Kouzelnický svět slavil. Lord Voldemort, Pán zla, byl poražen. Nemesis se mu stalo roční dítě. Co přesně se vlastně událo prakticky nikdo nevěděl. Ovšem málokdo to pokládal za důležité. Vědělo se akorát, že svého osudného večera se Ten-o-němž-se-nemluví vydal do Godricova dolu k Potterovým. Jamese Pottera zabil na chodbě, když se ho statečně, avšak marně snažil zadržet. Pak přišla na řadu Lily Potterová. Tu pouze znehybnil. A nakonec... nakonec obrátil svou hůlku na ročního synka Potterových. A... kletba se od něj odrazila zpět na Temného pána.

Byli i tací, kteří neslavili. Nejen Smrtijedi a další přívrženci zla. Pro několik lidí se poražení Voldemorta stalo zároveň malou osobní tragédií. Pro jednoho člověka to však dopadlo nejlépe, jak mohlo. Alespoň si to myslel.

Severus Snape kráčel dlouhou chodbou k malé místnůstce vedle soudní síně, kde čekávali svědci na své předvolání k výpovědi. Byl nervózní. Ne z procesu – jeho samotného díky Brumbálově svědectví osvobodili již před týdnem. Byl nervózní, protože začínal proces Petra Pettigrewa. Hlavním svědkem obžaloby byla Lily.

Kdo by byl řekl, že Strážcem tajemství byl Pettigrew! I Severus, který Brumbála upozornil na to, že jde Pán zla po Potterových, žil v domnění, že Strážcem je Sirius Black. Všichni si to mysleli. Dokonce se chystali Blacka zatknout a rovnou poslat do Azkabanu. Jen intervence Lily ho zachránila. Díky tomuto případu bylo rozhodnuto, že všichni odsouzenci musí dostat řádný proces.

Vzpomínka na fotografii v Denním věštci, kde Black podpíral Lily, kterou právě Hagrid vyprostil z trosek domu, Severuse pálila. Tolik si přál, aby jí směl být oporou on!

Dnes, pět let po té hrozné hádce v pátém ročníku, jenž je rozdělila, bude mít konečně první opravdovou příležitost si s ní pořádně promluvit. Znovu se s ní spřátelí. Teď je nešťastná, potřebuje rameno na vyplakání. Ale časem... časem se zase bude smát, bude se radovat, že ona přežila. A bude vděčná Severusovi, až se dozví, že to byl on, na čí žádost Pán zla ušetřil její život...

Severus si málem poskočil. Vše se zdálo být perfektní! Jeho jméno bylo očištěno, měl dostat Merlinův řád třetí třídy, Pán zla byl pryč, James Potter byl pryč, zato Lily zcela v pořádku. Skoro škoda, že nezavřeli i Blacka, ale u Blackova nepřátelství alespoň vždy věděl, na čem je, zatímco Pettigrewova podlézavost byla nevyzpytatelná.

Jistě, byl tu ještě ten chlapec. Ale tomu je rok. Svého otce si nebude ani pamatovat. Byl to sice syn Pottera, ale také syn Lily. Severus si byl naprosto jist, že by se ho naučil mít rád.

Před dveřmi čekárny se na minutu zastavil, aby se ovládl. Nebylo by taktické vcházet s nadšeným úsměvem. Teprve když si byl jist, že se tváří dostatečně vážně, vkročil.

V čekárně seděla Lily mezi Remusem Lupinem a Blackem. V náručí chovala spícího chlapečka. Severuse šokoval její vzhled. Rusé vlasy byly matné, ledabyle stažené vzad. Několik pramínků vyklouzlo a zplihle viselo kolem jejího obličeje. Nevypadala, že si toho vůbec všimla. Tvář měla bledou. V očích, jenž bez zájmu vzhlédly, když se otevřely dveře, nespatřil Severus ani jednu jedinou jiskru z toho zeleného ohně, který v nich plál dřív.

„Severusi.“ Severus odtrhl oči od Lily, aby oplatil pohled a kývnutí muži po její pravici.

„Lupine.“ Lupin sice v sedmém ročníku začal důsledně oslovovat všechny své spolužáky křestním jménem, Severus však podobné nutkání neměl.

