Moře dává novou naději tak, jako spánek dává sny.---Kryštof Kolumbus

„Máte sbaleno?“

„Jo,“ kývl Ron.

„Tak všechno odneste dolů. Kromě sov, ty za vámi pošlou potom. A rychle, babička už na nás čeká.“

„Jistě, babička,“ povzdychnul si Ron. „Stejně to zní divně. Co když se přeřeknu a prozradím nás?“

„Zkus si to v hlavě oddělit,“ poradila mu Hermiona. „Říkej si: v hábitu je to profesorka McGonagallová, v mudlovském kostýmku naše babička.“

„I tak to nebude moc jednoduché,“ podotkl Harry s povzdechem. „Ale je-li to cena za to, že vypadneme z tohodle hnusnýho baráku, tak si snad dokážeme hrát na šest vnoučat s babičkou na výletě, ne?“

*****

„Přeji vám krásné dopoledne a děkuji, že jste využili naše služby,“ odrecitoval Stan Silnička a vesele se na ně usmál. Pak se před ním zaklaply dveře a Záchranný autobus zmizel.

„Prof... babi? Kam teď?“ zajímala se Ginny.

„Půjdeme si dát oběd,“ odpověděla jí babička. „Ale nejdříve si přečtěte tohle.“ Podala každému kartičku vypadající jako mudlovské vizitky. Stálo na nich:

Na pultu podniku s názvem Motýlek modrý motýlek je napsáno jméno třetího strážce a číslo mola, kde přistává jeho loď.

Harry zvedl hlavu. Cedule s nápisem Motýlek modrý motýlek mu visela přímo nad hlavou. Dvoukřídlé dveře ve tvaru motýla byly z černého kovu a modrého skla.

 

Profesorka McGonagallová se rozhlédla po ulici, jestli je někdo nemůže slyšet. Pak ztlumila hlas. „Vy čtyři – tohle je MUDLOVSKÝ motel, takže se snažte se nedivit a raději ani moc nemluvte.“

 

*****

 

Zvládli to. Jakž takž. Na pultu motelu byl skutečně další vzkaz:

Ostrov stráží Larissa Coastová. Její loď se jmenuje Pobřežní racek. Přistává na molu č. 17 u pláže půl míle* odsud na jih.

* půl míle = 800 m

 

*****

 

U mol se s nimi profesorka McGonagallová rozloučila. „Neznám číslo mola,“ řekla jim. „Pohlídám vás z povzdálí, tvařte se, jako že se jdete podíval na lodě.“

 

*****

 

Pobřežní racek se od ostatních lodí lišil na první pohled. Byla to asi pět yardů* dlouhá plachetnice štíhlé konstrukce s přídí vytvarovanou do podoby ptáka, jehož prodloužená křídla tvořila tělo lodi. Kdyby Harrymu někdo řekl, že je ta loď sto let stará, klidně by mu to i věřil. Na palubě seděla dívka v ostře červené sukni a otrhaném bílém tričku.

*5 yardů = 4,57m

 

Hermiona si odkašlala. „Promiňte, ale nejste Larissa Coastová?“

 

Dívka k ní obrátila tvář. Měla dětsky vyhlížející obličej (který ji pravděpodobně dělal mladší, než byla), úsměvem prozářené modré oči, světlé vlasy vyšisované sluníčkem stupňovitě sestříhané k ramenům, pleť naopak opálenou do světlehněda. Harry si byl jistý, že už ji někde viděl, ale nedokázal ji zařadit.

 

„Říkejte mi kapitánko Larisso nebo kapitánko Laro. Račte se nalodit a poslední ať odváže lano.“ V její řeči byl mírný cizí přízvuk, patrně americký.

 

*****

 

Harry na lodi nikdy nebyl. Cítil se trochu nejistě na palubě rychle jedoucí lodi, jejíž příď rozrážela vlny s imponující silou. Ale brzy si zvykl. Ostatní na tom byli podobně. Dívali se k obzoru, kde byl maják. Až na Hermionu, která měla bílý obličej a křečovitě se držela boku lodi.

 

Harry se otočil k zádi, kde u kormidla stála kapitánka Larissa. „Nemohli bychom zpomalit?“ křikl na ni. „Hermioně to nedělá dobře.“

 

„Klidně, ale musíte mi pomoct napůl skasat hlavní plachtu,“ křikla na něj v odpověď. „Stoupněte si k támhletěm třem lanům a až řeknu teď, rovnoměrně tahejte dolů. Až dostanete ty kovový kroužky, co máte nad hlavou, k palubě, uzavřete je do těch kolíčků, co tam jsou.“

 

„Jakých?“ zapátral Ron, který svíral stejné lano jako Harry.

