl na Remuse a přemístil se pryč. Remus se obrátil ke klukům, kteří už všichni stáli. „Takže co se tady vlastně stalo?“
*****
„Jak ti je?“
„Strašně.“ Temné zachrčení. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem vyváděla.“
„Pamatuješ si všechno?“
„Bohužel.“
„Neber si to tak, Hermiono. Kdo to moh‘ tušit? A neboj, všichni slíbili, že to nikde nebudou vykládat, ani Řádu.“
„Díky.“ Chvíle ticha.“ Co to vlastně bylo za lektvar, který jste nám dali?“
„Z větší části Puto reddo.“
Hermiona nadzvedla mokrý ručník, který si až doteď držela na obličeji a nevěřícně se na svého kamaráda podívala. „Tím mi chceš říct, že Řád uchovává na ústředí protijedy na nápoj lásky?!“
„Spíš je to lektvar na uvolňování obracení trvalejších účinků způsobených kouzly a lektvary, nebo prostě něco na ten způsob. Remus šel za Snapem, to víš, ne?“
„Jo, to jo. A když se vrátil, nechal Freda a George, ať nás dají do různých pokojů. Byla jsem spoutaná, Harry, ne omráčená. Co se dělo dole?“
„Snape dal Remusovi nápoj lásky a řekl mu, ať ho smíchá se dvěma lektvarama Puto reddo a rozdělí to na šest dávek. Tu druhou máš mimochodem na stole. Vezmi si ji přesně v 11.50.“
„Po tomhle zážitku to budu hlídat s vteřinovkou. Proč ty samostatné pokoje?“
„Remus byl toho názoru, že byste nebyly moc nadšené, kdybyste se vzpamatovaly v přítomnosti toho, ke komu jste se... ke komu jste pojaly náklonnost. Takže já dostal na starost tebe, paní Weasleyovou Remus a Ginny Bill, který se tu mezitím objevil. Docela rychle jsme se shodli, že Fred ani George nebudou ti praví a Ron se trochu zdráhal.“
„Kde jsou ti tři teď?“
„Fred a George se vrátili do KKK. Ron čeká na mě a Billa. Budeme loupat tu houbu. Snape ji chce jako protihodnotu za nápoj lásky.“
„Remus vám nepomůže?“
„Je strašlivě vyčerpaný z úplňku. Jestli se teď pořádně nevyspí, bude rušit poradu chrápáním.“
Konečně se lehce zasmála, třebaže trochu nuceně. „Hm. Ne že bych tě vyhazovala, ale asi to s tím spaním není tak špatný nápad.“
„Nebudu tě rušit.“
„Harry?“ Tázaný se zastavil s rukou na klice. „Myslíš, že by se dal kousek té houby nenápadně poslat Pansy Parkinsonové?“
*****
Houby bylo hodně, ale dobře se loupala. Byly jí plné čtyři pytle. Harry na Billa spiklenecky mrkl a dva pytle uschoval v nepoužívaném přístěnku. Hermiona mu vnukla jistý nápad. Bill jen obrátil oči ke stropu. Neřekl však nic.
Ukázalo se, že stromek je v květináči. Prozatím zůstal na svém místě.
Zbytek dne jim uběhl jako voda. Oběd byl vskutku opulentní. Večeře, na kterou se dostavila i dvojčata, zrovna tak. Očividně úplata za mlčenlivost. Stejně jako Hermionina náhlá ztráta odporu pomoci Ronovi s úkoly do školy a Harrymu ty jeho zkontrolovat. Harry ji z pochopitelných důvodů neseznámil se svým názorem, že události s „houbou lásky“ budou brzy odsunuty na vedlejší kolej díky poradě Řádu.
*****
Slídivému zraku paní Weasleyové unikli o fous. Potichu za sebou skříň zavřeli a posadili se na zem (dno ve skříni chybělo). Museli se sice kvůli tomu na sebe trochu namačkat, ale to jim v tuto chvíli vůbec nevadilo. Fred pověsil na dveře rám přenosného okna (KKK). Vhledem do místnosti dovnitř vnikalo světlo, takže neseděli ve tmě. Po několika minutách čekání, které jim přišly jako celé hodiny, vešla unaveně vypadající Tonksová. Pomocí kouzel přesunula všechen nábytek ke stěnám a na jeho místo vyčarovala stůl ve tvaru podkovy, k němu asi dvacet židlí. Pak naproti stolové podkově vykouzlila obyčejný stůl a dvě židle. Sotva to dokončila, proletěly otevřenými dveřmi tři tácy s konvicemi a šálky popoháněné hůlkou paní Weasleyové (která je bez otálení začala rozmisťovat na stoly). Následovali ji členové Řádu, mezi nimiž Harry napočítal osm jemu neznámých tváří. Za tichého hovoru se posadili. Vesměs se tvářili dost chmurně. K samostatnému stolu si sedl Kingsley a pan Weasley.