„Nazdar, Snape.“

„Blacku,“ pokývl i jeho směrem Severus, značně překvapen, že mu Black věnoval pozdrav.

Ale ta, na jejíž slova Severus nejvíce čekal, neřekla nic. Jen se mírně kývala sem a tam. Přesto to nevypadalo, že houpá svého syna. Spíše Severusovi připomínala chlapce, který svého času bydlel vedle Snapeových. Byl to autista. Je možné, aby Lily zešílela? Jindy by se Severus zdráhal uvěřit, že by smrt toho zatraceného Pottera mohla takhle na kohokoli zapůsobit, ale když viděl Lily...

„Nechceš se posadit?“ vybídl ho Lupin. Severus zavrtěl hlavou. Pak svou pozornost obrátil k druhému muži. Lupinova zdvořilost byla očekávatelná, ale to, že se ho Black ještě ani nepokusil urazit, bylo podivné.

Blackova tvář vyzařovala hluboký smutek. Ani jeho takhle Severus nikdy neviděl. Black mu náhle připadal o deset let starší, než byl. Vlkodlak vypadal lépe, měl jen nasazený svůj mírný smutný úsměv, který míval často. Koneckonců, jak Severus věděl, ve válce s Voldemortem mu zemřeli oba rodiče i teta s celou rodinou. Lupin už měl své zkušenosti, jak se vyrovnávat s ranami osudu. Ale co Black? Že by to smrt přítele zdrtila natolik, že odhodil i svůj jedovatý jazyk? Byl přece vždycky tak bezstarostný, nic si nebral k srdci. Ani smrt vlastního bratra ho téměř nezasáhla.

„Slyšeli jsme, žes byl špion,“ promluvil Black. Severus se uklidnil. Teď mu Black začne předhazovat, že tomu nevěří. Svět se vrací do svých kolejí.

„Nechtěl jsem tomu věřit, když jsem to slyšel. Už na škole všichni věděli, jak tě vábí černá magie,“ pokračoval Black podle Severusova očekávání, přestože tónu jeho řeči chyběla obvyklá útočnost.

„Jenže pak proběhl ten tvůj soud. Musím přiznat, že jsi nás dost překvapil. O nějaké té vadě na charakteru sice vypovídá tvůj vstup mezi Smrtijedy, ovšem to vyrovnává tvé zběhnutí k Brumbálovi, jakmile jsi blíže zjistil, co jsou zač. Bez ohledu na to, co by s tebou dělali, kdyby to zjistili.“ Řeč už se neubírala očekávaným směrem. Severus byl čím dál zmatenější. Jedna jeho část do toho chtěla Blackovi skočit. Například mu říct, že nemá ani ponětí, co by mu Pán zla udělal, kdyby přišel na jeho zradu. Jenže Severusova druhá část mu radila mlčet. Vstoupit do Blackova monologu by znamenalo hádku. Severus však chtěl tentokrát výjimečně slyšet, co má Black na srdci.

„Asi byl tomu ale stejně nevěřil, kdyby nebylo dnešního rána, kdy nám Brumbál řekl, že to ty jsi ho varoval, že jde Voldemort po Potterových. Moc dobře vím, jak jsi Jamese nesnášel... U Merlina, já vím, ž i my dva jsme se nesnášeli... Proto to, že jsi se pokusil zachránit svého dávného rivala dokazuje...“ Black se na chvíli zadrhl, aby se zhluboka nadechl: „...Dokazuje to, že nestojíš na straně zla. Všichni jsme byli na jedné lodi. Že to nevyšlo je moje vina. Já přesvědčil Jamese a Lily, aby Strážcem ustanovili Petra. Já nesu zodpovědnost za to, co se stalo. Ty jsi dělal, co jsi mohl. A já ti chci...“ Black vypadal, že se mu příčí, co chce říct, přesto pokračoval: „...poděkovat za to avízo.“

Severus si nebyl jistý, zda-li se neocitl v nějakém bláznivém snu. Black mu děkuje?!