 

„Já je vidím. Až stáhnete ty kroužky, připevním je,“ uklidnila ho Ginny.

 

„Tak tři, čtyři, teď!“ zavelela kapitánka Larissa.

Fred, George a Harry s Ronem zatáhli. Zpočátku to šlo lehce, ale pak jim náhlý poryv větru lana málem vyrval. Prokluzující provazy jim spálily ruce. Přesto se jim s Ginnynou pomocí podařilo kroužky upevnit. Loď o něco zpomalila a hlavně se přestala tolik houpat. Kapitánka Larissa upevnila kormidlo několika smyčkami provazu.

„Docela vám to šlo. Ale spálili jste si ruce, co? To se napoprvý stane každý suchozemský kryse,“ zazubila se. „Něco tu na to mám.“ Vylovila z bedny u stěžně plechovou krabičku s nazelenalým gelem. Pod chladivým nánosem mizely spáleniny před očima.

 

„Co s těma plachtama děláš, když si vyjedeš sama?“ chtěl vědět Ron.

 

„Natočím loď, aby byla po větru bokem,“ odpověděla kapitánka Larissa.

 

„Kouzla nepoužíváš?“ ptala se Hermiona, které se do tváří vracela barva.

 

„Jen když není zbytí. Jsem zvyklá dělat všechno po mudlovsku. Beztak jsem mohla mimo školu poprvý kouzlit až minulý prázdniny, ale to z Alcatrazu dělal málokdo...“

 

„Z Alcatrazu?!“ skočila jí do řeči Hermiona. „To jako ve vězení v San Franciscu?“

 

„Kousek vod toho Alcatrazu, co máš na mysli, je malej ostrůvek, na kterym je kouzelnická škola, kam jsem chodila. Říká se jí Alcatraz už snad vod chvíle, kdy byla postavena. Mezi studentama se vždycky říkávalo, že je to kvůli podobnému režimu v obou institucích. A kromě toho dost našich duchů fakticky zařvalo ve zdech Alcatrazskýho vězení. Moc se vo tom neví, ale v jednom křídle tam byli kouzelníci. To proto se tam cítili i mudlovský vězni tak mizerně. A to tam ani nebyli mozkomorové. Amíci jim nikdy moc nevěřili, měli svoje metody. Ale pokud vás to zajímá, neptejte se mě a radši si vo tom sežeňte ňákou knížku.“

 

„Ještě jsi nám nevysvětlila, proč jsi loňský léto nečarovala,“ nadhodil George.

 

„Jeden z nepsaných Alcatrazských zákonů – solidarita vůči mladším. Sice pochopitelně neexistuje způsob, jak ho kontrolovat, ale přinejmenším mezi Piráty se skutečně důsledně dodržoval.“

 

„Piráti? To je jedna z kolejí?“ zajímala se Ginny.

 

„Oficiálně je Alcatraz rozdělený jen na ročníky. Ideál stavitelů zněl, že si maj být všichni mladí kouzelníci rovni. Ale studenti se časem sami rozdělili na šest klubů. Během prváku nebo někdy i druháku se k nim připojí všichni noví studenti. Ty kluby se jmenují Piráti, Delfíni, Lodivodi, Perly, Žraloci a Ježíci. My Piráti jsme dobrodruhové. Typickými znaky jsou toulání se po večerce, kanadské i normální žertíky...“

 

„Tak tam bysme patřili my dva,“ zamumlal Fred.

 

„...časté překračování školního řádu, uznávání jen těch autorit, které si sami vybereme. Ale zároveň i držíme pospolu, zakládáme si na své cti a hlavně dohlížíme na to, aby nikdo nepřekračoval nepsaný hranice a to se týká i ostatních klubů.

Perly jsou většinou trochu tupější, ale hezky vypadají. Většinou tam patřej holky, nicméně to rozhodně není pravidlem. Trávěj dny tím, že se čančaj a nenápadně vylepšují svoje školní uniformy. Na školních plesech jsou hvězdami parketu i večera. Zato některý z nich prolezou do vyššího ročníku, jen když ubrečej zkoušející.“

 

„Proboha. Co dělají, když školu vyjdou?“ vrtěla hlavou Hermiona.

