Utajená láska
Usazený na svém obvyklém místě pozoroval Velkou síň, do které proudil dav studentů, které právě přivezly kočáry tažené testrály. Všude bylo slyšet štěbetání dětských, i už dospělých hlasů, jak si sdělovali poslední novinky, než budou muset v tichosti sledovat Zařazování.
Tvářil se jako vždycky, ale uvnitř něj se všechno převracelo. Dnes měl přijet on. Nebyl si jistý, proč je tak nervózní. Nic to neznamená. Je to jen desetiletý kluk. Ale... jestli Hagrid o té podobě říkal pravdu, a on neměl důvod myslet si opak... Schválně, jestli ho pozná na první pohled i bez té jizvy.
Na pokyn Minervy studenti utichli. Dovnitř vešli prváci. Měl rád tyhle pohledy rozšířených očí, plné nábožného obdivu a úžasu, když si poprvé prohlížely Velkou síň a zvlášť začarovaný strop.
Moudrý klobouk začal zpívat svou píseň. Téměř jeho slova nevnímal, protože ho právě spatřil. Merline, ta podoba! Bylo to až neuvěřitelné. Černé rozježené vlasy, rysy tváře, prostě celý James! Pak chlapec zvedl oči od kloubouku. Začal si prohlížet profesory. Na krátký okamžik se i jemu zadíval přímo očí. Tahle zeleň nebyla Jamesova, tyhle oči patřily Lily.
Pak ho klobouk poslal do Nebelvíru, čímž zdůraznil dědictví po jeho rodičích. Jaký asi ten chlapec bude? Jako James? Jako Lily? Přál si, aby byl povahou po matce. To by mu věci značně ulehčilo.
Minerva básnila o jeho talentu. Kdepak lektvary a bylinky. Žádná Lily. Celý James, i to místo chytače už měl, a to byl teprve v prváku. Jen neměl stejné sklony k zlomyslným vtípkům, jako míval jeho otec. To mu mohl připsat jedině k dobru.
O vánočních prázdninách, když jeho brk zaplňoval úhledným písmem kousek pergamenu, ho napadlo, že Harry Potter možná zdědil po obou rodičích to nejlepší. Nedělá chybu, když se v něm snaží vidět víc Jamese než Lily? Muž se zahleděl na pergamen před sebou a poškrábal se na dlouhém nose.
Jen do studia by mohl být zapálený víc, ale to se ještě během následujících let může změnit.
„Není to James, není to James,“ opakoval si několikrát nahlas.
Ale stejně v hloubi duše věděl, že se na něj nedokáže dívat jako na někoho jiného.
Láska jeho matky ho ochránila před Voldemortem. Byl za něj šťastný. Na hradě byla spousta dětí, jejichž matky nedokázaly tak silně milovat. Oba jeho rodiče ho milovali. A sebe navzájem také.
I po tolika letech to pomyšlení stále trochu bolelo.
Jistěže jim to přál. Jaký sobec by nepřál tomu, koho miloval, šťastné manželství? Ale také záviděl. Záviděl, že tahle hluboká upřímná láska nebyla směřována na něj.
*****
Chlapec byl hadí jazyk. Asi by mu to mělo dělat starosti, ve skutečnosti se mu líbilo. Znamenalo to, že má alespoň jeden rys, v kterém nemůže najít ani jednoho z jeho rodičů. Také je nenapadlo dopravovat se do Bradavic jinak, než Bradavickým expresem.
Scestná myšlenka, pokáral se. Nepochyboval, že kdyby se Jamesovi naskytla příležitost, letěl by autem do Bradavic také. A se vší parádou.
Nejlepší kamarádka Pottera juniora dlela na ošetřovně coby kočičí žena. Bylo mu jasné, že za to může chybně použitý mnoholičný lektvar. Věděl, že by ji měl potrestat, ale pobavilo ho to. Stejně jeho zásah není nezbytný, podobnou chybu dívka už určitě nikdy nezopakuje.
Líbily se mu ty studentské spekulace, proč ji mohou navštěvovat jen dva její nejbližší přátelé.
Méně se mu líbily ty sochy, které nově zdobily ošetřovnu.
Ve sborovně to hučelo jako v úle. Profesoři debatovali nad právě převyprávěnými událostmi o dění v Tajemné komnatě. Cítil ohromný vděk v Fawkesovi. Jistěže si nepřál smrt slečny Weasleyové, ale rozhodně by ji obrečel snáz, než smrt syna své dávné nenaplněné lásky.
*****
Byl to šok. Všichni si mysleli, že uprchnout z Azkabanu se jednoduše nedá. Očividně se mýlili.
Ten zrádce!
