Ptej se zkušeného, a ne učeného.

Na nádraží devět a tři čtvrtě dorazil Harry s doprovodem poslední, patroni ostatních tří kolejí už přešlapovali na peróně. Profesor Kratiknot tam byl také. Měl u sebe přenášedlo, kterým se všichni i se svými zavazadly dostali do Bradavic. Stejně jako tiché nástupiště, i vylidněný hrad působil zvláštně. Podle profesorových pokynů se patroni odebrali do kabinetů ředitelů svých kolejí.

                              *****

„Dobré ráno, paní profesorko.“

„Dobré ráno, pane Pottere. Posaďte se. Předpokládám, že vám již vaši přátelé o patronech něco řekli.“

„Jen že je ze šestého nebo sedmého ročníku, a že za ním mají chodit prefekti, když se stane něco... závažného. A že se může stát primusem.“

„Ani slečna Grangerová neví vše, pane Pottere. Takže to vezmeme od začátku. Patronem se může stát vždy jen jeden člen koleje ze čtvrtého ročníku do šestého. Zůstane jím do svého odchodu ze školy. Prefekti mu musí důvěřovat. Ostatní aspekty výběru vědět nemusíte. Patrony znají pouze ředitelé kolejí plus samozřejmě ředitel školy, i když v loňském roce jsme to tak úplně nedodrželi.“ Přes tvář jí přejel dost netypický úšklebek a Harry pochopil, že mluví o Umbridgeové. „Dále o vás vědí ostatní patroni, všichni prefekti Nebelvíru, a pokud je některý z primusů z Nebelvíru, což letos není, tak i ten. Jinak to i před svými ostatními přáteli držte prosím v tajnosti. Žádný z prefektů vám nemůže odečíst body. Primus jen je-li z Nebelvíru, což, jak opakuji, letos není. To ovšem neznamená, že hodíte za hlavu školní řád,“ řekla varovně. „Jedinou úlitbou pro vás bude, že budete smět chodit po chodbách i po večerce, ale jen v případě, že budete schopen přede mnou své chování obhájit.“

„Tomu nerozumím.“

„Patron chrání kolej a její členy. Máte týden na to, abyste pochopil. Zasvětí vás ostatní patroni. Já vám jen později řeknu to, co se týká pouze Nebelvírské koleje.“ Vstala. „Pojďte za mnou.“

Vedla ho školou do chodby, kde byl chrlič hlídající ředitelnu, ale na opačný konec, kde byly sochy dvou postav v pláštích s kápěmi. Profesorka McGonagallová na ně ukázala. „Nevpustí nikoho kromě patronů...“

„Nebo ohrožených osob v patronově doprovodu,“ dodala profesorka Prýtová objevivší se za nimi v doprovodu baculaté dívky s brýlemi a dvěma světlými copy. „Prostě jim řekněte Přeji si vstoupit a podejte jim ruku.“

„Přeji si vstoupit,“ řekl Harry. Jedna ze soch k němu natáhla ruku. Harry ji uchopil. Ruka ho pevně sevřela a vtáhla pod kamenný plášť sochy.

Stál v pokoji připomínající zmenšenou nebelvírskou společenskou místnost, jen výzdoba byla trochu jiná. Zařízení bylo umně sladěno ze všech kolejních barev. Ohlédl se. Za ním stály dvě sochy vypadající stejně jako ty, které ho pustily dovnitř, jen byly menší.

                              *****

„Takže bysme se měli vzájemně představit,“ zahájil hřmotný kluk, spíše již mladý muž. Všichni patroni seděli u krbu na čtyřech křeslech v barvách jednotlivých kolejí. (Harry z nich znal jen Sally-Anne Perksovou. Byla to dívka s tmavohnědými vlasy, která byla ve stejném ročníku, ale ve Zmijozelu. Na její tváři byl sice málokdy k vidění jiný výraz než výhružný či podezřívavý, přesto s ní moc studentů žádné spory nevedlo. Zastávala jednoduché motto, jenž lze vyjádřit větou Dej mi pokoj a ani já si tě nebudu všímat.) Nad krbem visel obraz ženy s dlouhými hnědými vlasy a pichlavýma hnědýma očima. „Já jsem Gerald Jones z Havraspáru. Nyní v sedmáku, patron od páťáku.“

„Sally-Anne Perksová, Zmijozel. Jdu do šesťáku, patronka jsem od loňska. Říkejte mi Alison. Za těmito zdmi si totiž patroni tradičně říkají jmény.“

„Harry Potter, Nebelvír. Jdu do šesťáku, patron jsem teprve od letoška.“

„Sheila Gilreonová, čtvrťačka Mrzimoru. Taky jsem nová.“

/fotoalbum/9_-patroni-koleji/patroni/9

„A já jsem Kastodianka,“ ozvala se žena na obraze. „Něco jako poradkyně, ochránkyně, záznamník a tak.“

 /fotoalbum/9_-patroni-koleji/kastodianka/10

„Pozor na ni, většinou dává jen přímé odpovědi,“ řekl varovně Gerald.