 

„Kouzelnické zpěvačky, malířky, muzikantky, taky hodně dělají v diplomacii. Dovedou skvěle konverzovat a etiketu odříkají i pozpátku. O ostatních později. Vidíte támhleten maják?“ Všechny pohledy se stočily směrem, kterým ukazovala. Maják v dálce viděli od chvíle, kdy vypluli, ale vypadalo to, že je okolo rozeklané skály, na které stál, jen vodní plocha. „Z našeho pohledu je napravo od něj Ostrov Bílého racka.“ Oblast vedle majáku se zamlžila a vzápětí se jakoby odnikud vyloupl nevelký ostrov orámovaný ostrými skalisky přerušovanými malou pláží s zářivě bílým pískem. V bujné ostrovní zeleni Harry rozeznal veliké, bíle omítnuté sídlo. „Je to vod pevniny dál, než jste si mysleli, co? Než přistaneme, ještě vám stihnu popsat ostatní kluby. Pokavaď vo to pochopitelně stojíte.“ V poslední větě byla ukrytá otázka. Všichni horlivě přikyvovali. „Fajn, ale jděte na záď. Musím Racka vést, dál jsou útesy.“ Přesunuli se. „Znáte někdo rybu, která se jmenuje ježík?“

 

„Jo,“ odpověděla Hermiona jako jediná. „Vypadá jako normální ryba, která má na kůži položené ostny. Když ji někdo podráždí nebo napadne, nafoukne se do ostnaté koule.“

 

„Přesně tak. Členové klubu Ježíků jsou stejní. Trochu se jich dotkneš a je z nich ostnatá koule. Snadno se vyděsí. Jsou uzavření. Neježíkům řeknou sotva půl slova, zato hodně poslouchají. Díky tomu toho o lidech hodně vědí. Taky hodně čtou, většinou nemají s učením problémy. Jsou to pozorovatelé. Chodící studnice znalostí, z nichž jen část najdete v knihách. Ale dostanete to z nich, jen když se pokorně a hlavně přímo zeptáte. Sami moc aktivní fakt nejsou.

Lodivodi jsou rození vůdcové. Pokud si myslí, že je jejich nápad nejlepší, prosazují ho za každou cenu. Když ho neprosadí, neurazí se, ale čekají, až se za nimi přijde s prosíkem. Urazí se, když za nimi nikdo nepřijde. No, většinou mívají pravdu, uznávám. Maj analytický schopnosti a při vymýšlení nějakého plánu berou v potaz všechno. V jejich přítomnosti se všichni automaticky chovají umírněněji. Lodivodi nemají smysl pro humor ani společenský akce. Pokud se zrovna nic neřeší, nevyhledávají společnost. Raději zalezou někam do kouta a utápěj se v sebelítosti.

Žraloci jdou za svým cílem a neberou ohledy. Jsou to dravci. Cílevědomí, dovedou tvrdě dřít, mají pevnou vůli. Když jim budete stát v cestě, převálcujou vás, to jo, ale to je pro ně jen prostředek, ne cíl samotný.

Delfíni jsou jejich pravý opak. Záchranáři. Veselí, vesměs vtipní, přátelští, společenští. Vždycky je můžete požádat o pomoc. Ale nesmí jít o tajemství, protože všechno vyžvaní. Mají tendenci pro kolektiv zapomínat na jedince. Nemají ambice, životem spíš jen tak proplouvají.“ Dívka se odmlčela.

 

„Tak, jak to říkáš, to zní nacvičeně,“ poznamenala Ginny.

 

Kapitánka Larissa se ušklíbla. „Je to nacvičené. Všichni to prvákům opakují do zblbnutí, dokud si jeden klub nevyberou a nepřidají se k němu.“ Prudce stočila kormidlo. Všichni na palubě kromě ní málem popadali. Bok lodi jemně narazil do mola. Kapitánka Larissa vyskočila ven (Harry si při té příležitosti všimnul, že je bosa) a nacvičeným pohybem uvázala lano. „Račte se vylodit. Ostrov Bílého racka vás vítá.“

 

*****

 

Teplota tu byla znatelně vyšší než na pláži s molem číslo 17. Ostrov pravděpodobně pokrývalo nějaké kouzlo.

Zaida Maisonová, hospodyně, je ubytovala ve třech pokojích se starobyle vyhlížející obdobou francouzských oken (a pochopitelně i dveří) do pečlivě udržované zahrady, o kterou se staral Adam Cliff, strýc kapitánky Larissy. Toho však viděli jen z dálky, když čímsi zaléval mírně přichcíplý citroník. Jeho manželka Kirsten, typicky bledá světlovlasá Švédka, jim doporučila ho nerušit. Nebyla jediná cizinka v domě.