Tuhle hořkost a nenávist už dlouho necítil. Kdo by tehdy tušil, že Black nakonec přeci jen bude dělat čest rodinným tradicím.
Vzpomněl si na jejich pohřeb. Byli tam všichni členové Řádu. Žádní příbuzní. Jediná žijící – Lilyina sestra – na kouzelnický pohřeb odmítla jít.
Podél cesty na hřbitov se tísnil mlčenlivý dav cizích kouzelníků, kteří přišli vzdát poctu lidem, jejichž syn udělal něco, v co už mnozí přestávali doufat.
Nebylo pietní, aby dal najevo, že neželí za oba stejně. Tak jen stál a naslouchal smutným slovům jejich nejbližšího přítele, Remuse Lupina.
Toho Remuse Lupina, který tento rok učil v Bradavicích obranu proti černé magii.
Už dlouho tak nezuřil. Nenáviděl mozkomory. Vzpomínky na dětství a mládí vzal ďasovec, jejich hrany se lety už otupily. Ale nebyl připraven na živost vzpomínek, o kterých si myslel, že také dávno vybledly.
Třeba ten zamilovaný pohled, který nebyl určen jemu.
Nebo odklízení trosek jejich domu. Pronásledovaly ho ty mrtvé oči. Dřív se uměly tak hřejivě dívat. Pronásledovala ho ústa otevřená v němém výkřiku. Ústa, která se smávala od ucha k uchu.
Nenáviděl mozkomory!
Takhle vykolejený nebyl už dlouho. Měl pocit, že se svět obrátil naruby. Za klid, s jakým se přinutil promluvit s ministrem, vděčil jen uklidňujícímu lektvaru.
Hlavně že ti proklatí mozkomoři zmizí!
Až ho překvapilo, kolik studentů litovalo Lupinova odchodu. Čekal se, že se vlkodlaka budou bát, ale takových bylo jen pár. Pochopitelně na tom nezáleželo. V tomto měl větší váhu názor rodičů.
Nebelvír opět vyhrál školní pohár. Tentokrát nebylo třeba rozdávání bodů na poslední chvíli. Stačil famfrpál.
Harry létal stejně dobře jako James.
Když slyšel o jeho patronovi, málem mu vypadly oči z důlků. Ne za tu neslýchanost, že třináctiletý kluk vyčaroval něco, co bylo mimo schopnosti spousty dospělých kouzelníků.
Byl to jelen. Jako Jamesův.
Klidně by se mohl jmenovat James II.
*****
Musel uznat, že ho nejdřív zpráva o Znamení zla rozrušila, ale pak se uklidnil. Opilí bývají smrtijedi se prostě „bavili“. Nic víc v tom nesměl hledat.
Brzy svůj názor poopravil.
Jeden starý mudla byl velmi podezřele zavražděn na velmi významném místě.
Harryho Pottera bolela jizva.
Dříve už téměř neznatelné znamení zla na předloktí mistra lektvarů se opět zvýrazňovalo.
Voldemort tam někde nabýval na síle.
Bradavice měly dva šampióny.
Nejdřív z toho chtěl Harryho dostat, ale brzy mu došlo, že to není možné.
Když ho pozoroval po boku tří o čtyři roky starších studentů, pomyslel si, že je pořád ještě dítě. Neměl tam co dělat. V té chvíli si umanul, že prostě musí toho kluka, který přitahoval problémy jako magnet, udržet naživu. Dlužil to.
Opět změnil svůj názor. On nelétal jako James. Létal lépe.
Žaberník byl excelentní nápad. Skoro mu přidělil body, kdyby nevěděl, že v Anglii se dá žaberník sehnat na dvou místech.
Pochyboval, že by chlapec psal do Grangerovy lektvarnické společnosti.
A krást nebylo hezké.
I když by to zajímalo, jak obešel ochrany.
Přemítal, jestli skončil Ronald Weasley u jezerních lidí, protože byl Harry skvělý kamarád nebo protože byl gay. Uvažoval nad tím výrazně déle, než se pro osobu na jeho pozici hodilo.
Byl rád, že přišel čas na poslední úkol. Měl nervy napnuté k prasknutí, že se něco stane. Něco velkého, ne též tmavnoucí znamení Igora Karkarova, což očekával, nebo Alastor Moody, který se na něj díval divněji než obvykle, což by měl vzhledem k jeho rostoucí paranoi také očekávat.
Později zjistil, jak byl bláhový.
Měl se víc zajímat, co se stane potom.
Když se ukázalo, že je pohár přenášedlo, málem se mu zastavilo srdce.
Když se přenášedlo vrátilo zpátky, ale jeden z pasažérů byl mrtvý, měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi.
Když zjistil, že Harry zmizel, zase se mu málem zastavilo.