„Brumbál nepřijde?“ otázala se jakási dívka s krátce střiženými světle hnědými vlasy.
„To je Tracy!“ zašeptal překvapeně George.
„Ne,“ odpověděl jí pan Weasley. „Je na ministerstvu a snaží se to tam dát trochu do kupy. Požádal mě, abych vedl dnešní poradu já a pak mu ukázal svou vzpomínku. A abych předešel další otázce – Pošuk se teď snaží vytáhnout ty nejmenší podrobnosti z několika bystrozorů, kteří byli včera na zásazích. Díky jeho renomé mu toho řeknou mnohem víc, než co se objeví v hlášeních. Jak jste jistě pochopili, zastoupí ho tady Kingsley. Otázky?“
„Co přesně se snaží dát Brumbál do kupy?“ zajímal se Elfias Dóže.
„Jak asi víte, po útocích se kouzelníci začali dovolávat odstoupení ministra,“ ujal se slova Kingsley. „Popletal se svého postu držel zuby nehty, ale nakonec to před necelou hodinou vzdal a složil svoji funkci. Problém je v tom, že zvolení nového ministerského předsedy proběhne až zítra, takže na ministerstvu je teď všechno vzhůru nohama.“
„Nechce se Brumbál stát ministrem?“ zeptal se Remus svým klidným hlasem, na kterém byly patrné stopy únavy po předešlém úplňku.
„Ptal jsem se ho,“ řekl pan Weasley. „Prý by mu odpovědnost a průhlednost kroků příliš svazovala ruce v boji proti Vy-víte-komu. Chce se tam pokusit dosadit někoho inteligentního. Ale teď už bych navrhoval přejít k samotné poradě.“
Kingsley vzal z hromádky pergamů před sebou jeden list. „Začneme útokem na dům Weasleyových. Podle plánu tam neměl nikdo být, ale dopadlo to jinak. Bille, kdybys byl tak laskav a převyprávěl nám, co se stalo...“
Bill se postavil a popsal útok ještě stručněji, než předchozí večer. „Později jsem se tam přemístil s Hestií a vzali jsme ty smrtijedy na ministerstvo,“ řekl ke konci. „Byli to všechno ještě kluci, někteří možná i mladší než já. Pro všechny to musela být první akce, který se přímo účastnili. Jejich jména jste si dneska mohli přečíst ve Věštci. I když nebyli důležití, budou z nich obětní beránci, protože jsou jedni z mála chycených. S Brumbálem jsme se shodli, že by se ostatní mohli pokusit pomstít Fleur, takže je teď na ostrově, dokud se neukáže co a jak,“ dokončil a sedl si.
„Díky, Bille,“ kývl Kingsley. „Druhý známý útok byl na Mountbattenovy. Irmo?“
Tentokrát povstala nehezká žena s černým mikádem. „To byl druhý a tuším, že i poslední útok, kdy se chytli smrtijedi, ale ne naší zásluhou. V hierarchii těch zmetků nepatřili moc vysoko, nicméně zrovna zelenáči to taky nebyli. Michael a Stella Mountbattenovi v tu dobu nebyli doma, ale u svatého Munga na porodním oddělení. Doma zůstala jen babička. Když jsme tam dorazili, seděla v houpacím křesle s kočkou na klíně a pletla. Okolo stolu sedělo pět smrtijedů kouzlem připoutaných za nohu a každý z nich měl před sebou talíř zákusků.“ Několik členů Řádu se nevěřícně zasmálo. „Tvářili se dost zaraženě a řekla bych, že byli docela rádi, když jsme tam přišli.“
Kingsley trochu zaváhal. „Ne že bych ti nevěřil, ale uvítal bych, kdyby nám to Dedalus potvrdil.“
„Je to pravda,“ vypískl Dedalus Kopál. „Spíš ještě vynechala, že když navrhla, abysme se nejdřív podívali, jak to vypadá jinde, a teprve potom ty smrtijedy odliftrovali na ministerstvo, začali nám prozrazovat cíle útoků a že prý je ale už určitě po všem a abysme je vzali pryč.“
Rozhostilo se rozpačité ticho, které přerušil až pan Weasley. „No dobře. Tím končí útoky se skutečně dobrým koncem. Další napadení byli Araseni. Sturgisi?“
Jmenovaný vstal. Azkaban ho trochu pocuchal, vypadal o pár let starší, než když ho viděli v létě. „Naší skupině dala avízo právě tady Irma. Přemístili jsme se tam, merlinužel přímo mezi Alwina Arasena a smrtijedy, což šeredně odnesla Emmelina, která stála přímo ve střetu několika kouzel. Před naším příchodem byly síly poměrně vyrovnané, ale když jsme se do boje přidali i my, dali se ti parchanti na ústup. Ještě předtím zasáhlo jedno kouzlo Joshe do břicha. Araseni jsou v pořádku.“ Sturgis se trochu ošil. „Všichni z waleské větve chtějí vstoupit do Řádu.“
„Tatík taky,“ ozvala se Tonksová. „A mamka by ráda pasivně, něco jako ty, Molly,“ dodala trochu omluvným tónem.