„Kromě té části o své vině mluví Sirius za nás všechny,“ řekla Lily tiše. Promluvila poprvé za dobu, co byl Severus v čekárně. Její hlas byl podivně chraplavý. Jak si Severus uvědomil, byl to hlas člověka, jenž několik posledních dnů prakticky nemluvil.

„Válka skončila,“ pokračoval po krátké pauze Black. „A tak si myslíme...“ při těchto slovech se Black pochybovačně podíval na Lupina, což Severusovi jasně naznačovalo, že Black sám si to tak úplně nemyslí: „...že je čas, abychom i my zakopali válečnou sekeru.“ Při těchto slovech vstal a napřáhl k Severusovi ruku.

Severus ji nejistě pozoroval. Prvotní instinkt mu velel ruku rázně odmítnout. Nepřál si přece bratříčkovat se s Blackem, nehledě na to, že podat ruku známému neurvalému šprýmaři nebylo úplně bezpečné ani pro jeho přátele. Logika však Severusovi našeptávala, že tentokrát je to opravdu jen nabídnutá ruka. Zatracená nebelvírská odvaha! Zmijozel by vše nechal takové, jaké to bylo. Maximálně by měl proslov. Nabídnout ruku by ho nenapadlo. Jak se k tomu teď má Severus postavit? ‚Napadlo ho, že by vlastně bylo zmijozelské se s Blackem... no, ne zrovna spřátelit, jen uzavřít příměří. Alespoň by nemusel být ve střehu pokaždé, když se v jeho blízkosti objeví dospělý, avšak stále nepoučitelný Poberta.

Lupin mu nikdy nevadil, rozhodně ne tak, jak si všichni mysleli. Proti vlkodlakům obecně nic neměl. Na Lupinovi nemohl vystát skutečnost, že takový zakřiknutý hoch se značnými znalostmi i magickou silou, přitom s minimálním sebevědomím, dokázal získat za tak věrné přátele a ochránce dva čaroděje, kteří nejenom že patřili k nejmocnějším v ročníku, ale byli i nejoblíbenější. Lupin měl stejnou startovací pozici jako Severus. Uzavřené plaché děti, premianti třídy, jeden vlkodlak, druhý nečistokrevný ve Zmijozelu. Byl by Severusův život jiný, kdyby navázal podobné přátelství, jaké bylo mezi Lupinem a ostatními Poberty?

Vlastně mívat takové přátelství. S Lily. Připadalo mu to strašlivě dávno, přitom byly všechny ty krásné vzpomínky jasné, jako by se staly včera. A pak to zničil. On. Byla to jeho vina. Severus si to uvědomoval zcela jasně. Některé věci se nedají vzít zpět. Jak jen záviděl Potterovi, když se s ním Lily spřátelila. Jak ho nenáviděl, když s ní začal chodit, a když mu ji pak svatbou vzal definitivně. Teď měl příležitost se Lily opět přiblížit. Jenomže aby se mu to podařilo, nemohl jít proti jejím přátelům, kteří ji teď drželi nad vodou.

Lehké odkašlání vrátilo Severuse zpátky na zem. Black stále čekal s napřaženou rukou. Severus ji s náhlým rozhodnutím stiskl. Black vypadal trochu zklamaně, Lupin na ně hleděl s úlevou. Lily působila stále netečně.

„Severusi,“ ucedil Black.

„Siriusi,“ donutil se říct Severus.

Když se pustili, nabídl mu ruku i Lupin. Zatímco ji Severus tiskl, koutkem oka zaregistroval, jak Black hledí na svou pravici, jako by čekal, jestli na ní nenaskáčou pupínky. Pak ale pokrčil rameny a ruku spustil.

Severus se trochu uvolnil. Prostředí bylo nyní přátelštější, než čekal. Ale když pohlédl do prázdné tváře Lily, opouštěl ho optimismus. Je vůbec možné, aby se ta mrtvolná tvář někdy zase dokázala smát?

„Taky bych ti podala ruku, Severusi, ale nechci vzbudit Harryho,“ řekla tiše Lily svým chraplavým hlasem.