 

„Arry!“ ozval se radostný výkřik, když se ze zahrady vrátili do domu. Žena s dlouhými, stříbřitě zářícími vlasy objala Harryho a políbila ho. „Rrráda tě sase vidím.“

 

„Ahoj, Fleur,“ pozdravili ji všichni včetně Harryho.

 

„Ahoj. I vás rrráda vidím.“ Věnovala jim oslnivý úsměv. „Bill mi o vás šíkal. Přřřinesl vaše savasadla. Už musel jít, ale prrý se sítra vrrátí. Chce se vás na něco septat. A sliboval mi, še s vámi bude lekrrace. Sama se tady trrochu nudím. Larra je věčně na morši, Garrry v majáku, Kirrsten má moc prráce, Adam se nestarrá o nic krromě sachrrady, i když je skutečně nádcherrná, usnávám. Saida vidí smysl šivota v leštění podlah, madam Cliffová je zkostnatělá, Sparreovi otrrávení z toho, še můšou být jenom tady, a McStaynerrovi střřřídavě plačí nad mrrtvou rrrodinou a střřřídavě spolu cukrrují.“

 

Harry se snažil zorientovat ve vodopádu Fleuřiných slov. Očividně se na ostrově nejen nudila, ale ani si neměla s kým popovídat. „Co je zač Garry? A ti Spareovi a McStaynerovi, kde jsou?“

 

„Garrry se starrá o maják. Tuším, še je brratrr Adama. Sparreovi a McStaynerrovi jsou v drruhém patřřře.“ (Sídlo mělo tři patra.) „Ale skorro je nepotkáte. I jídlo jim nosí domácí skřřřítkové.“

 

Jako by ho tím přivolala, objevil se skřítek před nimi. „Paní Zaida vám vzkazuje, že se podává svačina,“ zapištěl.

 

*****

 

Po jídle se pod velením kapitánky Larissy vydali na prohlídku ostrova. Fleur se k nim připojila a bez přestání mluvila, což začalo po určité době všem, kromě Rona, lézt na nervy. (Ginny později poznamenala, že jestli se to bude opakovat každý den, tak se vrací na Ústředí.) Snažili se to však nedávat najevo.

Dobrou třetinu neskalnatého prostoru zabíralo sídlo s rozlehlými zahradami, na které byl Adam právem pyšný. Na další třetině rostl tropický les, kam jim kapitánka Larissa doporučila nechodit se slovy: Nic moc zajímavýho tam není, jsou tam jen neškodný zvířata a rostliny jsou všechny i v zahradě, kde se na ně může člověk mrknout bez hryzání komárů a noh rozdrásaných do krve ostrou trávou. Prohlídku zakončili na pláži, z které to bylo do sídla pět minut chůze po dlážděné cestě, a vykoupáním, neboli bitvou všech proti všem, ve které bylo cílem stáhnou ostatní pod hladinu i v oblečení. Ne, Fleur už se opravdu nemusela bát nudy.

 

*****

 

Hermiona vložila dopis zpět do obálky. Stmívalo se, byli v pokoji dvojčat zabezpečeném proti odposlouchávání. Dopis, který právě Hermiona nahlas přečetla, byl od Billa. Fleur jim ho předala spolu s aktuálním výtiskem Denního Věštce a přáním dobré noci. Bill jim poslal stručný výčet útoků i mrtvých. Pochopitelně chyběly všechny podrobnosti, o kterých se doslechli ve skříni. Domysleli si, že jim dal ten seznam pouze proto, aby uvedl na pravou míru články ve Věštci. Redakce byla podle všeho zavalená hysterickými dopisy od údajných očitých svědků, ačkoli ve skutečnosti jich bylo minimum – zasahující bystrozorové a členové Řádu. Určitým tragickým způsobem bylo až úsměvné, co všechno jsou lidé schopni si vsugerovat. Co však mladým kouzelníkům značně nadzvedlo mandle, byly domněnky, že útok na Arasenovy vedl Sirius. Harry se stěží ovládal. Ministerstvo očividně nemělo v plánu někdy jméno jeho kmotra očistit. Jak sklesle podotkla Hermiona, proč by mělo? Sirius svou nevinnu dokázat jaksi nemohl a ministerstvo neuzná, že dvanáct let věznilo nevinného, dokud nebudou mít Pettigrewa na stříbrném podnose. Ve svém rozhořčení Harry stěží zaznamenal patrně jedinou dobrou zprávu ve Věštci – novou ministryní se stala madam Bonesová. Byl však nucen svou náladu přemoci, neboť se chystali projít obsah bedny od Marion Martenové dříve, než pro ni následující den přijde Bill. Nejdřív ale do bedny hodili detektor vražedné magie. Nezareagoval.