Kdyby byl čas, kladl by si otázky ohledně svého věku a pravděpodobnosti opravdového infarktu.
Zjistit, v čí společnosti Harry odešel, bylo otázkou minuty. Šel ho zachránit v doprovodu dvou lidí, kteří byli spolu s ním nejsilnějšími kouzelníky v okolí. Byli to skvělí lidé, oba. Cítil se poctěn, že se může nazývat jejich přítelem.
Nikdy neměl rád veritaséra. Bál se, že si jednou vyzkouší účinky na vlastní kůži. Soukromí své hlavy si cenil jako ničeho jiného.
Neměl rád mozkomory. I když Skrk si to docela zasloužil. Jenomže už nemohl vypovídat.
Neměl rád ani ministra. Ukázal se být větším blbcem, než si o něm celá ta léta myslel.
Mimoděk ho napadlo, že se dlouho nemýlil v tolika věcech, jako tento rok. Ale hlavně že Harry byl v pořádku. Málem ho objal, když ho zachránili. Jen přítomnost dvou lidí, kterých si vážil, a kteří by pravděpodobně neměli moc pochopení, ho zastavila. I tak se na něj Minerva zvláštně podívala.
*****
Nevěděl si rady. Harry by se měl dozvědět o té věštbě. Zvlášť, když měl Tom Raddle zase tělo. Jenže jak by mu to mohl říct? Cítil odpovědnost.
Snažil se mu vyhýbat.
Měl pocit, že je to oboustranné.
To bolelo.
Harry začal dospívat. Z chlapce se stal mladík. Vzpomínal na osazenstvo pátého ročníku před dvaceti lety.
Tehdy se zamiloval. Objekt jeho lásky též. Jen... ne do něj. Vlastně to rozumově ani neočekával. Byli od sebe příliš vzdáleni. Škoda, že se srdce neradí s hlavou.
Pořád se mu snažil vyhýbat. Ta dospívající podoba s Jamesem bylo víc, než mohl unést.
Také našel odpověď na otázku, jíž se zabýval téměř rok. Harry nebyl gay. Teda pokud slečna Changová nebyla jen zastíracím manévrem.
Harry se musel naučil nitrozpyt. Nechtěl to být on, kdo ho bude učit. Bál se svých vzpomínek a pocitů, o které Harry během učení mohl zavadit. Nechtěl, aby o tom věděl. Co by si o něm pomyslel? A co by se změnilo? Nic. Tím si byl jistý.
Harryho kmotr zemřel.
Přál si spoustu věcí. Aby mohl vrátit čas. Aby tu pro něho byl, když si myslel, že Siriuse týrá Voldemort. Nebo mu prostě narovinu řekl o té věštbě, i když se bál jeho reakce.
Nejvíc ze všeho si přál vzít Harryho do náruče a líbat ho tak dlouho, dokud by se z té milované tváře nevytratil ten prázdný a přesto bolestný výraz. Naštěstí v tomhle hlava ovládala srdce.
Stále miloval. Nebo už zase? Sám nevěděl, do jaké míry v jeho mysli Harry splývá s Jamesem.
*****
Opájel se vzpomínkou, jak jej chlapec chytl za ruku. Ne chlapec. Ani mladík. Mladý muž. Za poslední rok vyspěl fyzicky, ač se zřejmě ještě vytáhne. Kmotrova smrt ho přiměla vyspět duševně.
Kéž by tolik netrpěl. Tolik mu přál dospívání za smíchu a bláznivých pubertálních nápadů.
Proč zrovna tak ušlechtilá duše, jako byl Harry, měla tak těžký úděl?
Čekal ho poslední velký úkol. Čas se nemilosrdně krátil. Smířil se s tím. Jen chtěl ten úkol splnit nejlépe jak mohl.
Musel ho připravit na cestu, po níž brzo bude muset jít bez něj. Dát každou výhodu, každou nápovědu, kterou mohl.
Vybíralo si to svou daň. Nevěděl, jestli za ni má být rád či nikoli. Nečekal, co v něm zažehne těch několik večerů v těsné blízkosti milovaného mladého těla, z něhož cítil žár a omamnou mužskou vůni. Připomínal si tu vůni, když laskal své staré tělo, jež dříve považoval za už sexuálně vybité.
Nikdy si nepřipadal bližší Severusovi, než během tohoto posledního roku. Přál si moct se mu svěřit s vlastní nenaplněnou láskou a svou touhou. Prozradit mu, že jeden z nich miloval Lily a jeden Jamese. Ti dva byli šťastní lidé. Dostalo se jim víc lásky, než si pro jiné Osud přichystal za celý jejich život.