„Harryho,“ opakoval Severus. „Poslední dobou novinářů skloňují jeho jméno ve všech pádech. Bude z něj celebrita.“

Poprvé za celou dobu se Lilyin výraz změnil. Její obličej se stáhl nechutí.

„Nebude, to nedovolím.“

„Moc dlouho už jim to nevydrží,“ ozval se chlácholivě Lupin. Ještě tenhle soud, to pro ně bude sousto. Ale pak to skončí. Nemůžou pořád omílat to samé. Lily s nimi totiž nepromluvila ani slovo,“ vysvětlil Severusovi. „My dva taky ne. Ani nikdo jiný z lidí, co jsou kolem ní.“

„Doufám, že ani ty se nebudeš bavit s těmi lidskými hyenami,“ obrátil se na Severuse výhružně Black.

„Jistěže ne,“ odsekl Severus. „Taky je nemám rád.“

O mně náhodou napsali pár docela dobrých článků, dodal v duchu. Ale když o to Lily nestojí, neřeknu jim ani slovo.

„Ale asi úplně obléhají Blac... Siriusův dům, že? Slyšel jsem, že teď bydlíš u něj. Měla by ses odstěhovat někam, kde by o tobě nevěděli...“

„To už udělala,“ skočil mu do řeči Black dřív, než Severus stihl nabídnout útočiště u sebe. „Bydlí teď u... u přátel.“

„U Augusty Longbottomové,“ upřesnil Lupin ignorující Blackův nesouhlasný pohled. „Augusta se ujala svého vnuka Nevilla po tom, co se stalo jejímu synovi a snaše. Neville a Harry jsou stejně staří. A Augusta s Lily si rozumějí ve svém zármutku, narozdíl od slavícího světa kolem.“

Severus přikývl. Dávalo to smysl. Jen mu bylo líto, že se Lily nenastěhuje do jeho domu. Vypadala tak nešťastně... Jak dlouho by mu asi trvalo, než by ji rozveselil? Severus sám sebe ubezpečoval, že moc dlouho ne. Podle toho, co mu řekli, si odvodil, že Lily je nešťastná hlavně z nežádoucí pozornosti novinářů a z dlouhého soudního martyria. Ale to skončí, už brzy, velice brzy...

Nit Severusových myšlenek přerušilo předvolání ke svědectví. Stručně soudnímu dvoru popsal, jak se Pán zla rozhodl jít po Potterových a jak o tom Severus zpravil Brumbála. Svou prosbu z pochopitelných důvodů vynechal. Nebylo to důležité. Pán zla šel tak jako tak jen po tom chlapci, ne?

Poté, co ho soudní dvůr nechal odejít, Severus přešlapoval venku na chodbě. Věděl, že teď se na lavici svědků střídá Lupin s Blackem. Oba dva se však poté vrátí do čekárny. Budou zavoláni ještě jednou, pro dokreslení situace vzniklé po pádu Pána zla. Mezitím bude vypovídat Lily. Pak... pak vyjde ven. Sama. Nepochybně na chodbě počká na své dva samozvané bodyguardy. Než se jich dočká, bude mít Severus konečně možnost promluvit si s ní o samotě.

*****

Když Lily vyšla ven, vypadla, jako by za sebou měla celodenní namáhavou práci. Harryho stále svírala v náručí. Neodloučila se od něj ani během svého svědectví.

„Jak ti je?“ zeptal se Severus starostlivě, když se Lily opřela zády o zeď a zhluboka vydechla.

„Strašně,“ odvětila stručně. „Jsi hodný, že se staráš, Severusi,“ dodala po chvíli.

„Teď už to bude lepší,“ ujišťoval ji Severus, zatímco ji usazoval do vyčarovaného křesla, protože mu Lily nepřišla daleko od zhroucení.

„Soud máš za sebou, Pettigrewa čeká minimálně doživotí v Azkabanu, novináři za tebou přestanou slídit. Všechno bude zase v pořádku, uvidíš.“

„V pořádku?!“ napůl vykřikla Lily. Začala se smát, ale nebyl to ten zvonivý smích, který Severus tak dobře pamatoval a miloval. Tenhle byl ječivý, hysterický, plný slz.