 

„Dámy a pánové, prvními vylosovanými se stávají...“ Fred dramaticky zalovil v bedně: „...papuče v téměř zmijozelských barvách, které by určitě slušely Snapeovi,“ vylovil světlezelené papuče s růžovými bambulkami. Při předestřené představě se všichni upřímně zasmáli. Další cesta papučí vedla na podlahu a následně na Fredovy nohy. Po obutí se Fred zakymácel a málem upadl. Papuče se vznášely asi palec* nad podlahou a níž neklesly, ani když Fred chodil.

*1 palec = 2,5cm

 

„Tak fajn,“ stoupl si k bedně pro změnu George. „Dále bysme tu měli jeden pokroucený pytel.“ Dotyčný pytel vyhlížel dost používaně a byl zavázaný šňůrkou s kovovým leskem. George se po šňůrce natáhl, aby ji rozvázal, ale v tu chvíli se pytel vymrštil, dopadl na podlahu a šňůrka se zformovala do kovové obruče (s přibližně jeden yard velikým průměrem), na které byl přichycen pytel. George se nad obruč nahnul. „Wingardium leviosa,“ mávnul nedbale hůlkou. Z pytle vyplul sud, o kterém by jste přísahali, že se tam nemohl vejít. Wingardium leviosa se ozvalo ještě dvakrát. Na podlaze pokoje stály tři sudy podle tíhy čímsi naplněné. George na jeden z nich zaklepal. „Zajímalo by mě, co v nich je.“

*1 yard = 0,91m

 

„Přitiskni k němu vodorovně hůlku a řekni Detect contens,“ poradila mu Hermiona. Fred to zkusil několikrát, než se mu kouzlo podařilo. Z jeho hůlky vytryskly dva průzračné zářivé provazy, jeden omotal sud a druhý se po chvíli vznášení ve vzduchu smotal do neforemného nápisu Irská whiskey 1946. Fred to zopakoval i s ostatními sudy. Vznikly nápisy Sussexské skřítčí víno 1946 a Francouzské víno Riesling Glintzberg 1946.

 

„Tohle se mi začíná líbit,“ poznamenal Fred s úšklebkem. „Co kdybychom přestali a jeden sud narazili a...“

 

„Jen pokračujte,“ usadila ho Ginny. „Pochybuju, že Vy-víte-kdo zorganizoval ten útok proto, aby získal papuče s růžovými bambulkami, třebaže se vznášejí, nebo aby se opil do bezvědomí.“

 

„Kam se jen poděla naše malá plachá sestřička?“ povzdychl si George naoko lítostivě.

 

„Zkazili jsme ji,“ ochotně mu napověděl Fred.

Dále bedna vydala několik lahviček s již neidentifikovatelnými obsahy, svazek rodinných fotek a dopisů, medailonek ve tvaru srdce a nakonec pergameny, některé i zapečetěné, s poznámkami, nápady a nákresy na výrobu několika zajímavých věciček. Hned první z návodů Fredovi a Georgovi rozzářily oči. Okamžitě všechny písemnosti sbalili a odmítli do nich dát ostatním nahlédnout.

 

*****

 

Ron usnul, sotva se jeho hlava dotkla polštáře, ale Harrymu se to nedařilo. Nakonec s povzdechem vstal a vyplížil se z pokoje. Bezmyšlenkovitě se procházel zahradou, kde ho k smrti vyděsila kapitánka Larissa.

„Nemůžeš spát?“ ozvalo se mu těsně vedle ucha.

 

Harry leknutím nadskočil. Ohlédl se po dívce, která se vesele zubila. „Jak vidíš,“ zamumlal.

 

„Hm. Já jdu dát na Racka spravenou vlajku.“

 

To v Harrym přeci jen vzbudilo trochu zájmu. „Vlajku? Jak vypadá?“

 

Kapitánka Larissa rozbalila balíček, který nesla. Svit poúplňkového měsíce ozářil bílého letícího racka na rudém poli. Harry sklouzl očima z vlajky na oblečení kapitánky Lary. „Přesně tak,“ potvrdila mu dívka sledující jeho pohled a pobídla ho do kroku. „Rudá a bílá, to jsou naše barvy. Barvy ostrova. Jsem kapitánka, tak jdu příkladem. I když Kirsten říká, že to prej žeru až moc.“

 

„Nejde se k molu tou druhou cestou?“ všiml si Harry, že jdou jinudy než odpoledne.

