Piedestal - 04: Z okouzlení 1/2
04: Z okouzlení
Poznámka překladatelky: Na počátku Bradavic nenastupovali do prvního ročníku samé jedenáctileté děti, do druhého dvanáctileté atd. V nejnižším ročníku byly i děti starší, které se však do nástupu do Bradavic kouzlit neučili, nebo v menší míře, než jejich vrstevníci. Studium magie bylo rozděleno do čtyř úrovní. Po dosáhnutí té nejvyšší bylo většině dětí zhruba patnáct let, což byl věk, kdy již byli v té době považovány za naprosto dospělé (a vyspělé) jedince. Nezapomínejme, že běžný věk nevěsty v té době bylo cca dvanáct let u nevolníků a rolníků, u vyšších vrstev pak čtrnáct. Chlapci bývali tak o dva tři roky starší. Velké věkové rozdíly byly naprosto běžné (dá se říct, že když už věkový rozdíl, tak ty dva tři roky, nebo naopak alespoň deset patnáct let), a to jak mladá dívka a starší muž, tak i mladý chlapec a starší žena.
*****
Heru byl unavený. Škola byla otevřená dva roky; počet studentů každým rokem vzrůstal. Začínali s dvaačtyřiceti, nyní jich měli takřka sto. Na rozdíl od profesorského sboru v budoucnosti se s výjimkou Salazara nespecializovali na konkrétní předměty. Jako nejmladší si Heru vzal na starost výuku nejmladších nebo nejméně zkušených studentů. Helga měla druhý ročník, Godric třetí a Rowena učila ty nejstarší a nejzkušenější. Salazar učil všechny ročníky, ale pouze lektvary. Většinu svého volného času, kterého měl spoustu, trávil experimentováním s lektvary ve své soukromé laboratoři. Heru se snažil být pro jistotu vždy někde poblíž.
Školní rok se blížil ke konci, čemuž byl Heru rád. I když by bylo snazší, aby byly děti na hradě po celý rok, a pravděpodobně i bezpečnější, měly povinnosti vůči svým rodinám. Mnohé z dětí potřebovali na usedlostech jejich rodičů, aby během letních měsíců pomáhali, zvláště při sklizni.
Proto školní rok začínal až po sklizni a končil před sezónou výsadby. I tak většina mudlovských studentů reptala, když se měli vrátit domů, dokonce i když jim rodiče další studium schvalovali, neboť dostaly spoustu povinností. Magie byla podle nich mnohem zábavnější. Dojení krávy se žádném případě neshodovalo s jejich představami o životě.
Několik dní před tím, než měly být poslány domů, si již pro některé přijeli rodiče. Studenty to rozčilovalo. Heru musel ve svých třídách sáhnout po přísných metodách, aby děti postavil do latě. Tyto metody vyvolaly několik stížností, jež ignoroval. Heruovi se ulevilo, když se den konečně nachýlil k večeru. Byl unavený. Brzy by děti měly odjet pryč, a tím skončí jeho pracovní týden.
Večer byli u jídla studenti ve stejné náladě, takže tam bylo neobvykle hlučno. Heru byl šťastný, když se mu podařilo vytratit se do klidu a soukromí svých komnat. Bohužel, Salazar se rozhodl přijít na návštěvu.
„Takže,“ řekl Salazar a posadil se do měkkého křesla naproti Heruovi.
„Takže,“ řekl Heru, aniž se obtěžoval vzhlédnout.
„Už jsou to dva roky a ještě ses neoženil.“
„Ani to neplánuji,“ zdůraznil Heru.
„Ach, ale podívej se, drahý bratře, já už jsem se rozhodl, komu udělím svou přízeň. Nebo měl bych spíše říct, kterou požádám o ruku.“ Salazar se ušklíbl a prohrábl si vlasy.
Heru podvědomě přestal kontrolovat ovládání svého vzhledu. Už tak si byli dost podobní, takže když se přestal snažit udržovat svůj vzhled, změnil se jen trochu, a přesto vypadal takřka jako dvojče Salazara. Jen jeho oči zůstaly zářivě zelené. Heru byl rád, že navzdory všemu zůstávaly stejné. Ať tak či onak, vypadal už docela jinak, než když se dostal do této doby. Byl sám sobě z dřívějška podobný jen málo. Pochyboval, že by někdo z jeho času věřil, že je to on.
Svou jizvu ukryl před světem ještě předtím, než přišli první studenti. Možná, že by nijak nevadila, díky tomu odstupu tisíce let, ale on si myslel, že je to tak správné, stejně jako jeho změněné jméno.
„Oh? A kdo je ta šťastná dáma, prosím tě?“ zeptal se Heru lhostejně. Příliš ho nezajímalo, koho si jeho bratr vezme, pokud nebude nepříjemná. A možná, jen možná, by manželka Salazarovi zabírala dost času na to, aby nemusel Heru poslouchat, že by si měl taky nějakou najít.
„Ach, sladké poupátko. Jmenuje se Ethelinda. Je z čistokrevné rodiny, přirozeně. Vzhledově je světlý typ, nešilhá a podle toho, jak vypadá, se hodí pro rození dětí.“
Heru pomalu zamrkal. „Chápu. A je to příjemná holka?“
Salazar pokrčil rameny. „Záleží na tom? Ale ano, je ve všech směrech poddajná; nebyly s ní žádné problémy, jaké jsem očekával. Ona je vlastně jednou z letošních absolventů.“
„Samozřejmě. Poddajné skoro dítě na rození dětí. O tom sní každý muž,“ řekl Heru špatně skrývající sarkasmus ve svých slovech.
