02: Historky před spaním

Poznámka autora: Části této kapitoly jsem si vypůjčila nebo parafrázovala z amerického vydání, kapitoly 35 (Veritaserum) a 37 (The Beginning).

Hm... měla bych upozornit, že přijde klasická klišoidní zápletka? Nebo bych měla zmínit, že se mi líbí hezcí kluci? No, to raději v poznámce nezmíním. Budu si ze sebe utahovat za ta klišé a také za to, jaké divoké teorie umím vymyslet o věcech, o nichž nic nevím. Ha!

Má poznámka: Jedná se o kapitoly čtvrtého dílu, které se ale odehrávají poté, co se Harry vrátí ze hřbitova do Bradavic, konkrétně o kapitolu, v níž Brumbál přijde na to, že Moody není Moody, a poslední kapitolu, v níž Popletal odmítne připustit návrat Voldemorta, avšak Brumbál to na závěrečné hostině řekne studentům.

*****

Na okraji bludiště, okolo něhož vstávaly nezřetelné obrysy lidských postav, s hvězdami nad hlavou leželo tělo Cedrika Diggoryho. Vedle něj ležela jeho hůlka. Ve ztuhlých rukách držel Pohár tří kouzelníků. Kdyby byl ještě naživu, slyšel by směs zvuků; výkřiky a dusot nohou, hysterické sténání těch, kteří chtěli utéci z tribuny, i ty, kteří se je snažili uklidnit.

Kdyby byl ještě naživu, viděl by, jak si všimli poznámky připnuté na jeho hábit. Byl by schopen přečíst šarlatový inkoust, jak tvoří slova „Potter je teď můj“ a pod ním by na pergamenu viděl černě žhnout znamení zla.

Ale Cedrik byl mrtvý. Neslyšel ani neviděl. Namísto jeho to vše vnímali jiní.

Na hostině Brumbál pronesl přípitek na Cedrika. Připomínal jeho dobrou povahu, smysl pro férovou hru, jeho statečnost a poctivost, také jeho věrnost přátelům. Ale nedokázal vysvětlit, co se stalo v té noci posledního úkolu, kdy se k nim Cedrik vrátil mrtvý a sám.

Také shromážděným studentům neřekl o poznámce, kterou strhl z Cedrikova těla dřív, než si jí mohl všimnout někdo jiný, ani o tom, jaký podivný kufr našel v Moodyho kabinetu, v jehož jedné přihrádce byl zavřený profesor vyhublý z hladovění, bez svého skleněného oka a dřevené nohy a se zuby po nůžkách v prošedivělých vlasech.

Brumbál nevěděl, co se stalo, ale měl podezření...

Takže studentům přednesl pouze řeč o Cedrikovi Diggorym. Chválil ho jako dobrý příklad a naříkal nad ztrátou mladého muže, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě. O Harrym Potterovi promluvil jen krátce. Byl pohřešovaný a předpokládalo se, že mrtvý, ale nebylo to jisté, a tak Brumbál volal po přípitku na jiného odvážného mladíka.

Tu noc strávili nebelvírští spolu, bez vyzvání se všichni sešli ve společenské místnosti své věže. Nikdo nesměl do nemocničního křídla od chvíle, kdy se Cedric vrátil. Žádná z jejich otázek nebyla zodpovězena. Ani jeden jediný z nich nevěděl, co se stalo s Harrym, nebo jestli nebyl hlídaný na ošetřovně.

A teď to věděli.

Takřka nemluvili. Jen sem tam je ozývalo nezřetelné mumlání a spekulace vedené tichým hlasem. Nikdo nemluvil dlouho.

---

Harry se probudil až ve spoře osvětlené místnosti. Bylo mu docela příjemně. Vzhledem k měkkému povrchu pod sebou a teplé váze zakrývající jeho tělo si odvodil, že leží v posteli.

Měl pocit déjà vu. To samo o sobě ho přimělo nechat oči zavřené a čekat na chvíli, o níž věděl, že přijde. Ale jak tam ležel, začal si vzpomínat, že byl na zvláštním místě a vedl zvláštní rozhovor s někým, koho neviděl. Nebo s něčím?

Když se nic nedělo, Harry konečně otevřel oko. Viděl jiné barevné skvrny než ty předtím. To mu dodalo odvahu otevřít i druhé a sáhnout po brýlích. Byli přesně na tom správném místě. Nasadil si je a posadil se. Pak se rozhlédl.

Místnost byla vcelku jednoduchá. Našedle bílé stěny, bílý strop a nábytek ze světlého dřeva. Harrymu to přišlo buď jako nějaký druh hostinského pokoje, nebo ložnice jednoho z těch veselých energických lidí, co jsou ranní ptáčata. Nicméně pro nedostatek vybavení se přikláněl k možnosti běžně nepoužívaného pokoje.

Zrovna když se chystal vyklouznout z postele, jako na zavolanou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil mladý muž. Byl průměrné výšky, podle Harryho odhadu pět stop deset*, možná dokonce šest stop.** V každém případě byl vyšší než Harry. Jeho vlasy byly lesklé, černé, sahaly mu až k ramenům, u nichž se konečky lehce kroutily. Měl bledou pleť, vysoké lícní kosti a dobře tvarované smyslné rty; to vše však bylo překonáno tou nejzelenější barvou očí, jakou kdy Harry viděl.

* 175 cm

** 182 cm

Cizinec, ať už to byl kdokoli, se usmál.

Harry mu váhavě úsměv vrátil.

„Takže, jsi vzhůru. To je dobře. Dělal jste nám starosti.“ Muž vstoupil dál do místnosti, dveře nechal otevřené.

„Byl jste v bezvědomí více než týden. Jak se cítíte?“

„Ehm, dobře, myslím. Smím se odvážit zeptat, kde jsem?“

Cizinec naklonil hlavu a znovu se usmál. „Zažil jste v poslední době zlé časy?“ Vytáhl z rukávu hůlku a vykouzlil židli. Pak se posadil.

„Zde jste v bezpečí, ve všech ohledech. Toto místo jsme vybudovali já a mí přátelé. Plánujeme tady otevřít školu.“

„Naslepo si tipnu, že jste tenhle hrad pojmenovali Bradavice.“

Muž zamrkal. „Ano, je to tak. Ovládáte nitrozpyt nebo něco takového?“

Harry na chvíli přimhouřil oči. Nejasně si vzpomněl na něco, o čem četl v jedné z knih, které se střídaly na polici. „Nemám svou hůlku. Nejsem si jistý, proč si to myslíte.“

„To je pravda, i když vám stačí se podívat do stolu a najdete ji. Neviděli jsme důvod, proč ji před vámi skrývat.“

Harry spustil oči z muže, po chvíli našel správnou zásuvku a vytáhl z ní svou milovanou hůlku.

„Zajímavé,“ řekl muž. „Nesete hůlku s jádrem z pera fénixe. To je docela vzácné. I díky tomu jsme ve vás neviděli žádné nebezpečí.“

Harry se štěkavě zasmál. „Tím bych si nebyl až tak jistý. Znám majitele sestry této hůlky a není to zrovna svatoušek.“

„No, vy působíte dojmem, že to s vámi bude v pořádku, tak myslím, že bych se měl představit.“ Lehce se uklonil. „Salazar Zmijozel, k vašim službám.“