Škoda, že to bylo marné vysvětlovat profesorovi, který si dobrovolně vzal to prokleté místo. Věděl, že by ho nepochopil. Ne lásku samotnou, byť k jinému pohlaví. Ale ten neskutečný věkový rozdíl. Vždyť i před dvaceti lety si při svých citech k Jamesovi občas připadal skoro jako pedofil.
Proplakal několik hodin. Připadal si přitom jako jeden z těch puberťáků se sklonem k tragičnosti, ale nedokázal si pomoct. Tolik to bolelo! Doufal, že s pomocí svého přítele odejde dříve, než se opět dočká chvíle, kdy se jeho láska zamiluje do někoho jiného.
Když se s tím jakž takž vyrovnal, dumal, jestli je v genetickém kódu Potterových něco, co je táhne k zrzkám.
*****
Užasl. Zakládal si na tom, že ho lidé mívali docela rádi, ale nečekal ten dav, který ho přišel přivítat v posmrtném životě. Protože, jak se dozvěděl, i když nebylo problém tu někoho najít, pokud si tohle místo zasloužil, přivítat vás přišli jen ti, kteří vás opravdu měli rádi.
Jeho matka, otec, sestra. Nemohl vyjádřit své štěstí, když viděl Adrianu v pořádku, s bezstarostným úsměvem na tváři, jak ho vítá bez jediné výčitky.
Byl tam i James s Lily. I Sirius, pochopitelně. Ti zůstali, i když se ostatní rozešli. Chtěli slyšet, co se za ten rok, od doby, kdy přišel Sirius, dělo s Harrym. Mrtví sice mohli živé „šmírovat“, ale jen omezeném měřítku.
Řekl jim všechno, co věděl. Pozoroval přitom Jamese, jak jednou rukou objímá Lily kolem ramen a jemně ji hladí. Bral to jako svůj osobní malý očistec za to, že víceméně Harryho donutil vidět ho zemřít.
Cítil pocit podobný trhnutí přenášedlem, jen příjemnější, když ho cosi táhlo k okraji posmrtné říše. Nedokázal skrýt své rozechvění. Bylo to už tak dávno, co viděl Gellerta.
Navíc to, že byl zde, znamenalo, že litoval svých činů a smířil se s životem.
Bývalý černokněžník vypadal hrozně.
Věděl, že až pochopí zákony tohoto světa, bude vypadat jako mladý krásný muž... Tak, jak vypadal, když prožíval nejšťastnější období svého života. Stejně jako on sám.
Vrátil se z toho, co Harry viděl jako nádraží. Musel uznat, že to bylo dokonalé naplnění metafory.
Byl rád, že přes svá selhání ohledně relikvií byl mocným kouzelníkem. Jinak by nikdy nedokázal jít Harrymu naproti na půli cesty.
Teď už udělal všechno, co bylo v jeho silách.
Kruh se uzavřel.
Posadil se a po chvíli na bradě ucítil jemnou ruku, která mu obrátila tvář.
„Teď už je to na nich. Ty už prostě jen... žij, dá-li se to tady říct.“
Díval se do šibalské tváře mladíka, který byl první z jeho tří lásek. Všechny zůstaly nenaplněné, ale tehdy jedinkrát to nějakou dobu bylo na dobré cestě.
Růžové rty ho lehce políbily. Překvapeně se na svého společníka podíval. Dá se promarněná šance dohonit po smrti?
Gellertovy zlaté vlasy byly stejně rozcuchané a nepoddajné, jako vlasy Jamese a Harryho. Ten důlek na tváři, když se usmívali, měli také všichni tři.
Vzpomínal, jak to jeho společník uměl s koštětem. To byla jedna z mála oblastí, kde nad ním skutečně vynikal.
Přemýšlel, jestli se skutečně zamiloval do Jamese a později do Harryho, nebo jestli jen hledal odraz svého prvního milovaného. Ale na tom nezáleželo. James měl Lily. Harry měl Ginny. Nebo bude mít, až skončí válka. A on? Také si snad zaslouží mileneckou lásku. Alespoň po smrti, když už neměl to štěstí za života.
Komentáře
Přehled komentářů
pěkně napsané prvně jsem si myslel, že se to jedná o Brumbála a ne o Seva.
Re: Re: pěkný pochod myšlenek
(Snake, 23. 4. 2012 13:13)No jestli to měl být Brumbál tak jsi mě dvakrát ošálila
Skvělé.
(Elza, 17. 8. 2011 21:46)Prostě skvělé. Úvaha, proč Harry lovil z jezera právě Rona, neměla chybu! *:DD Ale celé se mi to neskutečně líbilo.
pěkný pochod myšlenek
(Snake, 17. 4. 2012 20:24)