„Přiznám se, že rodokmen Arasenových neznám,“ řekl muž, kterého Harry znal, jen si nemohl vzpomenout odkud. „Kolik jich je a mají vůbec věk na přijetí?“
„Moji rodiče,“ vypočítávala Tonksová: „ale ti nejsou Araseni. Pak tatíkova sestra Theresa s manželem Arasenem, jejich tři děti – Neil, Rosalinda a Livia. Rosalinda je nejmladší, má o rok míň než já. Neil už je ženatý a má půlroční dceru. I jeho manželka Jenny se chce přidat. Trochu plachá holka, ale jinak docela fajn.“
„Díky za vyčerpávající výčet,“ zarazil ji Kingsley. „Ale rodinný historky si vyprávějte později. O tom, jestli se přidají, beztak rozhodne až Brumbál, i když si myslím a doufám, že to dopadne dobře – byli by významnou posilou. Pro nás je teď důležitější stav Joshe a Emmeliny. Roso?“
„Josh bude v pořádku, jen si ještě týden poleží. Zato s Emmelinou je to špatný. Zatím sice žije, ale je pořád v bezvědomí. Nevypadá to moc nadějně.“
Pan Weasley si těžce povzdychl. „Snažte se přemisťovat do bezpeč...“
„To jsme udělali,“ skočila mu Tracy do řeči. „To přemisťování jsem vedla já – kdysi jsem tam byla s rodiči. Přemístili jsme se na místo dvě stě metrů od jejich domu. Jenomže boj jaksi probíhal právě tam.“
„Nikdo vám přece nic nedává za vinu. Pokročme dál. Poslední očekávaný útok. Na Amberovy. Tonks?“
„Tahle akce byla, až na Elfiase, v režii ministerských bystrozorů. Včetně mě. Elfias to ohlašoval. Přišli jsme skoro pozdě. Manželé Amberovi jsou mrtví, jejich dva synové u Munga, jejich dceru unesli.“ Toto prohlášení vzbudilo mezi přítomnými šum, ale Tonksová se nenechala vyrušit, ani nezvýšila svůj tichý hlas. „Zemřeli tam dva bystrozorové – Mustafa Alí a Owen Smith. Dobří chlapi. Několik dalších bylo lehčeji zraněno, už jsou naštěstí v pořádku.“
„Kolik je těm dětem?“ zeptal se Remus.
Pan Weasley se chvíli přehraboval v pergamenech před sebou. „Staršímu synovi, Jeremymu, je dvacet, mladšímu Davidovi sedm, dceři Anastasii bude osmnáct.“
„Ale proč by to děvče unášeli?“ vrtěla hlavou žena věkem blízká profesorce McGonagallové. „Severusi, neslyšel jsi o ní něco?“
„Deborah, doteď jsem neslyšel asi o tom, že ji unesli,“ protáhl Snape způsobem, jako by ho to těšilo. „Možná už je mrtvá.“
„Není,“ oponovala mu profesorka McGonagallová. „Jak sám dobře víš, měla jít do sedmého ročníku, takže patří do Seznamu a tam jako mrtvá není.“
„Ale nejspíš brzo bude,“ zahuhlal Snape.
„Poslední dva útoky se dají označit jako tragické,“ usměrnil Kingsley diskuzi. „Martenovi...“ (několik lidí v místnosti včetně těch ve skříni zalapalo po dechu) „...a Petersovi. Mrtví. Všichni.“
„Tím všichni doufám myslíte jen anglickou část větve Martenových,“ ujišťoval se mužský hlas. V nastalém hluku Harry nedokázal určit, komu patří.
