„No, vy působíte dojmem, že to s vámi bude v pořádku, tak myslím, že bych se měl představit.“ Lehce se uklonil. „Salazar Zmijozel, k vašim službám.“

„Předpokládal jsem, že je tomu tak,“ zasyčel Harry, pak přešel do angličtiny. „Harry Potter, i když pochybuji, že to jméno něco znamená.“ Byl rád, že viděl na Salazarově tváři jemný úžas, který se však brzy proměnil v další úsměv.

„Víte, že jste zajímavý člověk?“ nadhodil Salazar. „Máte hlad?“

Harry si uvědomil, že se necítí ani zdaleka tak hladový, jak by měl být po týdnu bez jídla. „Ano, trochu.“

Salazar ukázal hůlkou na druhé dveře. „Příslušenství je tam. A také nějaké oblečení, které by vám mohlo být. Pokud se chcete raději najíst zde, mohu to zařídit. Nebo můžete jít se mnou a poznat i ostatní.“

Harry se pohlédl ke dveřím, pak zpět na Salazara; svraštil čelo. „Kdybych se chtěl najíst zde, nebyl bych nebelvír. Pokud počkáte, půjdu se připravit.“

Salazar mu věnoval velice zvláštní pohled, ale přikývl, a tak Harry vyklouzl z postele a zmizel ve vedlejší místnosti. Své oblečení, čím se stalo to, co dostával tam, svlékl a hodil do koše určeného k tomuto účelu. Samotná místnost byla rozdělená. Stojan s oblečením a měkké sametové sedátko na jedné straně, a to, co sloužilo jako koupelna, na straně druhé.

Harry nepředpokládal, že by mu v této době cokoli hrozilo za použití magie, a tak poté, co strávil deset minut koupáním, použil svou hůlku, aby se osušil. Stojan mu nabídl široký výběr kalhot, košil a několik sad hábitů různých stylů. Vytáhl tmavozelené kalhoty a strávil několik minut zapínáním drobných knoflíčků na každé straně lýtka. Pak si vybral světlezelenou košili a zasunul ji dovnitř kalhot. Následovaly černé boty z hladné kůže a nezdobená černá róba.

Když se vrátil do ložnice, Salazar tam na něj stále čekal. Harry se na něj usmál: „Mám prosbu, jestli mohu.“

„Ano?“

„Řekl jsem vám své jméno, ale pokud jsem opravdu tam, kde si myslím, že jsem, raději bych ho neměl používat. Myslíte si, když se jdeme najíst s ostatními, že byste mě mohl představit jinak? A nezmiňovat jméno, které jsem řekl první?“

„To je neobvyklá prosba. Proč? Něco mi říká, že je za tím docela zajímavý příběh.“ Salazar mlčky stál, pak podivně trhl hlavou a řekl: „Jak si přejete. Prosím, následujte mě.“

Salazar opustil místnost a Harry ho následoval. Své okolí nepoznával. Kdyby mu to nebylo řečeno, ani by nepoznal, že je v hradě, v němž žil čtyři roky. Teprve po několika minutách, když prošli několika chodbami, Harry konečně věděl, kde je.

„Jdeme do Velké síně?“ zeptal se. „Nebo někam jinam?“

Salazar ho něm vrhl další zvláštní pohled, ale pokračoval v chůzi. „Ve skutečnosti jdeme do kuchyně. Zdá se nám hloupé jíst ve Velké síni, když je nás tu jen pár.“

Harry přikývl a zbytek cesty tiše přemýšlel, jak je možné, že spolu i přes velký časový posun komunikují tak snadno. Lehce se usmál, když se v dohledu objevil známý obraz. Neměl tušení, že obrazy mohou vydržet tak dlouho. Ačkoli, možná byl prostě během času nahrazen novým, když bylo potřeba.