 

„Molo je jen přístaviště. Mezi skalami na kraji pláže je malá zátočinka. Přístav. Občas tu bývaj dost děsný bouřky. Loď uvázanou jen u mola by vlny zničily. Takhle se lámou vo skály kolem přístavu.“

Prošli zahradní brankou a pak mezi skalami. Kromě Pobřežního racka tu kotvily ještě čtyři další lodě. Harry se na ně zeptal.

„Veslice bývaj ve všech přístavech jako univerzální plavidlo do mělčin,“ dostalo se mu odpovědi, zatímco kapitánka Larissa připevňovala vlajku ke stěžňovému lanku. „Támhleta bílá jachta patří Kirsten a Adamovi,“ mávla dívka k nejmodernější z lodí. „Dostali ji coby svatební dar, ale už ji moc nepoužívají. Tu vznešeně vypadají vobludnost se stříškou využívá madam. A ten vor, to byl jen pokus, jestli ho dokážu udělat. Vypadá sice solidně, ale ani já sama bych mu moc nevěřila. Mezi ním a veslicí je jedno prázdný místo patřící Křídlu. To je taková minilodička, div ne jen široký prkno, na kterym je vobrovská plachta, která se nestahuje, ale sklápí i se stěžněm. Jméno Křídlo k tomu docela sedí. Je děsně rychlý a děsně nebezpečný. Garry se na něm dopravuje na maják, po souši se tam může dostat jen při odlivu.“ Kapitánka Larissa vyzkoušela, jestli je vlajka dobře upevněná a pak se otočila k Harrymu. „Mám taky jednu votázku. Nemůžeš spát, netváříš se moc šťastně, i když jsi ještě po večeři vtipkoval a bavil se. Takže co se stalo?“ Upřela na něj své modré oči a opět tak Harrymu někoho připomněla.

 

„Já... no... ty jsi v Řádu, viď?“

 

Kapitánka Larissa přikývla. „Jo, já jo. Jen tak mimochodem jediná z vostrova. Ostatní sice o Řádu vědí, kromě Fleur, ale jsem v něm jen já.“

 

„Takže víš... o Siriovi.“

 

„Tvůj kmotr.“

 

„A víš i, co se s ním stalo.“

 

„Je mi to líto, jestli ti to pomůže.“

 

„Jde o to, že... On Ústředí nenáviděl. Užíral se v tom proklatym baráku, který mu připomínal všechno, na co chtěl zapomenout. Navíc v něm byl často jen s Kráturou, hnusným skřetem, s kterým mají vaši skřítci společný jen jméno.“

 

Kapitánce Larisse přeběhl po tváři úsměv. „Měla jsem přednášku od Hermiony na téma otroctví.“

/clanky/prazdniny-jak-maji-byt

 

„Sirius toužil po svobodě, chtěl slunce, přírodu, všechno, co nemohl mít dvanáct let v Azkabanu. Místo toho byl zavřený v domě, z kterého nemohl vystrčit špičku nosu. A přitom... tenhle ostrov je... opravdu nádherný. Když měl Brumbál tu možnost, proč ho nenechal žít tady?“

 

„Ale Harry, on tu žil.“ Harry se na ni pochybovačně podíval. „Opravdu tu žil. Předloni. Když utekl z Azkabanu, a s pomocí vás tří i z Bradavic, přišel sem. Máš pravdu, když říkáš, že chtěl svobodu a slunce. Ale chtěl i bojovat, být užitečný, v neposlední řadě tě chránit. Vyčítal si, že přesvědčil tvoje rodiče, aby strážcem tajemství ustanovili Pettigrewa. Když jsi byl přinucen zúčastnit se Poháru, nemohl tu vydržet. Jak sám nejlíp víš, nakonec odešel, aby ti byl nablízku. A když se obnovil Řád, dal přednost být v centru dění, aby mohl vždy vyrazit do boje. Stalo se mu to osudným, ale to je teď vedlejší. Měl trvalou nabídku bydlet tady. Odmítal. Tobě se může zdát, že by byl šťastnější tady, mezi námi – myslím si to i já. On to viděl jinak. Byla to jeho volba.“

 

Harry se na ni díval s mírným překvapením. Tohle skutečně netušil. Nemohl uvěřit, že Sirius odmítl žít tady. „Asi jsi ho znala líp než já,“ řekl sklesle.