„Přímé odpovědi?“ zeptal se Harry nechápavě.

„Odpoví vám jen a jen na to, na co se jí zeptáte. Dám vám příklad. Zeptáte se jí, jestli je v hlavní síni někdo z profesorského sboru nebo ze studentů. Buď vám řekne, že neví, nebo vám dá odpověď dejme tomu takovou, že tam nikdo není. Půjdete do síně, bude tam Filch. Chápete? Ona sice ví, že z nějakého důvodu potřebujete, aby tam nikdo nebyl, ale na Filche vás neupozorní, protože jste se ptali jen na profesorský sbor a studenty.“

Kastodianka se spokojeně usmála. „Alespoň si procvičujete mozek.“

„No dobře, ale co vlastně patroni dělají?“ předešla Sheila Harryho v otázce.

„Naší prioritou je ochrana Bradavic,“ ujal se Gerald opět slova. „Posloucháme, jaké má kdo názory, dáváme pozor, co kdo dělá. Hrad musí být co nejbezpečnější. Někdy musí studenty ochránit i před jejich rodiči. Bohužel jsme loni trochu zklamali. Věnovali jsme pozornost dětem smrtijedů a včas jsme si neuvědomili, že dočasně větší nebezpečí představuje ministerstvo. Když byla Umbridka prohlášena za ředitelku, byli jsme dokonce de facto v ilegalitě.

Probíráme a dá se říct i pomlouváme všechny bradavické studenty. Po loňsku navrhuju přidat i profesory.“ Harry si vzpomněl na Quirrela, Locharta a Skrka mladšího. Napadlo ho, že pozor na profesory měli dávat patroni už dřív, ale nechal si to pro sebe.

„Co se řekne v těchto zdech, mělo by v nich i zůstat,“ přidala se ke Geraldovi Kastodianka. „To, co vyžvaníte sami, nijak neovlivníme. Ale pokud by na vás někdo zkoušel veritasérum nebo nitrozpyt, to je něco jako čtení myšlenek, jsem schopna uchránit tu část vaší mysli, která se týká patronů.“

„A co uděláme, když se o někom shodnem, že je nebezpečný?“ upřímně se zajímal Harry.

„Nějakou dobu ho sledujeme, poptáváme se, pak to oznámíme výše. Buď ředitelům svých kolejí, nebo, když zjistíme něco vážného, co hodně spěchá, přímo Brumbálovi. Divil by ses, kolik plánů se dá překazit dobře načasovaným školním trestem.“ Gerald trhnul rameny. „Hele, tohle všechno se děsně špatně vysvětluje. Proto jsme tady týden. Povyprávíme vám pár patronských příhod a vy to z toho časem sami pochopíte. Teď se ubytujte, prohlídněte si to tady, můžete něco zkusit dostat z Kastodianky a po obědě vás provedeme Bradavicema, jak je ještě neznáte.“

„Kde se máme ubytovat?“ zeptal se Harry. „Na koleji asi ne, co?“

Gerald ukázal na troje dveře naproti krbu. „Za těma dveřma vpravo je šest pokojů. Věci už tam máte. Pochopitelně tady potom přes rok nebydlíme, nanejvýš tady máme pár kousků oblečení. Můžete si tam nechávat zápisky, který nesmí vidět nikdo jiný ze školy a tak. Za prostředníma dveřma je koupelna, za těma vlevo malá knihovna.“

                              *****

Čtyři z obytných pokojů měly na dveřích kolejní erby, zbylé dvoje dveře měly erb Bradavic. Pokojík sám (alespoň ten Harryho) byl malý, s postelí podobnou jako v kolejní věži, jen bez nebes, psacím stolem, židlí a malou skříní. Útulný ráz místnosti vtiskovala huňatá předložka před postelí.

Ubytování Harrymu moc dlouho netrvalo. Z koleje byl zvyklý mít většinu věcí nastálo v kufru a nechtělo se mu na tom nic měnit. Proto jen poházel po pokoji pár drobností a kusů oblečení, aby dal najevo, že tu někdo bydlí. Přitom narazil na jeden zapomenutý list pergamenu.