Uvnitř si Harry všiml několika domácích skřítků, kteří byli plně zaměstnáni přípravou jídla pro zakladatele. Harry už o skřítcích věděl dost na to, aby mu bylo jasné, že nebudou mít problém nakrmit další ústa. Ti ostatní se usmáli, když vstoupili, ale jejich úsměvy věnované Harrymu byly spíše zdvořilé než vřelé. Ty vřelé byly pro Salazara.

„Mimochodem, je večer,“ sdělil Salazar tiše Harrymu, když pozdravil své přátele. Pak se k nim otočil a začal říkat: „To je...“ Pak se podíval zpět na Harryho. „Návrhy?“ zasyčel.

Harry se podíval na své ruce, zamyslel se, pak se usmál a zasyčel: „Heru. Četl jsem to v jedné knize.“

„Dobře. Toto je Heru.“ Otočil se zpět. „Mám předpokládat, že již víte, kdo to je?“

Heru přikývl a pozdravil. „Dobrý večer Roweno, Helgo a Godricu. Je mi potěšením, že vás poznávám. Doufám, že jsem vám nezpůsobil příliš nepříjemností.“

Po vzoru Salazarova dřívějšího pozdravu se krátce poklonil ke všem třem a zakrýval své pobavení nad tenisovým utkáním jejich pohledů, jež nastalo, když k sobě se Salazarem mluvili v hadím jazyce.

„Heru, posaďte se prosím.“ Salazar se usadil na čalouněné židli.

„Děkuji.“ Heru se posadil vedle Salazara a čekal na nápor otázek.

„Tedy, Salazare... nikdy jsi nám neřekl, že máš blízkého příbuzného,“ konstatovala Rowena zdvořilým tónem jejich hadí rozhovor.

„Nemám,“ odvětil Salazar, což způsobilo, že se všechny pohledy upřely na Herua.

„Přejete si, abych vám to vysvětlil?“ nabídl Heru. „Je to dlouhý příběh, ale myslím, že ho dokážu docela dobře zestručnit, i když si dost možná budete myslel, že jsem šílený.“

Protože všichni bez váhání přikývli, Heru začal vyprávět. Odmlčoval se jen, když si nakládal talíř, vzal si něco k jídlu nebo se napil, aby si svlažil hrdlo.

„Dalo by se říct, že nejsem odsud,“ začal. „Myslím, že tomu budete mít největší problémy uvěřit. Podle všeho jsem z budoucnosti vzdálené tisíc let plus mínus století. Záznamy z vaší doby jsou ohledně toho velmi nepřesné. Později, pokud máte po ruce myslánku, vám k tomu rád dám ze své hlavy důkazy.“

Ignoroval doširoka rozevřené oči a pokračoval.

„Narodil jsem se v roce 1980 manželům, kteří byli součástí skupiny lidí bojující proti Temnému pánu té doby. Má rodina se z nějakého důvodu skrývala za pomoci Fideliova zaklínadla. Myslím si, že v tom jistou roli hrálo proroctví. Každopádně bohužel vybrali Strážce tajemství, který byl agentem Temného pána, a ten je zradil. Temný pán přišel. Mého otce zabil, když se ho snažil zdržet, aby se má matka dostala ke mně a uprchla, ale Temný pán ji dohonil. Nabízela mu výměnou vlastní život, odmítla ustoupit; tak ji zabil a pak se pokusil zabít mě. Stejně jako po nich, i po mě vrhl smrtící kletbu, jenže to nevyšlo tak, jak plánoval. Kouzlo se odrazilo, zničilo jeho fyzickou podobu a mě zanechalo tuto jizvu,“ odhrnul si prsty vlasy z čela.

„Poté jsem byl znám po celém světě jako Chlapec, který přežil; jako slavný přemožitel Temného pána.