 

Kapitánka Larissa zavrtěla hlavou. „Pochybuju. Říkám jen, co jsem na něm viděla, dokud žil krátce tady. Když sem přišel, byl z toho tady nadšený, skoro nebyl v domě, i v noci spával v zahradě, nemoh‘ se toho nabažit. Ale později začal na dlouhý hodiny sedávat na skalách nebo nahoře v majáku a mluvil s málokým. Tvoji účast v Poháru mu seslalo samo nebe. Měl cíl. Jinak žil jen pro pomstu. A i kdyby byli zabiti všichni smrtijedi i Voldemort, nejsem si jistá, jestli by dokázal žít normálním způsobem. Azkaban ho nezlomil úplně, ale část jeho duše jo.“

 

„To už nezjistíme,“ hlesl Harry smutně. „To on tě naučil říkat Voldemort?“

 

„V Americe je to běžný. O Voldemortovi tam sice nemaj iluze, ale je pro ně spíš jak zlej sen na vobzoru. Jména se nebojej, protože hrůzu z něho nikdy nezakusili tak, jako britové.“

 

Harry se pokusil usmát. „Tak to se tam někdy musím podívat. Možná by to bylo příjemně osvěžující.“

 

„Netěš se. Sice budou říkat Voldemort, ale fanouškové se tam budou chovat mnohem otravněji než v Británii, na to vem jed.“ Larisse při té představě zazářily v očích zlomyslné jiskřičky. „Měli bysme jít spát. Prý vás sem poslali kvůlivá tvejm snům nebo co, moc jsem to nepochopila.“

 

„Vysvětlím ti to jindy.“

 

„Ok.“

 

*****

 

Druhý den dopoledne přišel Bill. Vyslechl si, co bylo v krabici, optal se Harryho, co se mu zdálo, a když s uspokojením kvitoval úspěch v tomto ohledu, vypařil se kamsi s Fleur. Z ostrova odešel až po obědě. Při odchodu předal Harrymu dopis od Remuse.

„Dal bych ti ho dřív,“ řekl Harrymu. „Ale nemusím být u všeho,“ kývl směrem k Hermioně.

 

„Co tím myslel?“ ptala se podezřívavě Hermiona, hned jak se Bill přemístil pryč.

 

„Než jsme odešli z Ústředí, o něco jsem Rema požádal,“ řekl Harry nepřítomně a rychle četl Remův dlouhý dopis. Když konečně zvedl hlavu, zaregistroval, že všichni v místnosti, to jest Hermiona, Ron a Ginny, na něj netrpělivě zírají se zvědavostí ve tvářích.

 

„Tak co?“ pobídla ho Hermiona. „O cos ho požádal? A proč se na mě Bill tak divně podíval?“

 

„Chtěl jsem po něm, aby zabil Kráturu.“

 

Ostatní se po sobě překvapeně podívali. Pak se překvapení z Hermioniných očí vytratilo a nahradil jej vztek. „TY JSI POŽÁDAL REMUSE, ABY ZABIL KRÁTURU?! JAK JSI... JAK JSI MOHL?!“

 

„Nechtělo se mi čekat, až mi vrazí nůž do zad,“ odpověděl Harry nejchladnějším tónem jakým dokázal.

 

„Hermiona se pokusila uklidnit několika hlubokými nádechy. „To myslíš vážně, nebo jsi jen hledal záminku?“ zeptala se kousavě. „Jsi proti němu zaujatý, protože ti lhal, když ses ho ptal na Siriuse!“

 

„Tak to máš teda sakra pravdu! Měl bych mu za to snad děkovat?!“

 

„Ale na tohle právo nemáš! Kdyby mi to někdo vyprávěl, řeknu, že se jednalo o Malfoye, ne o tebe! Doufám, že Remus má víc rozumu než ty a nestane se vrahem!“

 

„Je to naprosto legální!“

 

„Kouzelnický barbarský zákony o otroctví jsou mi ukradený!“ křičela na něj dívka zlobně. „Morálně to vražda byla, je a vždycky bude! Remus by určitě nezavraždil bezbrannýho skřítka.“

 

„Už to udělal.“

 

„Tak to jsem se v něm moc spletla a v tobě taky,“ procedila Hermiona skrz zaťaté zuby a odkráčela z místnosti, přičemž práskla dveřmi.

 

„Tak to se ti fakt povedlo,“ otočila se na Harryho Ginny.