1. Kdo co smí vědět: Remus → vše
                                    Hermiona a Ron → vše kromě snu a Čmuchala
                                    Fred a Georg → medailon, Ibeos
                                    kdokoli → svitek
2. Zabít do týdne Kráturu, nebo mu dát oblečení
3. Zrcátko Remusovi
4. Kniha o magických způsobech cestování
5. Ibeos
6. medailonek = klíč → pokusit se ho otevřít, nebo si ho zapnout okolo krku
7. svitek zapečetěný znakem měsíce a vlny

Musel se na chvíli posadit. Vytřeštěně zíral na pergamen. Na sen samotný si občas vzpomněl, ale ne na tento zápis. A když ho teď viděl, začal věřit, že sen byl skutečný.

...Zabít do týdne Kráturu, nebo mu dát oblečení... Řád by nikdy nepřipustil, aby Krátura dostal svobodu. Kdyby se tak stalo, byli by přinuceni ho zabít. S ohledem na informace obsažené v Remusově dopisu Harry pochopil, že to bylo nutné. ...Zabít DO TÝDNE Kráturu, nebo mu dát oblečení... Od „snu“ do Kráturovy smrti uběhlo sedm dní. Stačilo pár hodin navíc a Krátura by utekl.

...Medailonek... nebyl jen pouhopouhý výmysl lektvarem omámené mysli. Buď ho Harry v rozespání někam dal a zapomněl na něj, nebo je zašantročený někde v pokoji na Ústředí.

A ...svitek zapečetěný znakem měsíce a vlny... už Harry viděl. Ale ač se snažil sebevíc, nedokázal si vybavit, kde to bylo.

Co se toho ostatního týče – prozatím neměl chuť vyprávět to nikomu. Ale po té knížce by se podívat mohl. Černovlasého kouzelníka vytrhlo ze zamyšlení Geraldovo volání k obědu.

                              *****

„Mají sem přístup domácí skřítkové?“ nadhodil Harry u oběda, když mu začalo lézt na nervy všeobecné mlčení.

„Dva,“ odpověděla Alison bezbarvě. „Dva ze skřítků totiž nejsou vázáni k řediteli Bradavic jako k funkci, ale k Brumbálovi jako k fyzické osobě. Je to tak bezpečnější. A i tak na ně dohlíží Kastodianka, když jsou tady někde. Do našich čtyř ložnic přístup nemají.“

„Ty mě tady nevidíš moc ráda, co?“ zeptal se jí Harry bez obalu.

„Neber si to osobně.“ Pak se chystala znovu věnovat svému talíři, ale nakonec si povzdechla a snad poprvé za celý den se na Harryho skutečně podívala. „Nemá to nic společného s tím, že jsi Nebelvířan. Nebo Mrzimorka,“ dodala, když jí zrak sjel na Sheilu. „Víte, jak se vybírá nový patron?“ Na odpověď nečekala. „Každý patron si sám vybere svého nástupce. Někoho, kdo není prefekt, případně kdo už se prefektem nikdy nestane. Někoho, komu věří. Komu věří i ostatní. Někoho, o kom ví, že nezradí školu. Což nebyl špatný systém po celá staletí. Jenže není bezchybný. Když se minule dostal Vy-víte-kdo k moci, jeden z patronů zradil. Nemyslím si, že bysme vám měli umožnit přístup do naší knihovničky dříve, než vám začneme věřit i my. Ale tuhle hádku...“

„Diskuzi,“ opravil ji Gerald.

„...vyhrál tady pan Tradice Je Tradice, I Když Je Víc Nebezpečno.“

„Co je v té knihovně?“ Sheila ve své zvědavosti vypadala ještě o pár let mladší, než byla.

„Skoro všechno jsou kroniky kolejí. Bohužel je tam zapsaná každá blbost. Na druhou stranu, když máte tu trpělivost a věnujete nesčetně hodin volna, narazíte tam na zajímavé věci. Přečíst ale dokážete jen zápisy patřící vaší koleji.“

„My budeme psát vlastní?“ ptal se Harry.

„Ne, píšou se samy. Jak vlastně dlouho?“ Poslední otázka zjevně patřila Kastodiance.

„Od doby, co začali fungovat patroni.“

„V letech?“

„Čtyřista padesát osm.“

Harry od sebe odstrčil prázdný talíř. „Já nezradím.“

„Já taky ne,“ pospíšila si s odpovědí Sheila.