Jak asi předpokládáte, on nezemřel. Jeho duše přetrvala a strávila roky snažící se najít způsob, jak dostat zpět své tělo. Nevěděl jsem, že jsem čaroděj. Až v jedenácti letech mě uvedl do kouzelnického světa jeden půlobr, bradavický klíčník. Od té doby to začal každý rok zkoušet. Zabránil jsem Temnému pánovi získat své tělo během svého prvního roku v Bradavicích, kdy ovládl tělo našeho profesora obrany a snažil se získat Kámen mudrců.

Druhý rok jsem opět zabránil jeho návratu tím, že jsem přerušil zhmotnění jeho vzpomínek na úkor života mladé dívky tím, že se mi podařilo najít jedno velice dobře skryté místo ve škole, porazit stvoření, které tam žilo, a pak zničil uložiště vzpomínek Temného pána.“

Heru se obrátil k Salazarovi a zasyčel: „Už jsi vytvořil Tajemnou komnatu, Salazare? Začínáš s chovem baziliščátka jako se svým koníčkem?“

Salazar zbledl.

„Třetí rok, to tam nebyl přímo on, ale já jsem zachránil nevinného muže před mozkomorovým polibkem, i když musel být stále na útěku. Ukázalo se, že je to můj kmotr. Když se tohle dělo, utekl nám zrádce a vydal se najít to, co zbylo z Temného pána.“

Heru se krátce usmál.

„Letošní rok, čtvrtý rok byl noční můrou. Myslím, že jsem tam byl vězněn přes své narozeniny, takže by mi nyní mělo být patnáct. Čtvrtý rok v Bradavicích škola hostila Turnaj tří kouzelníků a já byl přinucen se zúčastnit. Pořád netuším, proč. A také jak mohl Pohár vybrat mé jméno společně s mým bradavickým spolužákem. Na konci jsme se pohádali, kdo by měl vzít pohár a stát se vítězem, až jsme došli ke kompromisu a vzali ho společně. Bylo to přenášedlo, které nás přeneslo na hřbitov, kde čekal Temný pán se zrádcem a použil kosti svého otce, maso svého služebníka a krev svého nepřítele – mou krev – aby měl znovu tělo.

To nás přivádí ke konci tohoto příběhu. Byla to krátká verze, ale stejně si myslím, že jste pochopili. Měl jsem plné zuby svého image, slávy, kouzelnické veřejnosti a studentů střídavě mě milujících a nenávidějících, zbožňujících mě i krčících se přede mnou, jako bych byl sám Temný pán. Až se ve mně něco zlomilo. On mě vyzval na souboj a já odmítl. Začal jsem na něj křičet v hadím jazyce; ohromil jsem ho tím. Pak mě odvlekl Merlin ví kam a zamkl mě v nějakém pokoji. Tam jsem strávil nejméně poslední měsíc; neměl jsem jak zjistit, jak jsem tam dlouho.

Nejlegračnější na tom všem je, že Temný pán údajně pokračoval v práci někoho z dávné minulosti, kdo chtěl očistit svět od mudlorozených a mudlů, ale přitom on sám byl nečistokrevný, stejně jako já.

Poslední část je ta, díky níž si budete myslet, že jsem blázen. Probudil jsem se na jednom divném, naprosto bílém místě, měl jsem rozhovor s hlasem bez těla. Dostal jsem na výběr – buď zůstat, nebo se přesunout někam jinam. Zvolil jsem druhou možnost. Další, co vím, je jen to, že jsem se vzbudil tady.

Ach ano, ještě z toho, co jsem pochopil, nejsem hadí jazyk od přírody. Pravděpodobně na mě tuto možnost přenesl Temný pán, když se mě poprvé pokusil zabít. Ale jsem za to docela rád. Hadi jsou krásná stvoření.“

Rozhlédl se kolem stolu, pak s klidem natáhl ruku, vzal malý dort a zakousl se do něj. Když dojedl, a nikdo do té chvíle neřekl jediné slovo, zeptal se: „Je všechno v pořádku, nebo bych se měl připravit na dlouhý pobyt v místnosti s vypolstrovanými zdmi a se svazujícím kouzlem?“