„Jistě,“ řekl pan Weasley zachmuřeně. „Jenže i tak to zahrnuje šest lidí. Stará Marion Martenová, tu asi nikdo neznáte, teda neznali jste, žila dost samotářsky, ale její snacha Dottie se, dokud žil její manžel Gabriel, hodně společensky angažovala. Pak ještě Dotiiny děti Jillian, Jack a Irwin, bylo jim okolo třiceti. Co se týče Petersových, byli to manželé Elsie a Lambert, jejich čtrnáctiletá dcera motačka Cynthia a Lambertova mentálně postižená sestra Denise, o kterou se starali.“
Členové Řádu vypadali otřeseně. Aby ne – předchozí večer zemřelo čtrnáct lidí a patnáctá na tom byla bledě. Harryho jakoby s každým jménem někdo praštil po hlavě, i když za to nemohl on, ale Voldemort.
„Říkáš nám nezvykle mnoho informací o těch lidech,“ poznamenala profesorka McGonagallová.
Pan Weasley kývl. „Ano, chceme se totiž vás všech zeptat, jestli vás nenapadá, co měli společného. Proč zrovna oni? Doteď to bylo jasné, cíle byli krvezrádci, ale to včera přestalo platit. Elsie a Lambert Petersovi byli kouzelníci z mudlovských rodin, jejich dcera moták. Stella Mountbattenová má mudlovskou matku, Theresa Arasenová je z mudlovské rodiny, ale přivdaná do vlivné kouzelnické rodiny, Martenovi jsou „čistý“ rod, stejně jako moje rodina, ale tu nepočítejte, to byl matoucí útok. A co ta unesená osmnáctiletá školačka? Co mají cíle útoků společného? Tedy kromě toho, že nesympatizují s Vy-víte-kým. Napadá někoho něco?“
„Nic,“ zívl Snape.
„A ostatní?“
Snape pozvedl ruku v odmítavém gestu. „Nemyslel jsem nic, jako že mě nic nenapadá. Myslel jsem tím, že nemají nic společného.“
„Ale... podle čeho je teda vybral?“ zeptala se zmateně Deborah.
„To nevím. Vím jen, že pravým cílem byla jen jedna z těch rodin, Pán zla něco chce. Nějakou věc, která byla ještě včera ráno na svém místě, ale někdy před tím útokem ji majitel odnesl pryč. Zaslechl jsem pár vět z hovoru mezi Pánem zla a několika smrtijedy. Domov majitelů byl prohledán, to znamená, že to byli Petersovi, Martenovi, Amberovi nebo možná i Araseni, když se bojovalo dvěstě metrů od jejich domu,“ ulpěl nepříjemným pohledem na Tracy. „Nebyl to jeden matoucí útok a pět pravých, ale právě naopak.“
„To poněkud mění situaci,“ řekl Remus svým obvyklým rozvážným způsobem. „Lord Voldemort...“ (značná část členů Řádu se zatvářila bolestně, ačkoli si už od Brumbála museli na toto jméno alespoň zčásti zvyknout) „...nikdy nevynikal svým ohledem na ostatní, ale ani on jen tak nezabije čtrnáct lidí za cenu dvanácti smrtijedů kvůli nějaké maličkosti. Nevíš od smrtijedů ještě něco důležitého, Severusi?“
Jmenovaný si odfrkl. „Kromě toho, že Avery přinesl během posledních několika dnů Pánu zla snad všechny knihy o artefaktech, co vyštrachal ve své soukromé knihovně? Většina artefaktů tam popsaných zřejmě nikdy neexistovala jinde než na pergamenu, ale mohl tam narazit na něco užitečného, něco skutečného. A některý z cílů to musel mít.“
„Pochybuju, že to měli Araseni,“ zavrtěl hlavou Sturgis. „Jejich dům byl v naprostém pořádku a přítomní smrtijedi měli co dělat, aby se ubránili. Kdyby byl někdo vevnitř, určitě by jim přišel na pomoc. Když někomu chcete prohledat barák, je snazší ho nejdřív zabít.“
„U Petersových to oproti tomu vypadalo jak po výbuchu,“ zachrochtal Mungungus.
„U Martenových byly rozhodně stopy velmi tuhého boje, ale ne nějakého prohledávání,“ mínil Remus.
