01: Přerušený duel

Poznámka autora: První kurzíva označuje kousek použitého kánonu ze čtvrtého dílu. Americké vydání v tvrdých deskách, str. 659.

Má poznámka: Jedná se o začátek 34. kapitoly Priori incantatem. Já jsem pochopitelně použila překlad Vladimíra Medka. Ve chvíli, kdy kurzíva zmizí, opouštíme kánon a vydáváme se do fanonu. Nechápavé upozorňuji, že kurzíva v místech, kde mluví Harry na Voldemorta, označuje hadí jazyk. Také malá věc k překladu: „saviour“ Medek překládá jako „zachránce“ (zachránce kouzelnického světa). Možná to i odpovídá původnímu textu, nevím, nikdy jsem originál nečetla. Já ho (minimálně teď na začátku) překládám jako „spasitel“, což je další možný překlad, neboť v souvislostech, v jakých toto slovo používá autor, mi připadá přesnější.

*****

Červíček přistoupil k Harrymu, který se namáhavě zvedl, aby unesl své vlastní tělo, až mu rozváže pouta. Červíček zvedl svou novou stříbrnou ruku, vytáhl mu z úst kus látky, který mu v nich vězel jako roubík, a pak jediným máchnutím přeřízl provazy, jež poutaly chlapce k náhrobku.

Na zlomek vteřiny Harry dokonce zauvažoval, zda nemá uprchnout; zraněná noha však pod ním poklesla, jak stál na zarostlém hrobě, a mezitím se Smrtijedi semkli kolem něj a Voldemorta v těsnějším kruhu než předtím, takže zaplnili i mezery, kde měli být ti, kteří chyběli. Červíček vystoupil z kruhu, zamířil tam, kde leželo Cedrikovo tělo, vrátil se s Harryho hůlkou a hrubě mu ji vrazil do ruky, aniž na něj pohlédl; potom znovu zaujal své místo v kruhu přihlížejících Smrtijedů.

„Chodil jsi na hodiny soubojů, Harry Pottere?“ zeptal se Voldemort tichým hlasem a rudýma očima blýskl ve tmě.

„Ne,“ odpověděl Harry. „A teď s tím odmítám začínat.“

Voldemort byl mírně zaskočen. „Cože?“ Upřel své hadí oči na chlapce a nechápavě zíral.

„Řekl jsem ne. Proč nejsi takový, jako v Komnatě, Tome? Mladý, hezký s hlubokým velitelským hlasem... K čemu je ti snaha dosáhnout nesmrtelnosti, když se na tebe lidé ani nemůžou podívat? Myslím tím, co je děsivější? V sametu oděná ocel, nebo vzhled šílence z hororu?“

„Drž hubu, ty bezcenný kus...“

„Sklapni!“ vyštěkl Harry vzdorovitě na Smrtijeda, který si dovolil promluvit. „Za chvilku budu stejně mrtvý, tak si můžu dovolit říkat, co si myslím.“

Voldemort se chystal chlapce zničit, když mu došlo, co řekl. Komnata? Tom? Chlapec dál mluvil, tak obrátil svou pozornost k tomu, co říká. Podle zmatení svých přisluhovačů si uvědomil, že Potter mluví hadím jazykem, což jeho pozornost ještě zvýšilo.

„Víš, já to taky znám. V jedné chvíli jsem mudla, v další kouzelník. Nejdřív jsem hrdina, za chvíli další Temný pán ve výcviku. Znám to! V mudlovském světě jsem díky své oh-takmilující rodině považovaný za nevyléčitelného zločince, kterýmu by se měl každý buď vyhnout, nebo ho zbít. V kouzelnickém světě jsem už taky viděn v nepříznivém světle jako někdo mající záchvaty, nebezpečný, dokonce psychotický. Vsadím se, že kdybych se vrátil do Bradavic živý, byl bych viněn i ze smrti Cedrika.“

Potter rozčileně mával hůlkou. Z její špičky občas vylétla jiskra jako důkaz.

„Takže do toho, udělej mi, co chceš, ty šupinatý parchante! Jako mrtvý alespoň uvidím své rodiče, a jinak, než je jen slyšet a vidět umírat.“

Chlapec se zhluboka nadechl a sevřel ruce v pěsti tak silně, že mu zbělely klouby.

„A nebudu muset snášet jakoukoli malichernou tyranii od své takzvané rodiny. Není divu, s ohledem na mudly, jací jsou kolem některých kouzelníků, že si myslí, že by nám bylo líp bez nich.“

Potter pokračoval ve své tirádě, těžce dýchal, a Voldemort začal uvažovat, jestli mu nepřeskočilo. Ale ta myšlenka byla rozptýlena o chvíli později, když se Potter zastavil přímo před ním a zírali si přímo do očí. V těch smaragdových hlubinách byl jen zdravý rozum, a i přes chlapcova sebevražedně znějící slova vzniklá z balancování na hraně zoufalství viděl Voldemort v těch očích vášnivý život.

„Ty jsi to všechno začal, Tome. Ty jsi je zabil. Ty ses pokusil zabít i mě. Nějak se ti to nepodařilo. Možná mají pravdu, zabránila ti v tom matčina láska a ze mě tím udělala ikonu. Nejsem víc než mýtus, do něhož lidé vkládají své naděje, nebo který používají jako obětního beránka odpovědného za všechno špatné, co se stalo od dob Grindelwanda.“

Odmlčel se a mávl hůlkou v odmítavém posunku.