 

„Ty taky?“

 

„Myslela jsem tím, žes‘ jí to měl říct opatrněji.“

 

„Jo, to vím. Ale když mě to zas tak dožralo...“

 

„A za sebe si myslím, že by to Remus neudělal, pokud bys‘ mu nepředložil nějakej neotřesitelnej argument proč,“ zapojil se do diskuze Ron.

 

„To v Místnosti vizí a snů mi řeklo spoustu věcí, ale moc jsem toho nepochopil. Mezi jiným mi to prozradilo, že tam byl Krátura, ale nebyl „silné duše,“ a tak  mu bylo něco vzato. Něco, co mu chybí, aby byl ostatními pochopen. Došlo mi, že se zbavil pouta oddanosti svému pánu. Jinak by i přes všechnu svou nenávist nebyl schopen zradit Siriuse. Nemělo to nic společného s jeho loajalitou k Siriusovým smrtijedským sestřenkám. Chtěl se mu prostě pomstít. A skřítka, který není oddaný, nikdy kouzelníci nepochopí. Ostatní skřítci už vůbec ne. Jediné štěstí je, že to tajil i před Malfoyovými. Asi si nebyl jistý. jestli by ho nezabili. Nebo se s tím ještě on sám nedokázal úplně vyrovnat. Každopádně nevyžvanil nic, o čem mu Sirius zakázal mluvit. Když jsem tohle všechno řekl Remusovi, moc mi nevěřil. Nicméně jsem na něm vydoloval slib, že se na něj podívá. Prý existují nějaká kouzla, kterými se dá zjistit, ke komu je skřítek vázán. Díkybohu za ním nešel sám. Krátura na ně zaútočil, sotva otevřeli dveře.“ Harry hodil Remův dopis na stůl. „Píše, že nebyl vázán k nikomu. Museli ho zabít, nejen aby nezradil Řád, ale hlavně aby nezačal zabíjet členy. Zešílel. A ještě něco. Zabili ho za pět minut dvanáct. Svýma skřítčíma kouzlama prohlodával ochranou bariéru, kterou tam vyčarovali. Zítra by se dostal ven.“

 

Ginny dopis sebrala. „Myslím, že půjdu za Hermionou a vysvětlím jí to. Ale nadšená nebude ani tak, s tím počítej.“

 

*****

 

O den později přivezly kapitánka Larissa a první důstojník Kirsten na ostrov Klofana. Ubytovali ho ve stáji u sídla, kde byli dva postarší obtloustlí poníci (honosící se příhodnými jmény Maxík a Kulička) a hypogryfí samice Spareových Jiskra. Klofan na přesídlení k radosti všech mírně reagoval.

Ač se Harry snažil, nedokázal pochopit, jak tady mohl být Sirius nešťastný. Tady, na pláži s bílým pískem, poblíž majáku s nerudným strážcem Garrym – bratrem Adama. Na Ostrově Bílého racka, hnízdišti převzácných racků se sněhobílým peřím, které se používalo do několika vysoce účinných léčivých a několika vysoce nebezpečných (a zakázaných) lektvarů. (Párkrát se vydali sbírat pírka zachycená na skalách). Na místě, kde byly dny naplněné smíchem a zábavou. Okolní svět, Voldemort, smrtijedi, Řád... to vše zde bledlo na pozadí her v azurově modré vodě, opalování se na pláži a létání na koštěti. Klofan se pomalu začínal vracet ke svému původnímu já. Ani Spareovi už se nedokázali držet ve své ulitě otrávenosti.

Trvalo pár dní, než Harry svého kmotra alespoň částečně pochopil. To když v jednom z těch něžných zlatavých dnů přišla zpráva o smrti Emmeliny Vanceové.

 

*****

 

Ostrov i své přátele Harry opustil večer osmnáctého srpna v doprovodu Kirsten a Adama na jejich lodi Severská skála. Podle doprovodního dopisu z Bradavic měl být tentokrát na nádraží devět a tři čtvrtě již následující den. Měli v plánu se Temží doplavit až do Londýna. Kirsten tvrdila, že se mu noční plavba lodí bude líbit a v zájmu svého nápadu dokonce dokopala svého manžela ke spolupráci. No, po pravdě řečeno Adam přiznal, že se na plavbu docela těší. Ač zahradník, na lodi byl jako doma, kapitánka Larissa mu říkala kormidelníku. Z jejich žertem hádavého rozhovoru vyplynulo, že se s Kirsten kdysi seznámil, když mu za bouřky omylem narazila do lodi. Na vlajkovém stožáru Severské skály visely dvě vlajky – bílý letící racek na rudém poli a osmicípá bílá hvězda na poli tmavomodrém.