„Na druhou stranu,“ zamyslela se Rosa: „Marion Martenová včera navštívila Kratochvilné kouzelnické kejkle a nechala jim tam nějakou krabici, že prý podobný blbinky vymýšlel její syn. Třeba je mezi tím i ten artefakt, ani o tom nemusela vědět.“
„Podívám se na to,“ zareagoval Bill okamžitě (jak si Harry uvědomil – dříve než stačila něco říct jeho matka). „Myslím, že nebudou mít nic proti.“
„Zkus to, ale já sázím spíš na Amberovy,“ konstatovala Tonksová. „Když byli ti kluci v bezvědomí, už se o ně nezajímali, zato se očividně snažili něco vytáhnout z tý holky. Určitě ji unesli, aby ji přinutili říct, kde je ten artefakt schovaný.“
Opět v sále propukla čilá diskuze. Téměř všichni souhlasili s Tonksovou. Po chvíli si ale Snape několika gesty sjednal pozornost. „Nedává to smysl. Proč zrovna ji? Pokud skutečně vlastnili nějaký artefakt, pak ho měli její rodiče. Proč je zabili a nevyslýchali je? Nebo proč neunesli jejího staršího bratra? Už byl ze školy, určitě měl lepší přehled o tom, co se děje.“
„Byla dost stará na to, aby o všem věděla, ale ještě nedostudovala. Je asi slabší, než byli její rodiče a bratr,“ mínil Sturgis. „Nebo nezná pravou hodnotu artefaktu, a tak jim snáze řekne, kde je.“
„Neměli bysme se pokusit najít ho dřív?“ napadlo Hestii.
Snape se na ní podíval stejně pohrdavě, jako by byla obsahem Nevillova kotlíku. „A jak asi? Nevíme, o jaký artefakt jde. Nevíme, jestli ho skutečně měli Amberovi. Nevíme...“
„Uklidni se, Severusi,“ mírnil ho Remus.
Další pohrdavý pohled. „Já jsem klidný, Lupine. Jen říkám, že nemáme šanci.“
„Zatím skutečně ne,“ připustil Remus. „Ale až se probere Jeremy Amber, snad nám poví něco užitečného.“
„Až!“ zopakoval Snape, ale z jeho úst to znělo spíš jako Jestli.
„Prosím o klid,“ zvýšil hlas pan Weasley. „Mějte na paměti vážnost našeho shromáždění. Já osobně souhlasím s Remusem, že nejlepší bude počkat, až bude možné vyslechnout Jeremyho Ambera, takže tuto část debaty zakončeme. Má ještě někdo něco k těm útokům? Poznali jste nějakého smrtijeda nebo tak?“
„Já se chci zeptat, jestli budeme nějak hlídat napadené,“ přihlásila se o slovo Deborah.
Kingsley zavrtěl hlavou. „Weasleyovi jsou tady, Martenovy a Petersovy už nikdo hlídat nemusí, zbylí Amberovi jsou u Munga pod dozorem ministerských bystrozorů, Araseni se o sebe postarají sami a podle toho, co jsme dnes slyšeli, opravdu nemusíme mít o Mountbattenovy strach. Ještě někdo něco? Dungu?“ zeptal se, když se jmenovaný podivně zakýval.
„No... já... nejsem si jistý, ale... nechci vás zbytečně děsit... ale abyste si hlídali záda... myslím... že je u nich... jako u smrtijedů... Basil Rawn.“ Na přítomné měla tato zpráva rozdílné účinky. Někteří, jako třeba Remus, zneklidněli a vyměňovali si znepokojené pohledy. Asi třetina členů značně pobledla, paní Weasleyová dokonce vypadala, že se o ni pokoušejí mdloby. Snape nasadil výraz Co jste mysleli, vždyť se to dalo očekávat. Ostatní nechápavě pozorovali jejich reakce, až na Alda Whitea, jemuž se v obličeji nepohnul jediný sval a klidně si naléval do šálku čaj.
„Kdo je Basil Rawn?“ zeptal se podezřívavě onen muž, kterého Harry odkudsi znal.
Paní Weasleyová vstala. „Řekněte jim to, u toho já skutečně být nemusím, půjdu se podívat na děti.“ Vydala se ke dveřím. Nikdo se ji nepokusil zastavit.
„Pryč! Všichni!“ šeptl naléhavě Fred a sundával okno.