„Proboha, jak tohle můžeš říct, Severusi?! Jak tohle ještě někdy může být v pořádku? Já vím, že jste s Jamesem byli na ostří nože, ale já ho milovala, chápeš? Muž, kterého jsem milovala, je mrtvý! Muž, který byl zároveň i mým manželem a otcem mého syna! Jak tohle ještě někdy může být v pořádku...“ Zakryla si tvář ruku a rozvzlykala se. Bylo to mnohem přirozenější než ta strnulá maska, ale Severuse z toho tichého beznadějného pláče zabolelo u srdce. V tu chvíli si dokonce přál, aby útok Pána zla přežil i James.

„Myslel jsem tím, že čas srovná ledacos,“ mumlal rozpačitě. Klekl si vedle křesla. „Lidé jsou v šoku, když se stanou svědky něčeho hrozného, to je přirozené. Ale dostanou se z toho. Kdyby bylo nejhůř, jsou i odborníci, kteří vědí, jak pomoci se lidem vyrovnat s traumaty.“

„Když se stanou svědky něčeho hrozného,“ opakovala Lily. Tentokrát mluvila tak potichu, že se k ní Severus musel naklonit, aby ji pořádně slyšel.

„Ty si neumíš představit, čeho jsem byla svědkem. James... nás šel chránit a... umřel... a... a já jsem byla to poslední, co dělilo Voldemorta od Harryho. Harry byl v postýlce... on tam přišel. Já... prosila jsem ho, ať nezabíjí Harryho... Severusi, já jsem před ním klečela. Klečela jsem! Ale on jen mávnul hůlkou... kouzlem mě přitiskl na stěnu. Nemohla jsem se ani hnout... Musela jsem se dívat, jak míří hůlkou na mého syna a sesílá na něj smrtící kletbu. Neumíš si ani představit, jak hrozný okamžik to byl. Byla bych dala život za to, abych se mohla postavit mezi jeho a Harryho.“

V té chvíli se jejich oči střetly. Severus viděl v hloubi milovaných zelených očí nepopsatelnou hrůzu.

„Řekni sám, Severusi, jaká zrůda by mohla chtít, aby matka viděla smrt svého dítěte?“

Poprvé v životě byl Severus vděčný, že se právě v tu chvíli otevřely dveře, ze soudní síně vyšel Black s Lupinem a Lily k nim vzhlédla. Byl přesvědčený, že by jinak Lily z jeho tváře poznala vinu, která se v něm nečekaně rozhořela. Takhle měl čas nasadit tu bezvýraznou masku, která byla jeho součástí po celý čas, co byl Smrtijedem.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Black Lily tak jemným tónem, že by si Severus ani nepomyslel, že je takového schopen.

„Ano, jen to na mě po tom soudu nějak dolehlo,“ odpověděla Lily a otírala si oči.

„Chceš si jít vyslechnout rozsudek? Ale pak budeme muset zmizet co nejrychleji, než se na tebe zase vrhnou novináři.“

„Počítám s tím. Děkuju Severusi, že jsi mě vyslechl. Stav se někdy, ráda tě uvidím.“

Severus zamumlal cosi na pozdrav a sledoval, jak Black ochranitelsky položil ruku Lily kolem ramen, než vkročili zpět do soudní síně. Lupin se ještě na chvíli opozdil, aby mohl říci Severusovi pár slov.

„A já ti děkuju za sebe i za Siriuse. Lily od... té noci neplakala. Když jsme ji vytáhli z domu, byla prakticky katatonická. Trochu se probrala teprve když jí chtěl léčitel vzít Harryho. Od té doby vypadala přesně tak jako dneska, než si přišel. To, že se ti vypovídala a vyplakala se je první krok na cestě k tomu, aby jí bylo líp.“

Očividně ani neočekával nějakou odpověď, kývl Severusovi na pozdrav a následoval své přátele.

Severus v čekárně osaměl. Dlouhou chvíli stál a tiše hleděl na místo, kde ještě před chvílí seděla Lily. Vzpamatoval se teprve když mu ruch ze soudní síně prozradil, že stání je skončeno a každou chvíli se ze dveří začnou hrnout ven lidé. Severus si byl takřka jistý, že jeden z nich přijde za ním.