„Vědomě určitě ne,“ řekla Alison nepříjemným hlasem. „Ale ty, Harry, máš za sebou spoustu eskapád, při podobných by jsi nás mohl nechtěně prozradit. A ty, Sheilo, mluvíš ze spaní.“

„Nemá smysl to řešit,“ vložil se do věci Gerald. „Už je rozhodnuto. Teď pojďte na malou procházku.“

Malou procházkou Gerald myslel následujících sedm hodin, kdy je naněkolikrát protáhli celou školou, i těmi částmi, kam se moc nechodilo. A také tajnými chodbami a místnostmi. K Harryho nepříliš logické radosti všechny znal z Pobertova plánku. Na plánku jich dokonce bylo o několik navíc. Rozhodl se jim o nich neříkat. Snad později. Až mu Alison bude důvěřovat, možná jí to oplatí.

Druhý den strávil Harry s profesorkou McGonagallovou v nebelvírské věži. Vešli do ní tajným průchodem, který byl ve stěně pro případ zablokování Buclaté dámy. Prozradila mu, jak se dostat do dívčí části věže. Potom se Harry seznámil s mechanizmem, který odhalil ve stěnách ložnic průchody, čímž utvořil dva průchozí kruhy z dívčích a klučičích pokojů. A nakonec, jako zlatý hřeb, se ukázalo, že z věže vede úniková cesta. Dlouhá zaprášená kamenná skluzavka vedoucí až pod úroveň země, kde se napojovala na chodbu ústící těsně u okraje školních pozemků na půli cesty mezi Zapovězeným lesem a Prasinkami. Harrymu dost připomněla skluzavku do Tajemné komnaty, přestože tady chyběl sliz, na konci nebyly žádné kostřičky a pochopitelně ani bazilišek.

Další dny téměř profesorku neviděl. Ani ostatní tři ředitele kolejí. Pod vedením Alison strávil většinu času úkoly typu: Dostaň se nejkratší cestou z bodu A do bodu B. Harry s tím většinou neměl nejmenší potíže. Aniž si to uvědomil, od třetího ročníku běžně zkratky používal i bez pomoci Pobertova plánku. Po pravdě řečeno bylo na Alisoniných úkolech nejobtížnější vynechávat ty zkratky, o kterých nevěděla. K žádnému střetu mezi nimi nedošlo. Bohužel ani k výraznému zlepšení vztahů. Alison se chovala zdvořile, ale chladně a odtažitě. Kromě zadání úkolů mluvila, jen pokud se jí Harry přímo na něco zeptal; zřejmě měla vzor v Kastodiance. Mladý kouzelník se ji několikrát pokusil vtáhnout do rozhovoru, brzy to však vzdal. Párkrát tiše zazáviděl Sheile, která s Geraldem podobné problémy neměla. Prázdnem školních chodeb se občas nesla ozvěna jejich smíchu až k Harrymu a Alison, kteří setrvávali v zarytém mlčení. Bylo to jen pár dní, co strávil téměř výhradně ve společnosti zmijozelské patronky a už se mu stýskalo po Hermioně a Weasleyových stejně, jako by je neviděl celé prázdniny. Vzpomínal i na kapitánku Larissu, která byla pravým opakem chladné Zmijozelky. Bylo to nesmírně unavující, být většinu dne s ní.

Alespoň měl spoustu času přemýšlet nad „snem.“ Pokusil se najít v patronské knihovničce knihu o magických způsobech cestování, marně. Velká bradavická knihovna byla přes prázdniny zapečetěná. Pak si udělal v pokojíčku nepředstavitelný nepořádek, když po něm rozházel všechny své věci, jak se snažil najít krabičku s medailonkem. Také marně. Musela zůstat v ložnici na Ústředí. (Ve volném čase se Harry modlil k jakémukoli bohu, který byl zrovna v náladě poslouchat, aby tu krabičku nevytrousil na Ostrově Bílého racka.) A na Ústředí byla pravděpodobně i ta kniha a Oboustranné zrcátko v Siriově pokoji. Černovlasý kouzelník by ještě před pár dny nevěřil, že se nebude moct dočkat návratu do té černokněžnické obludnosti. Vlastně tam teoreticky byl i svitek zapečetěný znakem měsíčního srpku a vlny. Tedy pokud mu paměť dobře sloužila. Skoro se mu až zastavilo srdce, když si uvědomil, jak blízko mu byl. A taky si v duchu pořádně vynadal, že mu to nedošlo dřív. Mohl Tichošlápkův návrat (alespoň doufal, že se vrátí, přestože si nevzpomínal, že by mu kmotr něco takového přislíbil) o něco urychlit.