Poslední věta z porady, kterou Harry zaslechl, byla vyslovena neznámým hlasem a zněla „Basil Rawn je jeden z největších šílenců ve službách zla, přestože, nebo možná protože, není Vy-víte-komu nijak zvlášť oddaný...“
*****
„Věčná škoda, že Moody normálně na porady chodí,“ povzdychl si Fred.
„Věčná škoda, že nás šla mamka zkontrolovat,“ zahučel George. „Vždyť to normálně nedělá, tak proč zrovna dneska?“
„Šla nás zkontrolovat, protože nechtěla poslouchat, co provádí Basil Rawn,“ zamyslel se Harry. „Vy někdo víte, co je zač?“ Všichni zavrtěli hlavami.
„Asi prostě nějaký šílenec, který se vyžívá v mučení lidí,“ usoudila Ginny. „Když už jsme u „kdo je kdo,“ co ta Tracy?“
„Tracy Pettishová. Je o rok starší než my dva. Mrzimorka,“ odpověděl Fred. „Vždycky jí lezlo na nervy, že ostatní koleje považují mrzimory tak trochu za blbce. Byla na poznámky v tomhle směru dost nedůtklivá. Však jste viděli, jak hned vzplála, když se jí taťka nechtěně dotknul, jak říkal to o tom přemisťování do bezpečné vzdálenosti. Chvíli jsme s ní chodili, ale nedalo se to vydržet, i když je jinak...“
„Moment,“ skočila mu Hermiona do řeči. „Chodili jsme?! To jako oba zároveň?“
George trochu zrozpačitěl. Sice jen trochu, ale Harry nikdy dvojčata rozpačitá neviděl. „Oficiálně jsem s ní chodil já, ale ve skutečnosti oba. Nikdy se to nedozvěděla. Alespoň myslím. Neříkejte jí to.“
„Jak jste jí to mohli udělat?“ pokusila se Hermiona o pohoršený tón, který jí však nešel, protože byla ráda, že je tu nový drb, který posune dopolední události opět trochu blíž k zapomnění. „To si vážně ničeho nevšimla?“
„Pokud ano, nikdy to nedala najevo. A my dva jsme si pochopitelně referovali, kde jsme byli...“
„...koho jsme potkali...“ doplnil Fred.
„...co jsme si říkali...“
„...a tak. Fungovalo to.“
„Nějaký čas.“
„Ale je fakt děsně nedůtklivá. Lezla nám tím na nervy, i když jsme na to byli dva.“
„Tak jsme se dohodli, že to skončíme.“
„Po dvou měsících.“
„Kdybych někdy chtěla chodit s klukem, co je z dvojčat, připomeňte mi někdo tuhle chvíli,“ žádala je Hermiona. „A teď mluvte o něčem jiném.“
Harry jí vyhověl. „Neznáte někoho toho chlápka s nagelovanými vlasy? Přišel mi hrozně povědomý, ale nevím, kde jsem ho viděl...“
Fred nadzvedl obočí. „To byl přece Roger Mauve. Učí v Bradavicích šesté a sedmé ročníky, jak reagovat mezi mudly.“
„Šestý ročník a sedmý ročník má další předměty?“ podivil se Ron.
„A jak si myslíš, že jsme se naučili přemisťovat?“
Harry vypnul a nechal je se dohadovat. Kdyby přišli na něco důležitého, beztak by mu to potom řekli. Přehrával si v duchu poslední část porady Řádu a paradoxně si přitom vzpomněl na Kráturu. Teprve po chvíli mu došlo proč. Teprve po chvíli mu došlo, co bylo Kráturovi vzato Místností vizí a snů.
Komentáře
Přehled komentářů
...to se nám to ale zamotává... Houba lásky neměla chybu. Geniální! Strašně jsem se řehtala. Porada děsivá. Hrozně mě zajímá, co bude dále, ale už asi musím do hajan... *:-( Ale zase přijdu! *;-)
Koniec dobrý, všetko dobre...
(Sekko, 21. 6. 2011 20:16)Som rád že som to konečne dočítal síce neviem presne o čom bola prvá polovica lebo som ju začal čítať skôr a dnes ju dočítal. Ale čo viem, je že sa mi páčilo ten lišajník alebo čo to bolo ktorý bol v skutočnosti starý elixír lásky. Taktiež by som niečo také chcel mať. Aj ten koniec nebol zlý trošku napinák ale idem si prečítať ďalšiu kapitolu takže sa to hádam dozviem. Ani neviem čo Ty-Vieš-Kto hľadal...:oD
Ááááá...
(Elza, 15. 8. 2011 23:01)