„Už mě to nezajímá. Alespoň ke mně má takzvaná rodina byla upřímná. Nenáviděli mě, náš svět a nikdy jinak. Byli konstantní stejně jako zmijozelové, stejně jako Snape. Nikdy nepromarnili ani chvilku tím, že by mě v jednu chvíli rozmazlovávali a za chvíli se mě báli. Čímkoli jsem teď, co začalo s tebou a skončilo s nimi, tím jsem kvůli nim. Udělali ze mě, co jsem teď, někoho ochotného prostě lehnout a umřít.“

Voldemort pozvedl ruku. Všichni jeho věrní o krok ustoupili. Někteří s respektem, jiní s dychtivým očekáváním. Nevypadalo to, že by si toho všiml Potter, dokud se Voldemort nepostavil přímo před stále vykřikujícího chlapce.

Teprve poté Potter ustal v prudkém syčení a pohlédl mu do očí. Nicméně on necouvl. Ani oheň v jeho očích se nezměnil v strach. Oba stáli na místě tváří v tvář svému nepříteli, jeden vzdorovitý, druhý chladný.

Voldemort pozvedl hůlku a zkoumavě opětoval Potterův pohled.

„To by bylo příliš jednoduché,“ prohlásil nakonec. Pak rychle ochromil chlapce. Sledoval, jak se zhroutil na zem jako hadrový panák.

„Červíčku!“

„Ano, pane.“ Červíček opustil svou pozici v kruhu a začal se plazit u Voldemortových nohou.

„Dohlédni na to, že bude ten Diggoryův kluk doručen zpět do Bradavic.“

„Hned, pane!“ Ta lidská krysa vyskočila na nohy a utíkala pryč.

Voldemort se otočil zpátky k chlapci. Chvíli se na něj díval. Pak mávl hůlkou, tělo před ním se začalo vznášet. Vykročil směrem k domům, Potter plul vzduchem za ním. Smrtijedi je následovali.

---

Harry se probudil ve spoře osvětlené místnosti. Bylo to ale docela příjemné šero. Ležel na něčem měkkém, jeho tělo tížila jakási teplá věc. Odvodil si, že je v posteli.

Jeho mysl krátce bojovala s tělem. Tělo bylo spokojené, zatímco mysl se ptala, co se stalo. Ruka automaticky zašátrala kolem hledaje brýle. Měl je o vteřinu později a se soustředit na pokoj, než mu došlo, že je divné, že tam opravdu byly.

Koneckonců byl bez nich rozhodně v nevýhodě, tak bylo nad jeho chápání, proč k nim měl přístup. Pokrčil rameny a raději se rozhlédl kolem sebe v tichém úžasu nad honosným nábytkem a dekoracemi. Pohled dolů mu prozradil, že je oblečen v čistém prostém pyžamu a samozřejmě že není zraněný. Znovu pokrčil rameny, pak ze sebe stáhl deku a svižně vyskočil na nohy.

Znovu si prohlížel místnost. Byly tam dvoje dveře, jen jedny z nich odemčené. Za nimi našel koupelnu s bílými a zelenomodrými kachličkami. Zamčené dveře se ani neobtěžoval blíže prohlížet. Zcela určitě byly zamčené tak, aby je on ani s veškerým úsilím nedokázal otevřít.

Vedle postele se pod ozdobnou lampou, nyní vypnutou, ztrácel malý stolek se šuplíkem. Když vzhlédl, spatřil římsu, z níž se linulo měkké světlo osvětlující místnost.

U stěny naproti stál těžký stůl se stejně bytelným křeslem, na stole kalamář a několik brků na psaní. Zásuvky byly zavřené. Když se Harry posadil ke stolu, objevilo se před ním jídlo a voda.

Povzdechl si. Měl by přemýšlet nad tím, proč dostal jídlo? Není snad nějakým způsobem otrávené? Byl už ochoten zemřít, ale nakonec nezemřel. Harry zvedl vidličku, jež se zhmotnila vedle talíře, a začal jíst. Užíval si jídlo prostě jen proto, že mohl.

Po jídle se uvelebil v křesle. Cítil, jak jeho tělo i mysl obestírá zvláštní pocit klidu. Došlo mu, že jídlo nebylo přímo otrávené, avšak byla v něm nějaká omamující droga. Veškeré starosti, hněv nebo myšlenky na útěk jako by někdo setřel z jeho mysli. Cítil, jak sám v sobě akceptoval svou současnou situaci.

Poté, co vstal, aby se šel do koupelny postarat o své naléhavé potřeby, nádobí zmizelo. O půl hodiny později se vrátil do ložnice oblečen v čistém pyžamu. Pro nedostatek jiných možností se opět posadil ke stolu.

Otevření jedné ze zásuvek mu odhalilo malou knihu. Vyndal ji, položil na stůl, pak ji otevřel. Stránky uvnitř byly prázdné a nedotčené. Harry se natáhl po víčku kalamáře, pak vzal do ruky brk a začal psát.