„Je to přirozené. Tedy pokud... doufám, že nejsi tak hloupý, abys říkal stejné věci jako Rowena nebo Helga,“ zamračil se Salazar. „Mají dost odlišné názory.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“ utrousil Heru suše. „I když bych si myslel, že s těmi dvěma jako přítelkyněmi budou odlišné tvé názory.“
„Nedokážu si představit, proč,“ odpověděl Salazar. „Ale no tak, obraťme list. Proč sis nenašel nějakou dívku pro sebe?“
Heru si ztěžka povzdechl. „Pořád si myslím, že jsem na to příliš mladý. Vím, že je to tu jiné, tady a teď, ale musíš pochopit, odkud jsem sem přišel.“
„Vskutku. Ale to mě nebude držet zpátky navždy, drahý bratře. Této záležitosti dávám prvořadý význam.“
„Jsem si jistý, že ano. Slibuji, že se po nějaké budu poohlížet, ale nechci udělat žádné překotné rozhodnutí.“
„Hmpfh. Uvidíme.“ Salazar vstal a protáhl se kolem něj. „Už půjdu, uvidíme se zítra,“ řekl a vykročil směrem ke vchodu do hradu.
---
U snídaně bylo spíše ticho, většina studentů ještě nebyla vzhůru. Ale jak se hodina chýlila ke konci, přicházelo stále více studentů, aby se pořádně najedli, protože věděli, že budou celé dny trávit venku činnostmi, jenž je nebudou příliš těšit. Tak se stalo, že o pár hodin později dovnitř vklopýtala mladá dívka křičící z plných plic.
Heru odpočívající ve svých pokojích cítil záchvěvy neklidu jako mraky jedovatého plynu vznášející se kolem místa, kde seděl. Vstal, nechal se řídit nějakým šestým smyslem a o několik minut později skončil v síni, kde ze sebe dívka lapající po dechu chrlila varování. Na pozemcích byli mudlové; snažili se chytit nebo zabít každého, koho našli.
Heru a jeho dospělí kolegové běželi ke hlavní bráně a ven na pozemky. Když zpozorovali skupinu vysokých postav hrozících dětem, utíkali k nim; hůlky připravené v rukou. Jakmile se přiblížili, vypálili salvu omračujících kouzel, jenž zasahovala jednoho útočníka po druhém. Helga pokynula studentům a nahnala je do hradu, aby je uklidnila a ošetřila jim případná zranění.
Rowena a muži rychle svázali mudly. Pak jeden ze svých cílů kouzlem probudili.
„Co jste mi to udělali!“ zuřil chlapík snažící se vyprostit z pout. „Nečistá stvoření! Ohavnosti! Zničíme vás!“ řval s odporem v hlase.
Salazar se podíval na Godrica a odfrkl si. Pak řekl: „Vaše skupina je zde, aby zničila nás?“
„Ano!“ křičel muž. „Váš druh se příčí normálním lidem. Nezasloužíte si žít, vy zvrhlosti přírody.“ Stále zápasil s pouty a křičel přitom nechutné a obscénní nadávky, dokud ho Godric znovu neomráčil. Náhlé ticho bylo šokující.
Po chvíli, kdy jen hleděli jeden na druhého, se Heru konečně zeptal: „Co budeme dělat?“
„Co můžeme dělat? Dostaneme je daleko odsud a změníme jim vzpomínky. Pokud si nebudou moci vzpomenout na toto místo, nemohou se vrátit způsobit více problémů,“ mínila Rowena.
Salazar si povzdechl a házel po ostatních nesnesitelně vědoucími pohledy. Pak řekl: „Počkejte tady. Dohlédněte na ně, dokud se nevrátím.“
Vrátil se s vakem lektvarů. Do každého ze zajatců nalil jednu lahvičku a třel jim krky, dokud nepolkli.
„Budou mimo minimálně den. Pojďme jim vymazat paměť. Pak je dejte na vůz a nechte jednoho z místních farmářů je někam odtáhnout.
Nikdo neměl lepší nápad, a tak udělali přesně to, co Salazar navrhl. Odstranili provazy a zaúkolovali jednoho z mužů, motáků, kteří pracovali na hradních pozemcích. Byl více než ochotný pomoci a ujistil všechny, že se o to postará. Věnoval jim široký bezzubý úsměv, zamlaskal na kobylku zapřaženou do vozíku a vyrazil.
To bylo ve chvíli, kdy šli zakladatelé prohledat pozemky, zvláště možné skrýše, kde by se někdo mohl skrývat v záloze. Místo posil ale našli mrtvá těla.
---
Pozn. překl.: Kdo si taky myslí, že jsme měli tu pochybnou čest setkat se s předkem Vernona Dursleyho?
Komentáře
Přehled komentářů
Heh, miluju Salazara v téhle povídce :D děkuju moc za překlad :) těším se na další :)
:-)
(Mája, 15. 3. 2013 22:10)Jo, hony na čarodejnice jsou prostě v lidech zakořeněné až do dneška. S tím Vernonem jsi měla pravdu. Ještě teď se bohužel setkávám s lidmi, kteří se štítí všeho, co podle nich není normální... A když se odpor spojí s agresivitou, tak je na malér zaděláno... Ta mrtvá těla na konci mi vyvolala husí kůži. Budu s obavami čekat na další kapitolu...
:o)
(Sizzza, 6. 3. 2013 23:08)Začíná se to vyvíjet zajímavě, ale upřímně, už se těším až se vrátí zpět...a i by mohl vzít někoho s sebou...třeba Sala :o))
:-)
(Káťa, 5. 3. 2013 20:56)JO, Dursley jak vyšitý, ten toho po něm podědil opravdu hodně...
:-)
(Lachim, 5. 3. 2013 20:36)Krásná kapitolka. Mezi těmi vesničany byl zcela určitě Vernonův předek. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby je vedl.
-
(Tofi, 19. 3. 2013 19:23)