Nemýlil se.

„Vy jste mě sem dneska nechal jít schválně,“ obvinil starého muže, jakmile za ním zaklaply dveře. „Moje výpověď v tomhle případu vůbec nebyla důležitá. Nechal jste mě sem jít jen proto, že jste věděl, že tu budu muset být jen s nimi.“

„Zajímavé, že ti to teď vadí, když jsi nadšeně souhlasil hned, jakmile jsem začal nahlas uvažovat, že tě nechám vypovídat.“

„Ano, ale...“

„Pověz mi, Severusi; nepřál sis tajně, ve skrytu duše, aby ti Sirius Black vyslovil uznání?“

„Ano, ale...

„Copak sis ty sám nepřál mít možnost mluvit s Lily o samotě?“

„Ano, ale nepředstavoval jsem si to takhle!“ zakřičel Severus, aby konečně přerušil svého starého učitele. „Chtěl jsem, aby byla ráda, že je naživu! A ona zatím skoro lituje, že ji nezabil, protože... Protože se musela dívat, jak Temný pán sesílá Adavu na její dítě. Řekla: Jaká zrůda by mohla chtít, aby matka viděla smrt svého dítěte? Ona neví... že ta zrůda... jsem já.“ Poslední slova skoro zašeptal. Svezl se na lavici u stěny a složil hlavu do dlaní.

„Ty nejsi zrůda, Severusi,“ pravil Brumbál laskavých chápavým tónem. „Měl jsi k tomu nakročeno, to je pravda, ale zavčasu jsi se vrátil zpět.“

„Tak proč jste mě sem dneska poslal?“ zeptal se Severus nepřirozeně vysokým hlasem, jak se ze všech sil snažil zadržet slzy.

„Protože jsi potřeboval vidět důsledky svých činů. Prosils‘ Voldemorta o její život. Prosil jsi ho, aby zabil jen Jamese a Harryho. A on to opravdu chtěl udělat. Podařilo se mu to jen napůl. Umíš si představit, jak by na tom teď Lily byla, kdyby zabil i Harryho? Umíš si představit, že by ti ji přivlekl jako dárek a řekl jí, jakou roli v tom všem hraješ?“

Severus na okamžik zavřel oči, ale stíny, které se mu míhaly za víčky, byly příliš děsivé, tak je zase otevřel.

„Uvažoval jsem jen tak daleko, aby žila. Nad tím dál jsem nepřemýšlel,“ řekl, ale nebyla to úplně pravda, protože v jeho představách docela jasně figurovala Lily, jak se mu vrhá kolem krku vděčná za záchranu svého života. Jak pošetilé přání! A bylo docela zřejmé, že Brumbál o těchto jeho úvahách dobře ví.

„Je v lidské povaze sníst o nereálných věcech, Severusi. Ale nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele, že jsou nereálné. To je ten důvod, proč jsem chtěl, abys byl dnes tady. Věřím, že na tuto lekci života nikdy nezapomeneš, a to je dobře, byť se ti to teď zdá tvrdé. Ale jako malou odměnu jsi na cestě získat zpět přátelství Lily a navázat trvalý smír s Remusem a Siriusem.“

„Co mám teď dál dělat?“ zeptal se Severus bezradně.

„Nu co asi. Staň se znovu opravdovým přítelem, o kterého se bude moct opřít. Snaž se si to tentokrát ničím nepokazit. Pomáhej jí i jejímu chlapci. Avšak dělej to bezpodmínečně, Severusi. Bez nároků na její lásku. Ta se nedá nijak vynutit, dokonce ani dobrými činy. Ovšem... může přijít sama, pozvolně. Časem. Pokud nepřijde, budeš mít alespoň přátelství, což je víc, než máš teď. A i když tomu nevěříš, Severusi, můžeš získat víc než jen jedno přátelství.“

---

Když se tu noc Severusovi zdálo o malé rusovlasé holčičce, se kterou si kdysi hrával, předsevzal si, že se bude snažit řídit se Brumbálovými radami. Protože už nepotřebuje její lásku. Ale dal byl život za její úsměv.